Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jak to bylo doopravdy 1/??? (2015-2024)

Komponovaný publicistický pořad. Odhalujeme mýty, polopravdy, dezinformace či lži z naší historie. Připravila Ivana Denčevová.

V pořadu hovoří Oldřich Tůma, Michal Stehlík, Jiří Rak, Jan Royt, Jiří Padevět, Marek Junek, Vladimír Just a další.

Natočeno 2015 – 2024. Premiéra 1. dílu 2. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 25 min.).

Obsah: 1. Události počátku 50. let v Babicích, co onich skutečně dnes víme? Byly Babice pouze vražda komunistických funkcionářů? Hovoří Ivana Denčevová a historik doc. Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkují Petra Špalková a Ivan Řezáč. Premiéra 2. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 25 min.). Repríza 4. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 5. 7. 2018 (ČRo Plus, 10:10 h.); 12. 7. 2020 (ČRo Plus, 14:05 h.).

2.Výprava za mýty, které se zabydlely v historii naší země.  Tento díl jsme věnovali Univerzitě Karlově. A začali jsme retrospektivou odehrávající se v květnu roku 1945. Hovoří Ivana Denčevová a prorektor UK pro tvůrčí a ediční činnost prof. PhDr. Ing. Jan Royt, Ph.D.. Účinkují Ivan Řezáč, David Matásek a Viktor Dvořák. Premiéra 9. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h).

3. O nás bez nás.  Pohled na okolnosti okupace ČSSR v srpnu 1968. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Použitá hudba Gerhard Bickl (Force Of Will, hraje autor), Adam Saunders (Footsteps In The Snow, hrají Mark Stephen Cousins a Chris Salt). Zvukový mistr Jaroslav Novotný. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Libuše Podlešáková. Režie Michal Bureš. Osoby a obsazení: Dubček (Martin Matejka), Brežněv (Alois Švehlík), Kadár (Igor Bareš). Dále účinkují Jan Vondráček, Martin Pechlát, Pavel Rímský. Hovoří Ivana Denčevová a historik Oldřich Tůma. Natočeno 6. 11. 2015 (16,00 – 21,00 2RS9). Premiéra 16. 11. 2015 (ČRo Plus).

4. Populární herecká dvojice Voskovec a Werich, tu není třeba představovat. Ale někdy byli vystaveni kritice, že napomáhají bolševismu. Opravdu byli tzv. salónními komunisty? Připravila Ivana Denčevová. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jitka Procházková. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Gerhard Bickl (Dream Space), Jaroslav Ježek (Polka specielně aktuální, Kolumbovo vejce, Civilizace). Produkce Dagmar Podlešáková. Režie Michal Bureš.  Hovoří Ivana Denčevová a Vladimír Just. Natočeno 10. 11. 2015 (4RS8, 19,00 – 23,00 h.). Premiéra 23. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 23. 5. 2017 (ČRO 2 Praha, 18:30 h).

5. Estébácká akce Asanace, která měla za cíl vystěhovat tzv. nepohodlné osobnosti do zahraničí. Vydal k ní pokyn komunistický ministr vnitra Obzina? Téma pořadu, který připravila Ivana Denčevová. Autor rozhlasového pořadu Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jaroslav Novotný a Jitka Procházková. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Benjamin Starnberg (Realized Visions, hraje autor), Vlastimil Třešňák (Finský nůž). Produkce Dagmar Podlešáková. Režie Michal Bureš. Účinkují  Valérie Zawadská, Alois Švehlík,  Jan Vondráček,  Martin Pechlát,  Pavel Rímský, Igor Bareš Hovoří Ivana Denčevová a Michal Stehlík. Natočeno 6. 11. 2015 (2RS9 , 14,00 – 16,00 h) + 10. 11. 2015 (4RS8, 16,00 – 19,00 h). Premiéra 30. 11. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.; 25 min)

6. Národní divadlo.  O tom, zda bylo Národní divadlo postaveno jen z darů drobných střadatelů. Připravili Ivana Denčevová a  Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Petr Janečka. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Jay Price (Cold Trail, hraje autor). Produkce Dagmar Podlešáková. Režie Michal Bureš. Osoby a obsazení: doktor Josef Thomayer / žurnalista (Jiří Vyorálek), Jan Neruda (Dalimil Klapka),  žurnalista (Igor Bareš). Hovoří Ivana Denčevová a Jiří Rak. Natočeno   18. 11. 2015 (2RS9, 19,00 – 23,00 h.). Premiéra 7. 12. 2015 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 5. 6. 2017 (ČRO Plus, 20:05 h); 28. 9. 2018 (ČRo Plus, 15:30 h). K poslechu zde.

7. Další výpravu za mýty naší historie jsme začali tentokrát v parlamentu 18. června 1925, zabývali jsme se otázkou, zda zabírali pozemky až komunisté po roce 1948? Připravila Ivana Denčevová. Premiéra 14. 12. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.).

8. Musí křesťan nastavit druhou tvář?  Zamyšlení nad veršem z Matoušova evangelia (Mt5, 39-40) a nad osudy duchovních Berana, Toufara a Štveráka. Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jitka Procházková a Jiří Slavičínský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Tom Howe (Dramatic Shift, hraje  Anne Nikitin).  Produkce Dagmar Podlešáková. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ivan Řezáč, Miroslav Hruška,  Jan Szymik, Václav Vašák, Lucie Pernetová. Hovoří Ivana Denčevová a Martin Chadima. Natočeno 1. 12. 2015 (4RS8, 16,00 – 20,00 h.) Premiéra 21. 12. 2015 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.).

9.  Jaké byly skutečnosti ohledně rozdělení Československa? A bylo rozdělení státu historickým neštěstím? Připravil Hynek Pekárek. Dramaturg a režie Michal Bureš.  Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jiří Slavičínský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Sparky Buddha (Backstreet murder, hraje Bert Lindar). Produkce Dagmar Podlešáková.  Hovoří Ivana Denčevová a Oldřich Tůma. Natočeno 15. 12. 2015 (studio 4RS8, 16,00 – 20,00 h.). Premiéra 28. 12. 2015 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 3. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

10. Bydlel dr. Faust v Praze na Karlově náměstí? Režie Michal Bureš. Připravil Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jitka Procházková a Valerie Racmanová. Použitá hudba Benjamin Starnberg (Chaconne d’Amelie, hraje autor). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Dagmar Podlešáková.  Účinkují Jiří Vyorálek, Jan Vondráček, Miroslav Hruška, Václav Vašák, Apolena Veldová. Hovoří Ivana Denčevová a Vladimír Just.  Natočeno 11. 12. 2015 (studio 2RS9, 14,00 – 18,00 h.). Premiéra 4. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 11. 7. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h); 30. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 5. 12. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 31. 12. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

11. Je Karel Čurda symbolem zrady? Hostem pořadu Jak to bylo doopravdy je historik dr. Jiří Plachý. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová. Režie Michal Bureš. Účinkují Jiří Vyorálek, Jan Vondráček a další. Premiéra 11. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 24. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

12. Byl Zikmund Lucemburský liška ryšavá? V lidové tradici padouch. V historickém vnímání nejčastěji nepřítel národních zájmů, či jako zrádce Mistra Jana Husa. Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Denčevová. Premiéra 18. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 11. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 6. 7. 2018 (ČRo Plus, 11:05 h.). K poslechu zde.

13.  Zlatá šedesátá?  Zamyšlení nad šedesátými lety 20. století v Československu. Byla opravdu zlatá, jak se stále dokola omílá? Vítejte u další výpravy za mýty, které se zabydlely v historii naší země.  Tentokrát začínáme v roce 1965, v jedné pražské domácnosti… Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jiří Slavičínský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Martin Haene (Lounging around). Produkce Dagmar Podlešáková, Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Tereza Bebarová, Marek Holý, Viktor Dvořák,  Jiří Hromada. Hovoří Ivana Denčevová a Michal Stehlík. Natočeno 15. 1. 2016 (2RS9,  14,00 – 18,00 h.). Premiéra 25. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h.). Repríza 12. 8. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

14. Werwolfové. Kdo byli werwolfové? Pohled na činnost záškodnické organizace vzniklé v roce 1944. Co o této tajné organizaci nacistického Německa vůbec víme? A jsou zodpovědni za všechny zločiny jim připisované? Vydejme se do roku 1944, do hlavního stanu říšského ministra vnitra Himmlera. Připravili Hynek Pekárek a Ivana Denčevová. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jiří Slavičínský. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Casais Salvador (Ghost Town z alba The Last World). Produkce Dagmar Podlešáková, Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Igor Bareš, Miloslav Mejzlík, Lukáš Hlavica. Hovoří Ivana Denčevová a Jiří Padevět. Natočeno 26. 1. 2016 (4RS8, 16:00 – 20:00 h). Premiéra 1. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h.; 24 min). Repríza 25. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

15. Zemřel Karel Poláček roku 1944? Vítejte u další výpravy za mýty, které se zabydlely v historii naší země.  Dnes začínáme v roce 1936, v pražské redakci Lidových novin… Pořad o životě a smrti českého prozaika židovského původu, autora slavných románů a sloupků. Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Petr Janečka a Jaroslav Novotný. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Nick Harvey (A Long Wait). Produkce Dagmar Podlešáková, Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ivan Řezáč, Jiří Hromada,  Kristýna Frejová,  Svatopluk Schuller. Hovoří Ivana Denčevová a Stanislav Motl. Natočeno 2. 2. 2016 (4RS8, 16:00 – 20:00 h). Premiéra 8. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h.; 24 min.). Repríza 2. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

16. Zemřel Jan Nepomucký kvůli zpovědnímu tajemství? Proč zemřel ve 14. století světec Jan Nepomucký, který se stal posléze typickou kultovní postavou? Bylo to proto, že neprozradil zpovědní tajemství královy manželky? Píše se rok 1392 a míříme za králem Václavem IV. Připravila Ivana Denčevová. Premiéra 15. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h.; 24 min.). Repríza 10. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

17. Únor 1948. Rozbor dalšího z mýtů, jimž čelíme: českoslovenští komunisté nepřipravovali státní převrat již před únorem 1948. Připravili Hynek Pekárek a  Ivana Denčevová. Použitá hudba: Alan Filip (The Game Is Not Over, hraje Mac Prindy).  Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jan Brauner a  Jitka Procházková. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Dagmar Podlešáková, Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Martin Myšička, Kamil Halbich, Pavel Batěk, Václav Vašák, Jaroslav Plesl, Ladislav Frej, Viktor Dvořák, Svatopluk Schuller, Jiří Hromada, Ivan Řezáč. Hovoří Ivana Denčevová a historik Oldřich Tůma.  Natočeno 16. 2. 2016 (studio 4RS8, 16:00 – 20:00 h). Premiéra 22. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h). Repríza 21. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

18. Čs. zpravodajská služba.  Pojednání o vzniku československé zpravodajské služby, ve Spojených státech amerických, v době první světové války. Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Použitá hudba Michi Koerner (Double Agent, hraje Martin Haene). Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Daniel Moravec. Zvukový mistr Jan Brauner a Jitka Procházková. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Dagmar Podlešáková, Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ladislav Frej, Jaroslav Plesl, Pavel Batěk, Martin Myšička, Kamil Halbich. Hovoří Ivana Denčevová a historik Michal Lukeš.    Natočeno 16. 2. 2016 (studio 4RS8, 20,00 – 23,00 h.). Premiéra 29. 2. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 29. 8. 2016 (ČRO Plus, 20:05 h.).

19. Za podpis Charty 77 nebyl nikdo odsouzen? Hostem pořadu je historik doc. Michal Stehlík. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová. Premiéra 7. 3. 3016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min).

20.  ČSR 1939.  Skutečně nebyly o obsazení Československa v březnu 1939 dopředu žádné informace? Zamyšlení nad osudy generála Františka Moravce a agenta německého Abwehru A-54. Je únor 1936, jsme v pracovně (v té době) plukovníka Františka Moravce na Vítězném náměstí v Praze. Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Použitá hudba Benjamin Starnberg (Devil Memento, hraje autor), Gerhard Bickl (War History, hraje Roman Raithel).  Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Valerie Racmanová a Jaroslav Novotný. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Jiří Hromada, Martin Písařík, Svatopluk Schuller, Jan Szymik, Lukáš Hlavica, Ladislav Frej. Hovoří Ivana Denčevová a Jiří Plachý. Natočeno 1. 3. 2016 (4RS8, 16,00 – 20,00 h.). Premiéra 14. 3. 2016 (ČRo Plus , 20,10 – 20,40 h.). Repríza 14. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 12. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.).

21. Byla Bouda prvním českým divadlem? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Denčevová. Premiéra 21. 3. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 30. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

22. Železná opona.  Byla železná opona nebezpečná jen pro ty, kdo ji chtěli překonat? Dvě výpravy ke státní hranici s Bavorskem – v září 1986 a v květnu 1975. Ocitáme se na československo-bavorské hranici v září roku 1986. Před námi se tyčí železná opona… Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka a Jaroslav Novotný. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Klára Illiašová.  Použitá hudba Benjamin Starnberg (Dark Detection, hraje autor), Hana Zagorová (Kamarád). Režie Michal Bureš. Účinkují  Jan Meduna, Jana Stryková, René Přibil, Jakub Folvarčný, Marek Lambora, Martin Písařík. Hovoří Ivana Denčevová a Tomáš Vilímek. Natočeno 1. 3. 2016 (4RS8, 20,00 – 23,00 h.). Premiéra 28. 3. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 28. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

23.  Uměli obrozenci česky? Putování po stopách češtiny v 19. století. Kdo jí mluvil a proč? Jedním z hlavních cílů národního obrození bylo rozšířit český jazyk. Ale jakým jazykem mluvili a psali sami obrozenci? Píše se rok 1806 a Hlasatel český, vydávaný Josefem Jungmannem, otiskl následující rozmlouvání… Téma pořadu Jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (2 hodiny) a  Jaroslav Novotný (4 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Bedřich Smetana (Jiřinková polka, hraje Václav Návrat),  Fernando Sor (L’encouragement, hraje Barry Francis).  Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  David Matásek,  Igor Bareš,  Kamil Halbich, Jan Szymik, Lukáš Hlavica,  Martin Písařík, Svatopluk Schuller. Hovoří Ivana Denčevová a Jiří Rak. Natočeno 8. 3. 2016 (4RS8, 16,00 – 20,00 h.). Premiéra 4. 4. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min).

24. Čalfa a Havel.  Zařídil federální premiér Marián Čalfa zvolení Václava Havla prezidentem? Pohled na události listopadu a prosince 1989 v tehdejší ČSSR. Připravili   Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Použitá hudba John Epping (Explanations, hraje autor). Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (2 hodiny) a Jaroslav Novotný (4 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Igor Bareš, Martin Matejka, Kamil Halbich, David Matásek. Hovoří Ivana Denčevová a Oldřich Tůma. Natočeno  8. 3. 2016 (4RS8, 20,00 – 23,00 h.). Premiéra 11. 4. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 16. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

25. Cizácká šlechta?  Byli příslušníci šlechty v našich zemích považováni za cizáky? Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Použitá hudba Laurent Dury (Introspective View, hraje autor).  Zvukový mistr Josef Trávníček (2 hodiny) a Jaroslav Novotný (4 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ivan Řezáč, Martin Myšička,  Marek Holý, Martin Matejka, David Matásek, Jan Vlasák, Igor Bareš. Hovoří Ivana Denčevová a Zdeněk Bezecný. Natočeno 15. 3. 2016 (4RS8, 20,00 – 23,00 h.). Premiéra 18. 4. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 17. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

26. Dekret kutnohorský.   Byl Dekret kutnohorský pro Čechy přínosem? Netratili na něm? Co znamenal Dekret kutnohorský pro Univerzitu Karlovu? Za jakých okolností byl vyhlášen? A byly důvody opravdu ve prospěch českého národa? Odpovědi přinese dnešní díl pořadu Jak to bylo doopravdy s hostem Petrem Pithartem. Připravili  Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Josef Trávníček (2 hodiny) a Jaroslav Novotný (4 hodiny). Použitá hudba Josh Wynter (Time Out, hraje autor), tradicional (La Danse de cleues, hraje  Josef Krček).  Hudební spolupráce Antonín Schindler. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ivan Řezáč, Martin Myšička, Marek Holý, Jiří Hromada, Jan Vlasák. Hovoří Ivana Denčevová a  Petr Pithart. Natočeno 15. 3. 2016 (4RS8, 16,00 – 20,00 h.). Premiéra 25. 4. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). K poslechu zde.

27. 89 padlých – takévý údaj se až dodneška uvádí jako počet obětí bojů o Český rozhlas v květnu 1945. Po více než sedmdesáti letech ale historikové zjistili, že počet obětí byl vyšší. Kolik bylo padlých v bojích o rozhlas v květnu 45? Jeden z historiků – Tomáš Jakl – vysvětlí, jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Denčevová. Hovoří historik Tomáš Jakl. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkuje Lukáš Hlavica. Premiéra 2. 5. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 2. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

28. Dlouhá léta jsme se ve školách učili, že Prahu osvobodila slavná Rudá armáda. Pozadu nezůstávali ani básníci a spisovatelé. Ale jak to bylo doopravdy? Kdo osvobodil Prahu v květnu roku 1945? Připravila Ivana Denčevová. Hovoří historik Jiří Padevět. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkuje Michal Zelenka, Lukáš Hlavica, Marek Holý, Alexej Pyško a Jan Vlasák. Premiéra 9. 5. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 9. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 6. 5. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

29. Volby v roce 1946 rozhodly o osudu Československa na dalších 40 let, ale častokráte se objevují otázky či spekulace, zda byly opravdu svobodné a demokratické. Připravil Ivana Denčevová. Hovoří historik Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkuje Václav Vašák, Taťjana Medvecká, Lukáš Král, Filip Čapka a Martin Myšička. Premiéra 16. 5. 2016 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h). Repríza 6. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

30. Slovo baroko se objevuje až v 18. století a ani nevíme, odkud se vzalo. Pravděpodobně pochází z odborného slovníku portugalských a katalánských šperkařů, kde termín barroco označoval nepravidelnou perlu nebo drahokam. Bylo baroko v Čechách obdobím temna? Připravila Ivana Denčevová a profesor Vladimír Just. Účinkuje Taťjana Medvecká. Premiéra 23. 5. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 28. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

31. Bylo Rakousko-Uhersko žalářem národů?  Kdy a proč se začalo říkat Rakousku-Uhersku žalář národů? A bylo to oprávněné? Ivana Denčevová vás dnes zavede do dubna 1861, přímo do vídeňského Hofburgu na audienci k císaři Františku Josefovi I. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová. Literární spolupráce Hynek Pekárek. Hostem je PhDr. Jiří Rak,  Ph.D. Režie Michal Bureš. Osoby a obsazení: Josef Švejk (Igor Bareš), dědek (Dalimil Klapka) a další.  Premiéra 30. 5. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 11. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

32. Atentát na Reinharda Heydricha spustil vlnu nacistické pomsty. Už tehdy zněla otázka, jestli věděl Edvard Beneš o tom, že se atentát chystá, když o tom sám nikdy nemluvil. Píše se 2. říjen roku 1941 a my se ocitáme v pražském Černínském paláci… Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režie Michal Bureš. Účinkují Michal Zelenka, Marek Lambora, Adrian Jastraban a Igor Bareš. Hostem pořadu je doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c. Premiéra 6. 6. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 30. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

34. Postupimská konference a odsun Němců. V květnu a červnu 1945 byly vydány první tři z pěti z dekretů, které legalizovaly odsun Němců a Maďarů z Československa. Další výlet za mýty české historie připravila Ivana Denčevová. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Hostem byl historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D. Režie Michal Bureš. Účinkují Jiří Hromada, Adrian Jastraban, Vladimír Kratina a Ivan Řezáč. Premiéra 20. 6. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 20. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 14. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

35. Byli prvními křesťany v českých zemích Cyril a Metoděj? Odhalujeme mýty, polopravdy, dezinformace či lži z naší historie. Přemítání nad rolí, kterou sehráli slovanští věrozvěstové při pokřesťanšťování Moravy a Čech. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Použitá hudba Jeff Kidwell (Following The Shark), Hradišťan (Velkomoravský chorál). Zvukový mistr Jiří Slavičínský (4 hodiny) a Valerie Racmanová (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Jiří Hromada, Svatopluk Schuller, Marek Holý, Ladislav Frej. Hovoří Ivana Denčevová a Martin Chadima. Premiéra 27. 6. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 2. 7. 2016 (ČRo Plus, 14:34 h.); 3. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 5. 7. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h); 5. 7. 2019 (ČRo Plus, 11:05 h).

36. Opravdu se rehabilitační soudy v 60. letech minulého století týkaly všech nespravedlivě odsouzených? Odpovědí je dnešní díl pořadu Jak to bylo doopravdy… O občanské aktivitě klubu K 231 sdružujícího oběti vykonstruovaných politických procesů padesátých let. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Valerie Racmanová (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Anselm C. Kreuzer (After Delirium). Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Svatopluk Schuller,  Dana Černá, Miloslav Mejzlík, Ladislav Frej, Taťjana Medvecká, Marek Holý,  Jiří Hromada. Hovoří Ivana Denčevová a Oldřich Tůma. Natočeno 14. 6. 2016 (14,00 – 18,00 4RS8). Premiéra 5. 9. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.; 25 min). Repríza 18. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 4. 9. 2017 (ČRO Plus, 20:05 h); 22. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 15. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.); 19. 4. 2019 (ČRo Plus, 13:33 h.). K poslechu zde.

37. Historická osobnost opředená řadou mýtů, architekt a mecenáš Josef Hlávka. Z jeho iniciativy vznikla Česká akademie věd a umění, Národohospodářský ústav a Hlávkovy studentské koleje. Portrét architekta a mecenáše Josefa Hlávky, jehož život je ohraničen léty 1831 až 1908. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš.
Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jiří Slavičínský (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Bedřich Smetana (Luisina polka, hraje Jitka Čechová – klavír), Henry Ahlzorn (Architects At Work).  Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Lukáš Král, Marek Lambora, Dalimil Klapka, Lukáš Hlavica, Jan Vondráček, Viktor Dvořák. Hovoří Ivana Denčevová  a Marek Junek. Natočeno 14. 6. 2016 (18,00 – 23,00 4RS8).  Premiéra 12. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 14. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 10. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

38. Takzvaná Mnichovská konference poznamenala historii Československé i České republiky. I dnes narážíme na problémy a rozdělení, které dohoda přinesla. Jak moc jsme byli obětí? Museli jsme opravdu všechno přijmout? Připravila Ivana Denčevová. Hovoří historik Oldřich Tůma. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkuje Martin Matějka, Alois Švehlík, Jan Vondráček, Martin Pechlát, Pavel Rímský a Igor Bareš. Premiéra 19. 9. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 16. 5. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 3. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

Představovat Lidice s jejich tragickým příběhem jistě netřeba. Ale co nevíme o lidickém odkazu? Téma pořadu Jak to bylo doopravdy s historikem Vojtěchem Kynclem. Stálým pramenem různých mýtů a manipulací zůstává vypálení obce Lidice nacisty kvůli údajné spojitosti místních obyvatel s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tragédii například zneužili komunističtí manipulátoři, ale také v současné době se objevují různé spekulace a interpretace toho, proč k celé události došlo. Jestli víme o lidickém odkazu opravdu všechno, na to se pokusí odpovědět dnešní díl cyklu, Jak to bylo doopravdy. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkuje Michal Zelenka, Adrian Jastraban, Vladimír Kratina a Ivan Řezáč. Premiéra 13. 6. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 13. 6. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 22. 7. 2019 (ČRo Plus, 22:05 h.). K poslechu zde.

39. Svatováclavská tradice patří k naší státnosti, stejně jako státní svátek na jmeniny tohoto patrona českých zemí. Přesto se stále ozývají hlasy, které upozorňují, že právě svatý Václav byl kolaborant. Jak to bylo doopravdy? Byl Svatý Václav kolaborant? Dokudrama připravil Hynek Pekárek. Účinkují Ladislav Frej, Zuzana Slavíková a další. Hovoří historička Eva Doležalová. Připravila Ivana Denčevová. Režie Michal Bureš. Premiéra 26. 9. 2016 (ČRO Plus, 20:10 h.). Repríza 11. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.); 26. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

40. Jednou z nejvýraznějších osobností naší historie byl Karel Havlíček Borovský. Český básník, novinář, ekonom a politik je považovný za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. A také za národního mučedníka. Premiéra 3. 10. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 7. 2. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

41. Druhá republika je pojem, který se v posledních měsících čas od času objeví i na stránkách současných novin. Důvodem jsou dohady o článcích Ferdinanda Peroutky. Jak se ale máme na toto pětiměsíční období v historii Československa dívat? Připravila Ivana Denčevová. Scénář Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Hovoří dr. Jaroslav Rokoský. Premiéra 10. 10. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h). Repríza 13. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

42. V pořadu Jak to bylo doopravdy se dnes vydáme po stopách jezuitů, tedy řádu Tovaryšstva Ježíšova. Ivana Denčevová hledá odpověď na otázku, proč se právě oni stali terčem nevybíravých útoků a jak to bylo s jejich podílem na údajném zničení české kultury. Zničili Jezuité českou kulturu? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Denčevová. Hovoří historička Ivana Čornejová. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkují Jiří Dvořák, Igor Bareš, Michal Zelenka, Marek Lambora a Klára Sedláčková-Oltová. Premiéra 17. 10. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 25. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 13. 7. 2019 (ČRo Plus, 13:33 h). K poslechu zde.

43. Skoro „psí hlavu“ má ve všeobecném povědomí slovenský politik Andrej Hlinka. Jistě k tomu přispěla jak nacistická propaganda, která jeho jméno bezostyšně zneužila, tak také ta komunistická. Jak to bylo doopravdy? Premiéra 24. 10. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

44. Málokdo nezná proslulou knihu Boženy Němcové o její babičce. Stejně známou je také tragická postava Viktorky. Právě její příběh narušuje jinak idylický obraz života na venkově. Nejen čtenáři si ale kladou otázku, jestli Viktorka opravdu žila? Premiéra 31. 10. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 31. 12. 2016 (ČRo Plus, 14:34 h.); 7. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 17. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 24. 12. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

45. Téměř stoprocentní výsledky voleb v éře komunistického Československa řadu lidí vedly k domněnkám, že komunisté falšují výsledky voleb. Historická bádání nám ale ukazují, jak to bylo doopravdy.  Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek a režii měl Michal Bureš. Hostem byl historik PhDr. Tomáš Vilímek, Ph.D.  Premiéra 7. 11. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

46. Každá systémová společenská změna přitahuje autory různých konspiračních teorií, stejně tak je tomu i v případě událostí navazujících na 17. listopad 1989. Pohled do zákulisí revoluce zvané Sametová. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Marcus Boeltz (The Bayou Revisited, hraje Jürgen Funk).  Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Ivan Lupták, Svatopluk Schuller, Ladislav Frej, Petra Špalková, Jan Novotný,  Dana Černá, Jiří Hromada a Martin Pechlát. Hovoří Ivana Denčevová a  Oldřich Tůma. Natočeno 11. 10. 2016 (16,00 – 20,00 4RS8).  Premiéra 14. 11. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 14. 11. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 20. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

47. Na začátku listopadu roku 1620 proti sobě na navrší Bílé hory nedaleko Prahy stála vojska českých stavů na jedné straně a spojená vojska Katolické ligy a císařské armády na straně druhé. Byla opravdu zlomem a národní tragédií? Zamyšlení nad okolnostmi střetu dvou žoldnéřských armád na kopci za Prahou. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek.  Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Martin Haene (Secret Paths, hraje Michi Koerner), Alan Fillip (Emotional Suffering, hraje Mac Prindy). Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Ladislav Frej,  Jan Novotný, Svatopluk Schuller,  Ivan Lupták, Marek Lambora, Jiří Hromada a Martin Pechlát. Hovoří Ivana Denčevová a Oldřich Tůma. Natočeno 11. 10. 2016 (20,00 – 23,00 4RS8). Premiéra 21. 11. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

48. Patřili Češi za války k největším kolaborantům? O osobnosti Jaroslava Nachtmana a dalších českých konfidentech. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Benjamin Starnberg (Fatal Secret, hraje Michi Koerner).  Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský.
Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Marie Žáková, Michal Zelenka,  Valérie Zawadská, Lukáš Hlavica, Jan Novotný, Martin Matejka, Jan Vlasák. Hovoří Ivana Denčevová a Jiří Padevět.  Natočeno 18. 10. 2016 (16,00 – 20,00 4RS8). Premiéra 28. 11. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 21. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

49. Byli po Druhé světové válce zločinci opravdu potrestáni? O osobnosti Ladislava Vaňka a dalších českých konfidentech. Připravili  Ivana Denčevová a  Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Ben Amato (Tightrope, hraje autor).  Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Martin Matejka, Lukáš Hlavica, Jan Novotný, Jan Vlasák a Klára Sedláčková-Oltová. Hovoří Ivana Denčevová a Vojtěch Kyncl. Natočeno 18. 10. 2016 (20,00 – 23,00 4RS8). Premiéra 5. 12. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 7. 11. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

50. Byl Karel IV. Čechem? Úvaha nad národnostním původem císaře Karla IV. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Udi Harpaz (Dramatic Gothica, hraje Ron Klein), Otto Sieben (Gothic Pastoral, hraje autor). Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský.  Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Igor Bareš, Marek Lambora,  Michal Zelenka, Ivan Lupták,  Viktor Dvořák, Martin Pechlát. Hovoří Ivana Denčevová a Jan Royt. Natočeno 1. 11. 2016 (16,00 – 20,00 4RS8). Premiéra 12. 12. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h).

51. Přispěla opoziční smlouva ke stabilizaci státu? Zamyšlení nad situací po volbách roku 1998 v Česku. Připravili Ivana Denčevová a  Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Petr Janečka (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Geoff Bastow (Magic Bullets, hraje Jim Harbourg). Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Ivan Lupták, Martin Pechlát, Michal Zelenka, Igor Bareš, Viktor Dvořák. Hovoří Ivana Denčevová a Oldřich Tůma. Ze záznamu hovoří Václav Klaus a Miloš Zeman. Natočeno 1. 11. 2016 (20,00 – 23,00 4RS8). Premiéra 19. 12. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 12. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

52. Byl Ježíš proti penězům a majetku? Zayšlení nad naším vztahem k bohatství a hromadění majetku. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek.  Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jiří Slavičínský (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Adam Saunders (Secret Briefing, hraje Mark Stephen Cousins).  Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Dalimil Klapka, Kamil Halbich, Ivan Lupták, Vasil Fridrich, Marek Lambora a Igor Bareš. Hovoří Ivana Denčevová a Martin Chadima.  Natočeno 15. 11. 2016 (16,00 – 20,00 4RS8). Premiéra 26. 12. 2016 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 3. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

53. Čtyřicet let uplyne od zveřejnění jednoho z přelomových dokumentů naší novodobé historie – Charty 77. Význam textu byl od začátku relativizován, hlavně kvůli úzkému počtu signatářů. A odtud je pouze krok k úvahám, že byla pouze okrajovou záležitostí. Premiéra 2. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

54.  Amnestie je prastarý institut, který měl vyjadřovat solidaritu, odpuštění a vlastně i dávát dotyčným odsouzeným „novou“ šanci. Využíval ji také komunistický stát. Byly ale opravdu tehdejší amnestie projevem solidarity? Málokterý pojem je v československé a české historii opředený tolika mýty a spekulacemi, jako je amnestie. Odpuštění a očištění trestaných lidí využíval i komunistický režim. Ivana Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem teď bude pátrat po tom, jestli to z jeho strany opravdu bylo gesto dobré vůle. Režii má Michal Bureš a začínáme v červnu roku 1953…. Premiéra 9. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.).  Repríza 14. 1. 2017 (ČRo Plus, 14:33 h.); 10. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

55. Od Sedlčan pocházel proslulý maršál pěti císařů a muž, který se zapsal nesmazatelně do dějin našeho vojenství – maršál Radecký. Mluvil česky, psal česky, k českým zemích se po celý život hlásil, přesto jsme si ho tak nějak vymazali z historie.  Nebyl českým vojevůdcem? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří dr. Jiří Rak. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkují Martin Pechlát, Dalimil Klapka, Svatopluk Schuller,Marek Lambora, Miloslav Mejzlík, Ondřej Kepka a Viktor Dvořák. Premiéra 16. 1. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 21. 1. 2017 (ČRo Plus, 14:34 h.); 31. 7. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h); 13. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

56. Bylo Národní divadlo vždy první scénou? Zamyšlení nad Národním divadlem v proměnách doby. Připravili Ivana Denčevová a Hynek Pekárek. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jiří Slavičínský (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Otto Sieben (Cascades, hraje autor).  Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují Svatopluk Schuller, Andrea Elsnerová,  Martin Pechlát, Ondřej Kepka, Viktor Dvořák, Dalimil Klapka. Hovoří Ivana Denčevová a Vladimír Just. Natočeno 23. 11. 2016 (19,00 – 23,00 2RS9). Premiéra 23. 1. 2017 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 11. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

57. Prvorepubliková ústava jasně sdělovala, že v Československu žije „československý národ“. Tento název prosazoval hlavně T. G. Masaryk a především na Slovensku to vzbuzovalo negativní reakce. A kromě toho tam žili také Němci, Rusíni, Maďaři, Poláci a Židé. Osoby a obsazení: Švehla (Kamil Halbich), Soukup (???), dr. Rašín (Jiří Hromada), Vavro Šrobár (???). Hovoří Ivana Denčevová a historik dr. Oldřich Tůma. Premiéra 30. 1. 2017 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 28. 10. 2019 (ČRo Plus, 10:05 h.). K poslechu zde.

