Jak jsme začínali aneb 40 let práce v Československém rozhlase (1964)

Přidal: Premek |

Září 11, 2014

Oldřich Nový vzpomíná na počátky brněnského studia. Průvodní slovo Antonín Zíb. Režie Jiří Aplt.

Natočeno 1964. Premiéra 12. 9. 1964 (Praha, 20:30 h.; 58 min.) k 40. výročí vzniku brněnské stanice. Repríza 17. 9. 1964 (Československo I, 21:40 h.); 25. 9. 1964 Československo I, 11:00 – 12:00 h.). Repríza 6. 9. 2014 v rámci pořadu RozHraní (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) k 90. výročí vzniku brněnského rozhlasu.

Lit.: Pavlíčková, Romana: Oldřich Nový a brněnská meziválečná opereta. Brno: FF MU, 2013 (bakalářská práce). – Cit.: Oldřich Nový vzpomíná na své začátky práce v rozhlase v nahrávce, která byla natočena v roce 1964. Nahrávka se jmenuje: Jak jsme začínali. Začátek tohoto vyprávění Oldřicha Nového uvedl jeho přítel recitátor, vypravěč a zaměstnanec Radiojournalu Antonín Zíb.

„Zrození brněnského Radiojournalu, té jedné budce na Zemském domě, již se říkalo pavilon, tak to byla budka. Teda bylo sice slavné, ale neskonale stísněné. A myslím si, že i když je tak vysoko, že by měla být povýšena na pomník, protože tam pracovali mnozí umělci s nesmírným nadšením pro věc, na které se časem zapomnělo. Rozhodně ne pro peníze, protože honoráře byly tenkrát tak nepatrné, že mnohý z kumštýřů dal více za notový materiál, který k vystoupení potřeboval. A ta budka se tenkrát, jak Toníček v proslovu řekl, dívala bokem na staré divadlo, které dávno už zmizelo z Veveří ulice, ale ještě dlouho ne z mého srdce. To se dívá také dopředu na nádherné brněnské veletrhy. Tenkrát, když jsme v ní začínali, se dívala jenom k Pisárkům. Teprve čtyři léta poté, tam v těch místech, vyrostla při Výstavě soudobé kultury palác a pavilony, které se staly základem dnešních vašich BVV, viďte pane profesore Jiří Kroho a Adolfe Liebschere. A k tomuto domečku na Zemském domě se budou za padesát let, až postavíme mrakodrapy, vodit výpravy jako na prohlídky Prašné brány nebo Mostecké věže a průvodce jim bude vykládat: „Tak tady bylo drazí občané první vysílací studio Radiojournalu Brno a lezlo se do něj původně po žebříku. Stěny byly polepeny novinovým papírem, protože se říkalo, že z toho bude lepší akustika. Když tady kapelník dirigoval šestnáctičlenný orchestr, musel otevřít dveře na střechu, aby mohl dělat případná gesta. Ale zezdola zase z Veveří zvonila do toho linka a rušila vysílání. No, byly to obtíže, ale jaké by to bylo mládí bez obtíží a těžkostí, bez nepřekonatelných překážek, které se musely překonat. V tom byla ta krása. A pod tímto studiem se vinula Veveří ulice, kde jsem hrál divadlo, kde jsem bydlel, kde byla herecká hospůdka U Kahlů, kam jsem chodíval s herci Jaroslavem Auerswaldem, Karlem Urbánkem a dramaturgem Vilémem Skochem na deci. A už nikdy žádné deci nebude tak chutnat jako to, které jsme tam poprvé vypili na zdar prvního vysílání. A i kdyby dnes byl důvod k připití, musím se vrátit tam nahoru a jenom letmo vzpomenout na několik jmen, které z Vás, kteří dnes posloucháte, zná už málokdo. A to jen kvůli tomu pomníku, kdyby se do něj mělo něco rýt. Duší miniaturního studia byl ředitel inženýr Antonín Slavík. Pořád ho vidím v uniformě kapitána, ustaraného ale vždycky usměvavého, tichého bez velkých řečí, ale schopného člověka, který věděl, co chce.

Vzpomínám si na profesora Ladislava Malého a vynikajícího varhaníka Eduarda Treglera a dirigenta brněnské opery Jana Janotu a jeho vzácnou ženu a vynikající zpěvačku Vlastu Kubíkovou, na první účinkující z operního souboru, nádherného Emila Olšovského, na Arnolda Flögla, Antonína Pelce, Jaroslava Čiháka a Valentina Šindlera, ke kterému se dnes ještě významně vrátím. Na Hanu Pírkovou, Marii Hlouškovou, Jožku Mattesovou. Náš kabaretní soubor byl zpočátku malý. Pracovala v něm Milada Rabasová, Jožka Šrámková, František Kreuzmann, Vilém Skoch a já. Tenkrát se ovšem nepěly songy rytmu big beatu, uváděli jsme buď šansony s pointou, nebo popěvky. No písničky. František Kreuzmann, který svou velkou činoherní kariéru začínal v brněnské operetě, zpíval moc a moc písniček a hezky. (…) Nebyli jsme tehdy ještě kolektiv, ale drželi jsme pohromadě a šlo to kupředu.“

Radiodokument