„Ten krajíc mi říkal, doufej, nezahyneš!“ aneb Stravování ve válečných časech (2015)

Přidal: Premek |

Únor 23, 2015

Cyklus kompozicí z dopisů a deníků českých vojáků z front první světové války a odpovědí ze zázemí, které nám také poskytli posluchači stanice Vltava. Připravili Pavla Horáková a Jiří Kamen. Hudební dramaturg Gabriel Gössel. Dramaturg Jiří Kamen.

Natočeno 2015. Premiéra 21. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:05 h.; 55 min) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava a Polní pošta (díl čtrnáctý).

Lit.: -jk- (= Kamen, Jiří) – Horáková, Pavla: „Ten krajíc mi říkal, doufej, nezahyneš!“ aneb Stravování ve válečných časech. In web Před sto lety – Polní pošta, únor 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kvalita stravy a hlavně její nedostatek jsou témata hojně zastoupená v zápiscích českých vojáků z front první světové války i ze zajetí. Čtrnáctá část cyklu Polní pošta cituje z pamětí, v nichž vojáci popisují přípravu jídla v polních kuchyních i vlastní kuchařské pokusy a shánění surovin na vlastní pěst: nákupem od místního obyvatelstva, směnným obchodem a často i krádežemi plodin a domácích zvířat – i takových, která by za normálních okolností odmítali pozřít.

Na jeden takový případ na italské frontě v zimě roku 1917 vzpomíná Josef Jakubíček z Veselí nad Moravou:

„Dostáváme konzervy, víno, ořechy, polentu jako na přilepšenou, že je Štědrý den. Kamarádi tam chytili velikého psa, vypadal jako řeznický a byl dosti tlustý, tak jej zavedli za vesnici a odsypali z patrony skoro polovinu prachu, aby to tak nebouchlo, a tam jej zastřelili. Byla z něho dobrá pečínka i guláš a mimo to jsme dostali každý plechovku od konzervy sádla. Ještě dlouho po válce vzpomínal poručík Tomáš Boček, že když jsme šli do Itálie, tak tam psi štěkali, ale když jsme se vraceli, už žádný.“

Nedostatek potravin pociťovalo i zázemí. Václav Pácalt líčí situaci v Jaroměři v únoru roku 1917:

„Ten obávaný ovesný chléb tedy již máme a není naprosto tak špatný, jak se o něm mluvilo. Je v něm sice dosti slaměných slupek, ale jeho chuť je dosti dobrá, není ani hořký ani kyselý, není však vláčný, spíše drobivý. Všeobecný úsudek: jen kdyby ho bylo!“

Důstojnická kuchyně se od menáže mužstva značně lišila. Slavnostní menu u příležitosti císařových narozenin zaznamenal Bohumil Sperling 17. srpna 1917 při pobytu v jihotyrolském Brunecku:

„Zrána vzbudilo mě bouchání hmoždířů. To zdejší Tyroláci slaví narozeniny císaře. Veškeré dědiny jsou slavnostně vyzdobeny a všichni se těší na jídlo – důstojníci jako mužstvo. Jídlo stálo opravdu za to. Byla hovězí polévka, telecí maso s novými bramborami, hovězí pečeně se zeleninou, pečená kuřata s kompotem a salátem, dorty, vanilková zmrzlina (z mléka a vajec), černá káva, 2 žemle, ovoce a 3 láhve vína.“

Budoucí legionář Viktor Rychetský z Černožic popisuje, jak se zásobovací problémy odrazily na stavu mužstva na východní frontě již na podzim roku 1914:

„V žaludku stále kručí. Těm, kteří byli při narukování trochu tlustí, udělaly se kalhoty a bluzy hodně veliké. Laloky zmizely, tváře visely dolů. Pak jsme se teprve jeden druhému divili, jak jest to možné žít bez chleba, masa a nápojů. Třeba jen o samé zelenině syrové. Byli jsme rádi, když jsme přišli na pole, kde byla kdysi nasazena mrkev nebo bílá řepa. To byla pochoutka. A zelené trpké hrušky, to ani důstojníci nezahodili, ač nám to stále zakazovali. Inu hlad je hlad.“

Radiodokument