58. Přemysl Otakara II. byl druhorozený syn českého krále Václava. Na trůn usedl v polovině 13. století. Umírá roku 1278 v bitvě na moravském poli a jak říká historička Václava Kofránková, každá bitva musí mít svého zrádce. Premiéra 6. 2. 2017 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 31. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

59. Kde se na území historického Československa vzali Němci? Podle Josefa Pekaře zde žily přinejmenším tři národy – Češi, Slováci a Němci. Mnoho staletí žily bez problémů a vzájemně se společensky i kulturně se obohacovaly. To se ale postupem času změnilo… Připravila Ivana Denčevová. Hovoří Petr Pithart. Ze záznamu (1968) hovoří Johannes Urzidil. Ukázky čte Igor Bareš. Premiéra 13. 2. 2017 (ČRo Plus, 20,10 – 20,40 h.). Repríza 25. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).  K poslechu zde.

60. Velká pardubická je mezi příznivci dostihového sportu považována za jeden z nejtěžších závodů na světě. Poprvé se běžela 5. listopadu 1874. Jen jednou v historii ji vyhrála žena – v roce 1937. Jmenovala se Lata Brandisová.a jak to doopravdy bylo s její cestou k vítězství zmapovala Ivana Denčevová. Spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Repríza 17. 4. 2017 (ČRO Plus, 8:10 h). Repríza 19. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 7. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

61. Už dlouho nevyvolal žádný televizní seriál tolik vášnivých debat, jako šestidílná série Bohéma. Její inspirací se staly některé osudy našich předních herců, například Zdeňka Štěpánka, Vlasty Buriana a Oldřicha Nového. Jak to bylo doopravdy? Připravila Ivana Denčevová. Scénář Hynek. Režie Michal Bureš. V pořadu zazní ukázky ze seriálu České televize Bohéma a záznamy z archivu Českého rozhlasu. Hovoří profesor Vladimír Just. Premiéra 27. 2. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h). K poslechu zde.

62. Letos na jaře to bude 72 let od chvíle, kdy nacisté vypálili valašskou pasekářskou osadu na Ploštině. Po jejich běsnění zbylo 24 mrtvých. Po čtyřech dnech dopadla podobně osada Prlov – i tam uhořelo 21 lidí. To vše pod záminkou, že pomáhali partyzánů. Premiéra 6. 3. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). K poslechu zde.

63. Hospodářská krize, nástup nacismu, Mnichov, druhá republika, okupace a kontroverzní období třetí republiky. To byly události, které jasně vymezily osobní, politický, ale i historický osud Rudolfa Berana. V povědomí lidí zůstal zapsaný jako zrádce. Byl Rudolf Beran viníkem? Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je PhDr. Jaroslav Rokoský, Ph.D. Účinkují Ladislav Frej, Martin Matejka, Ivan Lupták, Martin Pechlát, Ivan Řezáč, Martina Hudečková a Dalimil Klapka.  Premiéra 13. 3. 2017 (ČRO Plus, 20:10 h.). Repríza 24. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

64. Další díl cyklu Jak to bylo doopravdy se zaměří na život Alfréda Radoka. Profesní příběh mimořádného umělce zahrnuje celou řadu vyhazovů. Za nacistického režimu byl v koncentračním táboře a za komunismu odešel do exilu. Byl Alfréd Radok oceněn? Dokážeme ho s odstupem času ocenit? Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem byl teatrolog prof. Vladimír Just. Premiéra 20. 3. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 15. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 24. 7. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

65. Hlavní postavou je František Kriegel. Uslyšíte, jaký byl jeho životní příběh s nejrůznějšími peripetiemi. Na jeho počest například Nadace Charty 77 zřídila cenu, kterou dostávají lidé za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik PhDr. Martin Groman, Ph.D.  Účinkují Jiří Hromada, Lukáš Král, Pavel Batěk, Veronika Lazorčáková, Valerie Zawadská, Jiří Čapka, Milan Bahul a Alois Švehlík. Premiéra 27. 3. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 29. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 15. 3. 2018 (ČRo Rádio Retro, 23:33 h) v rámci pořadu Rádio Retro – Osudové osmičky ; 14. 4. 2020 (ČRo Plus, 10:05 h.). K poslechu zde.

66. Proč nemáme na našem území žádné Vítězné oblouky a jak se umíme ohlédnout za historickými porážkami? Jak je umíme nést? A museli jsme strpět porážku v roce 1968? Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, režii měl Michal Bureš. V pořadu zazněly ukázky z rozhlasové reportáže Slávy Volného z 21. srpna 1968. Hostem pořadu je Petr Pithart. Premiéra 3. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 21. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.); 22. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 21. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

67. Na Podkarpatské Rusi žil na přelomu 19. a 20. století proslulý Nikola Šuhaj. Díky literárnímu zpracování Ivana Olbrachta jeho příběh podrobně známe. Otázka ale je, nakolik byl knižní hrdina autentický. Podle dobových pramenů to byl velmi nebezpečný muž. Připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Premiéra 10. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 8. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

68. Král cizinec – právě tak bývá označován český panovník Jan Lucemburský. Jeho vládnutí s českou šlechtou totiž nebylo zrovna idylické. I přesto zásluhou svých diplomatických schopností dokázal pro českou korunu získat další území. V dnešní části cyklu Jak to bylo doopravdy… budeme pátrat po tom, jestli byl král Jan Lucemburský v českých zemích opravdu cizincem. Další výpravu za mýty z historie naší země připravila Ivana Denčevová. Literární spolupráce Hynek Pekárek. Režie a dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jaroslav Novotný (4 hodiny) a Jan Brauner (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Josh Wynter (Time Out, hraje autor, natočeno 2012). Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Účinkují  Ivan Řezáč, Lukáš Příkazký, Natálie Řehořová, Martin Pechlát, Pavel Batěk.  Hovoří Ivana Denčevová  a Eva Doležalová. Natočeno 7. 3. 2017 (16,00 – 20,00 4RS8). Premiéra 17. 4. 2017 (ČRo Plus, 12:33 h.) na Velikonoční pondělí. Repríza 5. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 12. 2. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

69. První republika neměla skandály? První československá republika trvala pouhých 20 let. Často je zobrazovaná jako poměrně idylický stát bez výraznějších skandálů. Další část cyklu Jak to bylo doopravdy ale rozebere nejrůznější situace, které silně připomínající i dnešek… Další výpravu za mýty z historie naší země připravila Ivana Denčevová. Literární spolupráce Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Použitý text Viktor Dyk. Hovoří historik Marek Junek.  Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sedmidubský. Zvukový mistr Jaroslav Novotný (4 hodiny) a  Petr Janečka (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Použitá hudba Pavel Hrubeš (skladba NIB, hraje autor, natočeno 2008) a Olympic (Špiritus). Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Účinkují  Viktor Dvořák,  Filip Kaňkovský, Marek Lambora, Pavel Rímský, Michal Zelenka, Lukáš Příkazký. Natočeno 7. 3. 2017 (20,00 – 23,00 4RS8).  Premiéra 24. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:10 – 20:40 h.). Repríza 6. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

70. Představitelé socialistického Československa se často a rádi chlubili celou řadou takzvaných vymožeností a jistot. Byla mezi nimi i takzvaná nulová nezaměstnanost a právo na práci pro každého. Hovoří historik Oldřich Tůma (nebo dr. Martin Groman) a Ivana Denčevová. Dokudramata napsal Hynek Pekárek.  Režie Michal Bureš. Účinkují Natálie Řehořová, Martin Pechlát, Pavel Batěk, Lukáš Příkazký a Ivan Řezáč. V pořadu je použit úryvek z inscenace hry Václava Havla Audience, účinkuje Pavel Landovský a Václav Havel. Premiéra 1. 5. 2017 (ČRo Plus, 12:33 – 13:00 h.). Repríza 12. 9. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 1. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

71. Pražské povstání 5. května 1945 napomohlo osvobození Prahy. Kdo ale patřil mezi velitele a kdo patřil mezi hrdiny, kteří byli v čele osvobozování Prahy? A jaký byl jejich další osud? Byli odměněni? Poslechněte si v pořadu Jak to bylo doopravdy.  Hovoří Jiří Padevět. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Premiéra 8. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 8. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

72. Dnes se zaměříme na soudy v době komunistického Československa. Už od února 1948 přetvářela vládnoucí strana justici podle sovětského vzoru. Soudy se měly stát převodní pákou režimu a sloužit k likvidaci odpůrců KSČ i obecně všech nepohodlných osob. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii pořadu měl Michal Bureš. Hostem je historik doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D. Premiéra 15. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 1. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

73. Dne 30. května roku 1434 se odehrála jedna z nejzásadnějších událostí české historie – bitva u Lipan. Patřila k nejkrvavějším v celé husitské době. Jaký měla vliv na vývoj českých zemí? Bitva u Lipan byla národní tragédií? Na tom se nedokáží shodnout ani renomovaní historici. Pořad připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem je historička PhDr. Eva Doležalová, Ph.D. Premiéra 22. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 10. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

74. Existoval v socialistickém Československu gastroráj? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Denčevová.  Co bylo dříve – vejce, nebo slepice? Dřív bylo všechno. Typická socialistická anekdota vystihuje téma a obsah pořadu. Ten si klade otázku, jestli v období socialistického Československa byla tuzemská gastronomie rájem, jak tvrdili politici, nebo ne. Hovoří historik Martin Franc. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkují Martin Myšička, Ivan Lupták, Ivan Řezáč, Aleš Procházka, Svatopluk Schuller a Jaroslav Plesl. Premiéra 29. 5. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 17. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

75. Mýty a realita 17. listopadu 1989: žádné drama, nebo pouliční masakr? Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Pavel Žáček. Premiéra listopad 2017 (ČRo Plus, 20:05 h).

75.  Probíhaly prvorepublikové prezidentské volby hladce? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Denčevová. Hovoří dr. Jaroslav Rokoský. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. V režii Michala Bureše účinkovali: Aleš Procházka, Jan Vlasák, Alexej Pyško, Martin Myšička a Jitka Ježková. Repríza 2. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

75 a Před 75 lety byl tehdejší protektorát Čechy a Morava naplno zasažen krvavou odplatou nacistů za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Otázka, jestli měl útok na Heydricha smysl, se proto dodnes vrací v různých diskuzích. Připravila Ivana Denčevová. Hovoří Jiří Padevět. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš. Premiéra 12. 6. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 29. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

76. Za autora konceptu nazvaného „nepolitická politika“ je většinou označovaný bývalý prezident Václav Havel. A často je kvůli tomu z mnoha stran kritizován. To, jestli byl Václav Havel doopravdy autorem tohoto konceptu, se rozhodla zjistit Ivana Denčevová. Pořad připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Účinkují Igor Bareš, Lukáš Hlavica a Michal Bureš. Hostem pořadu je prof. Vladimír Just.  Premiéra 7. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 31. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 16. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 14. 7. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h); 21. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:06 h). K poslechu zde.

77. Třetí odboj z dob komunistické totality bývá občas zpochybňován. Existoval tedy doopravdy třetí odboj? Odpověď na tuto otázku bude hledat Ivana Denčevová v dalším díle pořadu Jak to bylo doopravdy. Hovoří dr. Tomáš Vilímek. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš.  Premiéra 28. 8. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 15. 5. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h);  18. 3. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

78. Svatováclavská koruna je jedním z nejvýznamnějších symbolů české státnosti a možná i proto se k ní váží různé mýty, tradice a pověry. Jednou z nich je i kletba, která říká, že kdo si ji nasadí na hlavu a nemá oprávnění ji nosit, do roka zemře.  Právě na ni údajně doplatil i zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Jestli to tak bylo doopravdy se pokusila zjistit Ivana Denčevová. Premiéra 11. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 28. 9. 2018 (ČRo Plus, 10:10 h). K poslechu zde.

79. Jeden vtip z doby socialistického Československa říká, že OÚNZ neznamená Okresní ústav národního zdraví, ale „Odevzdej úplatek, nebo zemřeš“. Kvalita, dostupnost a bezplatnost zdravotní péče z doby před rokem 1989 je opředena celou řadou mýtů…  Připravila a uvádí Ivana Denčevová. Režie Michal Bureš. Hovoří doc. Michal Stehlík. Ze záznamu hovoří doc. Miroslava Šolcová z Ústavu marxismu-leninismu (1979). Premiéra 18. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

80. V 19. století byl otevřený popis erotiky v literárním díle naprosto nemožný. I proto si obvykle obrozence představujeme jako lidi „bez masa a kostí“, kteří byli vedeni pouze vznešenými ideály. Bylo to ale opravdu tak? Účinkují Dalimil Klapka a další. Hovoří historik Radim Kopáč. Připravila Ivana Denčevová. Premiéra 25. 9. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

81. Emoce, souhlas i nesouhlas, to provází úsilí o obnovu přaského mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Obvykle odpůrci uvádějí argument, že jde o symbol habsburské nadvlády. S historikem Jiřím Rakem hovořila Ivana Denčevová. Premiéra 2. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 10. 12. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

82. Bylo za socialismu zdravotnictví bezplatné? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří doc. Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš. Repríza 26. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

83. V literatuře českého národního obrození neexistovala erotika? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Radim Kopáč. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkují Marek Holý, Dalimil Klapka, Daniel Bambas, Andrea Elsnerová, Jiří Hromada a Igor Bareš. Repríza 6. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

85. Měnová reforma 1953. Zprávy o ní se šířily mezi obyvateli Československa měsíce před ní. V poslední květnový den je popřel prezident Antonín Zápotocký. Den poté předseda vlády Viliam Široký oznámil, že reforma bude. Připravila Ivana Denčevová. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Magdalena Šorelová. Zvukový mistr Jitka Procházková (4 hodiny) a Jiří Slavičínský (2 hodiny). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Zvuková spolupráce Jiří Pochvalovský. Produkce Klára Illiašová. Režie Michal Bureš. Účinkují  Ivan Řezáč, Jan Kačer, Petr Buchta, Jakub Folvarčný,  Ondřej Kepka. Hovoří Ivana Denčevová a ekonom Lukáš Kovanda.  Premiéra 9. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 5. 6. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 25. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

86. Zatýkali komunisté své protivníky už před Únorem 1948? Dva dny před únorem 1948 zazněl z nejvyšších špiček nejsilnější strany rozkaz – zatknout skupinu odpůrců včetně spisovatele a novináře Pavla Tigrida, nebo lidoveckého poslance Rostislava Sochorce, který se stal jednou z prvních obětí následného teroru… Připravila Ivana Denčevová. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík. Účinkují Jan Hofman, Andrea Černá, Petr Neskusil, Miroslav Hruška, Eva Kodešová, Petr Buchta a  Lukáš Hlavica. Premiéra 16. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 20. 2. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). K poslechu zde.

87. Na přelomu dvacátých a třicátých let se celé Rakousko klanělo jedinému fotbalistovi. Byl to útočník a byl kapitán reprezentace, které se bála celá Evropa. Jmenoval se Matthias Sindelar, ale narodil se jako Matěj Šindelář v Kozlově u Jihlavy. Připravila Ivana Denčevová. Dokudramata Hynek Pekárek. Hovoří Pavel Nosálek. Účinkují Petr Buchta, Václav Šanda, Viktor Dvořák, Ivan Řezáč a Kristýna Frejová. Premiéra 23. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 30. 1. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 1. 9. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h.). K poslechu zde.

88. Ve druhé polovině roku 1966 provedli bezpečnostní složky tehdejší komunistické moci rozsáhlou akci proti mladíkům s dlouhými vlasy. Zadržely nebo předvedly bezmála čtyři tisíce mladých mužů a část z nich donutili, aby si dlouhé vlasy ostříhali.  Vznikaly dokonce vyhlášky, podle kterých máničky nesměly do kin, divadel, restaurací, nebo tramvají. Začal hon pod záminkou, že jde o špinavé příživníky a kriminální živly. Jak to ale bylo doopravdy zjišťovala Ivana Denčevová. Byly máničky závadovou mládeží? Premiéra 30. 10. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 2. 4. 2018 (ČRo Plus, 8:10 h.); 23. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

89. 7. listopadu uplyne 100 let od bolševického převratu v Rusku. Tedy událostí, která navždy změnila dějiny 20. století. V té době se celá řada vlivných Čechů a Slováků upínala k Rusku jako k naději, inspiraci a vzoru… Premiéra 6. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

90. Dnes se zaměříme na humor v dobách socialismu – ten oficiální, polooficiální, neoficiální i absurdní. Zamyslíme se i nad tím, proč byly vtipy a satira pro vládnoucí totalitní režim tak nebezpečné. Nebyl za socialismu humor zrcadlem doby? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří Hynek Pekárek. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Režii má Michal Bureš. Premiéra 13. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 27. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

91. V dubnu 1945 vzlétly americké bombardéry nad území Protektorátu Čechy a Morava. Útočit měly na Karlovy Vary a Ústí nad Labem. Napadla je ale německá letka a za několik minut sestřelila pět letadel. Američané byli zajati, vyslýcháni a poté popraveni. Premiéra 27. 11. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 17. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

92. Za exponenta komunistického režimu označují někteří historici básníka Vítězslava Nezvala. Ve svém životě často sympatizoval s dogmatickými uměleckými směry nebo politickými hnutími, zároveň ale cítil potřebu absolutní svobody pro své psaní. Připravila Ivana Denčevová. Hovoří literární historik Radim Kopáč. Dokudrama Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Účinkují Jiří Štěpnička, Pavel Soukup a další. Premiéra 4. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

93. Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy vás zavede do takzvaných Zlatých šedesátých, tedy do let, kdy se i v socialistickém Československu mělo žít báječně a bezstarostně. I v té době se ale zatýkalo a soudilo za projevení názoru nebo protistátní činnost. Premiéra 11. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

94. V komunistických věznicích po únoru 1948 tehdy skončilo také mnoho žen. Ve věznicích se chovali k ženám lépe než k mužům?  Čekal je všudypřítomný hlad, bití, korekce, psychické týrání, ponižování, těžká fyzická práce. Po osudech takto šikanovaných žen pátrala Ivana Denčevová. Hovoří historik Jaroslav Rokoský. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Premiéra 18. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 4. 9. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

95. Do české historie patří také jedna lazebnice. Dokonce prý byla zachránkyní samotného krále Václava IV., který se do ní zamiloval, což zaznamenala mnohá literární díla. Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historička Eva Doležalová.  Premiéra 25. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 2. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). K poslechu zde.

96. Před 25 lety skončilo Československo, na které mnozí s nostalgií vzpomínají. Po celou dobu jeho existence a i po rozdělení se objevovaly spekulace, kdo na koho doplácel. Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl historik Jan Rychlík. Premiéra 1. 1. 2018  (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 30. 12. 2019. K poslechu zde.

97. Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy věnujeme osobnosti císaře Josefa II. Panovníka, který měnil zcela hekticky jednu oblast života habsburské monarchie za druhou. Ironií je, že na smrtelné posteli takřka vše odvolal. Premiéra 8. 1. 2018  (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

98. Jak to bylo s Antonínem Zápotockým? Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy mapuje osud komunistického prezidenta Antonína Zápotockého. Ještě před vznikem Československa v roce 1918 byl funkcionářem sociální demokracie na Kladensku a přezdívalo se mu dělnický táta. Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík. Premiéra 15. 1. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

99. Na letní olympijské hry 1936 v Berlíně vyslalo tehdejší Československo vůbec nejpočetnější výpravu v dosavadní historii. V nepřátelském prostředí nacistického Německa tehdy vybojovali tři zlaté a pět stříbrných medailí. O tom, jak se sportovcům v šestnácti dnech takzvané Hitlerovy olympiády závodilo je dnešní pořad Jak to bylo doopravdy…. Připravili Ivana Chmel Denčevová, spolupracoval Hynek Pekárek a režii má Michal Bureš. Přeneseme se do srpna roku 1936… Premiéra 22. 1. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

101.  Byl Jan Werich zakázaným? Herec Jan Werich je postava všeobecně známá a uznávaná. Zajímavá ale je jeho pozice umělce v období komunistického Československa.  Zažíval období, kdy umělecky tvořit mohl s obdobími, kdy tomu bylo jinak. Na otázku, zda byl zakázaným autorem, hledá odpověď Ivana Chmel Denčevová a Vladimír Just. Repríza 3. 2. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

102. Zítra to bude přesně 70 let, co v roce 1948 podali demisi ministři tří demokratických, nekomunistických stran. Reagovali tak na čistku mezi policejními řediteli, kterou vyvolal ministr vnitra z KSČ Václav Nosek. Demise měla buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi a předčasné volby. Spoléhali přitom na podporu prezidenta Edvarda Beneše. Jaká byla role demokratických stran, to je otázka pro pořad z cyklu Jak to bylo doopravdy, který připravila Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 19. 2. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.).

103.  70. výročí převzetí moci komunistickou stranou z roku 1948 připomene i dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy. Po řadu desetiletí propaganda tvrdila, že tehdejší události s nadšením přijímali všichni obyvatelé tehdejšího Československa, snad s výjimkou několika jednotlivců. Ivana Chmel Denčevová proto hledala ty, kteří se nebáli svůj nesouhlas vyjádřit. Hovoří Jaroslav Rokoský. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš. Premiéra 26. 2. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 23. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

104. Dnešní dál cyklu Jak to bylo doopravdy se zabývá rolí Gustáva Husáka v historii Československa. Slovenský politik se stal komunistou už v šestnácti letech. V roce 1944 se zapojil do Slovenského národního povstání, po volbách v roce 1946 se stal předsedou sboru pověřenců, což byla de facto slovenská vláda a podílel se na čistkách svých nekomunistických partnerů. V padesátých letech byl ale zatčen a odsouzen na doživotí. Velký comeback přišel v roce 1968, kdy se po potlačení Pražského jara dostal do čela KSČ. Právě tehdy se o něm mluvilo jako o takzvaném menším zlu. Jestli právem, to zjišťovala Ivana Denčevová. Premiéra 5. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

105. Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy se věnuje nadějné atletce třicátých let Zdeně Koubkové. Na Ženských hrách v Londýně roku 1934 dokonce překonala světový rekord v běhu na 800 metrů. Žena, které se říkalo rekordwoman, ale za několik měsíců nato oznámila konec kariéry. A o dva roky později se stala mužem. Její příběh a reakce, nejen sportovního světa, na její proměnu, zaznamenala Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 19. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 24. 3. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

106. Vězňům a vězenkyním pomáhalo v nacistických koncentračních táborech za 2. světové války také umění. Například v ženském táboře v Ravensbrücku nedaleko od Berlína. Ilegální umění pomáhalo snášet každodenní hrůzy a zachovat si lidskou důstojnost. Premiéra 26. 3. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 8. 5. 2018 (ČRo Plus, 13:34 h). K poslechu zde.

107. Dnešní Jak to byl doopravdy se zaměří na Agrární stranu. V době první Československé republiky to bylo výrazné a vlivné politické uskupení. Strana se účastnila vládních koalicí, obsazovala funkce ministerského předsedy, zastupovala zájmy zemědělců a stála v opozici vůči politické skupině Hradu. To se změnilo po 2. světové válce. Byla obviněná z kolaborace a údajného podílu na rozbití republiky a její činnost byla zastavená. Po pravdivosti obvinění a okolnostech zákazu pátrala Ivana Chmel Denčevová. Premiéra (?) 2. 4. 2018 (ČRo Plus, 12:33 h.). Repríza 18. 12. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

108. Jak to bylo doopravdy začíná v roce 1976, který byl do jisté míry přelomovým. Politické procesy proti mladým umělcům z prostředí undergroundu totiž odstartovaly dění, které vedlo ke sjednocení do té doby roztříštěných opozičních skupin. Premiéra 9. 4. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

109. Éra Habsburků jako panovníků českých zemích trvala několik století. A je také opředena řadou mýtů. Až se někdy může zdát, že na českém trůně byli proti vůli Čechů. Odpovědí bude další díl z cyklu Jak to bylo doopravdy, který připravila Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 16. 4. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

110. Černobyl. Tragická havárie jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu z 26. dubna 1986 zasáhla prakticky celou Evropu, včetně Československa. Na rozdíl od vyspělých zemí ale socialistický blok dopady havárii zlehčoval a tvrdil, že se nic závažného nestalo. O tom, jak se zachovalo tehdejší vedení komunistického Československa vůči svým občanům, to je téma dnešního pořadu z cyklu Jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 30. 4. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 27. 4. 2020 (ČRo Plus, 9:34 h.; 20:05 h.).

111. Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy… se věnuje rozhlasovému vysílání. Jedním z prvních v Evropě totiž bylo to na území tehdejšího Československa. Po roce 1948 se pak rozhlas stal klasickým nástrojem propagandy – stejně jako v období nacismu – a žádné jiné rozhlasové vysílání nebylo povoleno. Přesto mohli posluchači slyšet i vysílání jiných rádií. Právě o tom bude pořad, který připravila Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 7. 5. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

112. Dnešní Jak to bylo doopravdy… se zaměří na dění v Československu po osvobození Rudou armádou v květnu 1945. Po vojácích totiž postupně přicházely i jednotky sovětských tajných služeb Směrš a NKVD. Zaměřili se hlavně na někdejší emigranty z Ruska, kteří v té době už většinou byli občany Československa. Ze stovek unesených se vrátily jen desítky lidí. Také o tom uslyšíte od Ivany Denčevové. Premiéra 12. 5. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

114. Konzum v socialistickém Československu neexistoval? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Repríza 11. 12. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

115. Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy… pátrá po tom, jestli opravdu existoval český dozorce ve službách gestapa, který pomáhal Čechům. Jmenoval se Adolf Kolínský. Po okupaci českých zemí se přihlásil k německé národnosti a nastoupil službu u gestapa. Ve funkci vrchního dozorce měl na starost politické vězně. Jestli, a jak jim pomáhal, se pokusila zjistit Ivana Denčevová. Premiéra 2018 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 2. 6. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

116. Češi císaře Františka Josefa I. neuctívali?! Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se věnuje vztahu Čechů a Františka Josefa I. Císař je většinou považovaný za symbol zaniklé rakousko-uherské monarchie. Jako směšnou figurku ho vylíčil například Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi, ale oblíbené bylo také lidové označení stařičký mocnář. Obecně se má za to, že František Josef I. Čechy moc rád neměl a oni ho na oplátku neuctívali. Jestli to tak opravdu bylo zjišťovala Ivana Chmel Denčevová. Hostem Jiří Rak. Osoby a obsazení: Bedřich Smetana (Vladimír Javorský), Otto Bauer, historik / František Ladislav Rieger (Jan Vlasák), František Josef I., císař (Jiří Hromada), Václav František Červený, hudebník a vynálezce (Dalimil Klapka) a další. Premiéra 11. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

117. Odchod okupačních armád Varšavské smlouvy byl bezproblémový? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Jaroslav Nečas. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš.  Repríza 4. 12. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

118. Malá východočeská obec Ležáky je jedním z pomníků nacistické krutosti v období 2. světové války. Podobně jako Lidice ji srovnali se zemí. Gestapo odhalilo, že parašutisté z obce udržovali vysílačkou spojení mezi domácím a západním odbojem. I proto minulý režim památku Ležáků upozaďoval. Můžeme si proto položit otázku, jestli už opravdu víme o událostech, které se tam odehrály, úplně všechno. Odpovědi hledala v dokumentární rekonstrukci Jak to bylo doopravdy Ivana Denčevová.  Premiéra 18. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 23. 6. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

119. Bylo prvorepublikové Československo ekonomickou špičkou? Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byla ekonomka Hana Lipovská. Premiéra (?) 16. 7. 2018 (ČRo Plus).

120. (?) Byli husité božími bojovníky, nebo lapky? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historička Eva Doležalová. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Repríza 6. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 20. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

121. Občané ČSSR nemohli být bezdůvodně zbaveni občanství? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Repríza 13. 11. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

123. Kolaboranti z roku 1968 byli potrestáni? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Dokudramata napsal Hynek Pekárek. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš. Repríza 28. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 30. 10. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Komunistické Československo bylo charakteritické mimo jiné tím, že nedodržovalo nejen mezinárodní dohody, vlastní zákony, ale ani nejrůznější směrnice. Jedna z takových směrnic zněla, že obávaná státní bezpečnost nesmí využívat provokatérů. O tom, jaká byla praxe a jaké byly skutečnosti bude dnešní Jak to bylo doopravdy. Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem. Premiéra (?) 8. 9. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

Dnešní díl cyklu jak to bylo doopravdy se zaměří na inkvizici. V jižní Evropě, například Španělsku a Portugalsku, je to dodnes bolestné téma. Naopak se někdy zdá, že v českých zemích nebyla inkvizice příliš rozšířená. Po tom, jestli to tak skutečně bylo, pátrala Ivana Chmel Denčevová. Repríza 15. 9. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h).

Dnešní „Jak to bylo doopravdy“ se zaměří na roli generála Jana Syrového v době podpisu Mnichovské dohody. Uznávaného vojáka, ruského legionáře a prvního náčelníka československé armády. Muž s páskou přes jedno oko lidem připomínal Jana Žižku a i proto byl jeho postoj v době přijetí mnichovského diktátu považovaný za zradu. Jak to bylo doopravdy, zjišťovala Ivana Chmel Denčevová. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Premiéra 24. 9. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Vítězslav Nezval. Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je literární historik Radim Kopáč. Premiéra 1. 10. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Kde se vzalo nepřátelství mezi Čechy a Němci? Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevá, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je Petr Pithart. Premiéra 8. 10. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Dnešní jak to bylo doopravdy rekonstruuje příběh novináře Julia Fučíka. Muže, který byl několik desetiletí připomínán a adorován. A to nejen pro své komunistické přesvědčení, také novinářskou práci a především knihu Reportáž psaná na oprátce, kterou napsal v nacistickém vězení. Byl hrdinou, který se socialistickému Československu hodil.  Bránil se Julius Fučík hrdinně svému zatčení?! Pořad z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Martin Groman. Repríza 20. 10. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h.); 1. 6. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

V dnešním díle cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se přeneseme do roku 1951. Ten byl pro komunistický režim složitý – hospodářské problémy narůstaly, začala vysílat rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa a symbolem touhy po svobodě se na podzim stal takzvaný Vlak svobody. Místo zastavení v konečné stanici Aš projel až do Německa. Akce pak vedla ke zbudování železné opony a ostouzení uprchlíků v komunistických médiích.  Pořad V komunistickém Československu nebyl vlak svobody?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Hostem byl historik Jan Kalous.  Premiéra 5. 11. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Na únosy lidí komunistickou Státní tajnou bezpečnostní se zaměří dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“. Jednou z obětí byl například bývalý šéf sociální demokracie a náměstek předsedy vlády Bohumil Laušman. Tomu dal v rakouském Salcburku agent STB do pití narkotikum a unesl ho do Československa. Podobných akcí rozvědky ale bylo mnohem víc – některé z nich přiblíží Ivana Chmel Denčevová. Spolupracoval Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš. Premiéra 12. 11. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

127. Masakr více než 20 tisíc polských vojáků a intelektuálů v Katyňském lese v roce 1940 je tématem dnešního dílu cyklu „Jak to bylo doopravdy“. Zločin nepoznamenal jen polsko-ruské vztahy. Významně zasáhl také do života populárního českého spisovatele Františka Kožíka, autora románu Největší z pierotů. Českou linii Katyňského masakru popíše Ivana Denčevová. Spolupráce Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 26. 11. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 8. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

128. Bránil se Julius Fučík svému zatčení? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Martin Groman. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Repríza 15. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

132. Československo nepřijímalo imigranty? Na výpravu za mýty, které se zabydlely v historii naší země, zve Ivana Chmel Denčevová. Hovoří historik Michal Stehlík. Dokudramata napsal Hynek Pekárek, hudební spolupráce Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Repríza 29. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

133. Státní bezpečnost neorganizovala únosy lidí? Masakr více než 20 tisíc polských vojáků a intelektuálů v Katyňském lese v roce 1940 je tématem dnešního dílu cyklu „Jak to bylo doopravdy“. Zločin nepoznamenal jen polsko-ruské vztahy. Významně zasáhl také do života populárního českého spisovatele Františka Kožíka, autora románu Největší z pierotů. Českou linii Katyňského masakru popíše Ivana Denčevová. Spolupráce Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Repríza 1. 12. 2018 (ČRo Plus, 14:34 h.); 22. 1. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

134. Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy…“ se zaměří na Ladislava Vaňka, zakladatele a vedoucího ilegální organizace Jindra. Zatímco gestapu po svém zatčení ochotně udával odbojáře, po válce se stal agentem StB. Pravdu hledala Ivana Chmel Denčevová. Spolupráce Hynek Pekárek, režie Michal Bureš. Premiéra 3. 12. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h).

