Portréty – Bedřich Geminder (2016)

Přidal: Premek |

Únor 12, 2016

Připravil Jan Sedmidubský. Bedřich Geminder – z rozhlasu na popraviště. Vrstevník a snad možno říci přítel Rudolfa Slánského. U Slánských Bedřich Geminder bydlel v listopadu 1951, kdy si pro oba přišly zatýkací „orgány“ komunistické strany.

Ukázky čtou David Schneider a Valérie Racmanová.

Hovoří Jan Sedmidubský a historik Zdeněk Doskočil.

Natočeno 2016. Premiéra 11. 2. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.). Repríza 24. 11. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.). Ke stažení zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Bedřich Geminder – z rozhlasu na popraviště. In web ČRo Plus, únor 2016 (článek + nahrávka k poslechu).

Neměl rodinu, žil pro Stranu. Byl Straně zcela oddán, ale nestačilo to. Leccos bylo totiž také na závadu – pocházel z židovské rodiny, vyrůstal v německém jazykovém prostředí a česky se nikdy dokonale nenaučil. Zdánlivé podružnosti, ale byly doby, kdy i takové věci rozhodovaly o životě a smrti. Kosmopolita židovské národnosti – to byl počátkem padesátých let v nejvyšším patře KSČ straně takřka poukaz na popraviště.

Jméno Bedřicha Gemindera opět – tak jako už mnohokrát v Portrétech – patří k těm zapomenutějším. Mladík z dobře situované ostravské obchodnické rodiny se dostal ke komunistické víře jako mladý židovský intelektuál angažovaný v sionistickém hnutí, podobně jako jeho vrstevník a snad možno říci přítel Rudolf Slánský. U Slánských ostatně Bedřich Geminder bydlel v listopadu 1951, kdy si pro oba dva přišly zatýkací „orgány“ komunistické strany.

Bedřich Geminder údajně na své okolí působil přísně, chladně a nepřístupně. Možná tím zakrýval vlastní nejistotu a životní neukotvenost. Už jako mladík v poměrně rychlém sledu vystřídal několik škol – kromě rodné Ostravy studoval techniku a obchod v Děčíně a Berlíně – aniž by dosáhl výjimečných studijních výsledků. Už v Berlíně na sebe upozornil spíš jako mladý bojovný radikál, zvyklý se účastnit pouličních potyček a pohybovat se napůl v ilegalitě.

Když se vrátil do Československa, prakticky se přestal stýkat s rodiči a v roce 1921 vstoupil do právě vzniklé KSČ. Děčín, Liberec, Teplice, ale také Brno a Praha, ve všech těchto městech se Geminder pohyboval jako stranický novinář, funkcionář a agitátor – nejvíc asi ležela československé policii v žaludku jeho agitace mezi vojáky. Čas od času také přecházel do ilegality a několikrát ho policie vyhostila z republiky.

Situaci Geminderovi komplikovalo to, že ačkoliv počátkem dvacátých let v Ostravě žádal o občanství, nedostal ho. Správní komise v dnešní ostravské čtvrti Přívoz totiž dospěla k názoru, že se o občanství uchází „z existenčních důvodů“. Zároveň v rozhodnutí nejde přehlédnout šovinistický podtext, protože žadatel je tu označen jako „Žid národnosti německé.“

Buď jak buď, Geminder v polovině 30. let natrvalo zmizel do Moskvy a stal se pracovníkem Kominterny, kde mimo jiné pracoval i jako sekretář Georgi Dimitrova. Kominterna neboli Komunistická internacionála byla ovšem vysoce rizikovým pracovištěm s vysokou úmrtností, což se dá brát doslova. Mnozí z těch, kdo Stalinovu mocenskému aparátu oddaně sloužili, nakonec skončili tak či onak špatně, protože příliš mnoho věděli. Geminder byl za druhé světové války, v době, kdy byla Kominterna zrušena, převeden do oddělení mezinárodních informací VKS(b) a později do Oddělení zahraniční politiky. V této funkci měl na starost zahraniční vysílání, stal se tedy vrchním ideologem pro rozhlasové šíření informací a dezinformací z Moskvy, a na tomto postu setrval dokonce až do roku 1946.

Řád práce – ale komu prospěla?

Tehdy se Geminder do Československa vrátil, nejspíš na přímý pokyn Rudolfa Slánského a se souhlasem Moskvy , a konečně získal československé občanství. O jeho vlivu svědčí to, že ač nebyl členem takzvaného politbyra, předsednictva ústředního výboru strany, pravidelně se na jeho zasedání objevoval. Především ale pokračoval v tom, co měl na starosti už v Moskvě, totiž kontakty KSČ se zahraničím. Z tohoto titulu musel mimo jiné obhospodařovat klubko znesvářených jugoslávských proti- titovských emigrantů v Praze, mezi nimiž špiónománie a podezírání jen kvetlo, vzhledem k tomu, jaké vztahy zrovna mezi SSSR a Jugoslávií panovaly.

Když byl Geminder v září 1951 sesazen z funkce šéfa Mezinárodního oddělení KSČ do „pouhé“ pozice ředitele vysílání do zahraničí v Československém rozhlasu, musel už tušit, že je zle, byl totiž odvolán prakticky ve stejnou dobu jako Rudolf Slánský z funkce generálního tajemníka strany. Oba byli zatčeni 24. listopadu 1951 a ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k smrti.

Geminder byl údajně jedním z těch, kdo svou roli v procesu pochopili velmi brzy a přistoupili na zvrácenou teorii, podle které bylo třeba přinést straně „poslední oběť“ a v jejím jménu vypovídat fantasmagorické lži a překroucené polopravdy. Nevzmohl se na odpor, asi o něm ani neuvažoval, protože nic jiného než život s komunistickou stranou v zásadě nepoznal. Absurdní tečku za jeho odkazem pak udělal rok 1968, kdy byl – již počátkem šedesátých let rehabilitovaný – stranický funkcionář Bedřich Geminder posmrtně vyznamenán Řádem práce. Jaké vlastně práce – a komu prospěla?

Radiodokument