Příběhy 20. století – Příběh rozhlasu (2014)

Přidal: Premek |

Květen 19, 2014

Připravil Adam Drda. Výšiny a pády více než devadesátileté historie Československého a Českého rozhlasu.

Natočeno 2014. Premiéra 18. 5. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.).

Lit.: Drda, Adam: Příběhy 20. století: Rozhlas zažil propagandu i boj o svobodu. In web IDnes, 18. 5. 2014 (článek). – Cit.: Před jedenadevadesáti lety se ze stanu ve Kbelích poprvé ozvalo vysílání „Radiojournalu,“ předchůdce Českého rozhlasu. Bylo to přesně 18. 5. 1923 ve 20 hodin a 15 minut. Příběhy 20. století budou tentokrát věnovány rozhlasové historii v minulém století.

Přesněji řečeno: zejména lidem, kteří na rozhlasové vysílání v různých zlomových chvílích vzpomínají, do jejichž života rozhlas zasáhl nebo se jejich dějinné situace rozhlasové vysílání přímo týkalo.

V Příbězích 20. století se většinou zabýváme lety 1938 až 1989, tedy obdobím, kdy české země nebyly svobodné, kdy podléhaly nacistickému Německu a poté Sovětskému svazu. Hromadné sdělovací prostředky byly po celou tu dobu (s velmi krátkými polosvobodnými „intermezzy“) pod přísnou kontrolou, staly se nástrojem propagandy, a rozhlas v tomto směru bohužel nebyl výjimkou.

Ke zvlášť temným kapitolám rozhlasové historie patří antisemitské příspěvky vysílané od roku 1939. Jako například ten, v němž si hlasatelé kladou otázku, kdo chce vlastně válku v Evropě – a docházejí k závěru, že nikoli vůdce Adolf Hitler, nýbrž „mezinárodní židovstvo… aby nahromadilo množství peněz“ a „aby těmito penězi mo hlo začíti novou židovskou světovou válku… Židovstvo celého světa v takzvaných demokratických státech… štve národy do nového vražedného boje všech proti všem.“

Co brzy následovalo není třeba zvlášť připomínat. Zbezprávnění a okradení desítek tisíc československých občanů židovské národnosti, jejich deportace a smrt v plynových komorách (více například zde).

Čučeli jsme na místě, Praze jsme pomoct nemohli

Zároveň samozřejmě platí, že rozhlas sehrával ve vypjatých chvílích českých dějin i zásadní – a pozitivní – roli, například během pražského povstání v květnu 1945. Antonín Špaček, veterán ze západní fronty, do konce života vzpomínal, jak čs. vojáci z jeho oddílu, bojující předtím u Dunkerque, poslouchali z rádia volání o pomoc. „Československá armádo… české ruce hájí stanoviště rozhlasu. Jsme s vámi, buďte v duchu s námi! Hájíme Prahu! Prahu uhájíme! Praha je a zůstane svobodná!“

Na pomoc hlavnímu městu však jít z politických i vojenských důvodů nemohli. „Kdejaká babka nám pak říkala: kde jste byli, když chudáci od Berlína, Rusové, museli přijít osvobozovat Prahu? No, oni přišli, ale s křížkem po funuse, nebýt Vlasovců, kdo ví, jak by to s Prahou dopadlo… Pravda je, že my jsme čučeli, 240 tanků, připravených k přesunu, ale nemohli jsme odjet,“ líčil Antonín Špaček.

Bojů o rozhlas se tehdy zúčastnil pozdější protikomunistický odbojář, spolupracovník americké tajné služby a spisovatel Otakar Rambousek. „Pátého května nás bylo uvnitř rozhlasu nanejvýš šedesát až osmdesát včetně zaměstnanců. O rok později pochodovalo před prezidentskou tribunou na patnáct set lidí, kteří prý bojovali o rozhlas…,“ vzpomínal později.

Ježíškovi narostly vousy

Po komunistickém převratu v únoru 1948 rozhlas opět plně ovládla propaganda – a některé příspěvky získaly s odstupem času nádech kuriozity. Jako třeba slavná vánoční řeč prezidenta Antonína Zápotockého z roku 1952.

Zápotocký tehdy vysvětloval národu, že „malý Ježíšek, ležící ve chlévě, na slámě… to byl symbol starých Vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva… Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli… Doby se ale změnily, nastaly mnohé převraty. I Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz.“

Zní to dnes vtipně a legračně, ale jen do té doby, než si člověk vyslechne vánoční vzpomínku některého z tisíců politických vězňů, držených tehdy – například – v jáchymovských uranových lágrech.

V srpnu 1968, kdy Československo okupovala sovětská vojska, se u rozhlasu znovu střílelo a bojovalo. U budovy na Vinohradské třídě v Praze byl tehdy například skautský vedoucí Petr „Kim“ Majšajdr.

„Já jsem v těch srpnových dnech chodil venku a mimo jiné jsem byl u Československého rozhlasu, kde umírali lidé, kteří se holýma rukama postavili okupačním vojákům. Tehdy jsem vzal československou státní vlajku a namočil ji do krve čtyř lidí, kteří u rozhlasu padli a leželi v průjezdu domu v Balbínově ulici. Od té doby všichni skauti z našeho oddílu na tuto vlajku přísahali,“ vzpomínal.

Oddíl, který Petr Majšajdr vedl po celé období následné normalizace, byl tajný, skauting tehdy normalizační komunisté již poněkolikáté zakázali – a sovětské okupaci se oficiálně, tedy i v rozhlase, říkalo „bratrská pomoc“.(více zde přísaze skautského oddílu zde).

Nedopusťte, bratři, abychom stáli proti sobě.

Stejnou dobu, tedy srpen 1968, líčí i válečný veterán Josef Hasinec, který koncem šedesátých let sloužil v Mostě a u technického útvaru v Liberci a v Bohosudově. V srpnu 1968 v rozhlase veřejně vystoupil a odsoudil sovětskou okupaci. Promluvil tehdy ke svým dvěma bratrům, kteří sloužili v sovětské armádě.

„Nedopusťme moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce. Není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tanky u nás nevítanými, i když jste mými bratry,“ uvedl.

Své vystoupení později Josef Hasinec odmítl odvolat, v srpnu 1971 proto musel z armády odejít a ještě předtím byl vyloučen z KSČ. „Bylo mi čtyřicet tři let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal,“ řekl. Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova.

Radiodokument