Po stopách Tří králů, kteří nebyli biblickými postavami, pátrá dnešní část cyklu Jak to bylo doopravdy. Líčí osudy členů odbojové skupiny kolem Josefa Mašína, která se podílela na akcích proti nacistickým okupantům. Kromě podplukovníka Mašína v ní byli ještě Josef Balabán a Václav Morávek. Jejich příběh do vysílání Českého rozhlasu připravili Připravili Ivana Chmel Denčevová a Hynek Pekárek. Režii má Michal Bureš. Premiéra 7. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 12. 1. 2019 (ČRo Plus, 14:34 h.).

16. ledna roku 1969 se upálil Jan Palach. Jeho trafický čin otřásl celou společností a dodnes je vykřičníkem při hodnocení tehdejších událostí. Častokrát se ale objevovaly spekulace, zda je to čin jednotlivce či nějaké eventuální celé skupiny. V dnešním Jak to bylo doopravdy si budeme odpovídat na otázku, zda existovala Palachova skupina. Pátrala po tom Ivana Chmel Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 14. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Pravdu o případu únosu letadla, který zneužila komunistická propaganda například v seriálu Třicet případů majora Zemana, přinese dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“. Deset mladých lidí se v roce 1972 zmocnilo stroje společnosti SlovAir a donutili posádku přistát ve Spolkové republice Německo. Při únosu zastřelili kapitána letadla. Do dobového kontextu celou kauzu zasadí Ivana Chmel Denčevová. Spolupráce Hynek Pekárek, režie Michal Bureš. Premiéra 28. 1. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 2. 2. 2019 (ČRo Plus, 14:34 h).

Vymazal Milan Kundera desetiletí své tvorby i života? Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl Radim Kopáč, režii měl Michal Bureš. Premiéra 3. 2. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš – to jsou jména, která bývají nejčastěji spojována s obdobím tzv. 1. republiky. V jejich stínů ale zůstávají politici, kteří byly pro vznik Československa klíčovými postavami. Jako například Antonín Švehla. Právě jemu se věnuje dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy.. .“, který připravila Ivana Chmel Denčevová. Spolupracoval Hynek Pekárek a režii měl Michal Bureš. Repríza 9. 2. 2019 (ČRo Plus, 14:34 h).

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ pátrá po osudech osobního lékaře prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Neurolog Vladimír Haškovec byl jednou z obětí politických čistek padesátých let. Na otázku, jestli byl opravdu viníkem Gottwaldova zdravotního stavu a smrti se pokusí najít odpověď Ivana Chmel Denčevová. Spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 11. 2. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 16. 2. 2019 (ČRo Plus, 14:34 h.).

Dnešní díl cyklu Jak to bylo doopravdy se zaměří na Krále Šumavy. Těmi nejslavnějšími byli Josef Hasil a Kilian Nowotny. Po roce 1948 začali převádět lidi, kteří chtěli uprchnout z komunistického Československa. Pro komunistickou policii a pohraniční stráž se ale stali úhlavními nepříteli a vznikl o nich dokoce propagandistický film Král Šumavy. V něm jsou pohraničníci vylíčeni jako hrdinové, kteří zabíjeli nepřátelské narušitele hranic. Jak to tehdy bylo doopravdy, to zjišťovala Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 25. 2. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Pořad Karel Kryl byl vizionář, nebo kverulant?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a slovem provázela Ivana Chmel Denčevová, režii měl Michal Bureš. Hostem byl historik Michal Stehlík. Premiéra 4. 3. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

Dnešní část cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se věnuje exilové organizaci Opus Bonum. Díky ní se povedlo dostat na společná setkávání roztříštěný československý exil plný rozporů a žabomyších válek. Na unikátní diskusní sympisium v roce 1978 přijeli do bavorského Frankenu zástupci poúnorových emigrantů, bývalých komunistů, osmašedesátníků, nebo stoupenců undergroundu. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Režii má Michal Bureš. Premiéra 11. 3. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h). Repríza 19. 4. 2019 (ČRo Plus, 11:05 h.).

Jak může sport zasáhnout do politiky, ukázal rok 1969. Hokejové mistrovství světa tehdy mělo být v Praze, ale kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy se přesunulo do Švédska. A Československá reprezentace hned dvakrát porazila Sovětský svaz. Oslavy v Československu byly velkolepé, ale zároveň znamenaly definitivní konec obrodného procesu. Jestli je zneužili výtržníci, po tom pátrá dnešní Jak to bylo doopravdy. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Spolupráce Hynek Pekárek, režie Michal Bureš. Repríza 30. 3. 2019 (ČRo Plus, 13:33 h.).

Hlavní postavou dnešního dílu cyklu Jak to bylo doopravdy… je kunsthistorik, básník, velká postava české literatury, ale také provokatér Ivan Martin Jirous. Známý je přezdívkou Magor, a působením v undergroundové komunitě, především spoluprací s legendární kapelou Plastic People of The Universe. Pětkrát skončil v komunistickém vězení. Jestli byl Ivan Martin Jirous víc provokatér, nebo umělec, který se stal i morální autoritou, se pokusí odpovědět Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš. Premiéra 1. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

Dnešní část cyklu Jak to bylo doopravdy… odhaluje téma rozdělených rodin po roce 1948. Prakticky ve všech desetiletích vlády komunistické strany a státní bezpečnosti se stávalo, že režim nepustil děti za rodiči, kteří emigrovali na západ, aby je vydíral. Příběhy několika rodin, například Jaroslava Pecháčka, Pavla Landovského, nebo Slávy Volného. Pořad Komunisté nerozdělovali rodiny?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Prokop Tomek, režii měl Michal Bureš. Účinkuje Ivan Řezáč. Premiéra 8. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h).

S koncem 2. světové války měla být obnovena Československá republika a navazovat měla na 1. republiku. To se ale nestalo, půdorysem pro fungování státu se stal Košický vládní program, otázkou tedy zůstává, zda tento dokument znamenal obnovu demokracie ve státě. Odpovědí bude dnešní Jak to bylo doopravdy, pořad připravila Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 22. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Pořad Novinář Ferdinand Peroutka byl příznivcem nacistů?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Martin Groman, režii měl Michal Bureš. Účinkují Jiří Hromada, Aleš Procházka a další. Premiéra 29. 4. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 20. 4. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.)

Dnešní část cyklu Jak to bylo doopravdy se zaměří na historii dezinfomací a takzvaných fake news. Praxe jejich číření byla vlastní také komunistickoému režimu. Nejúspěšnější dezinformační akce komunistické tajné služby pochází ze šedesátých let a jmenoval se Operace Neptun. Také o ní bude mluvit Ivana Chmel Denčevová. Spolupracoval s ní Hynek Pekárek a režii měl Michal Bureš. Premiéra 13. 5. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.). Repríza 5. 8. 2020 (ČRo Plus, 11:10 h.).

Konec 2. světové války přinesl lidem radost a naději, ale také touhu po odplatě za hrůzné nacistické období. Dnešní „Jak to bylo doopravdy“ se zaměří na události, které neměly s hledáním spravedlnosti vůbec nic společného. Jednou z obětí tehdejší vendety byl také filmový režisér Jan Sviták. Rekonstrukci událostí kolem jeho smrti připravila Ivana Chmel Denčevová s publicistou Stanislavem Motlem. Spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Repríza 25. 5. 2019 (ČRo Plus, 13:33 h.). Repríza 11. 5. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.)

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se věnuje trhu v době socialismu. Hospodářství tehdy bylo založené na plánované ekonomice. A to přinášelo své problémy. Nabídka nebyla schopná pružně reagovat na poptávku, a když už zboží bylo k sehnání, nebylo to na místě a v čase, kde by ho spotřebitelé potřebovali. S ekonomkou Hanou Lipovskou popíše tehdejší situaci Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 3. 6. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ pátrá po důvodech smrti generála Heliodora Píky, popraveného před 70 lety – 21. června 1949. Přesvědčený demokrat a nositel myšlenky o apolitické armádě se stal jednou z prvních obětí komunistického režimu. Zinscenovaný proces s generálem Heliodorem Píkou patří spolu s případem političky Milady Horákové k nejznámějším politickým procesům v komunistickém Československu. Jeho jméno soud očistil až v roce 1968. Připravila a slovem provází Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš. Repríza 22. 6. 2019 (ČRo Plus, 13:33 h.).

Konec 2. světové války přinesl nejen svobodu, radost a naději, ale pro mnohé také hledání svých blízkých. V té době měl naprosto nezastupitelnou roli Československý rozhlas. Do jeho studií v Praze, ale i v Brně, Plzni a Ostravě se denně ozývaly stovky lidí a žádali o pomoc při pátrání po rodinných příslušnících, přátelích i známých. Úřady pak jeho prostřednictvím vyzývaly k různým sbírkám materiální pomoci, dodávkám surovin, nebo potravin. V dnešním „Jak to bylo doopravdy“ tehdejší události rekonstruuje Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 24. 6. 2019. Repríza 18. 5. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).)

Dnešní část cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se ptá, jestli byl sex v době temna tabu, nebo nebyl. Představa o životě lidí v 17. a 18. století je opředený celou řadou mýtů a pověstí, podle kterých tehdejší lidé jen dřeli na panském a chodili do kostela. Přitom už v tehdejším době byl běžný předmanželský sex, nevěra, sexuální násilí, nebo incest. O tom všem pátral historik Jaroslava Čechura, kterého do studia pozvala Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 29. 7. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní část cyklu „Jak to bylo doopravdy“ vás přenese do léta roku 1969. V té době už tvrdá normalizace Gustáva Husáka utlumila všechno, co by mohlo připomínat uvolnění Pražského jara. I přesto kolem 21. srpna 1969, na který připadalo první výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy, vyšli lidé do ulic, aby proti změně poměrů protestovali. Československem se tak přelila vlna protestních akcí. Normalizační komunistický režim je ale brutálně potlačil – zahynulo pět lidí a mnoho dalších bylo zraněno. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 19. 8. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se dnes zaměří na jednu z nejvýraznějších osobnosti roku 1968 – ekonoma Otu Šika. Právě on byl autorem hospodářských reforem, které měli vyřešit tehdejší ekonomické problémy Československa. Ivana Chmel Denčevová pátrá s ekonomku Hanou Lipovskou po tom, jestli by Ota Šik jen ekonomem Pražského jara, nebo byl jeho ekonomický přesah výraznější. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 26. 8. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní část cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se věnuje výrazné postavě novodobých dějin Československa – tou je filozof, básník a jedna z nejzásadnějších postav undergroundu Egon Bondy. Zároveň to ale byl také muž s řadou temných vlastností, zážitků a s kontroverzní minulostí. Odpověď na otázku, jestli byl velkým filozofem a básníkem, nebo pouhým estébákem, hledá Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 2. 9. 2019 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ se věnuje Mariánskému sloupu, který se minulý týden vrátil na Staroměstské náměstí v Praze. Tam stál do roku 1918, kdy ho zničil rozvášněný dav údajně proto, že příliš připomínal Rakousko-Uherskou monarchii a tehdejší absolutismus. S historikem Jiřím Rakem o tom mluvila Ivana Chmel Denčevová Repríza 8. 6. 2020 (ČRo Plus, 11:09 h.).

Od Sedlčan pocházel proslulý maršál pěti císařů a muž, který se zapsal nesmazatelně do dějin našeho vojenství – maršál Radecký. Mluvil česky, psal česky, k českým zemích se po celý život hlásil, přesto jsme si ho tak nějak vymazali z historie. Jak to bylo doopravdy zjišťovala Ivana Chmel Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem. Režii měl Michal Bureš. Premiéra 8. 6. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Dnešní díl cyklu „Jak to bylo doopravdy“ pátrá po tom, jestli existovali oběti a pachatelé z povídky Jana Drdy Vyšší princip. Impulzem k jejímu napsání, a také k pozdějšímu natočení stejnojmenného filmu režiséra Jiřího Krejčíka, byla poprava tří příbramských občanů v době heydrichiády. V povídce je jako důvod uvedená „pošetilá debata na plovárně“ a mluví se „o schvalování atentátu na Heydricha“. Ve filmu student Ryšánek přikresluje Reinhardu Heydrichovi na fotografii fousy, pak obrázek zmačká a hodí do koše. Z pozadí celý výstup sleduje udavač. Jak to bylo doopravdy zjišťovala Ivana Chmel Denčevová. Režii měl Michal Bureš Premiéra 22. 6. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Jak to bylo doopravdy připomene nezdařený pokus o státní převrat z jara roku 1949. Akce byla naplánována na 17. května, kdy měly být v Praze obsazeny důležité budovy, jako ústřední vedení Sboru národní bezpečnosti, generální štáb armády, některá ministerstva, Československý rozhlas, nebo letiště v Ruzyni a Kbelích. Co se tehdy dělo popíše Ivana Chmel Denčevová. Premiéra 7. 9. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.). K poslechu zde.

Rebel bez kapky strachu zachránil stovky dětí. Český „sir Winton“ Antonín Kalina. Účinkuje publicista Stanislav Motl. Připravila Ivana Chmel Denčevová. Režie Michal Bureš. Premiéra 2. 11. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Denčevová, Ivana: Jak to bylo doopravdy. In web ČRo Plus, listopad 2015 (článek). – Cit.:  (…) Kdo nám o tu pravdu stojí? I tak cynicky bychom se mohli dívat na informace a události z naší historie, které jsou často zamlženy nejrůznějšími mýty, dezinformacemi, polopravdami či přímo nepravdami. A tím ale také rezignovat na napravování nejrůznějších omylů.  Ale protože se domníváme, že je třeba přispívat k informování i v této oblasti, tak vznikl cyklus pořadů Jak to bylo doopravdy. 

Jednotlivé události a pojmy, které se tradují – a častokráte v té „zmytizované“ podobě – jsou tématy jednotlivých pořadů.  Abychom se na konkrétní mýty podívali odborným pohledem, a tak byli schopni – ale možná také ochotni – vnímat fakta, která jsou klíčová pro pochopení naší historie, tradice, a tím také identity. 

Ostatně s historií se setkáváme na každém kroku, a nejsou to pouze hmotné památky. A ovlivňuje nás možná víc, než si myslíme. A přiznejme si, někdy máme i předsudky a jednoduchá hodnocení.  A tak i v současnosti se vedou někdy až příliš plamenné diskuse, kde jde spíše o emoce než právě o skutečnosti a kontext událostí. I proto se v jednotlivých pořadech zaměříme na to, proč daný „mýtus“ vznikl, jaké byly okolnosti a komu to vlastně mělo sloužit. 

Bezpochyby negativní roli také sehrála desetiletí nejen školní propagandy a netýkalo se to pouze dějin soudobých, ale i těch starších a nejstarších. I někteří historici byli tak důsledně upozaděni z veřejného prostoru, až jsou jejich jména známa pouze v užším okruhu lidí. Mezi ně patří třeba i historik Josef Pekař. 

S vědomím, že společenské historické vědomí je ve skutečnosti široká a mnohovrstevnatá oblast, která nemá jednoduchá řešení a jednoduché „pravdy“, a někdy ani jedinou možnou interpretaci, budou hosty jednotlivých dílů renomovaní odborníci, jako např. historici a akademici Oldřich Tůma, Michal Stehlík, Jiří Rak, Jan Royt, Jiří Padevět, Marek Junek, Vladimír Just. 

Lit.: Denčevová, Ivana: Je Karel Čurda symbolem zrady? In web ČRo Plus, 11. 1. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak vnímat zradu? Kdo je typickým zrádcem v naší historii? A kdo je zrádcem, který se dostal do soukolí okolností a kdo je zrádcem od prvopočátku svého počínání? Otázky, které stále vzbuzují pozornost a polemiky.

Jednou z takových postav naší historie je parašutista Karel Čurda. Jeden z vlastenců, který po působení ve vojenských a policejních strukturách utekl po obsazení Československa do Francie a posléze do Velké Británie. Tam absolvoval parašutistický výcvik a byl vysazen na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. 

Po atentátu na říšského protektora Heydricha nastala odveta nacistů, která stála život řadu lidí, byly vypáleny Lidice. A Karel Čurda překročil práh neblaze proslulého Petschkova paláce. Stal se udavačem, stal se zrádcem a stal se konfidentem gestapa. 

Bylo to selhání naší zpravodajské služby ve Velké Británii? Byl zrádcem od prvopočátku? Jaké byly okolnosti a důsledky jeho jednání? (…)

Lit.: Denčevová, Ivana: Werwolfové – mýty a skutečnost. In web ČRo Plus, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak vznikla tajná organizace německého odbojového hnutí, která měla terorizovat nepřítele – Werwolf? Čím se nacisté inspirovali a jaké byly základní úkoly pro jejich členy? Jsou zločiny werwolfů – vlkodlaků spíše legendou, anebo jsou skutečné?

Na velikonoční neděli 1. dubna 1945 se poprvé v éteru ozvala rozhlasová stanice „Program Werwolf“. Z vysílání se ozvalo: „Pozor, pozor! Posloucháte program stanice Werwolf . Jsme nástrojem nové nacionálně socialistické organizace, jejímž úkolem je neúprosně bojovat proti nepříteli všude tam, kde vstoupí na posvátnou německou půdu. Neustále mu budeme klást odpor, vystupovat proti němu hrdě a beze strachu před možnou smrtí! … Nenávist nechť je naší každodenní modlitbou, msta naším bojovým výkřikem!“

Nápady na vytvoření záškodnické organizace se objevily už dříve. Vytvořením podzemní organizace, která by byla založena na malých skupinách s decentralizovanou organizační strukturou, se zabýval Reinhard Gehlen, šéf zpravodajství na východní frontě. O zrodu Werwolfů bylo rozhodnuto až o něco později, v době, kdy na obou frontách přicházela pro nacistickou armádu jedna porážka za druhou.

Na podzim 1944 začali být školeni agenti-záškodníci. Učili se střílet, potichu zabíjet, šifrovat, sbírat zpravodajské informace, vyhazovat vlaky do povětří, ničit budovy a mosty. Školili se také v systému stopařských značek, které je měly v lesním terénu dovést k jejich skrýším. Pohybovali se v civilním oblečení a měli falešné osobní doklady. Jedním z vysokých školících důstojníků SS byl i nechvalně proslulý Otto Skorzeny.

Werwolfům je připisováno mnoho vražd a teroristických akcí, často bez jasných důkazů. Jisté třeba je, že zavraždili starostu ve městě Cáchy.

„Vlkodlaci“ nakonec skončili neslavně, ale paradoxem je, že nikdy nebyli oficiálně rozpuštěni.

V Sudetech bylo jejich „hlavním“ městem Ústí nad Labem. Právě zde na zámku v Krásném Březně probíhal výcvik a bylo skladiště zbraní. Můžeme jim připsat odpovědnost za výbuch právě v tomto skladu, který se dne 31. července 1945 stal rozbuškou k další tragické fázi česko-německých vztahů? A co další zločiny, které jim bývají připisovány? Jsou to skutečnosti anebo pouze mýty?

Hostem dalšího dílu cyklu Jak to bylo doopravdy je badatel Jiří Padevět. Literárně spolupracoval Hynek Pekárek a režíroval Michal Bureš. (…)

Lit.: Denčevová, Ivana: Smrt Karla Poláčka dodnes obestírá tajemství. In web ČRo 2 Praha, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: I po desítkách let se mohou objevit informace, které skončí přepisováním učebnic. Tak je tomu i v případě smrti spisovatele a publicisty Karla Poláčka.

Kdo by neznal proslulý román Bylo nás pět? Nejslavnější Poláčkovo dílo pro něj představovalo návrat do dětství strávené v Rychnově nad Kněžnou. Napsal ho v těžké okupační době roku 1943.

V témže roce v září v Terezíně si poznamenal: „Za vnější znak otroctví považujeme nyní plechovou misku. Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly kdysi nést svoje okovy. I pozoruj, kterak lidé v tvém okolí nosí svoji plechovou misku, neboť musíš být pozorně sehnut, aby sis nerozlil polévku.“

Naštěstí se Karlu Poláčkovi podařilo zachránit alespoň dceru, která ještě v roce 1939 odjela do Velké Británie. Velkou pomocí byla v Poláčkově nešťastném manželství jeho láska Dora. Ta sehrála klíčovou roli nejen při vyřízení dceřina odjezdu, ale také v dalších spisovatelových válečných osudech. Dojemný příběh lásky s tragickým koncem, i to je životní příběh humoristy Karla Poláčka.

Nebýt výjimečným autorem, jeho příběh by se tolik podobal osudům tisícovek dalších lidí židovského původu. Z Terezína byl transportem odeslán do tábora Hindenburg. A jedna z pamětnic, kterou se podařilo vypátrat, vzpomínala, jak přišel rozkaz k pochodu smrti. Tehdy ho viděla naposledy.  Těžce nemocný Karel Poláček zemřel 21. ledna 1945. (…)

Lit.: Denčevová, Ivana: Zemřel Jan Nepomucký kvůli zpovědnímu tajemství? In web ČRo Plus, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pět hvězd, které jsou atributem Jan Nepomuckého, chrám nesoucí jméno tohoto světce na pražských Hradčanech a také proslulá Brokoffova socha na Karlově mostu. To je pouze velmi zúžený výčet toho, co přináleží ke kultu tohoto kontroverzního mučedníka.

Svět tehdy nebyl vůbec jednoduchý. Vládl Václav IV., který náleží k nejrozporuplnějším postavám naší historie. Jeho vlastní schopnosti, či neschopnosti byly násobeny složitou společensko-politickou situací.

Začíná období papežského schizmatu. Je platným papežem ten v Římě, anebo „vzdoropapež“ v Avignonu? A jak se má Václav IV. zachovat, vědom si náležitosti k římské církvi, ale zároveň už po svém otci Karlu IV. přejímací spojenectví s Francií, což by znamenalo podpořit Francii i ohledně avignonského papeže. A navrch nešťastná morová epidemie a církevní preláti, kteří neváhají jít s vladařem do střetu.

A do toho všeho nešťastný Jan Nepomucký, který podle dlouho tradovaného příběhu odmítl prozradit žárlivému Václavovi královnino zpovědní tajemství. To už byl pouhý krok k tragédii. Desetiletí střetů končí nechutnou aférou, v níž Václav IV. dal Jana Nepomuckého zatknout, krutě mučit – sám u toho byl přítomen – a poté ubitého hodit do Vltavy.

Co se tehdy doopravdy stalo a co je pouhý mýtus? A jak se až do současnosti promítá příběh Jan Nepomuckého?

Lit.: Denčevová, Ivana: Za podpis Charty 77 nebyl nikdo odsouzen? In web ČRo Plus, březen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Co znamenal vznik Charty 77 v životě lidí? Třeba těch, kteří ji podpořili svými podpisy. Mohl se někdo za podpis Prohlášení Charty 77 dostat do komunistického kriminálu? Anebo k tomu sloužily pouze paragrafy o výtržnictví a další zástupné momenty. Proč právě o takovém odsouzení mluvil tehdejší předseda OSN Kurt Waldheim?

Komunistický stát si nedával příliš práce či starostí s dodržováním mezinárodních smluv, které podepsal. Stejně tak ani s dodržováním svých vlastních zákonů. Čeho se vlastně obával? Snad jenom těch, kteří ho kritizovali, a tak se je snažil umlčet, a to jakýmkoliv způsobem – třeba i vězením nebo nucením k vystěhování ze země. A pak také reakce zahraničí. Proto bylo zahraniční vysílání, které o nepravostech komunistického státu a jeho totalitních praktikách informovalo, na předním místě tzv. nepřátel.

Politické procesy v období normalizace byly obvykle zastírány něčím jiným, třeba obviněním a následným odsouzením za výtržnictví, a to stačilo třeba jen zpívat písně s protisocialistickým obsahem, jak „všemoudrý režim“ usoudil.

Jako rána z čistého nebe ale přišlo Prohlášení Charty 77 na začátku ledna roku 1977

Rudé právo tehdy uvedlo, že se jedná o „protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu“.

Komunistický ústřední výbor neprodleně zadal justici a prokuratuře úkoly a Státní bezpečnost začala plnit zadání. Pro signatáře to znamenalo další kolotoče výslechů, cely předběžného zadržení, vyhazovy z práce a další perzekuce.

Jistou zajímavostí je, že mezi prvními 242 signatáři jich bylo odhadem přibližně 40% z tehdejšího undergroundu. Mezi ně patřil také Jiří Chmel, který byl následně v roce 1978 odsouzen do vězení právě za to, že podepsal a organizoval další podpisy chartistického prohlášení. Ostatně právě na jeho případ upozornil tehdejší předseda OSN Kurt Waldheim.  (…)

Lit.: Denčevová, Ivana – Pekárek, Hynek: Kdo byl tajemný agent československé zpravodajské služby A 54? In web ČRo Plus, březen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Bezmoc, smutek, pláč i zaťaté pěsti. Tak vypadal, alespoň podle fotografií a vzpomínek pamětníků, mrazivý 15. březen 1939.

Zbytky původního Československa obsadila nacistická vojska a zřízen byl Protektorát Čechy a Morava, pod „ochranou Německé říše“. Co to znamenalo po dlouhých šest let, netřeba opakovat.

Ale opravdu nebyly o obsazení země dopředu žádné informace? V únoru roku 1936 obdržel František Moravec, jeden z klíčových důstojníků československé rozvědné služby, dopis, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno: „Nabízím Vám své služby. (…) Máte-li zájem, odepište na adresu: Poštovní schránka č. 9, Chomutov. Pak sdělím podrobnosti. Karl.“

František Chvalkovský: „Té zprávě nevěřím.“

O jaké služby se jednalo? A došlo k danému setkání? Nebyla to jedna z informačních cest, které upozorňovaly na možné obsazení země nacisty? A kdo vůbec byl ten proslulý agent A 54? Jaký byl jeho další životní a profesní příběh? Odhalila ho nacistická moc?

Pár dnů před 15. březnem 1939 František Moravec navštívil jednání tehdejších členů vlády v Kolowratském paláci. Po jeho sdělení, že k obsazení státu dojde velmi brzy, mu tehdejší ministr zahraničí František Chvalkovský mimo jiné sdělil: „Té zprávě nevěřím. Mám informace, že v Berlíně je naprostý klid a nic nenasvědčuje přípravám nějaké násilné akce proti našemu státu.“

Byla to jistá dávka naivity, bohorovnosti, přehnané důvěry v Adolfa Hitlera nebo čirého amatérismu? To jsou otázky, které se objevují právě v těchto souvislostech.

Zpráva o invazi

A pouhý den před daným 15. březnem pak přichází Františku Moravcovi vzkaz od vojenského atašé československé legace v Berlíně, plukovníka Hrona, že německá invaze se uskuteční následujícího dne. Svůj vzkaz plukovník Hron zakončil slovy: „Bůh vám pomoz a nám taky.“

František Moravec již na nic dalšího nečeká, vybere několik osvědčených zpravodajských důstojníků spolu s klíčovými materiály a penězi zpravodajské služby a odlétá do Velké Británie. Právě tam začne budovat exilovou zpravodajskou službu a cvičit budoucí parašutisty. Ale to už je jiný příběh.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režijně pořad vedl Michal Bureš.

Lit: Denčevová, Ivana: Bylo Rakousko-Uhersko žalářem národů? In web ČRo Plus, květen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: České země spolu s Moravou a Slezskem byly součástí mnohonárodnostní monarchie takřka 400 let. Jaké byly skutečné poměry v tomto státě? Kde, kdy a proč se Rakousko-Uhersko začalo prezentovat jako žalář národů? A bylo to oprávněné?

Historik František Palacký ve svém textu Idea státu rakouského, který napsal v roce 1865, mimo jiné uvedl: „Utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných smluv, národové tak různorodí se spojili v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně všecky.“ Právě Palackého výroky bývají často vytrhávány z kontextu nejen jeho postoje, ale především z dobových souvislostí.

Kritik Karel Havlíček Borovský

A objevují se nám další jména těch, kteří právě do daného tématu vnesli svá zásadní stanoviska, například novinář Karel Havlíček Borovský. Právě on bývá vnímán jako zásadní kritik Rakouska-Uherska a roku 1851 byl internován v Brixenu. V dobovém tisku si můžeme přečíst Havlíčkovy názory na národnostní problémy monarchie.

Například v Pražských novinách byl v březnu roku 1848 otištěn jeho článek s titulkem Korouhev naše, ve kterém uvedl: „Rakousko budiž zcela samostatné, zcela neodvislé, mocné císařství, v němž dojdeme my, Slované, konečné slávy. Samostatnost ouplná byla by pro nás Čechy za nynějších časů, kde samé nesmírné říše povstaly, jenom holé neštěstí, byli bychom předně vždy jen mocnářství slabounké, od jiných odvislé, a k tomu naše národnost vždy v největší nebezpečnosti.“

Role národů a národností

Klíčovým prvkem pro vnímání daného tématu je také role národů a národností, protože to byl základ pozdějšího rozpadu Rakouska-Uherska. Ostatně i to, že se právě název východní části monarchie dostal do názvu státu, byl velkým předělem v jeho uspořádání.

A objevují se další otázky. Nemělo dané rozhodnutí také posílit roli českých zemí? V jakém byly poměru k ostatním územním či národnostním celkům? A jak fungovali čeští poslanci v zákonodárném shromáždění, kde v rámci parlamentní politiky mohli ovlivňovat postavení českých zemí? Odpovědi přináší pořad Jak to bylo doopravdy.

Lit.: Denčevová, Ivana: Věděl Edvard Beneš o chystaném atentátu na Heydricha? In web ČRo Plus, červen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Operace Anthropoid – vojenská akce, jejímž úkolem bylo uskutečnit útok na tehdejšího zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Od atentátu se vedou diskuse, polemiky i vášnivé dohady o tom, zda to stálo za to…

Kdo organizoval tuto válečnou operaci? A kdo byl politicky klíčovou osobností pro rozhodnutí vyslat parašutisty se zcela jasným úkolem? Edvard Beneš, představitel československé exilové vlády ve Velké Británii, o tom nikdy nemluvil. Znamená to tedy, že o tom nevěděl?

Zavádějící terminologie

Už jen termín „atentát“, který používáme, je zcela zavádějící. Mohlo by se totiž zdát, že se jednalo o individuální teroristický čin a nikoliv o čin válečného stavu. Zřejmě se nám ho už nepodaří vymýtit, protože dlouhá desetiletí jeho používání ho zcela ukotvila ve veřejném povědomí.

Jistým vysvětlením by mohl být text, který Jan Kubiš a Jozef Gabčík podepsali 1. prosince 1941 v Londýně: „Můj úkol tkví v zásadě v tom, že společně s jiným příslušníkem československé armády budu odeslán do vlasti, abych v čase, místě a v situaci, která se podle našeho zjištění na místě a za daných okolností bude zdát nejvýhodnější, provedl nějakou sabotážní nebo teroristickou akci, tak účinnou, aby měla patřičný ohlas jak doma, tak za hranicemi Československé republiky. Učiním podle svého nejlepšího vědomí a svědomí vše, abych tento úkol, k jehož provedení jsem se dobrovolně přihlásil, úspěšně splnil.“

Smůla od prvopočátku

Parašutisté z několika výsadků se po měsíce skrývali na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava – za pomoci stovek hrdinů, kteří jim pomáhali. Statečnost všech zúčastněných byla obrovská, ale vlastní útok na Heydricha „provázela smůla od prvopočátku,“ říká Petr Pithart, host pořadu Jak to bylo doopravdy.

Zůstává nejasné, zda tím, kdo politicky rozhodl o celé akci, byl Edvard Beneš. Zdá se, jako by byl odpovědným plukovník František Moravec, který výcviku parašutistů v Londýně velel a ve svých Pamětech vzpomínal: „Výcvik byl těžký a trval šest týdnů. Cvičenci byli drženi v izolaci od ostatního světa, cvičeni v používání malých zbraní všeho druhu, ve výrobě bomb, v jiu-jitsu, přežívání v přírodě na syntetické potravě, topografii a čtení map a ve způsobech ukrývání. Dalším předmětem byl velmi náročný tělesný výcvik zdatnosti. Toto vybičování do krajnosti, honění, popichování a zkoušení mělo velmi vážný úkol: včasné objevení skrytých fyzických nebo psychologických slabostí. První otázka při výběru, kterou jsem musel položit možným kandidátům, byla: Jste připraven zemřít pro svou vlast?“ Těžko ale uvěřit tomu, že by se bez politického zadání mohl šéf zpravodajské služby rozhodnout k něčemu tak závažnému.

Odboj bez konkrétní akce

Československý exil byl tehdy v nezáviděníhodné situaci. Stále platila tzv. Mnichovská dohoda a spojenci československé exulanty nebrali zcela vážně, protože se neobjevily žádné konkrétní akce, které by znamenaly zcela zřejmý odboj na okupovaném území. Až přišla myšlenka, zlikvidovat některou ze symbolických protektorátních postav. Vybrán byl Heydrich, který proslul svými bestiálními činy.

Politicky se vše vydařilo, jak vzpomínal Jaromír Smutný, tehdejší tajemník Edvarda Beneše, ve svém Deníku: „Je to hrozné, co Němci dělají, ale politicky nám to přineslo jednu jistotu: že už nemůže nastat žádná situace, v níž by Československo nevystupovalo jako uznaný stát s právem na samostatnost.“

Očekávání, že alespoň po válce se „někdo“ k politické odpovědnosti přihlásí, se nenaplnilo, jak píše historik Milan Hauner ve své studii O terorismu a heroismu v české historii: „Beneš se k tomuto nejvýznamnějšímu činu domácího a zahraničního odboje už nevrátil. Rozhodl se, že nebude kontroverzi kolem atentátu na Heydricha dále rozněcovat, aby toho nezneužili komunisté.“ A tak nám zůstává jako jedno z mála svědectví tvrzení šéfa exilové zpravodajské služby Františka Moravce.

Lit.: Denčevová, Ivana: Rozhodla o odsunu Němců z Československa po válce Postupimská konference? In web ČRo Plus, červen 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V prvorepublikovém Československu žily přinejmenším tři národy, jak uváděl historik Josef Pekař. Měl na mysli Čechy, Slováky a Němce, kterých byly zhruba 3 milióny. Období 2. světové války, krutých let nacistické nadvlády a Protektorátu Čechy a Morava přinesly zásadní změny i v této oblasti. Strach a skepse ovládly nejen Československo a jedním z důsledků byl požadavek, aby na našem území dále němečtí obyvatelé nežili.

Prezident Edvard Beneš již po atentátu na Heydricha získal příslib od spojenců, že „v principu nebudou oponovat odsunu minorit z území Československa za účelem etnicky homogenního národního státu“, jak uvádí ve své studii O terorismu a heroismu v české historii historik Milan Hauner.

Německý národ přestal být lidským

Sám Beneš po návratu z exilu do Československa pak vyslovoval veřejně požadavek, že je „třeba německý lid definitivně vylikvidovat, protože tento národ přestal být lidským a je jednou jedinou velikou lidskou stvůrou“. A dlužno dodat, že to je zcela příznačné pro tehdejší atmosféru ve společnosti. A také pro vnímání těch, kteří válku a její hrůzy zažili.

Horečná diplomatická vyjednávání po válce, která navazovala již na koncepce o odsunu Němců, na kterém byla v podstatě shoda, pak nabrala na obrátkách. Spojenci (Sovětský svaz, Velká Británie a Spojené státy americké) považovali za klíčové, aby odsun byl proveden „organizovaně a spořádaně“, také s ohledem na tehdejší situaci ve zcela zničeném Německu. Ale to už byly divoké odsuny součástí tehdejší československé reality

Postupimský alibismus

Na přelomu července a srpna pak proběhla klíčová konference v Postupimi a v rozsáhlém několikasetstránkovém dokumentu nalézáme jedinou krátkou větu, která konstatuje, že spojenci souhlasí s odsunem Němců, respektive i Maďarů. Ale možná proto, abychom se zbavili jistých výčitek z naší historie, tak se nám objevil mýtus, že právě tato konference rozhodla o odsunu.

Historik Oldřich Tůma k tomu dodává: „Nejprve byla etapa divokého odsunu (a to se týkalo zhruba půl miliónu Němců) a pak teprve spořádaný odsun dle podmínek Postupimské konference, ale ta sama o něm nerozhodla. O něm bylo rozhodnuto již dříve. Je to sice základní dokument, který se toho týká, ale je tam jeden jediný paragraf. Ale je tam.“

Lit.: Denčevová, Ivana:  Falšovali komunisté volby? In web ČRo Plus, listopad 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Dám hlas pro tebe a pro nás všechny, můj broučku, pro všechny tvoje příští dny,“ říká část básničky Zdeňka Polívky z Rudého práva z roku 1971. Jak a komu mohla ona matka dát hlas „pro svého broučka“? Zdá se to jako nesmysl, ale jsme v komunistickém Československu, kde celé volby byly v podstatě nesmyslem…

Ty první, které navazovaly na srpnovou okupaci roku 1968, se stále odsouvaly, až je můžeme nazvat volbami „věčně odkládanými“, protože i tehdejší režim se svých občanů vlastně trochu obával, že by snad nebyli poslušní. Další volby, o pět let později, byly „volby bilancující“, v roce 1981 následovaly volby ve znamení „vše v pořádku, až na to zdražování“ a poslední volby se v éře komunistického Československa konaly roku 1986 „podle starých šablon“.

(…) Jakou roli vůbec měly plnit volby, které volbami vůbec nebyly? Volič si nejen nemohl vybrat, koho volit, ale dokonce i z práva „nevolit“ se stala povinnost, a to kontrolovaná. Nezúčastnit se voleb, nebo dokonce zajít za plentu, znamenalo další problémy pro dotyčného i pro jeho rodinu. Na otázku, proč se vůbec volby konaly, když výsledek byl předem jasný, odpovídá v pořadu historik Tomáš Vilímek tak, že „volby plnily řadu jiných úkolů“.

Pavel Wonka, oběť voleb

S volbami souvisí i rozsudky, které poslaly lidi do vězení. A nešlo přitom ani o žádné významné disidenty. Stačilo tak málo, třeba se v hostinci nelichotivě vyjádřit o socialismu, nebo psát alarmující anonymní dopisy o nešvarech a nepořádcích, a dotyčného kriminál neminul.

Zcela výjimečným je ve svém tragickém důsledku příběh Pavla Wonky, který se rozhodl využít ústavního práva – formálně existujícího i v komunistickém Československu – kandidovat. Skončil ve vězení a posléze zde tragicky umírá. Je jednou z obětí tzv. voleb, které přitom patří k základním lidským právům v demokratických státech, za které naši předci tolik let bojovali.

Ale to by nesměl existovat totalitní stát, který nebral vážně ani to, co si sám schválil – ať to bylo na papíře, v zákoně, v ústavě, či v mezinárodní smlouvě. Celá absurdita pak byla zahalena do vysvětlování, že se jedná o „demokracii vyššího typu, kdy někdo moudrý – rozuměj KSČ – za nás udělá předvýběr,“ říká historik dr. Tomáš Vilímek.

Ale bylo třeba v období komunistického státu falšovat volby? Nebo stačila pouhá manipulace, zostřená opatření včetně trestů a postihů, propaganda a posilování všudypřítomného strachu? Poslechněte si další díl pořadu Jak to bylo doopravdy.

Lit.: Denčevová, Ivana: Patřili Češi za války k největším kolaborantům? In web ČRo Plus, 28. 11. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Výjimečné a náročné situace v životě staví člověka před rozhodování. Jak zvládnout sám sebe, jak se postarat o svou rodinu, jak překonat strach a zachovat si elementární lidskou slušnost. Nejen ve vyhrocených situacích se rozhodujeme mezi dobrem a zlem. Jsou ale také okamžiky, kdy nejde o běžnou každodennost, ale o taková rozhodnutí, kterými můžeme zachránit či zničit lidské životy.

A takových bylo právě v období Protektorátu Čechy a Morava celá řada. V historii nalézáme obdivuhodná hrdinství. Dělali je naši odbojáři v tuzemsku, zahraniční vojáci a letci i řada téměř „bezejmenných lidí“, kteří častokráte při pomoci odboji obětovali své životy i životy svých blízkých.

Ale asi ne každý může být hrdinou. „Nikdo z nás neví, jak by se v podobné situaci zachoval,“ uvažuje host pořadu, badatel Jiří Padevět. Americký historik Banjamin Frommer ve své knize Národní očista uvádí: „Češi jako celek nijak zvlášť okupantům neodporovali, ale ani jejich kolaborace nebyla zvlášť upřímná.“

Projevy loajality

Projevy loajality byly různé, například přísaha věrnosti k Říši. Nacisté za loajalitu považovali ale i práci dělníků: „Povinnost vůči Říši, která před dělnická pracoviště staví ochranný štít,“ uvedl v jednom ze svých projevů tehdejší ministr veřejné dopravy a techniky Jindřich Kamenický.

Konfident Jaroslav Nachtmann

V ostrém protikladu k hrdinství pak ale zůstávají ti, kteří se stali konfidenty gestapa. Jedním z takových případů je Jaroslav Nachtmann. Jiří Padevět, autor studie Volavčí sítě Jaroslava Nachtmanna, o něm říká, že „je to jedna z nejtemnějších postav.“ Původem Čech, který se v roce 1939 přihlásil k německé národnosti a posléze se stal jedním z klíčových spolupracovníků gestapa.

Dokázal proniknout do řady odbojových skupin, na jeho kontě jsou udání a zrady, které vedly dotyčné do koncentračních táborů či přímo na popravišti. Mezi jeho oběťmi tak nalézáme například novinářku Milenu Jesenskou, hrdinu z odbojové skupiny Tři králové Josefa Balabána či odbojáře Vladimíra Kratinu.

Opomenuté udavačství

Zcela zvláštní kapitolou jsou činy z kategorie udavačství, také k tomu Banjamin Frommer sděluje: „Když se českoslovenští exiloví vůdci po druhé světové válce vrátili domů, přivezli s sebou rozsáhlý právní předpis, jehož cílem bylo potrestání nacistických zločinů, zrádců a jejich pomahačů. Doma ale brzy zjistili, že vynechali ještě jednu skutkovou podstatu. Udavačství.“ Častokráte šlo o vyřizování nejrůznějších osobních pří nebo nevraživostí. Přesto se badatel Jiří Padevět domnívá, že právě udavačství na území Protektorátu nebylo četnější než v jiných státech Evropy.

A tak zůstávají stále některé otazníky, jak uvedl publicista Pavel Tigrid ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu: „Co vidí jedni jako obětavost, posuzují jiní jako zradu.“

Lit.: Denčevová, Ivana: Bohéma: Jak to bylo doopravdy? In web ČRo Plus, 27. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak pracovat s historickými fakty v uměleckém zpracování? Kde je hranice mezi autorskou fantazií, uměleckým zpracování a tím, co je nezpochybnitelné? Co je historická freska a co dokumentární zpracování? Právě tyto otázky se staly aktuálními v souvislosti s televizním seriálem Bohéma z produkce České televize.

„Shakespeare nám po Hamletovi posílá vzkaz, že herec je trest a kronika doby,“ říká teatrolog Vladimír Just. A k tomu můžeme uvést výrok herečky Zdeny Sulanové: „Hercům je jedno, jestli zrovna hrají pro Němce nebo pro Rusy, hraní je jejich největší touha. Jenomže tahle touha může člověka svrhnout do hluboké propasti.“

Přínosný záměr

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, spolupracoval Hynek Pekárek a hostem byl profesor Vladimír Just. Režii měl Michal Bureš. V pořadu zazní ukázky ze seriálu České televize Bohéma a záznamy z archivu Českého rozhlasu.

Zpracovat do televizního seriálu období několika desetiletí minulého století, období velmi dramatického a tragického, kdy se k moci postupně dostaly oba totalitní režimy, je záměr mimořádně cenný a přínosný. Právě na obecně známých hereckých a lidských příbězích lze ilustrovat nejen dobu a události, ale také lidské charaktery a případné změny, které s nimi právě totalitní praktiky udělaly.

Kde se vzali najednou ti, kteří se stali podporovateli totalitních režimů? Kde a proč se z přátel, kolegů, sousedů a do té doby „dobrých“ lidí najednou stávají ti, které můžeme označit za špatné? Právě tyto otázky bez jasných odpovědí jsou námětem řady uměleckých děl. Zobrazení dané doby a lidských osudů, často tragických, bylo chvályhodným záměrem České televize a jejího seriálu Bohéma (scénář Tereza Brdečková, režie Robert Sedláček).

Diskuze o tom, jak pracovat s fakty, kde je důležité zachovat historickou faktografii a kde je prostor pro umělecké nebo literární zpracování i s fantazijními prvky, se pak stala tématem nejen běžných rozhovorů mezi lidmi, ale také veřejnými diskusemi v médiích i na Českém rozhlase Plus.

Projev Zdeňka Štěpánka

Úvodní otázkou, kterou si tento díl pořadu Jak to bylo doopravdy klade, je to, zda konkrétní projev z konkrétního data četl herec Zdeněk Štěpánek, jedna z nejvýraznějších hereckých osobností minulého století. Měl to být projev týkající se událostí kolem Mnichovské konference v září 1938. Jeden tzv. „mnichovský projev“ Zdeněk Štěpánek četl, podle Justa velmi emotivní a burcující, ale to bylo 21. září 1938, ještě před konferencí. Tedy nejen s jiným datem, ale především se zcela jiným obsahem a smyslem.

„Nechápu, proč k tomu tvůrci sáhli. Jsou nezpochybnitelné dokumenty, třeba rozhlasové nahrávky, a jiným zdrojem jsou třeba vzpomínky či paměti. Jako třeba u Zdeňka Štěpánka, který je psal v 50. letech, tedy ve velmi nesvobodné době. A všechny další historické práce pak vycházejí právě z tohoto jediného zdroje,“ komentuje to Vladimír Just.

Je třeba dodat, že daný projev, který byl autory seriálu vložen do úst Zdeňka Štěpánka, opravdu zazněl, dokladem je rozhlasový archiv, ale zazněl z úst generála Syrového. Byl to projev zcela jiný než ten Štěpánkův dochovaný, byl to totiž projev kapitulantský. Už bylo rozhodnuto „o nás bez nás“ a trpně jsme tuto porážku přijali.

Historická freska, která mění smysl

Protože události a dobový celospolečenský kontext může být jistou „učebnicí historie“, střetávaly se různé názory tvůrců a rodinných příslušníků daných hereckých a režisérských osobností zobrazených v seriálu, ale také odborníků. Pokud totiý diváci věří, že to bylo přesně tak, jak je to zobrazeno v seriálu, může dojít k posunu v historických souvislostech. Vysvětlením České televize bylo stanovisko, že „Bohéma nemá ambici být historicky exaktní hraný dokument.“

Nesrovnalosti, na které bylo poukazováno, můžeme nacházet i ve zobrazení dění divadelního světa, a také v životních situacích, které se týkají například Vlasty Buriana. Uvést můžeme příklady s protektorátním vyznamenáním či vybudováním tenisových kurtů, které vyvrací právě teatrolog Vladimír Just, který je autorem rozsáhlé monografie o Vlastovi Burianovi.

„Seriál Bohéma měl být historickou freskou, měl se pohybovat v rámci historických autentických událostí, ale bohužel častokrát měnil smysl, a to nepřipouštím,“ říká Vladimír Just. Záměr vzbudit celospolečenskou diskuzi o temných stránkách naší historie se ale bezpochyby tvůrcům zdařil.

 Lit.: Denčevová, Ivana: Rudolfu Beranovi dvakrát hrozil trest smrti. Zavinil události 15. března 1939? In web ČRo Plus, březen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Zahájení okupace Československa 15. března roku 1939 je jedním z klíčových momentů československé historie 20. století. Na několik let tím končí existence samostatné republiky, která byla již od podzimu předchozího roku podstatně zmenšena o území tzv. Sudet, které byly na základě Mnichovské dohody odstoupeny nacistickému Německu.

V Čechách a na Moravě vznikl Protektorát Čechy a Morava, Slovensko nastoupilo svou cestu samostatného Slovenského štátu. A svět kráčel v ústrety tragické 2. světové válce…

Dvakrát mu hrozil trest smrti

V čele vlády tehdejšího Československa stál Rudolf Beran, jedna z nejtragičtějších postav našich moderních dějin. Byl předsedou agrární strany, se kterou se dopracoval až na vrchol. Dvakrát mu hrozil trest smrti. Poprvé v roce 1942, kdy ho ale nakonec nacistický režim odsoudil „jen“ k 10 letům vězení, a o pět let zněl verdikt už československého soudu dokonce na 20 let.

Třetí říše Berana obvinila z velezrady. Když stál 25. června 1942 před soudním tribunálem nacistického Německa a bojoval o život, předstoupil jako svědek K. H. Frank a svou dvouhodinovou řeč zakončil slovy: „Beran a Eliáš – jsou to samé!“ Dodejme, že generál Alois Eliáš byl šest dní před Beranovým přelíčením popraven.

Dne 21. dubna roku 1947 stál Beran před československým soudním tribunálem a opět bojoval o život. Poválečné Československo ho obvinilo z kolaborace. Národní prokurátor Grospiš ve své závěrečné řeči uvedl: „S hnusem a odporem budou psát dějiny o obžalovaném Beranovi, který s poníženým služebníčkováním vycházel vstříc německým okupantům.“

Nastávají roky, které Rudolf Beran prožívá ve vězení. Historik Jaroslav Rokoský dodává: „Rudolf Beran od svého zatčení gestapem 7. května 1941 až do své smrti v únoru 1954 strávil pouhopouhých 8 dnů na skutečné svobodě, bez žaláře nebo domácího vězení.“

Sporná osobnost

Rudolf Beran byl typickým prvorepublikovým politikem. K tíži mu jistě bylo připsáno i to, že právě agrární strana byla po 2. světové válce zakázána. O to jednodušší bylo nacházet a označovat údajné viníky. Co na tom, že to mohli být typičtí „obětní beránci“.

Beran je také do jisté míry spornou osobností. Byl terčem kritiky, protože jako předseda nejvlivnější politické strany byl nucen v tak těžkých chvílích převzít odpovědnost za osud národa. A je třeba také připomenout jeho projev v rámci vítání nacistických vojsk v Praze právě 15. března 1939, kdy řekl: „Vítám veškeré vojsko německé na české půdě (…) a mohu ujistit, že slova našeho prezidenta, kterými vložil osud českého národa do rukou vůdce velké Německé říše a říšského kancléře, byla celým národem pochopena.“

Ale dodat je třeba i to, že to za sebou měl Beran fyzické i psychické zhroucení a rodina se obávala, že je ve stavu blízkém sebevražedným úvahám. Těžko si představit, jaké byly jeho hodiny v noci ze 14. na 15. března 1939.

Obecně nemá v české historiografii Beranovo jméno dobrý zvuk. Je vnímán jako politik, který stranu „středu“ – agrárníky – přivedl na pravicové pozice. Byl také zásadním odpůrcem prezidenta Beneše, a tak by se ve výhradách vůči němu dalo pokračovat. Ostatně právě tyto stereotypy přetrvávaly v mírných obměnách až do listopadu 1989 a řada z nich se objevuje i v současnosti.

Lit.: Denčevová, Ivana: Může člověka zabít zneuznání? Život Alfréda Radoka byl plný vyhazovů. In web ČRo Plus, 20. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Alfréd Radok se narodil v roce 1914 v jižních Čechách, v Kolodějích nad Lužnicí. Otec byl židovského původu, matka katolička. Jméno Alfréd dostal v místní synagoze, ale v neděli chodíval na bohoslužby do katolického kostela.

Jeho cesta k divadlu nebyla přímočará, ale od ochotnických dob se projevoval jeho mimořádný a osobitý talent. Shodou okolností působil také v Divadle E. F. Buriana D 41, ale to už byl asistentem režie.

Na dané období sám vzpomínal: „Přál bych každému, kdo začíná pracovat v divadle, aby mohl vstoupit do dílny E. F. Buriana, jako se to kdysi podařilo mně. Divadlo nepředstíralo, že je fotografií života.“ Teatrolog Vladimír Just vysvětluje: „To bylo divadlo jeho srdce, bylo to divadlo metafory a obrazotvornosti, a to provázelo Radoka po celý jeho život.“

Transport ho neminul

Po uzavření divadla nacisty působil pod pseudonymem Vladimír Bureš v plzeňském divadle, kde například inscenace Benátská maškaráda patřila k výrazným divadelním počinům. Také se tam klube Radok jako režisér autorského typu, dodává Vladimír Just.

Kvůli jeho židovskému původu ho ale neminul transport. Naštěstí se mu podařilo zachránit útěkem, ale tragédií okolo něj bylo dost a dost, jak sám vzpomínal: „Tatínek a všichni moji příbuzní zemřeli v koncentračních táborech. A já jsem, chtě nechtě, musel prohloubit svůj pozorovací talent. Poznával jsem na zcela konkrétních příkladech mechanismus moci.“

Jeho návrat po válce do divadelního světa je provázen úspěchy i vyhazovy, ale projevuje se také jeho výjimečný talent ve spojení divadla a filmu, vysvětluje Just. Vznikají jeho mimořádná umělecká díla, a to i ve skromných podmínkách.

Komunistické soukolí

Ale nemilosrdné soukolí komunistického státu postupně semlelo vše, co nebylo v duchu doby, v duchu tzv. socialistického realismu. A tak ho politické problémy provázely po celý jeho další život. Stejně jako vyhazovy, stejně jako jeho přelomová umělecká díla. Vysvětlení dodává Vladimír Just: „On neustále přitahoval konflikty. Byl maximalistou v době, která žádnému maximalismu nepřála.“

Zcela zvláštní kapitolou je spojení Laterny magiky a Alfréda Radoka. Fenomenální úspěch a mezinárodní popularitu přinesla expozice na výstavě Expo v Bruselu v roce 1958. Odměnou pro uměleckého šéfa a tvůrce celé expozice Radoka byl posléze – díky kritice komunistů Václava Kopeckého a Ladislava Štolla – další vyhazov. Radokovo údajné „provinění“ spočívalo v uvedení Otvírání studánek hudebního skladatele Bohuslava Martinů, který byl v emigraci.

Šedesátá léta přinesla nejen větší možnosti svobody ve společnosti, ale také rozvoj umění a kultury. Jeho působení v Městských divadlech pražských bylo další velkou Radokovou etapou. S tím souvisí také mezinárodní úspěchy jeho divadelních děl.

Emigrace a zneuznání

Tragickou tečkou byla okupace 21. srpna 1968. Alfrédu Radokovi se podařilo odejet do Švédska. Jisté rozčarování ale zažíval i zde a paradoxem bylo, že prchal před bolševismem do Švédska, ale zde se setkal s levičáckou komunou, která mu tak připomínalo období 50. let, vysvětluje Just.

Následně byl také v komunistickém Československu s celou rodinou odsouzen za „nedovolené opuštění státu“. Nadějí v jeho uměleckých ambicích byla nabídka na hostování ve vídeňském Burgtheatru, a to na zinscenování dvou aktovek Václava Havla. Po první čtené zkoušce ale dostal další z řady svých infarktů a umírá v dubnu 1976 ve svých 62 letech.

A jak to bylo s oceněním této výjimečné osobnosti? „Zneuznání ho zabilo. Byl to náš největší divadelní režisér druhé poloviny 20. století. A jeho život byl spjat s celou řadou neocenění,“ shrnuje teatrolog Vladimír Just.

Lit.: Denčevová, Ivana: František Kriegel – hrdina a statečný chlap, nebo straník? In web ČRo Plus, 27. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kolik cti, tolik hany, říká staré anglické přísloví. A obzvláště se to týká těch, kteří jdou leckdy proti proudu. Takovým člověkem byl i lékař František Kriegel. Názory na něj se různí, ale jistě se shodnou v tom, že zanechal nesmazatelnou stopu v naší nedávné minulosti.

František Kriegel se narodil v roce 1908 v Haliči, ale záhy se stal sirotkem. I přes to se mu podařilo dostat až do Prahy, kde vystudoval medicínu. Aby se uživil, dával kondice a možná i tyto životní zkušenosti a zážitky ho dovedly až k dělnické mládeži a posléze – v jeho 23 letech – také do Komunistické strany Československa. A začal vykonávat praxi lékaře.

Netrvalo ale dlouho a odchází bojovat do Španělska a posléze do Číny na bojiště druhé světové války. Působil jako válečný lékař a jeho nadřízený, americký velitel lékařské služby Gordon S. Seagrave, o něm do závěrečného hodnocení napsal:

„Dr. Kriegel v bojové službě snášel nepopsatelné těžkosti s americkými a čínskými jednotkami, neustále ohrožován nepřítelem. Ve své činnosti byl však mimořádně aktivní a schopný. Jeho činnost v jednotce si zaslouží nejvyšší ohodnocení.“ Historik Martin Groman konstatuje, že válka pro něj trvala 10 let.

Straník na plný úvazek

Po válce se vrací do Prahy, pokračuje v lékařské praxi a také v práci s komunisty. Shodou okolností se stal na půl roku straníkem na plný úvazek, a to v období okolo únorového puče v roce 1948. Velel také Lidovým milicím, a možná i proto se objevují výhrady proti jeho osobě.

„Byl skvělým organizátorem, celý život byl praktikujícím lékařem a pouze půl roku byl politickým pracovníkem. V únoru 1948 Antonín Novotný – tehdejší tajemník – asi ,politicky onemocněl‘, a tak ho nahradil právě dr. Kriegel. Zajistil zbraně, zajistil lidi, aby pochodovali v ulicích. Krev na rukou ale neměl, tehdy v Praze žádná krev netekla, milice byly tehdy především organizačním prvkem,“ vysvětluje Martin Groman.

Další životní příběhy kopírují dané společensko-politické poměry. Vnitrostranické čistky (včetně antisemitistických motivů) jen shodou okolností přežil pouze odvoláním z funkce náměstka ministra zdravotnictví, posléze se ho týkají také postupné rehabilitace koncem 50. let.

Poslanec a reformní komunista

Následně byl zvolen poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ. Byl podporovatelem reformních snah představitelů KSČ. „Tváří Pražského jara se ale nikdy nestal. Tím, že byl ve funkci předsedy Ústředního výboru Národní fronty, patřil mezi klíčové postavy. On byl ale především realistou,“ uvádí historik Groman.

21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy území Československa a František Kriegel byl jedním z těch, kteří byli odvlečeni do Moskvy podepsat potupné Moskevské protokoly, jak vzpomínal Zdeněk Mlynář ve své memoárové knize Mráz přichází z Kremlu: „Všichni jsme ho přesvědčovali, aby podepsal. Ludvík Svoboda na něj křičel tak, až se Kriegel ohradil a Svoboda zmlkl. Pamatuji se, jak Kriegel řekl: ,Co se mnou mohou udělat? Pošlou mě na Sibiř nebo mě dají zastřelit. S tím já počítám a kvůli tomu nepodepíšu.‘“

 Důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a František Kriegel se stal „nepřítelem státu“. Ocitl se mezi disidenty a také jeho podpis nalézáme mezi signatáři Prohlášení Charty 77. Ale komunistou zůstal, to souviselo s jeho bytostným přesvědčením, ale také s tím, že „demokracii a socialismus od sebe oddělovat nelze a komunisté mají zvítězit v soutěži koncepcí“, jak sám uvedl v jednom svém projevu.

Hrdina a statečný chlap

František Kriegel umírá v roce 1979. Celá 80. léta byla tato osobnost v zapomnění, nebo byla zdůrazňována jeho „špatná role“ pohledem normalizátorů. Až po roce 1989 se opět vrací do naší historie a dlužno dodat, že polemiky ohledně něho jsou leckdy velmi ostré.

Jednou z takových situací byl také návrh projednávaný městským zastupitelstvem Prahy 2 v roce 2014, aby mu bylo uděleno čestné občanství dané městské části. Dodejme, že uděleno mu nebylo a mezi výhradami vůči němu byla zásadní právě jeho komunistická minulost. Můžeme tak přemýšlet o Františku Kreiglovi, o dané situaci, o celém jeho životním příběhu, můžeme také přemýšlet o kontextu doby. Ale i o tom, zda a za jakých okolností může člověk napravit své omyly a chyby.

Kým tedy dr. Kriegel byl? „Byl hrdinou v srpnu 1968. Ale to, že se stal hrdinou této chvíle, souvisí s tím, že to byl statečný chlap. A dokázal se za své chyby také omluvit,“ uzavírá historik Martin Groman.

Lit.: Denčevová, Ivana: Museli jsme strpět porážku v srpnu 1968? In web ČRo Plus, 3. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  „Porážka není hanba. V roce 1968 jsme nemohli vyhrát, ale způsob porážky byl zcela v našich rukou,“ konstatuje Petr Pithart. Okupačním armádám v srpnu 1968 jsme se skutečně ubránit nemohli. Jak jsme ale danou porážku přijali?

Možná je dobré si připomenout, jaká byla tehdy atmosféra: tanky v ulicích, vojenská letadla, smutek, pláč, bezmoc lidí, mrtví a zranění. Pro občany tehdejšího Československa šok. Naděje, které byly spjaty s pokusy o reformy a uvolnění, souvisely s pražským jarem.

Jeden z tehdejších aktérů, Zdeněk Mlynář, ale ve své memoárové knize Mráz přichází z Kremlu uvedl: „Viděno z hlediska Moskvy to byla ovšem situace opravdu katastrofální: vojenská intervence byla v tom smyslu logickým krokem.“

Následuje nucený odlet představitelů státu a KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem do Moskvy a mimořádný tlak sovětských komunistů, aby dotyční podepsali tzv. Moskevské protokoly. I na to Zdeněk Mlynář vzpomínal:

„Uviděl jsem Dubčeka. Ležel v posteli pod přikrývkou, bylo však horko, a proto si přikrývku shrnul. Byl do půl těla nahý a ležel bezvládně, zřejmě pod vlivem nějakých uklidňujících léků. (…) Mluvil přerývaně a nesouvisle. Jeho stav nedovoloval žádný věcný rozhovor. Dubček byl tehdy ve stavu úplného nervového zhroucení.“ Vyjma Františka Kriegela nakonec protokoly všichni podepsali.

Měli jsme sympatie, ale ne pomoc

Rovněž situace na mezinárodní scéně byla pro tehdejší Československo nepříjemná. „Po dlouhých letech totiž začal Východ a Západ vyjednávat, třeba o snížení počtu jaderných zbraní. Takže jsme měli z demokratických zemí všechny sympatie, obdivovali nás, ale pomoci nám nechtěl nikdo,“ vysvětluje Petr Pithart.

A tak jsme zůstali sami, zrazeni nakonec i některými představiteli Komunistické strany Československa, kteří na veřejných záchodcích v Bratislavě předali tzv. zvací dopis s žádostí o pomoc. A jednání o jistých „opatřeních“, co bude následovat po vstupu armád Varšavské smlouvy, byla také na pořadu dne, jak se můžeme dozvědět z archivních dokumentů…

Některým byla situace jasná už delší dobu, nikoli však většině obyvatel. Studentské stávky vysokoškoláků, řada rezolucí z různých podniků a společenských organizací, ale také vyjádření běžných občanů jsou toho důkazem.

Rozhodování o způsobu porážky

„Ale Dubček ani v té době nepochopil, že rozhoduje o způsobu porážky. Ty stávky totiž byly na podporu funkcionářů, o kterých se vědělo, že je na ně vyvíjen tlak a budou odvoláni. Mohli odejít a prásknout dveřmi. Ale oni to neudělali, nechali se ponižovat a ponižovat. A to je ta hanba,“ uvádí Pithart.

Po krátkém období pak přicházejí nejrůznější tvrdá opatření, která postihla i poslední zbytky svobody získané v rámci pražského jara. „A čekalo nás 20 let totality. Všichni věděli, že to byla bezohledná okupace. Zlomit občanskou důstojnost – to byl oficiální cíl politického tlaku,“ vzpomínal filozof Radim Palouš.

Ztracená sebeúcta občanů, ztracená sebeúcta národa, i to jsou důsledky dané právě tím, jak jsme dokázali – či nedokázali – danou porážku strpět. Není zvláštní, že u nás nenajdeme žádný Vítězný oblouk?

Lit.: anonym: Nikola Šuhaj, vrah. In web ČRo 2 Praha, leden 2017 (článek + ukázky z muzikálu Balada pro banditu). – Cit.: Jak daleko měl Mikola Šuhaj (3. dubna 1898 – 16. srpna 1921), zběh a kriminálník, od Nikoly Šuhaje loupežníka Ivana Olbrachta? Vlastně je mu doopravdy možné připsat jen jednu vraždu. Ale jen proto, že nikdy nestál před světským soudem. Nebylo tedy nutné sbírat seznam obvinění proti němu. A to dalo živnou půdu pro romantickou legendu.

Zběh, který zabíjel

Ta legenda vlastně mohla vzniknout jen tady. Na Podkarpatské Rusi. V kraji tak málo dotčeném civilizací, kde se mezi nevzdělanými lidmi mísilo hned několik kultur. A i když se celá ta historie odehrála vlastně jen během jednoho roku, byl Šuhaj stíhán postupně rumunskými, uherskými a nakonec československými četníky.

Od 85. pěšího pluku zběhl dvakrát. Protože ho napoprvé chytli, vzal si s sebou napříště i munici. Říká se, že pak napodruhé při přestřelce zastřelil dva uherské četníky. Zachránil ho ale konec války, byli to uherští četníci, kdo tentokrát utíkal z kraje. Na skrývání v lesích si ale Šuhaj už zvykl. A začal se svým „řemeslem“. Přičítalo se mu pak kde co. 

Chudé strašil a uplácel

Říkalo se, že bohatým bral a chudým dával. Ale prý to o sobě říkal spíš on. Přepadal jak bohaté kupce a hlavně Židy, tak třeba svatebčany nebo kostely. Nestyděl se ukradnout chudákovi kabát nebo „vdově roční užitek“, jak píše pamětník Vladimír Zdeněk. Taky se říkalo, že ho místní měli rádi. Co jim zbývalo.

Krajem se během několika let prohnala nastupující i ustupující vojska, která jen drancovala. A vlády se tu střídaly častěji než košile. Nedůvěra v uniformu tu asi byla veliká. A do toho ještě řádí tyfus a Šuhaj. Vlastně mnohem hmatatelnější zlo, protože místní.

Podkarpatská Rus patřila do roku 1918 pod Rakousko-Uhersko (ještě v roce 1917 žádala memorandem o připojení k Rusku, tj. de facto k nepříteli z 1. světové války). Po rozpadu monarchie spadala rok pod Maďarskou republiku rad a od roku 1919 byla na 20 let připojena k Československu.

Šuhajem potrestaná chyba

Českoslovenští četníci Šuhaje zatkli už 18. července 1920. Ze strážnice jim ale utekl. Říkalo se, že je podplatil. Službukonající strážmistr taky kvůli tomu nejdřív přišel o místo. Soud ale obvinění nakonec stáhl. To, co přišlo později, bylo pro četníky daleko horší.

Začaly se totiž množit zprávy o přepadávání pocestných. Jakoba Tambora dokonce jeden z bratrů Šuhajů zastřelí. Dodnes se neví, který. A 24. října 1920 při náhodném setkání v lese Nikola Šuhaj střelí i četníka na zkoušku (a bývalého italského legionáře) Vojtěcha Kubína. Do tváře.

Upravené střely

Z pitevního záznamu vyplývá, že byl střelen do levého oka a kulka prošla levým uchem ven. Roztříštila mu lebku a částečně potrhala mozek. Soudní lékař potvrdil, že vrah použil upravenou, tříštivou střelu dum-dum. Zatímco Kubína vyprovázejí na poslední cestě, chalupa Šuhajova otce hoří.

Četníci zahájí trestnou výpravu. Neúspěšně. Místo toho se množí přepadení i vraždy. Těžko říct, jestli Šuhajovy. Až jedno květnové ráno najdou před chalupou Šuhajova tchána mrtvolu strážmistra Oldřicha Hrabala, náhradníka za mrtvého Kubína. Byl střelený zblízka. I když vraha mohl vidět jen on, ostatní mají jasno.

Odměna za Šuhajovu hlavu

Rodina Dračů (včetně Šuhajovy ženy Eržiky Dračové) skončí ve vězení. Dračova chalupa hoří. Jak píše dobový tisk: to, kdo ji zapálil, se nevyšetřuje. Velení místo neúspěšného strážmistra Třeska přebírá nadporučík Pisk a trojjazyčnou vyhláškou z 20. května 1921 slibuje odměnu 3000 tomu, kdo Šuhaje zneškodní. Ale i další pátrání po Šuhajovi je bezvýsledné.

Na podnět ministerstva vnitra z 1. července 1921 mají všechna četnická velitelství poslat okamžitě posily do Užhorodu. Praha měla dát na tři měsíce k dispozici 35 četníků, Brno 25 četníků a Bratislava 40 četníků. Výsledek se dostaví po měsíci: 15. srpna 1921 je prý Nikola s bratrem Jurou při přestřelce s četníky zabit.

Proč to trvalo tak dlouhu?
Četnické stanice v oblasti jsou od sebe vzdálené i 20 km. Bývalé železniční spojení bylo zničeno, mosty přes řeku Nagy Ag odplaveny, telefonní dráty rozkradeny. Řada obcí je jen pár chat roztroušených po kopcích několik hodin cesty od sebe. Četníci se mohou dopravovat maximálně na kolech a musejí s sebou nosit i jídlo. S ústředím v Chustu bylo možné se písemně dorozumět až za 8 dnů. Některé prameny uvádějí, že honba na Šuhaje vyšla na 480 000 korun.

Sekerou ho dobili

Později se ukáže, že to bylo jinak. Bratry Šuhaje dostali jejich „vlastní“ lidi. Sekerou. Stříleli pak už jen do mrtvých těl. Ortel si nejspíš Šuhaj podepsal sám vraždou koločavského starosty Ivana Derbačoka (za to, že se spolčil proti němu s četníky). Ostatní dostali strach, že Šuhajové teď půjdou i po vlastních.

Místo odměny ale čeká trojici Adam Ivanič, Ivan Burkalo a Danilo Markus vězení. I když se u nich najdou kradené věci, soud je po 11 měsících nakonec omilostní. Šuhaje mezitím pohřbí a jeho lásce Eržice se v prosinci 1921 narodí dcera. Ale ani to není konec legendy. Je tu ještě ta záležitost s hrobem.

Legenda pokračuje

Pohřeb se konal prý buď 17. nebo 19. srpna 1921 na hřbitově v Koločavě-Lázu. V roce 1933 se ale objeví zpráva, že koločavský farář odmítl církevní pohřeb. Nikola byl prý pohřben pod zátokou na Široké. Hrob, který můžete v Koločavě navštívit ještě dnes, vznikl možná až jako reakce na zájem turistů. Jakoby i to poslední hmatatelné se ztratilo.

Lit.: Denčevová, Ivana: První republika – idylická doba, nebo období korupce a skandálů? In web ČRo Plus, 24. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vznik Československa byl spjat s řadou ideálů, nadějí i romantických představ. Co všechno uděláme jinak, lépe a ohleduplněji – i tak by šla do jisté míry shrnout tehdejší atmosféra. Podíváme-li se na dané období podrobněji, nalézáme skandály a aféry, které se týkaly vlastně všech oblastí společensko-politického života.

Zcela specifickou oblastí pak byly atentáty, ať už úspěšné, nebo neúspěšné. Typickými aktéry byli lidé, které bychom dnes mohli nazvat levicovými extrémisty, uvádí historik Marek Junek. Neúspěšný atentát byl připraven na ministerského předsedu Karla Kramáře, který pouze s velkým štěstím a souhrou náhod přežil.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Mgr. Marek Junek, Ph.D.

Ministr financí Alois Rašín ale takové štěstí neměl. V lednu roku 1923 byl u svého bydliště střelen do zad anarchokomunistou Josefem Šoupalem a po několika týdnech umírá… Pokud se zamyslíme nad tím, proč právě on se stal objektem tohoto teroristického činu, tak je třeba uvést dobové souvislosti:

„Záměrem poměrně tvrdé Rašínovy politiky bylo upevnit československou měnu, ekonomiku a byl přesvědčen, že teprve poté mohou přijít sociální opatření. Ale hospodářská situace byla velmi komplikovaná. Velká část společnosti na tom nebyla z hlediska každodenních potřeb dobře a Rašín byl symbolem těchto změn,“ vysvětluje Marek Junek.

Korupce a aféry

Aféry, úplatky, politická korupce – i to byl svět prvorepublikového Československa. Afér a skandálů bylo několik, například uhelná aféra Jiřího Stříbrného nebo cukrovarnická ve 30. letech. Ale co se týče rozměrů a dopadů, primát drží lihová aféra, nazývaná i Práškova podle hlavního aktéra. Tím byl tehdejší předseda Senátu a zároveň předseda Družstva hospodářských lihovarů Karel Prášek.

Právě toto družstvo ovlivňovalo ceny lihu pomocí dispozičního fondu a mělo nepřehledné hospodaření, dokonce záhadně mizely milionové sumy. „Prášek byl podezřelý z toho, že podplácel politiky, ale úplně jasně mu vina prokázána nebyla,“ vysvětluje Junek a dodává: „Na činnost politických stran šly nemalé peníze. Je třeba ale uvést, že šlo o klasický úplatek, který měl zajistit zvyšování cen lihu. Paradoxem je, že odvolán byl ale za zcela něco jiného…“

Aktivně do celé záležitosti zasáhl také prezident T. G. Masaryk, který nepozval Karla Práška na pravidelné novoroční setkání s nejvyššími politiky. A tak na Hrad přišel předseda a místopředseda poslanecké sněmovny a místopředseda senátu. I to byl zcela zřejmý společenský signál.

Společenské skandály

Skandály prvorepublikového Československa z oblasti kultury a společnosti by tvořily taky dlouhý výčet. Vzpomeňme na hvězdné herečky, proslulé večírky a řady různých milostných skandálů dané doby. Ale jeden z večírků zasáhl celý tehdejší veřejný svět, a to i ten politický.

V pražské vile bratří Čapků se scházela skupina intelektuálů a umělců, tzv. pátečníci. Častokrát mezi ně přišel i prezident Masaryk. V roce 1926 připadl poslední pátek na Silvestra a Karel Čapek napsal karikující text – vystupovali v něm tři králové Kašpar, Baltazar a Melichar, kteří představovali přední československé politiky, kteří byli zesměšněni.

Celá záležitost byla o to vážnější, že se odehrála před prezidentskými volbami a prezident a zároveň kandidát Masaryk se daného večírku zúčastnil. A tak vyšlo kolem 150 různých textů ve všech dobových novinách a časopisech.

Období kladů a záporů

Zdá se, že to, co nás dnes v politice a ve společnosti častokrát tak trápí, tady zřejmě bylo odjakživa. Dokonce i za první republiky, kterou můžeme vnímat jako „světlé období“ při srovnání s desetiletími, která následovala… Je řada důvodů, proč je třeba si klady, ale také zápory daného období připomínat.

„Skandály prvorepublikového Československa měly stejný základ – korupce, ovlivňování – jako dnes. První republiku vnímáme především přes Masaryka, a to byl člověk, který měl určitý morální profil. Zbývající politikové byli zhruba takoví, jako ti dnes. A my se dnes můžeme právě z období první republiky poučit. Otázkou ale zůstává, zda jsme poučitelní,“ konstatuje historik Marek Junek.

Lit.: Denčevová, Ivana: Právo na práci v komunistickém Československu: sociální jistota, nebo mýtus? In web ČRo Plus, 1. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Bylo opravdu jednou z tzv. sociálních jistot v komunistickém Československu právo na práci, nebo je to jenom jeden z mýtů, který se objevuje ve veřejném v prostoru?

Jak si ale vysvětlit, že i v komunistickém Československu lidé žili ve strachu, že budou označeni za příživníky, tedy za ty, kteří nechtějí pracovat a nepracují, a právě za to mohou být odsouzeni do vězení? Jak uvádí historik Oldřich Tůma, právě tohoto zákona a paragrafu v 70. a 80. letech využívala StB jako formy nátlaku – buď k donucení ke spolupráci, nebo dotyčné dostal přímo za hranice.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem byl historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.

Takové příběhy nacházíme nejen ve vzpomínkách pamětníků, ale také v Archivu bezpečnostních složek. Kriminalizace těch tzv. politicky nespolehlivých byla totiž další možnou metodou, jak je nejen zastrašit, ale případně opravdu dostat i do vězení.

Pokud se zastavíme u historie „práva na práci“, tak je třeba uvést, že to měla být nejenom klíčová výhoda, ale režim také potřeboval plnou zaměstnanost. „Před rokem 1956 – než byl přijat příslušný zákon o příživnictví – byli lidé posílání do táborů nucených prací,“ říká Oldřich Tůma a vysvětluje: „Změna nastává od poloviny 60. let, kdy se komunistický režim snažil simulovat normalitu a to, že u nás údajně z politických důvodů není nikdo perzekuován.“

Vyjmenovávat a vypočítávat ty, kteří byli z politických důvodů vyhozeni ze svých zaměstnání a byli nuceni – i přes jejich vzdělání a kvalifikaci – vykonávat pouze manuální, nekvalifikované práce, by bylo na dlouho.

Právo na práci neexistovalo

V Dokumentu Charty 77 z 30. května 1977 je uvedeno: „Právo na práci je skutečně jedním z nejdůležitějších práv člověka a občana. Právem na práci se rozumí, že člověk má možnost vykonávat takovou práci, která odpovídá jeho schopnostem, kvalifikaci a zájmům. Československá ústava zaručuje toto právo všem občanům a nespojuje je s žádnými dalšími politickými či sociálními požadavky.“

A to jsou ta klíčová slova: „nespojuje s žádnými dalšími politickými či sociálními požadavky,“ protože to byl základ toho, zda dotyčný měl, či neměl právo na práci. Některé příběhy ale ilustrují zcela opačné případy.

Bezpochyby svět, ve kterém by ideálně všichni, kteří chtějí pracovat, tu šanci měli, je právě tím, který bychom si mohli přát. Komunistické Československo bylo státem, který se takto prezentoval, ale také to je jeden z mýtů, který ve skutečnosti neplatil.

Historik Oldřich Tůma vysvětluje: „Ona to spíše byla povinnost pracovat a právo na práci tak, jak ho zná dnešní Listina lidských práv a svobod, neexistovalo. A režim, který se sám takto prezentoval, možná v paměti některých překryl to, že tomu tak nebylo.“

Lit.: Denčevová, Ivana: Komunistická justice – věděli „ti nahoře“ o vykonstruovaných procesech? In web ČRo Plus, 15. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Po únoru 1948 se v Československu změnilo takřka vše. Komunistická strana řídila veškeré dění ve státě i v životě jednotlivců. Formálně existovala soudní moc, jeden z pilířů fungování státu, ale nacházíme zcela jednoznačné důkazy, že i celá justice byla řízena komunisty.

Jednotlivci, jejichž jména jsou z archivních dokumentů známá a nezpochybnitelná, rozhodovali o životě a smrti lidí, o jejich věznění a týrání.

Několik měsíců po únoru znamenalo změny ve všech oblastech života. V říjnu 1948 pak projednával komunistický parlament zákon, který zřizoval „tábory nucených prací“. Tam se lidé dostali bez rozsudku, často i bez jakéhokoliv zdůvodnění. Rozhodnutí bylo bez možnosti odvolání.

Historik doc. Michal Stehlík říká: „Inspirace podobnými tábory ze SSSR je jednoznačná a tímto zákonem se uzákonilo vyloučení některých lidí ze společnosti. Stačilo jenom neposlouchat stranu, která vládla.“ Politicky vykonstruované soudní procesy jsou stále alarmujícím důkazem toho, jaká mašinérie vládla více než 40 let v Československu.

Historik Miroslav Lehký k tomu uvedl: „Ve vykonstruovaných soudních a politických procesech, jimiž se komunistický režim zbavoval osob nesouhlasících s režimem na základě vyšetřování Státní bezpečnosti při použití mučení, hrubého fyzického a psychického násilí, bylo odsouzeno v letech 1948 – 1989 více než 257 tisíc osob. Pakliže k tomu přidáme osoby odsouzené vojenskými soudy, tak je to víc než 267 tisíc osob. Popraveno z politických důvodů bylo celkem 248 osob, z toho jedna žena.“

 Dnes se nám to může zdát absurdní, ale opravdu došlo ke spojení bezpečnosti, prokuratury, soudců a dokonce i obhájců pod taktovkou Státní bezpečnosti, vysvětluje historik Michal Stehlík. A doplňuje: „V první vlně byli obětí političtí odpůrci, ve druhé vlně ideoví (tedy příslušníci církví) a ve třetí vlně, pod heslem zostření třídního boje, se pak začali mezi sebou likvidovat sami komunisté, přesně v duchu ,revoluce požírá své děti ‘.“

Klíčové je, že politicky vykonstruované procesy, které řídili komunisté – třeba v tzv. bezpečnostní pětce či přímo na ÚV KSČ – nalézáme v celé historii komunistického Československu. „Někdy se říká, že ti ,nahoře‘ ani nevěděli, co se děje. Ale máme důkazy, přímé důkazy a konkrétní jména, že komunisté nejen ovlivňovali soudní procesy, ale také je řídili,“ uvádí historik Michal Stehlík.

Zajímavé je také to, jak se měnila dobová rétorika a je třeba také zopakovat, že jejich stanovisko bylo, že ve státě přece žádní političtí vězni nejsou. Otázkou tak zůstává, jaká byla a je odpovědnost dotyčných, jejichž jména jsou v archivních dokumentech a kteří jsou jednoznačně odpovědní za zmařené lidské životy a za utrpení desetitisíců lidí.

Byli dotyční potrestaní? „To je naše specialita, že potrestáni nebyli. Byly tady snahy o potrestání, někteří se i dostali před soud, ale pokud jde o vinu a odpovědnost, tak s tím jsme se nevyrovnali a těžko se už vyrovnáme, jak čas plyne,“ odpovídá historik Michal Stehlík.

 Lit.: Denčevová, Ivana:  Byla bitva u Lipan národní tragédií? In web ČRo Plus, 22. 5. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „U Lipan padne zvláštní smutek na každého, kdo zná jen trochu národní dějiny. Historik však při spatření téměř zapomenutého místa pociťuje smutek ještě silnější. Musí si totiž položit otázku, zda má dnes ještě vůbec nějaký smysl zabývat se dávnými událostmi, rekonstruovat jejich průběh a oživovat osudy mrtvých lidí, jejichž jména zavál čas,“ píše ve své knize Lipanská křižovatka historik Petr Čornej.

Bitva u Lipan patří k bitvám, které jsou v širším povědomí považovány za „národní tragédii“. Je to pouze mýtus, nebo popis skutečnosti? To je téma, ke kterému se historici vracejí až do současnosti. A výklad jednotlivých událostí a epoch má také své intepretace.

Bezpochyby je ale důležité podívat se na jednotlivé milníky našich dějin, mezi které patří i bitva u Lipan – jaké měly další důsledky pro vnímání historie a kontextu události. Ostatně téma „smyslu našich dějin“ byla tématem, které formovalo nejen historické povědomí, ale také roli národa už od 19. století.

Pořad připravila Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek. Režii měl Michal Bureš. Hostem je historička PhDr. Eva Doležalová, Ph.D.

Tehdy proti sobě stály historické školy Františka Palackého a Josefa Pekaře. Jak uvádí historička Eva Doležalová: „Šlo o to, zda bylo vrcholem dějin období Karla IV., jak byl přesvědčen Pekař, nebo období husitství, dle stanoviska Františka Palackého.“

A právě bitva u Lipan je tou bitvou, která vytváří definitivní tečku za obdobím husitství. „Lipany jsou poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí jeho konce. Učinily hlavní přítrž zkáze, jež kvetoucí a slavné království přivedla na pokraj zhouby – všechny křížové výpravy Zikmundovy způsobily zajisté jen malý díl škod a ztrát, jež nahromadilo neštěstí patnáctileté nelítostné války domácí,“ konstatuje publicista Petr Hořejš ve svých Toulkách českou minulostí.

14. století za vlády císaře Karla IV. je charakterizováno rozvojem českých zemí, vzdělanosti, školství, kultury a Praha je centrem evropského světa. Po dalších peripetiích je nahrazeno husitstvím v 1. třetině století 15. Jaký kontrast, jaký paradox. A jeden ze synů Karlových – Zikmund Lucemburský – bojuje o svůj trůn a o české země. Je to doba napjatých náboženských sporů a krizí, včetně hluboké krize římského papežství.

A jak už to v našich dějinách bývá, objevuje se také motiv zrádce. „V tomto případě je to osobnost táborského hejtmana a velitele Jana Čapka ze Sán. Ten měl spolu s táborským hejtmanem a knězem Bedřichem ze Strážnice odjet z bitvy, opustit se svými oddíly táborsko-sirotčí vojsko a tím způsobit její tragický konec. A tyto příběhy se jako červená nit táhnou historiografií, lidovou tradicí i krásnou literaturou,“ říká historička Eva Doležalová.

Jak to tehdy ale bylo? Kdo byl vítězem a kdo poraženým? Není jistou ironií, že bojovali Češi proti Čechům, pokud na toto nepřesné národnostní označení vůbec přistoupíme? Zdá se, že jsme opravdu prohráli sami se sebou a krutost vítězů nad poraženými je dojímavá i v současnosti.

Jistým připomenutím, ale také důkazem, že historie nás stále provází, je to, že když byla v roce 1930 u mohyly vojevůdce Prokopa Holého národní slavnost, kterou pořádala Agrární strana, byla na mohyle odhalena pamětní deska s textem „Kdož zastavíš se zde, zamysli se, kam vede nesvornost národa“.

Podle Josefa Pekaře byly Lipany „poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí konce bratrovražedného zápolení. Učinily hlavní přítrž zkáze, jež vedoucí a slavné království přivedla na pokraj zhouby“.

Lit.: Denčevová, Ivana:  Měl atentát na Heydricha smysl? In web ČRo Plus, 12. 6. 2017 (článek + nahrávka k poslechu).- Cit.: Zabití říšského protektora Reinharda Heydricha je významnou událostí z období druhé světové války, ke které se často vracíme. Provází naše dějiny po další desetiletí až do současnosti. Pomsta nacistů, která byla sledem hrůzných činů, pak vedla i k diskuzím, zda to celé mělo smysl.

„Přijímám s hlubokým otřesem, že před půlhodinou Heydrich podlehl svým těžkým zraněním. Přidala se k nim ještě sepse a potom byl nezachranitelně ztracen. Ztráta Heydricha je nenahraditelná! Byl nejradikálnějším a nejúspěšnějším protivníkem nepřátel státu. Ti, kteří jej zabili, tím bezpochyby způsobili nacionálněsocialistické věci nejtěžší škodu.“ Tato slova si do svého deníku krátce po informaci, že Heydrich zemřel, zapsal Josef Goebbels.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režie Michal Bureš. Hostem je badatel Jiří Padevět.

České země byly tehdy součástí protektorátu Čechy a Morava. Zdánlivě existující stát přijal „ochranu říše“, měl vlastního prezidenta, vlastní vládu a dokonce i vládní vojsko. Ale důležité je právě to slovo „zdánlivě“.

Exiloví představitelé Československa byli ve složité situaci. Jak přesvědčit spojence, že lidé doma se nesmířili s nacistickou nadvládou? Ve hře ostatně byla také možná budoucnost státu, tedy Československa. Přichází rozhodnutí k výcviku parašutistů, který probíhá ve Skotsku. Vybráni jsou stateční, odhodlaní vlastenci, vojáci, lidé, před kterými bychom i dnes – s odstupem několika desetiletí – měli s úctou smeknout.

Jaká byla situace v tehdejším protektorátu vysvětluje badatel Jiří Padevět: „Po příchodu Heydricha do Prahy začíná holocaust českých Židů. Na jedné z porad v Petschkově paláci je rozhodnuto, že Terezín se stane ghettem. Nechává zatknout předsedu vlády Eliáše, vyhlašuje stanné právo a nechává popravit významné představitele domácího odboje, především bývalé příslušníky československé armády a české vlastence.“

A pak přišel 27. květen 1942. To byl den, kdy se Jan Kubiš a Jozef Gabčík pokusili zabít Reinharda Heydricha, ale pronásledovala je smůla: zasekla se zbraň, granát vybuchl na hraně auta, ale Heydrich byl smrtelně raněn a po několika dnech umírá. Odvetou pak bylo běsnění nacistů, zatýkání a teror.

Nejen pomsta, ale také poznání, že před sebou mají vycvičeného nepřítele. Dokladem jsou slova, která pronesl na neveřejném setkání s tzv. nejvěrnějšími muži dne 9. června 1942 Heinrich Himmler: „Atentátníci musejí být velice dobře vycvičeni, musejí být připraveni. Musejí být velmi zkušení, energičtí, k smrti odvážní lidé. Ti se kdekoli nenajdou. (…) Považuji za správné to říci se vší otevřeností, neboť si musíme vzít poučení a vyvodit důsledky z bohužel zdařilého atentátu na Heydricha. Že je pro nás tato metoda velmi nebezpečná.“

A pak přicházejí Lidice. Likvidace středočeské obce se stala symbolem nacistické zrůdnosti. Vypočítávání všech hrůz tohoto období by dalo dohromady dlouhý a tragický výčet. Zřejmě i proto, se vedly diskuze, zda to měl smysl. Ostatně také část domácího odboje byla od počátku proti pokusu o zabití Heydricha a dotyční varovali před akty pomsty nacistů, spolu s obavami o další perzekuci domácího odboje.

Jiří Padevět ale konstatuje: „Zkuste se zeptat ve Velké Británii, zda bitva o Británii měla smysl. V lepším případě vás tázaný odkáže do patřičných míst, v horším vás rovnou napadne. Nacistická i komunistická propaganda, obě tento čin záměrně shazovaly a dělaly z něj kriminální čin. A komunistická propaganda se snažila o neexistenci tohoto činu.“

Doplňme slova prezidenta Václava Havla při návštěvě Chrámu sv. Cyrila a Metoděje: „Víme, co jsme za tento atentát zaplatili. (…) Za svobodu se platí. My jsme se z různých důvodů nepostavili na odpor organizovanou vojenskou silou. Museli jsme to zaplatit jinak.“

Lit.: Denčevová, Ivana: Byl Václav Havel opravdu vynálezcem „nepolitické politiky“? In web ČRo Plus, 7. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Nepolitická politika“ je na první pohled nesourodý pojem. Přesto se v našem veřejném prostoru objevuje a častokráte s dehonestujícím nádechem. Bývá připisován prezidentu Václavu Havlovi, a to především v rámci kritických výhrad k jeho osobnosti. Ale byl skutečně Václav Havel tím, kdo tento pojem „vynalezl“?

Půdorysem právě pro tento pohled na svět může být dle Petra Pitharta „opatrnost, až nechuť k politickému stranictví“.

Pod pojmem „nepolitická politika“ se tak skrývá podle hosta pořadu Vladimíra Justa „údajná doktrína, která je založena na upozadění standartních politických stran a na zákulisním, mimoparlamentním ovlivňování politiky jakýmisi nátlakovými skupinami bez mandátu, zato se schopností zákulisních intrik a rejdů. Tyto ´nikým nevolené´ nátlakové skupiny se například maskují jako nevládní organizace, či tzv. občanská společnost.“  (…)

Havel se k systému politických stran hlásil

Ale pak je pro mnohé překvapením, že sám Václav Havel se k systému politických stran přihlásil v době, kdy to bylo opravdu výjimečné, a to v době pražského jara. Tehdy totiž běžel plným proudem a plný nadějí obrodný proces, ale o žádné alternativě vůči Komunistické straně Československa či dvěma dalším stranám – lidovcům a socialistům – sdruženým v tzv. Národní frontě nikdo neuvažoval.

Veškeré reformní snahy byly na půdorysu komunistické strany, byť ta měla získat „lidskou tvář“. A právě tehdy, na jaře 1968, napsal Václav Havel text s názvem Na téma opozice a v něm mimo jiné uvedl: „O demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost – jednou za čas – svobodně zvolit, kdo mu má vládnout. Což předpokládá existenci dvou souměřitelných alternativ. Totiž dvou svéprávných, rovnoprávných a navzájem na sobě nezávislých praktických sil, z nichž obě mají tutéž šanci stát se vedoucí silou ve státě, rozhodne-li tak lid.“

Návrat k Borovskému a Masarykovi

Cesta za vznikem pojmu „nepolitická politika“, jeho obsahem a kontextem dané doby nás tak překvapivě dovede do 19. století, kdy je spjat s názory skvělého novináře Karla Havlíčka Borovského. V historii pak můžeme pokračovat osobností prezidenta T. G. Masaryka. Oba shodně přemýšlejí o politice v širším slova smyslu, o politice, kde je třeba akcentovat mravnost, či chceme-li etiku. Bezpochyby právě to nám může i v současném světě tak scházet právě v politickém prostředí…

Ostatně jak uvádí ve své knize Osmadevadesátý Petr Pithart: „Pojem ´nepolitické politiky´ Václav Havel uvedl ve svých předlistopadových textech údajně jen dvakrát (a to ještě v uvozovkách)“. Přesto se stále opakovaně vrací ideologizující nálepka „nepolitické politiky“ spolu s osobností Václava Havla a častokráte se týká i těch, kteří soudí zcela černobíle, že buď existuje pouze politika, nebo „nepolitická politika“. A od toho je pak pouze krůček k použití starého rčení, že kdo chce psa bít, ten si hůl vždycky najde.

Lit.: Denčevová, Ivana: Týkaly se rehabilitační soudy v 60. letech všech odsouzených? In web ČRo Plus, 4. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Alexandr Dubček v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ sdělil, že „revoluční opatření, kterými byla postižena buržoazní třída, ať již jde o opatření ekonomická nebo politická a státněmocenská po únoru 1948, nebudou předmětem žádné revize.

Nespravedlivě odsouzení lidé, politicky vykonstruované procesy, součást historie komunistického Československa. Šedesátá léta, která jsou často označována jako „zlatá“, znamenala významné období pokusů ve všech oblastech života – i v očištění jmen těch, kteří byli nespravedlivě odsouzeni. Ale týkaly se tyto rehabilitace všech odsouzených? Byli reformní komunisté připraveni k přiznání vin a tragických událostí ve jménu světlých zítřků pod vedením Komunistické strany Československa?

Předseda československé vlády Viliam Široký v roce 1956 řekl: „V našich věznicích není ani jeden politický vězeň, jsou tam pouze kriminální zločinci.“ Těžko říct, zda ho k tomuto tvrzení vedla nevědomost, naivita, pokrytectví či zlá vůle. A také těžko usuzovat, zda je to výrok k smíchu či k pláči. Jistou odpovědí by mohly být počty lidí, kteří byli z politických důvodů odsouzeni na dlouhá léta do komunistických kriminálů, k trestům smrti, zbaveni možnosti života v elementární lidské důstojnosti, stejně jako členové jejich rodiny.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik PhDr. Oldřich Tůma, Ph.D.

Téma rehabilitací se stalo jedním ze stěžejních požadavků období Pražského jara. Vzniklo uskupení bývalých politických vězňů pod názvem K 231 – název navazoval na zákon, dle kterého byli odsuzováni. Pro společnost byly sdělované informace naprostým šokem. Jak tehdy uvedla publicistka Otta Bednářová: „Potřebovala jsem slyšet na vlastní uši svědectví čestných lidí, kteří trpěli ve vězení a jejichž mnozí přátelé byli popraveni. To už jsem znala pravdu o děsivém procesu s Miladou Horákovou. V soudní síni jsem pak prožila tři dny, poslouchala, jak docházelo k vykonstruovaným procesům, jak byli všichni bestiálně mučeni, jak byla vynucována jejich přiznání. Podívala jsem se až na dno zločinu, který navíc trval dál.“

Otázkou ale bylo, do jaké míry si přiznat vše, co se v rámci „budování světlých zítřků“ odehrálo. „Reformní komunisté se K 231 báli,“ uvádí historik Oldřich Tůma. A tak nás nepřekvapí, že Alexandr Dubček v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ k tématu rehabilitací a revize dosavadního významu sdělil, že „revoluční opatření, kterými byla postižena buržoazní třída, ať již jde o opatření ekonomická nebo politická a státněmocenská po únoru 1948, nebudou předmětem žádné revize.“

S okupací vojsky Varšavské smlouvy pak přichází jednoznačný konec i jakýmkoliv, byť omezeným, snahám o rehabilitace, takže „obětí byly desetitisíce, ale nějakého trestu se z pachatelů dočkala pouze menšina, celkově byla rehabilitována jen menšina a celý proces byl rychle zastaven,“ říká Oldřich Tůma.

Lit.: Denčevová, Ivana: Stala se legenda o svatováclavské koruně osudnou i Reinhardu Heydrichovi? In web ČRo Plus, 11. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Svatováclavská koruna je součástí svatovítského pokladu od 14. století. Souvisí s ní několik tradic, také legendy a dokonce i kletba. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich si prý nasadil svatováclavskou korunu na hlavu a do roka zemřel. Je to legenda, nebo skutečnost?

„Svatováclavská koruna je opředena řadou legend, které varují všechny neoprávněné osoby, které by si ji chtěly nasadit na hlavu, že je může postihnout nějaký trest. Dokonce i králové si ji mohli pouze propůjčit. Jistou záhadou ale je, kdy vznikají. Jejich původ může být již v době Karla IV., tedy od roku 1346. Vznikají tehdy, když se příběh uzavře. To se týká také Heydricha,“ vysvětluje původ legend historička Eva Doležalová.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii pořadu měl Michal Bureš. Hostem je historička z Historického ústavu AV ČR Eva Doležalová.

Historickým faktem ale je, že při příchodu zastupujícího říšského protektora Heydricha do Prahy v listopadu 1941 mu tehdejší prezident Emil Hácha musel odevzdat sedm klíčů od korunní komory. Této události se zúčastnila také řada dalších představitelů protektorátu a říšských politických špiček, jak nám potvrzují dobové fotografie. Celý akt měl ze strany Heydricha symbolizovat „ochranu“ nad odznaky české státnosti.

Svatováclavská koruna tak jen logicky patřila do adaptace národních a státních symbolů pro potřeby protektorátu a nacistické vlády. Co vše bylo nacisty využito či zneužito popisuje Eva Doležalová: „Ze středověku zmiňme samotného Karla IV., který coby římský císař spravuje i české království. A také postava sv. Václava a symboly s ním spojené se deformují do nacistické propagandy.“

I svatováclavská koruna měla „svá“ cestovatelská období, proto je jednou z tradic, které se k ní váží, sedm klíčů, aby bylo zřejmé, že se koruny nemůže zmocnit nikdo neoprávněný. Další tradicí pak je, že svatováclavská koruna nereprezentuje pouze panovníka, ale skutečně celou zemi, tj. dědictví svatého Václava. Jako takovou ji vnímal už sám Karel IV.

A název „Koruna“ se od poloviny 14. století začal užívat také jako synonymum pro označení korunních zemí království, tj. Čech a Moravy. Později se koruna stala také symbolem pro české země obecně a jako taková byla zobrazována jako součást panovnických portrétů. Tato tradice v současnosti převážila a svědčí o tom i výjimečnost, kdy jsou korunovační klenoty představovány veřejnosti.

Třetí tradice je historicky nejstarší a svým způsobem také nejposvátnější a právě ona mohla stát na začátku na příběhu o Heydrichovi. Do vrcholu – křišťálového křížku svatováclavské koruny – byl uložen trn z Kristovy koruny. Právě to byl symbol Kristova utrpení. Korunovace pak dle středověké teorie o rozdělení země do tří stavů znamenala to, že panovníci byly osoby vyvolené Bohem a při samotné korunovaci byly právě ony pomazané a povýšené svátostným svěcením.

Proto na všechny ty, kteří by se chtěli takového klenotu, jako je koruna, neoprávněně dotknou, měla dopadnout kletba. A tak jsme zpátky u Reinharda Heydricha, který prý do roka od nasazení koruny umírá na následky zranění od útoku parašutistů.

Lit.: Denčevová, Ivana: Bylo zdravotnictví za socialismu bezplatné? Lidé dopláceli na postupný kolaps systému, tvrdí historik. In web ČRo Plus, 18. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jistota bezplatného zdravotnictví. Právě tato teze se v souvislosti s historií komunistického Československa objevuje ve veřejném prostoru. Jaké ale byly skutečnosti? A bylo tehdy opravdu zdravotnictví bezplatné, všem lidem rovnocenně dostupné?

Rudé právo v dubnu roku 1978 odpovědělo kritickému čtenáři v rubrice „Kde je pravda?“ Na jeho stížnost ohledně úplatků ve zdravotnictví: „Zkusme do toho kyselého jazyka kousnout, jak píše čtenář: Československé zdravotnictví je na vysoké úrovni. Československo bylo první zemí na světě, kde státní pokladna začala hradit všechny náklady na zdravotní péči.

Jediným kritériem jsou potřeby nemocného a dostupné poznatky medicíny. Kdybychom připouštěli úplatkářství ve zdravotnictví, porušovali bychom to nejzákladnější v socialistickém systému v péči o zdraví – bezplatnost.“ Přesto je právě příběhů o nezbytnosti úplatků v tehdejším zdravotnictví nepřeberná řada.

Pořad připravila Ivana Denčevová ve spolupráci s Hynkem Pekárkem. Režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík.

Bezpochyby je princip bezplatné zdravotní péče pro všechny občany principem, který je třeba podporovat. Ostatně také v současném světě je to téma vysoce a bytostně politické. Československo se na tuto cestu vydalo v roce 1945, jak vysvětluje host pořadu historik Michal Stehlík:

„Ideje bezplatného zdravotnictví vznikají bezprostředně po válce, protože tady byly zkušenosti z hlediska zdraví lidu. Vznikají zákony například proti tuberkulóze nebo pohlavním chorobám. Zdraví bylo vnímáno velmi citelně a stát by se měl postarat o dostupnost a bezplatnost zdravotnictví. Jiná věc je, jakou to mělo konkrétní podobu. Ještě v 70. letech jsou velké investice do zdravotnictví, 80. léta jsou obdobím velké krize, protože už celý systém nebylo možno ufinancovat.“

Klíčovým pro celé fungování tehdejšího státu bylo plánování a centralizace. Tatáž pravidla byla zaváděna také ve zdravotnictví, ale problémy vyplývající z tohoto systému řízení a organizace se staly všudypřítomnými. Přesto se právě zdravotnictví a lékaři stávali častým tématem nejen uměleckých děl, ale také propagandy.

A tak si zřejmě většina lidí myslela, že opravdu funguje ta „bezplatnost“. „Jako bezplatné bylo zdravotnictví deklarováno, jako bezplatné bylo vnímáno, nemocenským pojištěním si lidé stejně platili, a zároveň spíše dopláceli v tom jiném významu slova na postupný kolaps systému,“ vysvětluje Michal Stehlík.

Mýty mají zvláštní způsob života: někdy jsou téměř nevyvratitelné, leckdy jsou záměrně znovu vraceny do veřejného života. Tak je tomu i v případě tzv. jistoty bezplatného zdravotnictví. V Haló novinách se tak objevil názor Jany Bystřické, bývalé členky ÚV KSČ, která napsala: „Před rokem 1990 patřilo naše zdravotnictví svým systémem k nejlepším na světě,“ jak uvedl publicista Adam Drda v textu o zdravotnictví v publikaci Mýty o socialistických časech.

Hodnocení daného systému přidává i Michal Stehlík: „Rozhodně nefungoval systém. Princip byl bezesporu správný a myslím, že je důležitý i do budoucna, ale systém jako takový průběžně kolaboval a nakonec neposkytoval tu péči, kterou sám garantoval.“

Lit.: Denčevová, Ivana: Erotika v literatuře národního obrození: hysterické vytěsňování pro vznešený cíl. In web ČRo Plus, 25. 9. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Národní obrození je bezpochyby významným obdobím v naší historii. Ti, které nazýváme obrozenci, byli vedeni veskrze vznešenými cíli. K posílení české identity měla přispívat také témata z historie a český jazyk se postupně stal jazykem literárních děl. V literatuře ale obvykle nacházíme všechna témata, včetně erotiky. Bylo tomu tak i v období národního obrození?

V učebnici literatury pro střední školy čteme: „Česká literatura se znovu staví po bok literatur světových. Nejenže čerpá z jejich děl (máme na mysli např. díla Rousseauova, Herderova, Voltairova, Velkou francouzskou encyklopedii), ale též se k nim v závěru připojuje svými přínosy.“ A tak se nám může zdát, že dané obrozenecké osobnosti ani nebyly lidmi „z masa a kostí“.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl literární historik Radim Kopáč.

Že by dané období opravdu bylo pouze učebnicovým popisem? Začneme poslední třetinou 18. století: „Lze hovořit o dvou etapách národního obrození. Ta první byla obranná. Druhá začíná prvními dekádami století 19., a to už se ocitáme ve fázi ofenzivní, útočné a s tím se erotika a tělesnost snášela mnohem méně než v první fázi,“ vysvětluje host pořadu, literární historik Radim Kopáč.

Pokud tedy zůstaneme u tématu tělesnosti a erotiky, jednoznačné součásti života člověka, mohli bychom předpokládat, že pokud je literatura odrazem a do jisté míry i reflexí života člověka, měla by v ní být přítomna i tato témata. Bylo tomu tak i v předchozích historických etapách, byť se pojetí tělesnosti a jejího zobrazení měnilo v kontextu doby.

„Hysterizace tělesnosti“

A pak přichází období národního obrození, které je velmi dobře vystiženo termínem literárního historika a komparatisty Macury „hysterizace tělesnosti“: „Vše, co bylo spjato s tělesnými funkcemi, bylo okamžitě hysterizováno a hystericky vytěsňováno, protože se to s národní věcí neslučovalo,“ konstatuje Radim Kopáč.

Při podrobnějším pohledu na jednotlivá jména naší literatury ale nalézáme texty, častokráte inspirované lidovou slovesností, které se pojetí vznešených cílů obrozenců vymykají. Lze tak uvést například publicistu Karla Havlíčka Borovského, jehož jedna básnička začíná slovy: „Smutná komůrka, tmavá noc (…) pojď mi, Honzíčku, na pomoc…“ A končí „Dával hubinky jak plamen, až na věky věkův amen.“ Dodejme ale, že to je v jeho díle spíše výjimka.

Sběratelství a záznam veršovánek, které byly jednoznačně spjaty s erotikou a tělesností, to bylo dílo Jana Jeníka z Bratřic. Ten sbíral i zaznamenával písničky, ve kterých se hodilo na některých místech zakašlat a daná slova prostě přeskočit.

Mácha, Němcová i Neruda

Současníkem obrozenců, který byl také prodchnut vlasteneckými myšlenkami, ale zároveň byl ve své literární tvorbě solitérem, byl Karel Hynek Mácha. „Velmi dlouho po své smrti, minimálně dvě dekády, byl zapomenutým a usilovně zapomínaným autorem. Rehabilitován byl za májovců a o jeho finální rehabilitaci se zasloužila avantgarda, která sváděla ve 20. a 30. letech tuhé boje, aby byl jeho deník z roku 1835 oficiálně vydán,“ uvádí Radim Kopáč.

Šifry, které tak vzrušovaly řadu badatelů, včetně literátů, jsou pak jednoznačným důkazem toho, že i v období národního obrození se erotika do literatury dostávala, byť je třeba mít na mysli, že právě Karel Hynek Mácha byl jistou individualitou dané doby.

Sociální aspekty v literatuře pak přinesly téma prostituce. Uvést lze třeba povídku Boženy Němcové Baruška či Jana Nerudy Za půl hodiny. A vyhnout se v těchto tématech tělesnosti bylo téměř nemožné, i když je třeba mít na paměti, že šlo o sociálně-kritické téma a dané postavy vzbuzovaly soucit. A dodejme, že Božena Němcová byla také sběratelka, folkloristika a v jejích sběrech – později vydaných – se objevují i erotické texty.

Vznešené cíle vs. touha lidu

Do jaké míry tedy literatura daného období zobrazovala také každodenní běžný život lidí a to, co vůbec tehdy lidé chtěli číst? „Jedna věc je, co by lid chtěl číst, a druhá věc, co bylo lidu servírováno, aby četl. Národní obrození je doba do značné míry umělá. Poezie, písně, které byly tehdy vyráběny, stejně jako celá literatura, byly ideologické. A každá ideologií nesená literatura je umělá. Na jedné straně máme lid, který by rád četl ona erotická témata, sexuální motivy, protože je sám prožíval, a na straně druhé umělou vznešenou literaturu obrozenců.“

Přesto i v dílech dalších literátů erotiku nalézáme. Uvést můžeme Josefa Václava Friče, později Jaroslava Vrchlického a další. Otázkou ale zůstává, jestli to není pokrytectví, když se vznešené cíle tak zásadně míjejí s běžným životem?

„Vznešené budování na základě idejí sebou vždy nese jisté pokrytectví v tom smyslu, že něco je třeba vytěsňovat, odsouvat stranou. A i v současnosti takové příklady zakazování sexuality, erotiky nalézáme – ve výstavnictví, v zákazech recitovat básně Egona Bondyho. Myslím si, že to není dobře,“ uzavírá Radim Kopáč.

Lit.: Denčevová, Ivana: Československá měnová reforma v roce 1953. Obchody se musely kvůli návalu lidí zavírat. In web ČRo Plus, 9. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Měnová reforma v roce 1953 zasáhla do života všech občanů Československa. Někteří, a nebylo jich vskutku málo, byli připraveni o své peníze. Častokrát o ty poslední, které měli.

Jaký byl skutečný důvod této tzv. reformy? V jaké situaci bylo tehdejší komunistické Československo? A komu tato reforma prospěla?

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl ekonom Lukáš Kovanda.

Rok 1953 byl rokem plným dramatických změn, na jaře SSSR zemřel Josif Vissarionovič Stalin. O pár týdnů později umírá nejvyšší představitel KSČ a klíčový muž v Československu Klement Gottwald.

„Do roku 1953 vstupovalo vedení KSČ ve stínu velkého procesu se čtrnácti vysoce postavenými stranickými funkcionáři, v jejichž čele stanul bývalý generální tajemník Rudolf Slánský. Soudní líčení sice umožnilo svést odpovědnost za hospodářské neúspěchy posledních let na konkrétní osoby, současně však mezi řadovými členy vyvolalo nespokojenost s vedením strany,“ uvádí historik Jiří Pernes, autor studie Rok 1953 v Československu.

Hospodářská situace byla mimořádně obtížná, nadále přetrvával lístkový systém, zboží na „volném trhu“ bylo za přemrštěné ceny, řízení ekonomiky podléhalo komunistickým představám o plánování.

Dle hosta pořadu ekonoma Lukáše Kovandy „bylo Československo především enormně zadlužené, částečně v souvislosti s obdobím nacismu a částečně s nárůstem výdajů v poválečných letech. A konečně i v důsledku neefektivního plánování hospodářství v období 1. Pětiletky. Problémem byla i orientace na těžký průmysl, centrální plánování, existovaly výpadky dodávek zboží a hrozilo, že pokud bude přídělový systém ukončen, tak dojde k velkému zdražení. Dokonce „experti ze SSSR“ se podíleli na přípravě této tzv. reformy.“

Občanům reforma neprospěla

Sami komunisté si uvědomovali, že lze očekávat nesouhlas obyvatel státu. Přispěly k tomu i spekulace, které se šířily – a pozdější události je potvrdily – že se „něco bude dít“. Prodejny se musely pro nával zájemců o nákup postupně uzavírat. Ve Zprávě o situaci na trhu, kterou obdržel Antonín Novotný, bylo uvedeno: „Rozrušená spotřebitelská veřejnost si z nápisů „Probíhá inventura, probíhá adaptace“ tropí posměšky a v rozhovorech zesměšňují naše národní podniky, ministerstvo vnitřního obchodu a lidovou správu.“

Na otázku, co po tzv. reformě lidem vůbec zbylo, konstatuje Lukáš Kovanda: „Zbyly jim jen bezcenné peníze. Anebo měli nové, ale s výrazně nižší kupní cenou. To ale nebylo všechno, stát nejen anuloval starou měnu, ale také anuloval veškeré cenné peníze. Tím se zbavil svého dluhu a byl to vlastně bankrot. Také různé pojistky lidí propadly státu.“

„Stát dokázal během několika let zplundrovat velké bohatství, protože neefektivně řídil ekonomiku. Fungovalo centrálně plánované hospodářství, neexistovalo soukromé vlastnictví, a tím vznikaly velké propady. Byla to chybná ideologie, že jedna vláda může řídit celou ekonomiku, nastavovat ceny. Soudruzi nahradili vlastníky a to pak vedlo k tomu, k čemu to vedlo. K ohromným ekonomickým ztrátám, které musel stát nějak nahradit. A to učinil tím, že lidem vzal peníze.“
LUKÁŠ KOVANDA

Nespokojenost lidí se posléze projevila nejrůznějšími nepokoji, ale také demonstracemi na nejrůznějších místech Československa. Proti nim nastoupili milicionáři, armáda a veškeré bezpečnostní složky.

Lidé byli zraněni, zažívali následnou perzekuci a následovaly soudy. Desítky lidí byly poslány do vězení, v neveřejném soudním procesu dokonce padl rozsudek trestu smrti.

Ale jak uvádí historik Jiří Pernes, „nelze ovšem nevidět, že vedle dělníků nespokojených s politikou KSČ a protestujících proti ní, tu byla masa pracujících, kteří komunistický režim bezvýhradně podporovali. Peněžní reforma nepochybně vyvolala deziluzi i u nich, ale z toho více než jednoho a půl miliónů členů, které KSČ tehdy měla, jich stranickou legitimaci na protest proti politice vrátilo jen pár stovek.“

Příběhy, jak o své peníze na pohřeb byli připraveni – či okradeni – také senioři v penzi, se vyprávějí v řadě rodin. Stejně jako to, že lidé přišli o všechny své úspory, pojistky a nezbylo jim vůbec nic. Ale byli i ti, kteří ve státě, kde si byli všichni rovni, na měnové reformě neprodělali: „Mezi ně patřili dobře informovaní soudruzi z nejvyšších pater, prominentní umělci. Když reforma proběhla, měli možnost směňovat peníze ve výhodnějším kursu než nejširší veřejnost. Nejhůře na tom byli ti, kdo splňovali definici „kapitalisty“, ti byli odkázáni na ještě horší kurs,“ konstatuje ekonom Lukáš Kovanda.

Komu tedy prospěla tzv. měnová reforma v roce 1953? „Občanům měnová reforma neprospěla, prospěla státu, zbavil se inflace a svého poměrně velkého dluhu. Ale ani stát z toho nevyšel bez šrámu, protože porušil klíčový závazek vůči Měnovému fondu a byl z něho roku 1954 vyloučen,“ zhodnotil Lukáš Kovanda. Další ekonomické problémy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Lit.: Denčevová, Ivana: Kdy začali komunisté zatýkat? Jeden z prvních „Gottwaldových mrtvých“ byl zatčen už před Únorem. In web ČRo Plus, 16. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Politicky vykonstruované procesy, zatýkání nevinných lidí, perzekuce jejich rodin, tábory nucených prací a zničené životy. To jsou fakta, která také charakterizují období komunistického Československa. Obvykle je za výchozí bod považován 25. únor 1948, ale bylo tomu skutečně tak?

Období po 2. světové válce bylo dobou, kdy mělo být obnoveno demokratické Československo v tradici předmnichovské republiky, jen s jistými změnami. Historik Petr Placák v knize Gottwaldovo Československo jako fašistický stát ale konstatuje:

„V roce 1945 nešlo o obnovu předválečné demokracie, byť třeba ‚omezené‘, jak se ještě dnes běžně zcela mylně traduje… Rozsáhlé politické, ekonomické a sociální změny, okleštění politické i hospodářské soutěže, glajchšaltizace kultury byly prezentovány jako zásadní oprava systému první republiky, který měl selhat. Komunistům však na rozdíl od ‚povolených‘ demokratů o žádnou opravu nešlo.“

Každá slabost se demokratům vymstila

Naopak, jejich záměrem bylo vytvořit stát na principu bolševického Ruska. A každá slabost demokratů se jim samotným velmi krutě vymstila. Můžeme začít třeba rokem 1943, kdy došlo k uzavření smlouvy mezi exilovou vládou Československa a Sovětským svazem.

„Komunistů se již na jednáních v Moskvě v roce 1943 podařilo prosadit, že post ministra vnitra obsadí svým člověkem, a tak při jmenování nové vlády v Košicích v dubnu 1945 zasvěcené příliš nepřekvapilo, že tento post získal Václav Nosek. Zajímavé je, že ten, ač komunista, se těšil důvěře svých nekomunistických kolegů – snad proto, že během 2. světové války působil v londýnském exilu.

Jeho pozdější jednání se často omlouvalo tím, že jeho podřízení jednali z vlastní vůle, přičemž on sám byl zaneprázdněn povinnostmi člena vlády… Nosek se přitom v prvé řadě řídil instrukcemi a pokyny předsednictva ÚV KSČ, v němž zasedal,“ napsal historik Milan Bárta ve své studii Posilování pozic KSČ mezi příslušníky ministerstva vnitra v letech 1945 – 1948.

A klíčové resorty zastávali také komunisté, konstatuje host pořadu, historik Michal Stehlík: „Bylo to vnitro, obrana a zemědělství, naprosto zásadní pro další vývoj událostí.“

Bylo to jasné?

Těžko posuzovat, zda mohlo být dotyčným, které později komunistický režim semlel, jasné, co se bude dít. Zda to byla opravdu naivita, důvěra, či neschopnost předvídat záměry a taktiku komunistů, i když snad alespoň nějaké informace z toho, jak funguje a postupuje Sovětský svaz, mít mohli.

Postupné získávání pozic, využití dobové atmosféry spolu s tezí, že Sovětský svaz se vůbec nesmí kritizovat, skepse československého lidu z možností fungování předmnichovské demokracie, tíživé dopady období 2. světové války, to vše byly faktory, které je třeba připomenout a které dokázali komunisté brilantně využít.

Mohli bychom vyjmenovávat řetězec událostí, který mohl demokraty přinejmenším upozornit. Jednou z takových příležitostí byly události na Slovensku na podzim roku 1947. Vítězství tamní Demokratické strany, nikoliv komunistické strany, bylo velkým vykřičníkem pro komunisty. A tak bylo třeba i zde zasáhnout, někteří představitelé této strany byli nejen stíháni, ale také vězněni.

První „Gottwaldův mrtvý“

Není divu, že pak 23. února roku 1948 podepisuje vedoucí pracovník československého politického zpravodajství na ministerstvu vnitra Štěpán Plaček seznam. Seznam těch, které je třeba preventivně zatknout. Mezi nimi byl na předním místě novinář a publicista Pavel Tigrid. Jeho politické angažmá souviselo s lidovci. Estébáci ho tehdy nezatkli, ani nemohli – Tigrid byl totiž shodou okolností v zahraničí, kde zpracovával reportáž o podmínkách, ve kterých žili odsunutí sudetští Němci.

Zachránil si tak život, jak konstatuje publicista Pavel Kosatík v knize Tigrid Poprvé: „O tom, jaký osud Tigrida v Praze po Únoru čekal, vypovídají osudy většiny z ostatních jedenácti mužů z Plačkova seznamu, kteří neměli takové štěstí jako Tigrid a nepodařilo se jim uniknout před převratem. Někteří uprchli dodatečně – například Emilu Ransdorfovi, představiteli Svazu vysokoškolského studenta, v jehož vedení byl pravicovým protipólem komunisty Jiřího Pelikána, však přitom pomáhali pracovníci československé rozvědky.

Také Zdeněk „Gina“ Hašler, syn herce a písničkáře Karla Hašlera, na jaře 1948 stačil se štěstím emigrovat do Spojených států. Zdeněk Felix Uhl, v roce 1948 dvaadvacetiletý student pražské lékařské fakulty, předseda Spolku českých mediků, člen lidové strany a studentský redaktor Lidové demokracie, dopadl hůř. Při razii v noci z 22. na 23. února byl zatčen, uvězněn a v létě 1948 odsouzen k dvacetiletému žaláři.

Asi nejtragičtěji z lidí na seznamu dopadl Rostislav Sochorec, před Únorem poslanec parlamentu za lidovou stranu. Při Únorové razii byl zatčen a umístěn v psychiatrické léčebně, kde podle komunistických úřadů spáchal sebevraždu oběšením. Později se o něm psalo jako o jednom z prvních ‚Gottwaldových mrtvých‘.“

 Lit.: Denčevová, Ivana: Nejslavnějším rakouským fotbalistou byl Čech. Rodák z Kozlova zemřel za podivných okolností. In web ČRo Plus, 23. 10. 2017 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: Fotbal je jedním z nejrozšířenějších sportů, jeho hráči patří k celebritám a obdivovaným idolům. Sport se také dostával do soukolí společensko-politického dění. Půjdeme-li po příbězích těch nejslavnějších hráčů 20. století, tak se nám objeví i jméno Matthias Sindelar. Reprezentant Rakouska, který je dodnes považován za nejúspěšnějšího rakouského fotbalového hráče. Ale byl to opravdu Rakušan?

Vídeňská čtvrť Favoritten byla zvláštním místem, v jedné ulici tam totiž žili dva pozdější slavní fotbalisté: Josef Bican a Matthias Sindelar. Ale ten se vlastně jmenoval původně jinak. Matěj Šindelář a narodil se v roce 1903 v obci Kozlov na Jihlavsku, rodiče patřili k dobovým ekonomickým imigrantům, a tak se rodina přestěhovala do Vídně. To byly Matějovi dva roky.

Druhé největší české město

„Bylo to určitě příznačné pro tehdejší rakousko-uherské mocnářství. Ve čtvrti Favoritten, předměstské chudinské čtvrti, žilo zhruba – dle historiků – kolem 300 tisíc Čechů. Vídeň byla tehdejší době 2. největším českým městem na světě,“ říká publicista Petr Nosálek.

Pořad připravila a moderuje Ivana Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je publicista Petr Nosálek.

Malý Matěj, ze kterého se stal v rámci asimilace v německém prostředí Matthias Sindelar, se díval z okna svého pokoje na fotbalové hřiště. „Myslím, že to byl jeden z důležitých spouštěcích okamžiků. Sindelar pak prošel všemi výběrovými týmy fotbalového klubu, skutečným profesionálem se stal v roce 1924 a stal se členem klubu Austria Vídeň. V reprezentaci v září 1926 debutoval proti Československu, zápas vyhráli Rakušané 2:1 a první branku dal československému týmu právě Matthias Sindelar,“ popisuje Nosálek.

„Wunderteam“, tedy „zázračný tým“ rakouských fotbalistů byl mimořádným týmem. Podíváme-li se do fotbalové historie, nacházíme o tom jeden důkaz za druhým. Petr Nosálek dodává: „Začalo to slavnou sérií zápasů, první byl se Skotskem v roce 1931. Porazili do té doby neporazitelné týmy, Šindelář toto mužstvo vedl a střílel velké množství branek.“

Ve svém osobním životě byl ale zvláštním solitérem. Byl idolem, byl notorickým „starým mládencem“ a dokonce až do své smrti bydlel v tom původním bytě, ve čtvrti Favoritten v ulici Quellenstrasse, se svou matkou. Doma mu říkali Mates, byla to připomínka na český původ celé rodiny.

Poslední zápas po anšlusu

Společensko-politické změny vstoupily také do života fotbalu a Matthiase Sindelare. Anšlus znamenal likvidaci samostatného Rakouska a zájmem bylo, aby do německého týmu přišli právě ti nejúspěšnější rakouští fotbalisté. Jeden z posledních zápasů, který Sindelar odehrál, byl v dubnu 1938, klubové utkání mezi „rakouským“ a německým fotbalovým týmem. Utkání to bylo velmi zvláštní.

„Rakušané si dělali legraci ze soupeřů, přihrávali jim na nohy, takže diváci museli pochopit, že je všechno zrežírované, zinscenované. Dokonce se říkalo, že samotný Vůdce Adolf Hitler si přál, aby ten zápas skončil remízou. Ale jak víme, Šindelář střelil v prvním poločase branku a jeho kamarád, původem vídeňský Čech Carl Sesta – česky Karel Šesták – ve druhém poločase přidal ze 45 metrů pumelicí druhou a Rakušané vyhráli 2:0.“

Matthias Sindelar nabídku ke vstupu do německého fotbalového týmu nepřijal, stejně tak ani nabídku vstupu do NSDAP. Přesto po svém odchodu z fotbalového světa koupil výhodně arizovanou kavárnu, a to je také jistou výtkou vůči této osobnosti až do současnosti.

Podivná smrt

Jeho odchod ze světa byl přinejmenším zvláštním. Byl nalezen mrtvý v bytě s ženou prý pochybné pověsti a právě tato událost se stala tématem úvah, spekulací a nezodpovězených otázek, jak uvedl vídeňský profesor sociologie, umění a kultury Roman Horak:

„Nemáme k dispozici všechny dobové spisy, většina se ztratila v 70. letech, a tak se v bádání můžeme opřít jen o policejní dokumenty. A ty jasně říkají, že šlo o tragickou nehodu. Ale po válce bylo samozřejmě zajímavější vytvořit mýtus – mýtus Šindeláře – hrdiny, který byl obětí vraždy zosnované buď německými nacisty, nebo jen žárlivou milenkou, která zemřela s ním. Další verzí pak byla společná sebevražda.“

A tak tři týdny před svými 36. narozeninami Matthias Sindelar umírá, pohřben je na Ústředním hřbitově ve Vídni, hrob poskytlo jako projev díků město Vídeň. Rodák z moravského Kozlova, malý Matěj Šindelář, se stal světovou hvězdou. Proč jsme o něm ale tak dlouho nic nevěděli?

„Myslím, že tady nesehrála takovou roli železná opona, ale tehdy neexistovaly dobové záznamy, a tak se z jeho hry nedochovaly žádné dokumenty,“ konstatuje publicista Petr Nosálek. Šindelářův příběh tak můžeme uzavřít konstatováním, že byl české národnosti a pocházel z českého prostředí.

Lit.: Denčevová, Ivana: Mýty a realita 17. listopadu 1989: žádné drama, nebo pouliční masakr? In web ČRo Plus, 20. listopad 2017  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak to bylo doopravdy 17. listopadu 1989? To je otázka, kterou si už 28 let kladou historici i pamětníci tehdejších událostí. Spekuluje se, proč původně poklidná demonstrace skončila tvrdým zásahem bezpečnostních složek komunistické moci…

Vyšetřovací komise k 17. listopadu pracovaly několik let, vystřídalo se před nimi velké množství svědků, objevovaly se nejrůznější informace a postřehy a zdá se, že další nové skutečnosti na zveřejnění ještě čekají, až se budou otevírat další archivy. /…/

Každá demonstrace byla v hledáčku Státní bezpečnosti. Celý rok 1989 s proslulým lednovým Palachovým týdnem byl rokem, kdy se i ti, kteří prozatím zůstávali v pozadí, začali vyjadřovat k věcem veřejným.

„17. listopad byl výjimečný v tom, že komunistická strana a její orgány, zejména Městský výbor KSČ, poměrně dlouho zvažovaly a jednaly, i s ÚV a ostatními orgány, zda bude demonstrace povolená. Rozhodl až na poslední chvíli, a proto opatření ministerstva vnitra, respektive Státní bezpečnosti a Veřejné bezpečnosti, přišly poměrně pozdě. Rozkaz byl připravován a vydán až 16. listopadu, což bylo neobvyklé,“ uvádí host pořadu, historik Pavel Žáček.

Pod hlavičkou SSM

Povolená demonstrace se konala dokonce pod hlavičkou SSM, ale k organizátorům patřila i další nezávislá studentská společenství. Měla připomenout události spjaté s nacistickou likvidací českých vysokých škol, ale nějak se to zvrhlo, jak vzpomínají účastníci daného dne.

Po oficiálním zahájení na Albertově se studenti průvodem přes Vyšehrad podél nábřeží dostali na Národní třídu. Jak vzpomíná Petr Placák v knize Fízl, někteří studenti si zřejmě mysleli, že jsou na majálesu, a „bylo to pro ně probuzení do reality reálného socialismu“.

Jména jako Ludvík Zifčák, Drahomíra Dražská a údajně mrtvý student Martin Šmíd tvoří jednu neznámou vedle druhé. „Zifčák byl příslušník nejdříve pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti, pak pracovník II. správy StB a působil jako klasický provokatér,“ konstatuje Pavel Žáček.

Nestandardní zásah

Zásah pohotovostních pluků byl nestandardní. Obvyklá praxe byla, že demonstranty rozháněli, ale v tomto případu je zcela opačně natlačili do jednoho úzkého prostoru. V podloubí Národní třídy pak vznikla ona neblaze proslulá „bicí ulička“. „Štáb řešil, co s nimi. Pustit studenty nechtěli, protože to by pak byla jejich výhra. Jednoznačně měli dostat ‚za vyučenou‘,“ hodnotí Žáček.

Jeden z účastníků, Petr Maxmilián Husák, ve své knize Česká cesta ke svobodě napsal, že to „byl největší pouliční masakr české poválečné historie. (…) Příště už mohl režim jenom střílet.“ Je to zřejmý protiklad tvrzení, že se vlastně nic dramatického nestalo, jak se vyslovil v televizní debatě prezident Miloš Zeman, totiž „že to nebyla žádná krvavá řež, žádný nestandartní masakr“ a že „každý, kdo někdy chodil na protistátní demonstrace, ví, že ho občas majzli obuškem“.

Těžko polemizovat, co je či není krvavá řež a jaká je míra násilí, které může dotyčný vnímat také zcela subjektivně. Přesto je možno zhodnotit důsledky této demonstrace slovy historika Pavla Žáčka: „Potlačena byla velmi brutálně, protože byla zvolena taktika obklíčení.“

Lit.: Denčevová, Ivana: Zachránila Václava IV. ze zajetí krásná lazebnice? In web ČRo Plus, 25. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: S historií je to leckdy složité. Kronikář, který chce zapsat dávné příběhy a přiblížit je čtenářům s jistou dávkou romantiky a tajemství, tak může vytvořit základ pro mýtus, který se pak pro některé stává skutečností. Bylo tomu tak i s romantickým příběhem lazebnice Zuzany ze 14. století?

Král Václav IV., syn proslulého panovníka Karla IV., to neměl vůbec jednoduché. Ocitl se v poměrně obtížném společensko-politickém období a možná neměl vladařský talent jako jeho otec.

„V té době bylo papežské schizma a začala se projevovat ekonomická krize. Ta souvisela i s velkorysou stavitelskou a zahraniční politikou jeho otce. A zdá se, že byl navíc svým způsobem svým otcem zkažen – na úlohu českého a římského krále ho otec odmalička připravoval, dokonce byl korunován na českého krále už ve dvou letech.

Otec mu vyšlapával cestu, a tak měl Václav IV. odpůrce již jako dítě. Byl cholerické povahy, ale také víme, že byl velkým ctitelem umění, ale i zvířat. Víme, že byl dvakrát ženatý – obě jeho ženy byly bavorskými vévodkyněmi – ale také víme, že možná byl homosexuálně orientovaný,“ shrnuje historička Eva Doležalová.

Zrod legendy

Rok 1394 byl pro Václava IV. složitý. Českými šlechtici, mezi které patřil například Jindřich z Rožmberka nebo rod Vítkovců, byl zajat, protože vysoká česká šlechta nebyla spokojena s jeho politikou a také s tím, jaké lidi si přivedl ke dvoru. Odvezen byl na Pražský hrad, kde byl v Bílé věži velmi pečlivě střežen. A podle legendy mu ze zajetí pomohla právě lazebnice Zuzana, alespoň tak to vypráví v 16. století kronikář Václav Hájek z Libočan.

Proč lazebnice? Vysvětlením může být text Petra Hořejše z Toulek českou minulostí, kde uvádí: „Lázně byly tenkrát nejen hygienickým zařízením, ale především společenským centrem vskutku zábavního typu. Tady pracovaly nejen lazebnice a „jeptišky velmi pěkné“, lázeňské podniky zaměstnávaly i holiče, pedikéry, zubaře, pištce, zpěváky a šašky. Jestliže se středověká společnost v chrámech setkávala ve slavnostním oblečení, upjatě a v pokrytecké cudnosti, pak do lázní se spěchala o sobotách a nedělích na radost velmi pozemskou – tady se stýkala v rouše Evině i Adamově. Lázně nepochybně miloval i král.“

Jejich útěk se jim podařil a zřejmě – alespoň dle kronikáře – spolu strávili příjemnou noc. „Historie se ode dneška příliš neliší a i panovník se mohl zahledět do prosté dívky,“ dodává Eva Doležalová.

Příběh lazebnice Zuzany a krále Václava IV. se ocitl i ve sféře uměleckého zpracování, Objevila se ve Starých pověstech českých, ve zpěvohře Antonína Seemana Lazebnice od Karlova mostu nebo u Josefa Tomana, který na výzvu E. F. Buriana napsal text Lidový král. Národní divadlo uvedlo v roce 1911 premiéru dramatu Arnošta Dvořáka Král Václav IV., v roce 1968 toto drama do rozhlasové hry zpracoval režisér Petr Adler.

Kde se ale vzal základ legendy o lazebnici Zuzaně a Václavu IV.? „Základ příběhu mohl spočívat ve skvostných ilustracích rukopisu Václavovy Bible. Nápadně často se totiž mezi nimi objevují postavy krále a královny v lázních. Sama královna Žofie vystupuje jako lazebnice, polonahá, bosá a v průsvitném závoji. Jako by to snad ani nebyly ilustrace k Bibli, ale do jakéhosi středověkého erotického magazínu,“ říká Jan Bauer.

Bohužel, pro celé období panování Václava IV. platí, že nemáme dostatek hodnověrných historických pramenů, a tak právě mezery mohou vést nejen ke snaze daná období osvětlit, ale od toho už může být krok ke vzniku legend. A co dokáže lidská fantazie, to je zřejmé, ani v tom se pravděpodobně neliší člověk současnosti od člověka středověkého.

Stejně jako v zálibě pro milostné příběhy, jak vysvětluje historička Eva Doležalová: „Romantická láska je příběhem, který inspiruje napříč staletími a který zůstává neměnným od počátku lidským věků až do současnosti. A to je možná základ příběhu, který do své kroniky vymyslel Václav Hájek z Libočan, a možná ho inspiroval také biblický příběh o krásné lazebnici.“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Byl Josef II. dobrým císařem? In web ČRo Plus, 8. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Na českém území zůstal název jednoho města, které připomíná císaře Josefa II. – je to Josefov. Většina památek ale byla zničena, což souviselo to s hysterickou vlnou, jejímž důsledkem bylo odstraňování všeho, co souviselo s monarchií. Zajímavostí je, že o pár desetiletí dříve tomu bylo zcela jinak.

V proslulé knize Babička spisovatelky Boženy Němcové je zachycen příběh setkání s císařem Josefem II. Babička vypráví, jak v dívčím věku doprovázela vdovu Novotnou prodat vlněné houně na stavbu josefovské pevnosti. Tam potkali pána s dalekohledem, z něhož se vyklubal sám císař, který jí věnoval tolar, „aby nezapomněla na Josefa císaře“. Babička od té doby nosila peníz zavěšený na krku a její vážnost mezi sousedy ještě vzrostla „od té doby, co věděli, že babička mluvila s císařem Josefem II.“

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem je historik Jiří Rak.

Je tento obraz vnímání císařovy podoby na českém venkově první poloviny 19. století pravdivý? „Ano, tak se opravdu o císaři mluvilo,“ konstatuje host pořadu historik Jiří Rak. Jeho proslulost souvisela také s jeho schopností stylizace do role osvíceného přítele lidu. V jeho službách působila řada publicistů, kteří ho při každé cestě po monarchii doprovázeli a pak informovali veřejnost.

Tak tomu bylo i při proslulém orání pole u sedláka Trnky na Moravě. „On si svůj kult vyloženě pěstoval. Nešel orat proto, aby pomohl sedlákovi, ale aby vzdal čest a úctu zemi. Kult se šířil různými způsoby, například novinami či divadlem,“ říká Rak.

Rakousko má kalhoty

Císař Josef II. se narodil roku 1741, v době, která byla pro jeho matku Marii Terezii velmi složitá. Bojovala na všech stranách a dlouho se žádný syn nenarodil, takže oslavy narození nebraly konce. Důkazem je slogan, kterým Vídeňané zdobili svá okna: „V cizině teď zmlknou jásoty, Rakousko má zase kalhoty.“

Osobní a rodinný život císaře Josefa II. byl velmi komplikovaný. Ostatně taková byla i jeho osobnost, jak píše Petr Hořejš v Toulkách českou minulostí: „Žádný pokus o charakteristiku Josefa II. nemůže začít jinak než poukazem na bytostnou rozporuplnost jeho osobnosti… Do popředí vystupovala nápadná polarita osobních vlastností, zdánlivá neslučitelnost určujících složek: patřil k bytostem, v nichž příroda zkouší udržet pohromadě oheň a vodu. Byl to lidumil, současně však do sebe zahleděný narcis. Byl to idealista toužící napravit svět, avšak praktikami despoty či z pozic Bohem vyvoleného spasitele, který jediný patentovaně ví, kudy vede cesta do ráje. Rmoutila ho bída i duchovní zaostalost lidí, neuměl však s nimi jednat jinak než povýšeně.“

Se jménem císaře Josefa II. je spjata řada reforem. Začíná období modernizace habsburského soustátí, zrušil „tělesné poddanství“ (nevolnictví), uzákonil náboženskou toleranci – oba příslušné patenty byly vydány roku 1781 a zavedl řadu dalších opatření. Za 10 let uvedl asi šest tisíc nejrůznějších opatření, včetně způsobů pohřbívání, ale i třeba toho, že ženy nebudou nosit šněrovačky, neměla se barvit velikonoční vajíčka, zakázané byly koledy, různé církevní slavnosti, poutě či vánoční stavění betlémů. Není divu, že každá daná reforma měla řadu odpůrců.

Jistou ironií je, že na smrtelné posteli v jednom ze svých posledních listů Josef II. napsal: „Zavedl jsem správní změny s úmyslem, abych prospěl obecnému blahu a v naději, že lid, až se s nimi seznámí, si je také oblíbí. Avšak přesvědčil jsem se, že lid dává přednost starým poměrům, v nichž vidí a nachází veškeré své štěstí. Ustupuji proto jeho přání a prohlašuji za právoplatné ty formy správy, které jsem zastihl při nastoupení své vlády.“

Co je to dobrý císař?

Na konci své vlády tak Josef II. viděl své dílo v troskách, jeho dědictví ale přežilo svého tvůrce a až další generace se k němu s vděčností hlásily. Jen s Čechy to bylo složitější… Na jednu stranu v něm viděli především panovníka, který zaváděl němčinu do veřejné správy a do armády a na jeho hlavě nespočinula koruna sv. Václava. Na stranu druhou právě v této době vznikají první vysokoškolské katedry češtiny. V rakouských kancelářích pak nalézali obživu mladí absolventi vysokých škol, z jejichž řad se pak rekrutovali „národní buditelé“. Takže výtky vůči Josefovi II., které se týkají germanizace, jsou nedorozuměním. Věřme, že nikoliv záměrem…

„On zemřel, to udělal dobře, moc dobře,“ řekl prý císařský kancléř Václav Antonín z Kounic-Rietbergu, když se o císařově smrti 20. února 1790 dozvěděl. Josef II. zemřel ve svých 49 letech, dostihly ho jeho nemoci – tuberkulóza a patrně také nečekaná syfilida. Faktem ale zůstává, že na konci 18. Století přinesly Josefovy reformy jeden podstatný klad: odstranily nejhůře pociťované zbytky feudalismu a země habsburské monarchie byly uchráněny nákazy revoluce. Rakouská propaganda pak mohla v dalších letech oprávněně poukazovat na to, že zdejší poddaní nepociťují potřebu vzpoury.

A byl opravdu Josef II. tím dobrým císařem, jak ho přesto po jisté období vnímal český venkov? Jiří Rak konstatuje: „Na to lze odpovědět otázkou, co je to dobrý císař?“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Antonín Zápotocký. Tatíček pracujících, nebo dělnický prezident s krví na rukou? In web ČRo Plus, 15. 1. 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Prezident, předseda vlády, odborář a spisovatel – to byl Antonín Zápotocký. Jakou roli sehrál v historii komunistické strany a v historii našeho státu? To je téma, se kterým se vracíme do období po roce 1945.

Právě tehdy nastoupil na dráhu jednoho z nejvýznamnějších komunistických představitelů státu. A zároveň do jisté míry přežívá mýtus, že byl „tatíčkem pracujících“, což zřejmě souvisí s jeho odborářskou dráhou.

Dělnický spisovatel

Zápotocký se narodil roku 1884 v Zákolanech a pod vlivem svého otce se dostal do prostředí dělnického sociálně demokratického hnutí. K jeho životu patřily také jeho umělecké zájmy: vyučil se kamenosochařem (vytvářel i sochy na náhrobky), psal básně – obvykle sociálně bojovné – a prózu, například knihy Barunka či Rudá záře nad Kladnem.

V roce 1902 přišel Zápotocký do Prahy a stal se pracovníkem sociálně demokratické mládeže. Posléze – od roku 1907 – byl krajským tajemníkem na Kladně, které se stalo „jeho městem“. To mu bylo teprve 21 let.

Za první světové války narukoval na válečnou frontu a po vzniku Československa založil levicové křídlo uvnitř sociálních demokratů, spolu s Bohumírem Šmeralem a Josefem Hakenem. Patřil také k organizátorům generální stávky, za což byl odsouzen do vězení.

Na zakládajícím sjezdu KSČ v roce 1921 proto nebyl, ale zobrazil ho ve svém románu Rudá záře nad Kladnem. Zároveň byl i přes osobní neúčast zvolen do stranického vedení. Byl pak členem nejužšího vedení i poslancem za komunisty.

Pevně v linii Klementa Gottwalda

Po rozpadu Československa se pokusil utéct do emigrace, ale při přechodu hranic byl zatčen a válku prožívá v koncentračním táboře. Rokem 1945 ale pokračuje ve své hvězdné dráze komunistického funkcionáře, zároveň působil jako předseda Ústřední rady odborů.

Jaká byla jeho tehdejší role, popisuje historik Michal Stehlík: „Zápotocký je člověk, který pevně jede v linii Klementa Gottwalda v rámci přebírání moci. Komunisté v tuto dobu politicky využívají nepolitické organizace. Když je třeba tlačit na politické strany, tak tyto myšlenky zaznívají i na odborové půdě.

Zápotocký byl plně ve službách bolševizace. Jistou roli mohl hrát strach, aby pevně dodržoval moskevskou linii a nestal se obětí. To mohlo hrát důležitou roli i po roce 1948.“ K tomu připočtěme jeho další funkce, od roku 1945 byl také poslancem, od roku 1948 pak předsedou vlády.

Zásadní rok 1953

V roce 1953 se Zápotocký stává prezidentem. „Rok 1953 je rokem i pro Zápotockého zásadním. Umírá Stalin, umírá Gotttwald – ikona komunistického hnutí. A dokonce se uvažuje, zda nezrušit funkci prezidenta. Nakonec se jím stává Zápotocký a do tohoto období spadá také měnová reforma. Za jeho vlády tak byla provedena loupež za bílého dne,“ zdůrazňuje Stehlík.

Jeho jméno se týká také politicky vykonstruovaných procesů, jeho osobní odpovědnost za ně je neoddiskutovatelná. O všech chystaných zatýkáních, soudních procesech a trestech, které padnou, byl dopředu informován jako člen tzv. bezpečnostní čtyřky. „Bylo několik lidí, kteří seděli u všech rozhodnutí. Byli plně zodpovědní za to, co se tady dělo. Stejně tak Zápotocký, také měl krev na rukou,“ konstatuje historik.

Zápotocký sehrál svou roli i při zatýkání svého přítele Rudolfa Slánského. „Nechal se vmanipulovat i do jeho zatýkání. Pozval ho k sobě na večeři se sovětskými hospodářskými poradci a zdržoval ho dlouho, protože věděl, že prohledávají jeho vilu. Slánský byl posléze zatčen a odsouzen k trestu smrti.“

Projekce špatného svědomí

Dne 13. listopadu 1957 ve svých 73 letech Zápotocký umírá na infarkt. Mnohými členy strany byl oplakáván, několik dní prý chodily Ústřednímu výboru strany kondolenční dopisy a telegramy. Otázkou je, koho vlastně oplakávali…

Michal Stehlík Zápotockého a mýtus, který je s ním spjat, že byl „hodným tatíčkem“, hodnotí takto: „Zápotocký si nese z dějin obraz tatíčka, obraz tribuna, spisovatele, odboráře a hodného dělnického táty. Za tímto obrazem je pravý Zápotocký, který má reálně krev na rukou, bojí se a je odpovědný za ty nejhorší fáze komunistického režimu po roce 1948.

Možná se do tohoto mýtu projektovalo to, že to je vlastně hodný člověk, kterého semelou okolnosti. A tak se možná lidé i cítili, že by něco chtěli a ono to nejde. Zápotocký tak může být projekcí špatného svědomí společnosti.“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Jak to bylo doopravdy: Byl Jan Werich zakázaným autorem? In web ČRo Plus, 29. leden 2018 (článek + nahrávka k poslechu).  – Cit.: Herec Jan Werich je postava všeobecně známá a uznávaná. Zajímavá ale je jeho pozice umělce v období komunistického Československa. Na otázku, zda byl zakázaným autorem, hledá odpověď Ivana Chmel Denčevová.

„To je tak, aby člověk nesměl, tak musí mít nějaký zákaz. Ale mně nikdo neřekl, že nesmím psát, že nesmím hrát, že nesmím být v rozhlase nebo v televizi, že se moje jméno ani nemá vyslovovat v rozhlase. Kdybych já tvrdil, že nesmím, tak bych lhal,“ říkal 3. října 1974 ve Vídni Jiřímu Voskovcovi. Bylo to jejich poslední osobní setkání.

Nejen divadlo spojilo spolužáky z gymnázia, posléze z právnické fakulty. Byl to také film. Společně si zahráli ve čtyřech: Pudr a benzín, Peníze nebo život, Hej rup! a Svět patří nám. Přichází 2. světová válka a oba pánové jsou v emigraci v USA. Návrat do Československa byl pak pokusem navázat tam, kde v roce 1938 skončili. Únorový převrat ale změnil jejich plány, Voskovec se rozhodl pro druhou emigraci, ale Werich zůstal v Československu.

Kultura jako nadstavba

Role kultury v komunistickém státě měla specifické postavení, jak uvádí publicista Adam Drda v Mýtech o socialistických časech: „Občan socialistického Československa nemohl pořád jen dřít a shánět nedostatkové zboží, musel mít také ‚nějaké kulturní vyžití‘, musel se občas trochu pobavit. Podle ruské ideologie představovala totiž kultura jako celek ‚zábavu‘ – byla to ‚nadstavba‘ nad základnou – čili nad užitečným pracováním, a z toho zase plynula ideová podřízenost umělců potřebám tzv. pracujícího lidu. Komunistický aparát dozíral na všechny oblasti života a kultuře jako přirozené sféře věnoval výjimečnou pozornost.“

Konkrétní opatření přibližuje host pořadu, teatrolog Vladimír Just: „Vedoucí úloha strany se promítla do všech divadel. Nejprve měl hlavní roli akční výbor a pak už to vedl sekretariát strany,“ a pokračuje, co to znamenalo pro Jana Wericha: „dohrávala se Voskovcova inscenace Divotvorný hrnec a podle dobových pamětníků z toho udělal jednu velkou předscénu, režíroval to Frejka. Ta skončila a Werich přestal dělat divadlo.“

K divadlu se ale mohl vrátit až po několikaleté přestávce, konkrétně ve druhé polovině 50. let do Divadla ABC s Miroslavem Horníčkem. „Byl to výsledek jisté oblevy po Stalinově smrti. Píše se rok 1955, je tam obnovený César, probíhají politické procesy a na scénu přicházejí političtí vězni. Tato scéna v dobovém kontextu působila jako neuvěřitelná provokace. A Werich se dostal pod palbu kritiky ze strany komunistů,“ konstatuje Vladimír Just.

Tendenční Císařův pekař

Císařův pekař a Pekařův císař, dvojrole Jana Wericha ve filmu z roku 1951. Právě tento film bývá často kritizován za tendenční prvky. „Byla to parafráze Werichova a Brdečkova, režii měl Frejka. Je to poznamenáno dobou, ale já bych prosil každého, kdo šmahem odsoudí tuto věc jako tendenční, aby si uvědomil, že když se podíváme na dobovou filmovou produkci a pak když si pustíme Císařova pekaře, tak budeme v jiném světě. ÚV KSČ jednal o tomto filmu, že se vyplácalo mnoho miliónů na ‚amerikánský‘ film, místo aby se točili Psohlavci,“ konstatuje Just.

Jan Werich obdržel také ocenění „národní umělec“. „Tituly národních i zasloužilých umělců jsou docela zřetelným a názorným dokladem umělců v socialistické společnosti,“ psalo Rudé právo. Vladimír Just k tomu dodává: „Píše se rok 1963 a já to chápal tak, že pokud je Werich národním umělcem, tak bude nějaká obleva. V tomto roce byl natočen také film Až přijde kocour a pro mě to byl znak, že se ‚něco‘ láme.“

Jan Werich patřil k podporovatelům reformního hnutí uvnitř komunistické strany. V televizním vysílání podpořil Alexandra Dubčeka, posléze podepsal prohlášení Dva tisíce slov. Normalizace se ale zapsala svým negativním důsledkem také v jeho životě. Když měl v roce 1975 narozeniny, tak „vláda výslovně zakázala jakoukoli zmínku o tomto výročí jak v novinách, tak v rádiu a TV. Dokonce se v den narozenin nesměla hrát ani hudba Ježkova a ani bez našich slov,“ napsal Jiří Voskovec ve svém dopise exulantu Bohumilu Brejchovi do Vídně.

Když měl slavit narozeniny, zakázala o tom vláda jakoukoli zmínku v médiích.

Werich ale obtížně žil bez svého publika. Možná i to ho přivedlo mezi ty, kteří podepsali tzv. Antichartu v roce 1977. Po jeho smrti (v roce 1980) v dalším dopise do Vídně se také k tomu vyjádřil Jiří Voskovec: „Tak mezi námi si myslím, že ho trápilo, že těm podvodníkům nalít a podepsal ten protichartový dokument. Chtěl to odvolat, ale lidé mu to rozmluvili. Já sám jsem si říkal, že je to blbá situace, ale že mu to snad na kolena nejstarší přinese od režimu nějaké životní praktické výhody, že ho třeba pustěj mírně na televizi atd.“

Jak to tedy bylo doopravdy s Janem Werichem, byl zakázaným autorem? „De iure zakazován opravdu nebyl, ale de facto máme dlouhá období, kdy nic nesměl. Totalitní režim totiž málokdy napíše, my děláme to či ono, tam existuje autocenzura,“ konstatuje Vladimír Just.

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Tichý: Králi Šumavy zůstali převaděči, kteří pomáhali lidem do svobodného světa. Propagandě navzdory. In web ČRo Plus, 25. únor 2019  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Nejslavnějšími králi Šumavy byli Josef Hasil a Kilián Nowotny. Po roce 1948 začali převádět lidi, kteří chtěli uprchnout z komunistického Československa. Pro komunistickou policii a Pohraniční stráž se ale stali úhlavními nepřáteli a vznikl o nich dokonce propagandistický film Král Šumavy. V něm jsou pohraničníci vylíčeni jako hrdinové, kteří zabíjeli nepřátelské narušitele hranic. Jak to tehdy bylo doopravdy?

Šumava, československo-bavorská hranice, kde vznikala jedna z nejstřeženějších hranic železné opony.  Na jedné straně stojí ti, kteří nechtěli žít ve státě ovládaném komunisty, a na straně druhé ti, kteří jim měli v tomto odchodu – či přesněji útěku – zabránit. Do literatury a filmu přichází pojem „král Šumavy“. Ale je třeba uvést, že existoval i v lidovém, někdy až mýtickém pojetí…

Propaganda, kniha, film

Chceme-li se na dané události – ať už ty skutečné, nebo ty propagandisticky zpracované – zaměřit, tak se musíme se vrátit do roku 1945, do doby vysídlení německého obyvatelstva a vyprázdnění pohraničí. „Po únoru 48 míří na Západ tisíce emigrantů z Československa a komunistická moc se snaží tomu zabránit,“ konstatuje host pořadu, historik Martin Tichý.

Ke vzniku uměleckých děl pod názvem Král Šumavy dodává: „Nejprve vznikl literární námět od Rudolfa Kalčíka, později scénář – podle něj vznikl film – a nakonec i kniha Král Šumavy. Jedno mají společné: propagandistické vidění, které bylo v rozporu s realitou přelomu 40. a 50. let minulého století.“

Historik Libor Svoboda ve své studii Králové Šumavy uvádí: „Desetitisíce lidí nechtěly čekat, až se stanou předmětem třídní nenávisti, a rozhodly se Československo opustit. Odcházeli především lidé, kteří zásadně odmítali komunistickou představu o společenském uspořádání. (…) V letech 1948 – 1951 odešlo ilegálně na Západ více než 25 tisíc osob a v roce 1953 dokonce více než 43 tisíc.“

Příběh Josefa Hasila

Těm, kteří přecházeli hranice, pomáhali lidé, které označujeme jako převaděče. Úspěšný převaděč musel dobře znát terén v místech, kde působil. Také musel znát organizaci strážní služby československých bezpečnostních orgánů, takže to musel být člověk, který velmi dobře znal místní poměry. Mezi takové patřily postavy buď příslušníků tehdejšího SNB, jako byl například Josef Hasil, nebo člověk z předchozího pašeráckého období. Mezi takové patřil Kilián Nowotny.

Především příběh Josefa Hasila je mimořádný. Historik Petr Mallota o něm uvedl: „Narodil se v roce 1924 v Zábrdí u Prachatic, vyučený bednář, který byl aktivním již v protinacistickém odboji. Po válce se dobrovolně přihlásil ke Sboru národní bezpečnosti. V lednu 1948 byl přidělen k pohraničnímu útvaru Zvonková v okrese Český Krumlov. Po komunistickém převratu začal s převáděním lidí.“

Byl dokonce zatčen, odsouzen k 7 letům vězení, ale jemu se podařilo i z komunistického vězení utéci. Dostal se do Německa a stal se jedním z nejúspěšnějších převaděčů. Celá jeho rodina byla perzekuována, řada příbuzných a známých skončila ve vězení.  Josef Hasil se stal legendární postavou, v lidovém mýtickém pojetí téměř nadpřirozenou bytostí… A proto bylo třeba propagandisticky zasáhnout.  Vhodným prostředkem se stává literární či filmové zpracování, které celý příběh obrací naruby.

Králi zůstali převaděči

O Kalčíkově zpracování „krále Šumavy“ historik Martin Tichý říká: „Byl to dobrý spisovatel a ona propaganda tam není prvoplánová. Je skryta v příběhu a o to je to nebezpečnější.“ Dodejme, že zpracování z roku 1959, které režíroval Karel Kachyňa, je brilantně zpracovaným filmem, který se dodnes vrací na televizní obrazovky. Možná i proto je ono zpracování „naruby“ nebezpečnějším…

Byl tedy král Šumavy pouze literární či filmovou postavou? Závěrečná replika z filmu, ale samozřejmě také závěr knihy naznačují, že novými králi Šumavy se stávají ti, kteří působí v kolektivech Pohraniční stráže. Historik Martin Tichý konstatuje: „Přestože se propaganda snažila o jiný obraz, tak králi Šumavy zůstali ti, kdo se snažili lidem pomoci odejít do svobodného světa.“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Kulturou proti beznaději. I v pekle koncentračního tábora Ravensbrück bujel tajný kulturní život. In web ČRo Plus, 28. 3. 2018 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.:  Koncentrační tábory. Místa hrůz a utrpení, kde tisíce lidí přišly o život. Jejich snaha přežít byla všudypřítomná a možnosti, jak toho dosáhnout, byly různorodé. Jistým překvapením může být, že prostředkem k přežití byla i kultura.

Ravensbrück ležící 80 kilometrů na sever od Berlína byl největší nacistický koncentrační tábor pro ženy. Bylo v něm asi 2 200 žen z protektorátu, zahynulo jich zde asi 500. Ženy tu byly usmrcovány plynem, lékaři SS zde prováděli zakázané lékařské pokusy, vězenkyně byly sterilizovány a čas od času popravovány.

„Složení vězeňské společnosti v ženském koncentračním táboře Ravensbrück bylo velmi rozmanité. Byly v něm vězněny ženy (a děti) z více než 30 zemí. Kromě národnostního rozrůznění zde existovala i silná generační a také sociální diferenciace,“ uvádí historička Pavla Plachá.

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historička Pavla Plachá.

„Na jedné straně tu byly internovány ženy z okraje společnosti, zlodějky a prostitutky, na straně druhé společenská elita. V důsledku perzekuční politiky, cílené na odboj a tzv. národní elitu okupovaných zemí včetně českých, mezi nimi byly také ženy vzdělané: žurnalistky, učitelky, političky i umělkyně,“ dodává Plachá.

Kulturní aktivity v lágru

A právě ženy z uměleckého prostředí byly hybatelkami toho, co nazýváme kulturními aktivitami. Zdánlivý protiklad, kultura v tak nekulturním prostředí? Nepředstavujme si ale tamní kulturu pohledem současného člověka. Umělecké i kulturní aktivity byly samozřejmě zakázány.

Přestože za porušení daných zákazů hrozily vězenkyním tvrdé tresty, našlo se mnoho žen, které je nerespektovaly. Tajně se scházely a recitovaly básně, vyráběly si lístky s verši známých básníků, tančily, hrály divadlo.

„Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? Ty nohy plné vředů? Cítila jsem, že zatančit musím, i kdybych nakonec padla k zemi.“
Nina Jirsíková, vězenkyně

Jednou z vězenkyň byla tanečnice, choreografka a kostýmní návrhářka, která před válkou patřila k významným osobnostem československého avantgardního divadla, Nina Jirsíková. V jejích vzpomínkách se můžeme dočíst, jak po téměř roce v koncentráku na Štědrý den poprvé získala sílu a odvahu tančit:

„Říkala jsem si v duchu: Může tohle tělo ještě tančit? Tahle strhaná tvář? To břicho nafouklé od hladu? Ty nohy plné vředů? Cítila jsem, že zatančit musím, i kdybych nakonec padla k zemi. Bylo to tak zubožené publikum, z něhož jsem viděla hlavně oči a v nich pak touhu vidět nějakou naději na vysvobození. Stála jsem před nimi, sobě odporná, v lágrových hadrech a nohy v dřevácích jak přirostlé svou tíhou k zemi. A ta tíha ve mně a kolem mě byla prvním impulsem, abych začala tančit…“

Vysvětlení zcela zřejmé, „naděje na vysvobození“, právě to, aby „ženy dosáhly prostřednictvím kultury vědomé strategie přežití, se stala smyslem jejich existence v táboře,“ vysvětluje Pavla Plachá.

Divadlo i kresby

K dalším uměleckým aktivitám můžeme uvést básnickou tvorbu. Verše se vězenkyně učily nazpaměť a po válce byly knižně vydány. K autorkám patřila například studentka architektury Věra Fialová, Anna Kvapilová nebo Františka Věra Sojková.

Herečka, autorka divadelních her, spisovatelka a rozhlasová dramaturgyně Milena Balcarová-Fischerová v koncentráku napsala grotesku O nás a po nás a povídky. Nina Jirsíková je autorkou kreseb s doprovodným textem nazvaných Žurnálek. Jde o rádoby módní kresby s patřičnou dávkou ironie a sarkasmu:

„Skličující obraz dohola ostříhaného ‚přírůstku‘ (tedy nově deportované vězenkyně) v dlouhé pytlovité pruhované sukni s dřeváky na nohou. Následovala řada obrázků pro ‚náročnou‘ vězenkyni. Zkrať pytel, samozřejmě tajně, neboť je to přísně zakázáno. Přitáhni ho těsněji k pasu, k čemuž poslouží pár zavíracích špendlíků, sehnaných, kde se dá. Malým krejčovským trikem dej vyniknouti prsům a hned budeš podle módy a ženské sebevědomí se ti zvýší.“

Kulturou proti beznaději

Pro doplnění, v jakém prostředí mohla vznikat ironie, verše, obrázky a drobné umělecké výrobky, si připomeňme svědectví žen, které přežily Ravensbrück. Ve vzpomínkách uvedly:

„Museli byste vidět toto místo zaplněné ubohými bytostmi s oholenými hlavami, tak nepodobnými ženám. Jejich ruce, nohy a celé tělo – kosti potažené kůží, která je pokryta boláky ze špíny a hladu. Klopýtají v dřevácích po táborové ulici a z jejich očí lze vyčíst jen jedno: Mám hlad, dejte mi proboha najíst… Musili byste pocítit tu strašnou atmosféru, která visela ve vzduchu, atmosféru násilí, krutosti, sadismu a strachu.“

Není divu, že pro většinu vězněných žen bylo mimořádně obtížné udržet si zdravou mysl a nepropadnout beznaději. Právě v tom jim pomáhala kultura, jak vysvětluje Pavla Plachá: „Vězenkyně v ní hledaly, a také nacházely, duchovní hodnoty, které spoluvytvářely jejich život před internací. Upínání se k vlastní národní kultuře jim pomáhalo vydržet každodenní lágrovou realitu.“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Procesy proti undergroundu se netýkaly jen „Plastiků“. Režim si vytvořil nepřítele, konstatuje historik. In web ČRo Plus, 9. duben 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak to bylo doopravdy začíná v roce 1976, který byl do jisté míry přelomovým. Politické procesy proti mladým umělcům z prostředí undergroundu totiž odstartovaly dění, které vedlo ke sjednocení do té doby roztříštěných opozičních skupin.

Po naději spjaté s pražským jarem přišla těžká rána pro celou společnost, kterou byla okupace vojsky států Varšavské smlouvy. Následuje normalizace, ve které docházelo postupně k utahování všeho, co by jen mohlo připomínat elementární prvky svobody. A dorůstá generace těch, kteří se narodili v 50. letech a nehodlali se smířit s děním, které bylo okolo nich.

Třeba i s tím, jak se ještě v lednu roku 1969 vzepjalo celospolečenské cítění v souvislosti s tragickým činem Jana Palacha. Za pár měsíců jako by si už většina lidí ani na nic nevzpomněla… Únikovou cestou bylo žít si „po svém“. To souviselo především s hudbou, setkáváním a postupným vznikem společenství, které nazýváme undergroundem. To bylo zcela nepolitické, bez společenských ambicí, ale zároveň přitažlivé pro některé mladé lidi.

Buď – anebo

„A najednou tady byla polovina 70. let a bylo zřejmé, že žádné vyjednávání nebo hledání nějakých malých ústupků už není možné. A že před mladou generaci a ty další je kladeno „buď – anebo“ i v každodenním rozhodování,“ konstatuje host pořadu, historik Michal Stehlík.

A dodává: „Snaha režimu zasáhnout, sledovat a podstatně omezit tyto aktivity je tady delší dobu. V roce 1974 byl v Českém Rudolfově velký zásah proti návštěvníkům koncertu a bylo zřejmé, že Státní bezpečnost velmi tvrdě půjde po představitelích undergroundu.“ Vznikají svazky Státní bezpečnosti jako Kapela nebo Štáb.

V něm se uvádí: „Nejzávažnější protispolečenskou činnost vyvíjela poměrně početná skupina mladých lidí, inklinujících k hnutí hippie, jejímž ideovým vůdcem je nedostudovaný historik FF UK Ivan Jirous. Postupné formování této party se datuje od r. 1967, kdy vznikla beatová skupina Plastic People a později skupina DG 307. Obě tyto beatové skupiny se svým repertoárem a provozováním tzv. underground music staly velmi populární zejména mezi mládeží, která se v krizových letech a i později hlásila k hnutí hippies. (…) Dosavadní poznatky ukazují na vážnou společenskou nebezpečnost této skupiny.“

Rozvraceči pořádku

A tak bylo třeba konat. Záminky byly z dnešního pohledu naprosto banální a pro mladší generaci i nepochopitelné. Stačilo uspořádat přednášku s koncertem v Přešticích u Plzně, nebo uspořádat soukromý koncert v rámci svatby. Jaro roku 1976 přineslo zatýkání, které se týkalo zhruba dvacítky lidí z prostředí undergroundu.

Následovaly dva procesy: v Plzni byli odsouzeni Miroslav Skalický, Karel Havelka a František Stárek. V Praze pak Vratislav Brabenec, Ivan Jirous, Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček. Procesy byly vykonstruované způsobem typickým pro komunistický stát. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina určil, kolik, kdy a jakých lidí má být odsouzeno…

Komunistická propaganda pracovala na plné obrátky, takže dotyční byli představováni jako výtržníci, kteří „rozvracejí pořádek v zemi a jsou to narušené osoby“. Ale následovalo něco, co si zřejmě dotyční, kteří dávali rozkazy a pokyny k perzekuci, šikaně a věznění, vůbec nedovedli představit. Vznikla široká podpora ve prospěch souzených a pronásledovaných, kterou reprezentovali lidé z různých společenství, od katolíků přes reformní komunisty až k intelektuálům.

Režim si vytvořil opozici

A to už byl pouhý krok ke vzniku Charty 77. Je to paradox, jak vysvětluje Michal Stehlík: „Tehdy tady neexistovala žádná politická opozice, neexistovaly skupiny, kterých by se režim bál. A najednou se začal bát své mladší mládeže, která žila mimo struktury, takže dle mého názoru udělal obrovskou chybu, že si sám vytvořil si svého vlastního nepřítele, kterého vůbec nemusel mít. Ti lidé si mohli žít svůj vlastní kulturní život mimo schéma znormalizovaného Československa.“

Byly tedy v roce 1976 procesy pouze proti Plastic People? Mezi odsouzenými byli z okruhu dané skupiny pouze hudebník Vratislav Brabenec a manažer a ideový vůdce undergroundu Ivan Jirous. „Tzv. procesy proti Plastic People jsou jenom značka. Pod tím vším se skrývá postup a represe vůči mladé generaci, která chtěla žít alternativní kulturu. Takže nebyly to procesy proti Plastic People, ale byly to procesy s mladými lidmi,“ odpovídá Michal Stehlík.

Lit.: Luptáková, Věra – Chmel Denčevová, Ivana: Spolu s Rudou armádou přišla do Československa i kontrarozvědka Směrš. Na svědomí má 215 obětí, říká historička. In web ČRo Plus, 14. květen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Rudá armáda byla uctívána, obdivována a stala se symbolem konce nacismu. Jak to ale bylo doopravdy?

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Bylo prvorepublikové Československo ekonomickou špičkou? In web  ČRo Plus, 16. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vznik samostatné Československé republiky v roce 1918 přinesl řadu zásadních změn, které se týkaly veškerého života společnosti.

Jednou z nich bylo vytvoření samostatné měny a postavení životaschopné ekonomiky. Říkává se, že prvorepublikové Československo bylo ekonomickou špičkou dané doby, bylo tomu tak doopravdy?

Rozpad rakousko-uherské monarchie znamenal zásadní střih do dosavadních ekonomických vztahů uvnitř rozsáhlého soustátí, byly přerušeny dosavadní hospodářské vazby a dopravní spoje. „České země patřily tradičně k průmyslově nejrozvinutějším částem Rakousko-Uherska. Strukturálně převažovala v československém průmyslu těžba uhlí a spotřební průmysl, textilní, sklářský, cukrovarnický, pivovarnický atd. Tento průmysl byl však ve vysoké míře odkázán na dovoz surovin,“ uvádí historička Dagmar Moravcová v Dějinách zemí Koruny české.

Připomeňme také rozdíly ve stupni industrializace jednotlivých částí státu, důsledky války spolu s inflací a také nový stát se musel vyrovnávat s hledáním nových odbytišť a vznikem nových celních bariér.

Výraznou postavou byl tehdejší ministr financí a jeden z „mužů 28. října“ Alois Rašín, „kterému by ve Spojených státech stavěli pomníky a my máme pouze po něm pojmenované jedno nábřeží,“ dodává ekonomka Hana Lipovská a vysvětluje: „Šlo mu celou dobu o jediné, pracovat a šetřit. Šlo mu o úspory státu i rodiny, byl přesvědčen, že aby se mohl nový stát etablovat, tak musí dokázat, že je schopen se starat sám o sebe a že se o něj ze zahraničí nebude muset starat. Byl právník, k jeho nepřátelům patřila levice, a také poměrně silná německá menšina. Domníval se, že právě oni nepatří k podporovatelům nového státu. Stenozáznamy jednání parlamentu dané doby nám to potvrzují, docházelo mezi nimi k velkým přestřelkám.“

60 miliard korun

K Rašínovým úspěchům je třeba připočítat měnovou reformu, která byla základem hospodářské prosperity. Výměna bankovek proběhla 26. února 1919 a její součástí byla poměrně velká podpora. Stejně jako při zakládání zlatého pokladu, který se stal základem pro další budoucnost státu, sbírka – která se stala základem pro daný zlatý poklad – byla vyhlášena již počátkem listopadu roku 1918. Nebylo výjimkou, že lidé do ní darovali i své zlaté snubní prsteny, takové bylo nadšení z nového státu.

Pokud si představujeme prvorepublikovou ekonomiku současným úhlem pohledu, tedy ekonomiky liberální, tak se velmi mýlíme. Tehdejší svět byl postaven na oborových syndikátech, které byly základem pro další možnost dovozu či vývozu. Svým způsobem to byl dohled a kontrola nad zahraničním obchodem. Syndikáty se stávaly centrem kritiky především ze strany středních a malých podniků, protože syndikáty se staly doménou zástupců největších firem vývozních i dovozních.

Stranou nezůstávaly další úřední kvóty, licence a kartely. Zcela specifickým světem byl bankovní sektor – v jistých ohledech byl tak blízce spjat a propojen se světem politickým – že se stával jedním z hlavních faktorů rozhodujících takřka „o všem“, co se v zemi dělo. Pravděpodobně nás tak nemůže překvapit, že „klientelismus a korupce dané doby by si v ničem nezadaly se současným světem,“ uvádí jako další z atributů ekonomického prostředí nově vzniklé republiky Hana Lipovská.

Pohled na první republiku se měnil, v období poválečném byl do značné míry opuštěn a po komunistickém převratu patřila tato historická éra k těm zavrženíhodným, jistý náznak změny přineslo reformní hnutí Pražského jara. Po roce 1989 jsme se právě k tomuto období začali obracet, možná až s jistou mírou neodůvodněné glorifikace.

Bylo prvorepublikové Československo ekonomickou špičkou? Hana Lipovská odpovídá: „Máme jedno zásadní číslo, ke kterému se vztahujeme. Stanovil ho profesor Engliš a byl to odhad našeho národního jmění a číslo 60 miliard korun. My ale nevíme, zda to bylo hodně nebo málo. Pomoci nám může srovnání jistého dobového žebříčku. V něm bylo uvedeno tehdejších 42 prvních států světa, my jsme patřili mezi první třetinu. Byli jsme těsně za Řeckem, dnes jsme také těsně vedle Řecka. ČSR nebylo špičkou, jako třeba Velká Británie, ale stálo si velmi dobře. Mýtus samotný souvisí s národní hrdostí, československá ekonomika byla vydupána ze země a z tohoto hlediska učinili „muži 28. října“ velký úspěch.“

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Jeden z největších útěků na Západ se odehrál v roce 1951. „Vlak svobody“ dovezl cestující do západního Německa. In web ČRo Plus, 5. listopad 2018  (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Uzavření hranic mezi komunistickým Československem a západními demokratickými státy trvalo – s krátkými přestávkami – více než 40 let. Možnost vycestovat byla velmi složitá, pro některé zcela nemožná. Přesto tisíce lidí v cestě za svobodou riskovali svůj život. Bylo tomu tak i v případě nečekaného přejezdu československého osobního vlaku do Západního Německa.

V roce 1952, 10. března, zazněl ve vysílání rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa komentář publicisty Pavla Tigrida. V něm mimo jiné zaznělo: „Když vloni v létě projel železnou oponou dnes už slavný vlak svobody, tak jsme si tu v exilu, vážení posluchači, povídali o tom, co všechno lidé nevymyslí, jen aby se dostali rychle a bezpečně z komunistického ráje. Přišli sem do světa svobody pěšky, na kolech, na motocyklech, na traktorech, v nákladních autech, v obrněných autech, a dokonce i na hasičském voze, někteří přiletěli v dopravních letadlech komunistických aerolinií a jiní zase v malinkých jednomotorových létajících hračkách, někteří přeplavali široké řeky, přešli v přestrojení za mnichy nebo za tajemníky KSČ, prokopali tunely pod koncentračními tábory, přijeli na kánoích, v kajacích, nákladních lodích i parnících, cestovali na nápravách dálkových rychlíků, přijeli celým vlakem.“

Režimní krize

Připomínka „celého vlaku“ se týkala události, která proběhla rok předtím. Bylo to 11. září 1951, kdy vlak č. 3717, který jel z Chebu do Aše, nezastavil na konečné. „Souprava ani nebrzdila a souprava dojela do Spolkové republiky Německo,“ vysvětluje host pořadu, historik Jan Kalous.

Ve vlaku cestovalo 110 cestujících, kteří se zcela nečekaně dostali za hranice. 77 z nich se vrátilo do Československa, zbývající pak požádali v západním Německu o azyl.

A právě tento vlak je lidově označován „vlakem svobody“. Byl to jeden z nejmasovějších útěků na Západ. Odehrál se v době, kdy byla celá atmosféra v Československu špatná, jak popisuje historik Kalous.

„Na počátku 50. let se režim dostal do hluboké ekonomické, politické i sociální krize.  Veřejnost byla vystavena obrovskému tlaku, rozsah represe rostl, byly tady odbojové aktivity skupiny bratří Mašínů, na Moravě proběhly tzv. babické vraždy, z Mnichova začala vysílat rozhlasová stanice Rádio Svobodná Evropa. V důsledku tzv. zostřujícího se třídního boje byl hledán nový nepřítel a toto úsilí bylo korunováno zatčením Rudolfa Slánského v listopadu roku 1951,“ dodává.

Pravda vs. propaganda

O to důležitější byla propagandistická sdělení komunistického režimu, Rudé právo uvedlo:

„Skupina teroristů, řízená a zásobovaná penězi i zbraněmi americkým agentem, provedla únos cestujících rychlíkového vlaku, který jel směrem z Chebu do Aše. Teroristé přinutili se zbraněmi v ruce služební personál a cestující, aby nezabraňovali přejezdu vlaku za československé hranice. (…) Na druhé straně hranic byl vlak již očekáván agenty amerického CIC, kteří se přivítali s teroristy. (…) Kromě teroristů, kteří únos již předem připravovali, ani jeden z československých občanů se nedal přemluvit, a naopak s hrdostí vlastní občanům lidově demokratického státu odmítli po celý první den přijímat stravu od Američanů.“

Kdybychom probírali větu po větě, tak je lze velmi jednoduše uvádět na „pravou míru“, vyvracet lži typu „ani jeden z československých občanů se nedal přemluvit“.  A tak se v západních Čechách objevily letáky, které měly název Pravda o vlaku svobody, ve kterých bylo mimo jiné uvedeno:

„V Československu jsme stále věděli, že jsme špehováni. Toto špehování a stálá nesvoboda jsou důvodem našeho útěku,“ řekl mladý mechanik ve vysílání Rádia Svobodná Evropa a jeho žena dodala: „Nechci, aby moje děti vyrostly jako otroci.“

Rozebírat okolnosti, které vedly dotyčné k tomu, aby riskovali život svůj a leckdy i život svých blízkých, by zřejmě bylo zbytečné. Ale je třeba si uvědomit, že cesty za svobodou byly různé a ne vždy úspěšné. „Na hranicích zahynulo více než 280 lidí, poslední mrtvý byl z léta roku 1989,“ vypočítává Kalous.

Dnes si asi neumíme představit, co lidé v touze žít ve svobodě museli podstoupit. A není to historie tak vzdálená…

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Tragédie v Katyni zasáhla i do života v Československu. Spisovatele Kožíka pronásledovala celý život. In web ČRo Plus, 26. listopad 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Katyňský les a jaro roku 1940. Právě zde bylo zavražděno na 15 tisíc polských důstojníků. Masové hroby byly objeveny až o tři roky později a hned se objevily otázky. Kdo byl vinen? Kdo je za dané vraždy odpovědným?

Nacistická mašinérie obvinila Sovětský svaz, po válce se začaly objevovat informace, že to všechno mohlo být jinak. Že vrahy byli vojáci Sovětského svazu, respektive NKVD. Stalo se to jedním z klíčových témat období tzv. studené války.

Dané události zcela logicky zasáhly také prostředí českých zemí, a to nikoliv pouze v období Protektorátu Čechy a Morava, ale také po další dlouhá desetiletí. Tragickým způsobem zasáhly i do života spisovatele Františka Kožíka. Oblíbený autor románů se dostal do soukolí dějin.

Odmítnout? Nemožné

Do Katyně byla v roce hned po objevení masových hrobů – v roce 1943 – vypravena 11členná delegace ze zemí okupovaných nacisty. Mezi jejími členy byl také spisovatel František Kožík. Odmítnutí z jeho strany bylo takřka nemožné.  Proč byl vybrán právě on? „Kožík spojoval spisovatelskou kariéru s tím, že byl poměrně známý a pracoval v rozhlase,“ vysvětluje host pořadu, historik Michal Stehlík.

Zadání protektorátních šéfů bylo jasné: podat svědectví o vrazích bolševického Ruska.  Kožík ve svých vzpomínkách píše:

„S hrůzou v srdci jsem stále myslel na článek, který budu muset napsat. Psal jsem jej v duchu předem a umiňoval jsem si, že rozhodně nesplním, co ode mne Němci žádali. Slovo po slovu jsem vážil a lepil k sobě. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout každé zmínce o pachatelích zločinu. Když nás dovezli na letiště a vstoupili jsme do letadla, byl jsem vysílen psychicky i fyzicky. Bylo mi zle a přál jsem si jediné: aby partyzáni nízko letící letadlo sestřelili a abych měl ode všeho navždy pokoj.“

Požadovaný text v protektorátním tisku vyšel. Dlužno dodat, že byl velmi opatrný a zřejmě nacistům příliš radosti neudělal. Stalin stále naopak tvrdil, že viníky jsou nacisté, a v tomto tvrzení Sovětský svaz pokračoval i po válce. Nejinak tomu bylo v zemích tzv. komunistického bloku.

Dva články, dvě různá svědectví

František Kožík se dostal do složité situace, některými byl dokonce považován za kolaboranta. V roce 1952 vyšel v deníku Práce jeho článek, ve kterém mimo jiné píše:

„Také v domku, kde byly shromážděny písemnosti zabitých polských vojáků, byla průhledně nápadná snaha fašistických falšovatelů. (…) Deníky byly otevřeny na určitých místech a zatíženy kameny. Opozdil jsem se za ostatními a nestřežen jsem prolistoval zběžně několik notesů. Přesvědčil jsem se jasně, že mluví o zajetí německém. (…) Zpráva sovětské vyšetřovací komise z roku 1944 potvrdila nejen to, co jsme viděli my, kdož jsme byli přivezeni na místo strašného nacistického zločinu.“

Přinejmenším zvláštní situace: dva různé články, dvě zcela odlišná svědectví Františka Kožíka. Michal Stehlík k tomu uvádí: „Dovolil bych si konstatování, že v  článku z roku 1952 František Kožík lže vědomě. V době, kdy byl v Katyni, si určitě takové materiály nemohl procházet. Má potřebu dostat se zpátky do spisovatelské role, aby mohl psát a pracovat, tak vydá úplně opačný článek než v roce 1943. Plně se tím přihlásil k té nepravdivé verzi.“

Ale ani to Františku Kožíkovi nepomohlo, do Komunistické strany Československa ho nevzali a měl kvůli danému článku z období protektorátu různé potíže. Dokonce absolvoval po válce disciplinární řízení, které bylo posléze zastaveno. Ale tím jeho obtíže nekončily…

Spolupráce s StB

Stal se spolupracovníkem komunistické Státní bezpečnosti pod krycím jménem Medard.  V archivních dokumentech se můžeme dočíst:

„Medard byl zverbován 8. 6. 1957 na vlasteneckém podkladě ke sledování reakčních osob: spisovatelů, divadelních a filmových herců, s kterými je v uměleckém styku. Úkoly plní pokud možno svědomitě. Vždy, když je posílán na určitou osobu, hned na schůzce řekne, zda to může splnit atd. Jeho zprávy jsou průměrných kvalit a musí být ke zprávám dotěžován. Za rok 1960 bylo s ním provedeno 22 schůzek…“

Proč s estébáky František Kožík začal spolupracovat? „Kývl na spolupráci se Státní bezpečností. Ta mimo jiné využila toho, že chtěl cestovat do zahraničí – psát knihu o Janu Ámosi Komenském. V 60. letech byl aktivní, po roce 1969 už méně. Ale Katyň jeho život provázela i nadále, ještě v roce 1989 na něj bylo podáno trestní oznámení za článek v protektorátním tisku. Byl estébáky vydírán, jednak směrem ke kariéře, k zahraničním cestám, ale také zmiňovali jeho dceru, kterou miloval. Zároveň mu nabízeli možnosti, že bude pracovat u filmu, často jezdil do zahraničí. Takže si možná vybral tu cestu, aby měl relativně pohodlný život a zůstat ve standardu, na který byl zvyklý,“ vysvětluje historik.

Rozuzlení přinesl 13. duben roku 1990, kdy prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov po letech přiznal vinu a odpovědnost za masakr spáchaný v Katyňském lese. Toto prohlášení navazovalo na bezmála půlstoletí, kdy Sověti tvrdili opak.

Polské tabu

Katyň byla neuralgickým bodem i v mezinárodních vztazích, jak píše americký politolog a publicista Allen Paul:

„Za celé půlstoletí neexistovala v polsko-sovětských vztazích tak choulostivé věci jako masakr v Katyňském lese. Až do vzniku Solidarity slovo Katyň do sklonku 70. let oficiálně neexistovalo, v Polsku to bylo naprosté tabu. Dokonce se mu vyhýbaly i rodiny obětí, protože věděly, že jakákoliv veřejná výpověď na toto téma může zastavit nebo úplně zničit jejich kariéru.“

Podobně to bylo také v komunistickém Československu. Přesto právě tato událost rozhodně zasáhla do života i naší společnosti. „Dokonce i do konkrétních osudů, jako byl ten Františka Kožíka. Ten po roce 1989 vydává své paměti, vrací se tam i ke Katyni, ale ke své spolupráci se Státní bezpečností se nevyjádřil. Někdy můžeme srovnat trochu absurdně jeho paměti se svazky StB, kdy zjistíme, že dokonce upravuje svůj vlastní život,“ konstatuje historik Michal Stehlík.

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Gestapák Pannwitz ovlivnil naše dějiny i po válce. Jeho zpráva byla pro komunisty nebezpečná. In web ČRo Plus, 3. prosinec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Heinz Pannwitz, příslušník pražského gestapa, člen SS a kriminální komisař se do našich dějin zapsal jako hlavní vyšetřovatel útoku na Reinharda Heydricha 27. května 1942.

Heydrich posléze umírá a nastává horečné vyšetřování, hrdinný boj parašutistů umírajících v kryptě pražského kostela a stovky poprav odbojářů. Celé této akci velel právě Pannwitz. Jeho role v československých dějinách však s koncem války nekončí…

V lednu roku 1943 byl Pannwitz převelen na řídící úřadovnu v Berlíně. Dalším působištěm se mu stává Paříž, kde byl vedoucím zvláštního komanda ‚Rudá kapela‘, což byla speciální německá špionážní organizace. Na konci války se nechal Francouzi dobrovolně zatknout v rakouském městečku Bludenz, ti ho ale posléze předali sovětským vyšetřovatelům.

Pannwitzovy zprávy

V SSSR byl odsouzen, pobýval v různých sovětských věznicích a v roce 1955 byl předčasně propuštěn a vrátil se do rodného Německa. Tam začíná sepisovat své vzpomínky, tzv. Pannwitzovy zprávy. Byly celkem tři a poslední se stala díky českému exilovému badateli Stanislavu Bretonovi nejznámější.

Do Československa se tato zpráva – která mohla být velmi důležitou pro další bádání historiků – ale oficiálně nedostala. Řadu let si ji mohli přečíst pouze ti, ke kterým se dostala tajnou cestou přes exilového historika Viléma Prečana a kolovala jako samizdat. Oficiálně byla vydána až po pádu komunistického režimu.

Co na ní bylo pro komunisty tak „závadného“?  Odpovědí může být jméno Ladislav Vaněk (krycí jméno Jindra, 1906-1993), předválečný středoškolský profesor a funkcionář Československé obce sokolské, organizátor sokolského odboje a posléze také vězeň gestapa. A následně spolupracovník gestapa…

Agent nacistů i komunistů

Zatčen byl v souvislosti s útokem na Heydricha. Při zatčení u něho byl nalezen telegram, ve kterém žádal Londýn o odvolání atentátu na Heydricha. Posléze byl pro spojení s atentátníky odsouzen k trestu smrti. Tam někde můžeme hledat jeho pohnutky, proč naopak začal s gestapem spolupracovat.

Člověk, který byl do svého zatčení statečným a hrdinným odbojářem, pak do konce války působil v pražském Petschkově paláci, kam jej gestapo umístilo jako kantýnského. Končí válka a za několik let se z Ladislava Jindry stává agent Státní bezpečnosti, krycím jménem Horský.

Spolupracoval se zcela klíčovým odborem Státní bezpečnosti. „Nejlepším agentem je člověk, kterého si buď koupíte, nebo ho můžete vydírat.  A na Vaňka toho věděli z období okupace dost, aby ho mohli vydírat a byl pro Státní bezpečnost důležitým agentem,“ popisuje host pořadu, historik Vojtěch Kyncl. Vaňkova spolupráce se Státní bezpečností skončila v polovině 70. let.

Hlavní pamětník

Ironií je, že právě Vaněk se stal jedním z hlavních pamětníků. „Události související s atentátem na Heydricha se od poloviny 60. let staly vděčným námětem pro beletristy, publicisty a v návaznosti na ně také ideologické falzifikátory historiografie. Publicistické práce vedly samozřejmě ke značné popularizace tématu. Bohužel, stalo se tak za cenu obrovského nánosu výmyslů, polopravd, spekulací, dezinterpretací a zlovolných pomluv. Kromě nedostupnosti nejvýznamnějších archivních pramenů k tomu přispěl fakt, že do mystifikací kolem příběhu skupiny Anthropoid se zapojily další dvě vlivné osoby. Jednou z nich byl Ladislav Vaněk,“ uvádí archivář Vojtěch Šustek.

Kdyby do toho vstoupila ona Pannwitzova zpráva, znamenalo by to zcela jiný pohled na onoho statečného Ladislava Vaňka. Co na tom, že bylo zcela zřejmé, že „Pannwitzova zpráva je hlavním pramenem z pohledu nacistických okupantů, který nám ukazuje, jak daleko zašel dopadený odboj ve spolupráci s gestapem,“ konstatuje Vojtěch Kyncl. Také upozorňuje, že stále probíhalo vyšetřování nacistických zločinců v západním Německu. „Zveřejnění některých pramenů mohlo ohrozit právě toto vyšetřování i u nás. Musíme se na to podívat i z hlediska vyšetřovatelů.“

Co dodat? Gestapák Heinz Pannwitz umírá v srpnu roku 1975 v západoněmeckém Ludwigsburgu ve věku nedožitých 64 let, Ladislav Vaněk pak v roce 1993 ve věku 87 let. Některé otázky zůstávají bez odpovědi i v současnosti. „Samozřejmě se nám vymstilo, že síť spolupracovníků gestapa se překlopila do sítě spolupracovníků Státní bezpečnosti, a tím byli kryti. Z tohoto hlediska ovlivňovali negativně vývoj společnosti, a nebylo to jenom do roku 1989, ale fungovali i poté,“ konstatuje Vojtěch Kyncl.

Lit.: Chmel Denčevová, Ivana: Skupina Jana Palacha, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, neexistovala, soudí historik. In web ČRo Plus, 14. leden 2019 (článek+ nahrávka k poslechu). – Cit.: 16. leden roku 1969 je dnem, kdy se zapálil Jan Palach. Umírá po třech dnech a celá společnost je otřesena. Bylo to jen několik měsíců po okupačním vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 a komunistický režim postupoval ve své tzv. normalizaci.

Ideály, které ve společnosti probudilo pražské jaro, vzaly za své a právě Palachovo sebeobětování na to mělo upozornit. Nebyla to oběť jediná, jak ukázaly další měsíce. Údajně měla existovat celá tzv. Palachova skupina a další oběti měly následovat.

„Vylosoval jsem si jednotku…“

Kdo byl Jan Palach? „Byl to dvacetiletý student Filozofické fakulty UK, studoval ve 2. ročníku, ale v předchozích letech již dva roky studoval na Vysoké škole ekonomické,“ říká host pořadu historik Petr Blažek.

Ve svém dopise Jan Palach napsal: „Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly ve stavu beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku.“ Požadavky se týkaly zrušení cenzury, nebo stávky.

„Byl to šok. Bylo to poprvé, kdy ve středu Evropy došlo k sebeupálení. Ve skutečnosti se ukázalo později, že sebeupálení bylo v sovětském bloku více, ale o tom nikdo v Československu nevěděl. Byla to forma radikálního protestu, se kterým se nikdo nepotkal. Takovou formu znali pouze z novin, z televize, v souvislosti s protesty především ve Vietnamu. Tam se zapalovali budhističtí mniši, nejprve na protest proti autoritářskému režimu, pak proti americkému vměšování,“ říká Blažek.

Kondolence světových státníků

Vyšetřování jelo na plné obrátky, za pár dnů – 17. ledna – bylo dokonce zahájeno trestní stíhání pro účast na sebevraždě, poněvadž dle dopisu na rozloučenou existovalo podezření z účasti dalších osob na tomto činu.  Studentský vůdce Lubomír Holeček, jeden z adresátů Palachových dopisů, dokonce při výslechu uvedl:

„Připouštím možnost ‚Palachovy skupiny‘, předpokládám však, že se bude jednat o malý kolektiv lidí, zhruba 5–6 osob, a nedlouho trvající kolektiv, vzniklý snad na základě nějakého motivujícího zážitku typu 21. srpen, příjezd delegace z Moskvy nebo studentská stávka.“

Jan Palach umírá 19. ledna 1969. Tisíce lidí se zúčastnily pietního aktu v areálu Karolina, tisíce lidí se zúčastnily pohřbu a projevy kondolence zaslala řada světových státníků, prezidentů a také tehdejší papež. Tím to ale nekončilo. „Komunistické vedení bylo pod velkým tlakem a snažili se uklidnit situaci,“ konstatuje Petr Blažek.

Atraktivní způsob sebevraždy

Vyšetřování tzv. Palachovy skupiny pokračovalo až do 6. července roku 1973, kdy byl pátrací svazek pod názvem „Palach“ uložen se zdůvodněním: „Jednalo se o atraktivní způsob sebevraždy, což vyvolalo u široké veřejnosti rozjitření a původní uzavření případu nedávalo záruku o existenci skupiny kolem Palacha. (…) Potvrzením svědeckých výpovědí i prošetřovacími úkony byl proveden uzávěr o neexistenci skupiny. Jednalo se o samotnou akci jednotlivce „Palacha“, který chtěl na svoji osobu upozornit širokou veřejnost.“

Je třeba ale dodat, že mezi oběťmi sebeupálení byli další lidé. Připomeňme například Jana Zajíce,  Evžena Plocka, Michala Levčíka, Bohumila Peroutku, Josefa Hlavatého, v Polsku Ryszarda Siwiece či v Maďarsku Sándora Bauera.

„Skupina Jana Palacha, kterou zmiňoval ve svém posledním dopise, neexistovala. Jsem o tom přesvědčen, po studiu ohromného množství materiálu a ztotožňuji s danými závěry. Lidé, kteří se upálili – bylo jich celkem zhruba 30 v Československu i v zahraničí – v následujících měsících, se s Janem Palachem neznali,“ vysvětluje historik Petr Blažek.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů