Velký plán (2016)

Přidal: Premek |

Únor 24, 2016

Brit Jensen. Tři ženy ze tří různých koutů světa sdílí své zkušenosti a otázky týkající se vztahů, stárnutí a sexu. Použitá hudba Cole Porter (Begin The Beguine). Dramaturgie Eva Nachmilnerová. Technická spolupráce zvukový mistr Jiří Slavičínský.

V pořadu hovoří Petr Weiss ze Sexuologického ústavu Univerzity Karlovy.

Natočeno 2016. Premiéra 24. 2. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.; 60 min). Repríza 1. 5. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h); 29. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h); 18. 2. 2017 v cyklu DokuVlna (ČRo Radio Wave, 20:00 h); 8. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.); 5. 4. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h); 30. 5. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 12. 9. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 30. 1. 2020 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.). K poslechu zde.

Dokument Velký plán se umístil na pátém místě tak zvaného shortlistu soutěže Prix Europa 2016. Zároveň získal I. cenu na přehlídce rozhlasové tvorby Report 2016, kategorie dokument – a 2. místo v kategorii Dokument na Prix Bohemia Radio 2017.

Pozn.: Po premiéře následovalo představení projektu Vyprávět nevyprávěné, rozhovor se Zdeňkem Hazdrou z ÚSTR. Uvádí koordinátorka projektu Brit Jensen. Host Zdeněk Hazdra, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pozn.: Tři ženy ze tří různých koutů světa sdílí své zkušenosti a otázky týkající se vztahů, stárnutí a sexu. Claire žije v Kanadě, je jí osmdesát sedm let a hledá partnera. Do britských novin napíše krátký článek o své osamělosti a o tom, jak je pro starou ženu obtížné najít partnera, zvláště, když už skoro žádní muži podobného věku nežijí. Dokumentaristka Brit Jensen si článek náhodou přečte a dostane podle svého názoru výborný nápad, jak by Claire ještě mohla najít naplňující vztah. Se svým velkým plánem Brit zavolá Claire do Kanady. Jenomže všechno se nevyvíjí tak, jak si to Brit představovala. Obrátí se proto pro radu na svou sestřenici Situ, která žije v Dánsku. Jak se ukáže, Sita má zkušenosti, o kterých Brit neměla tušení.. (anotace)

Lit.: Slováková, Andrea: Andrea Slováková, autorka připravované knihy *Co je nového ve filmové vědě*, přidává krátký komentář přímo z dění na Prix Bohemia Radio. In Facebook Nová beseda, 24. 3. 2017 (zpráva). – Cit.: ,,Hlavní cenu si odnesla mladá autorka Tereza Reková, kterou porota ocenila za její z velké blízkosti, ale bez zbytečných emocí, intuitivně, ale i asertivně natočený dokument o výjimečném autistickém chlapci, rovněž ale ocenila její dokumentaristické nadání i ve druhém jejím soutěžním dokumentu Překročit hranice, v němž se vydala na hraniční přechod uprchlíků na balkánské cestě a zkoumala tamní situaci. Tématu uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí byla tematicky věnována největší část přihlášených 33 dokumentů. Dokumenty však byly i stylisticky rozrůzněné a například dokument Velký plán (2. cena) je částečně inscenované situační dílo zabývající se sexuálním životem a osamělostí seniorů, které autorka Brit Jenses uchopila s nesmírným nadhledem a citlivým humorem.“

Lit.: Jensen, Brit: Osamělost, láska a velký plán. In web ČRo 3 Vltava, 7. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Tři ženy ze tří různých koutů světa sdílí své zkušenosti a otázky týkající se vztahů, stárnutí a sexu.

„Je docela běžné být 87 letou vdovou, ale já mám srdcervoucí handicap: Jsem fit. Nikdy nejsem nemocná. Dělám výšlapy, hraji badminton, pádluji v kanoi, plavu, pozoruji přírodu, lezu na žebříky, natírám velkou dřevenou terasu, stěhuju těžké věci, a cítím se osamělá.“

Tyto řádky jsem četla v britských novinách „The Guardian“ někdy na začátku r. 2015. Kolonka se jmenuje „Co si doopravdy myslím “ (What I’m really thinking) a zde čtenáři píší o svých životech – co jinde třeba na hlas neřeknou.

Zaujal mě otevřeností, s níž neznámá žena popsala svůj život i svůj největší problém:

„Jsem populární a dostávám pozvání na všechny zdejší oslavy. Zpívám, tančím, piju a směji se, ale jsem o 29 let starší než všichni ostatní a nemám žádného životního partnera … Doktoři mně říkají, že se dožiji více než stovky, což znamená ještě 13 let v osamělosti.“

V krátkém sloupku psala takto osobně o dvojitém tabu: osamělosti a touze po fyzické intimitě ve stáří.

„Potřebuji někoho, pro koho a s kým bych mohla vařit. Někoho, koho bych mohla držet v náručí, někoho, s kým bych mohla sdílet život a lásku. Říká se, že staří lidé umírají z osamělosti. Já nenechám osamělost, aby mě zabila, ale bolí to.“

Začala jsem pátrat po anonymní autorce. O nějaký měsíc později se mi ozvala emailem žena jménem Claire. Vyměnili jsme si pár emailů a pak jsem Claire poprosila o rozhovor. Chvilku váhala – nebyla si jistá, jestli pro mě bude mít něco zajímavého – ale potom prosbu vzala sportovně a navázali jsme telefonické spojení. Chtěla jsem s ní probrat její situaci, kterou sama takto popsala v tom sloupku:

„Ano, přihlásila jsem se v seznamovací agentuře. Všichni muži (v průměru 8 žen na jednoho muže) jsou buď nemocní, umírající nebo mrtví. Ti „mladší“ kolem sedmdesátky nebo tak, nechtějí „starou“ partnerku (i když se mnou skoro neudrží krok). Kdybych byla muž, ženy by na mě stály fronty až za roh.“

S Claire jsme mluvili a nahrávali po telefonu pár měsíců během zimy a jara 2015.

Claire, jak se během rozhovoru ukázalo, bydlí na malém ostrově v Lake Ontario v Kanadě. Má vlastní dům a spoustu přátel. Vede aktivní život. A jak lze tušit z jejího článku, je sdělná, velice živá a vtipná, upřímná:

„Domovy pro seniory, bingo!; bowling a golf, to není můj šálek čaje a bridge je sedavý. Vážím jen o tři kila víc, než tenkrát před miliardou let, a držím se ve formě díky zdravému jídlu a fyzickou aktivitou.“

S Claire jsme telefonovali asi šestkrát. Volala jsem ji přes Skype a rozhovory nahrávala do počítače.

Claire mně také mimo jiné vyprávěla o medvědech, kteří mají stejný trávicí systém jako člověk, o tom, jak Indiáni původně pohřbívali mrtvé jen do mělkého hrobu, aby z toho zvířata také něco měla, o její chatě v divočině na severu Kanady, kam jezdí v létě – kde není nic kromě přírody a o hadech, žijících u ní na zahradě a o smrti, kterou Claire vnímá jako „velkou anestezii“.

Pro mně je situace Claire důležitá ne jen kvůli tomu, že je mimořádná, ale naopak, protože její problém osamělosti a touhu po lásce sdílí s mnoha ženami staršího věku. Vypadá to jako neřešitelný fakt, prostě nejsou muži. Ale na druhou stranu mi připadá příliš smutné, aby to zdravé ženy museli jen tak brát, že už vlastně všechno skončilo, že už mají jen vzpomínat a: očekávat smrt? Že by nemohli mít ještě sny a touhy?

Proto jsem také chtěla s Claire probrat nápad, který jsem pro ni a její situaci měla, vlastně to byl plán, jak by mohla k sobě někoho najít. V dokumentu „Velký plán“, který potom vzniknul na základě rozhovoru s Claire, můžete slyšet o jaký plán šlo a jak se k němu hlavní hrdinka postavila.

Ale jak to tak chodí: když je plán velký a téměř perfektní, vše se nakonec vyvine docela jinak.

Se svou hlavní hrdinkou jsem se nikdy nepotkala osobně.

Lit.: Studený, Ivan: Velký plán se líbí. In Facebook, 19. 10. 2016 (status). – Cit.: Pozitivní hodnocení si od porotců vyslechla v Berlíně Brit Jensen, autorka dokumentu Velký plán, zastupujícího v soutěži PRIX EUROPA tvorbu Českého Rozhlasu.
Celospolečenské komplexní téma, odvážný a přímočarý koncept, prostá a hladce klenutá kompozice, svižné tempo, lehce plynoucí vyprávění při zvládnutí překladu z cizího jazyka, humor – tím vším si původem dánská dokumentaristka získala pozornost v náročné konkurenci dalších třiceti nominovaných dokumentů.
Brit Jensen se ve svém pořadu představila nejen jako svérázná vypravěčka, ale také do značné míry „umanutá“ aktivistka, která nabízí alternativu, svůj „velký plán“, kanadské seniorce sedmaosmdesátileté Clair, která už několik let marně hledá partnera. Britiným plánem je přesvědčit Clair, aby si místo muže, kterých je v žádané věkové kategorii evidentní nedostatek, našla ženu.
Další osobou, kterou do svého plánu Brit angažuje, je Sita, též osamělá žena, Britina sestřenice. Po té, co obě starší dámy, ryzí heterosexuálky Britinu verzi ženské lásky zavrhnou, hledá Brit ospravedlnění své koncepce u sexuologa, profesora Weisse, který variantu lesbického vztahu v modu z nouze cnost nevyloučí a dá tak autorce možnost odhalit i vlastní motivaci k hledání alternativy a úniku z pocitů osamění.
Spontánní pochvalné reakce nejen starších ale i velmi mladých členek mezinárodní poroty prozrazují, že Brit Jensen svým velmi otevřeným, ale díky humoru snadno akceptovatelným průnikem do intimních otázek ženské sexuality otevřela dveře, před kterými už mnozí s bázní přešlapovali.

Lit.: Moravec, Dan: Jeden z nejlepších… In Facebook, 2. 5. 2016 (status). – Cit.: Jeden z nejlepších, pro mě možná nejlepší dokument, který jsem letos slyšel. Velký plán od Brit Jensen je velká rozhlasová paráda. Doporučuju!

Lit.: Jensen, Brit: Osamělost, láska a velký plán. In web ČRo 3 Vltava, 17. 2. 2016 (článek). – Cit.: Tři ženy ze tří různých koutů světa sdílí své zkušenosti a otázky týkající se vztahů, stárnutí a sexu.

Osamělost, láska a velký plán
„Je docela běžné být 87 letou vdovou, ale já mám srdcervoucí handicap: Jsem fit. Nikdy nejsem nemocná. Dělám výšlapy, hraji badminton, pádluji v kanoi, plavu, pozoruji přírodu, lezu na žebříky, natírám velkou dřevenou terasu, stěhuju těžké věci, a cítím se osamělá.“

Zaujal mě otevřeností, s níž neznámá žena popsala svůj život i svůj největší problém:

V krátkém sloupku psala takto osobně o dvojitém tabu: osamělosti a touze po fyzické intimitě ve stáří.

S Claire jsme mluvili a nahrávali po telefonu pár měsíců během zimy a jara 2015.

S Claire jsme telefonovali asi šestkrát. Volala jsem ji přes Skype a rozhovory nahrávala do počítače.

Ale jak to tak chodí: když je plán velký a téměř perfektní, vše se nakonec vyvine docela jinak.

Se svou hlavní hrdinkou jsem se nikdy nepotkala osobně.

Lit.: Slováková, Andrea: Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicích. In web DokRevue, 30. 3. 2017 (článek). – Cit.: Dramaturgyně ji.hlavské sekce experimentálních filmů ve svém dalším blogu reflektuje radiodokumenty ze 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio, kde zasedla v porotě pro žánr dokumentu.
Rozhlasový dokument je celosvětově etablovaný žánr, v České republice se však v produkci místních rádií rozvíjí až v posledních přibližně šesti letech a ze všech stanic jej produkují prakticky jen kanály Českého rozhlasu. Vedle dramatické tvorby a reportáže se radiodokument stal samostatnou kategorií i pro festival Prix Bohemia Radio. S kolegy z dokumentární poroty jsme měli nejdříve, pro typické festivalové poroty nekonvenční, kurátorskou roli, kdy jsme ze 33 přihlášených děl vybrali těch 8, která byla na festivalu prezentována publiku a posuzována také zahraniční částí naší poroty (všechny pořady byly při projekcích tlumočeny do sluchátek). Upřímně mě potěšilo, jak tematicky i stylisticky různorodé přihlášené (a pak záměrně i námi vybrané) dokumenty byly.

V porotě jsme hodně diskutovali o pozici autora a vypravěče. Různé tendence výstižně pojmenovala Agnieszka Czyżewska Jacquemet, významná polská autorka rozhlasových dokumentů, ve vztahu k odlišným tradicím rozhlasového dokumentu: Německý přístup vševědoucího průvodce, anglosaský způsob participujícího (často i režírujícího či inscenujícího) subjektivního narátora a východoevropský vypravěč-pozorovatel ze (zdánlivě) nezaujaté pozice. V českém rozhlasovém dokumentu převládá také pozorovatel, avšak mě osobně nejvíc zaujala právě ta díla, kde byl autor aktivním subjektem vevnitř zaznamenávaného dění.

Stylistická variabilita prezentovaných děl zahrnovala i nekonvenční kompoziční postupy a také různou míru inscenace ze strany režisérky či režiséra. Ve výběru byl i dokument Alexe Švamberka Akce K hraničící s radioartem, který silné výpovědi pamětníků o korejském válečném konfliktu komponoval do zvukově-hudebních koláží a vytvářel intuitivní mapu nezapomenutých otřesných zážitků. Do ticha pak vstupovala pouze matka autora, vzpomínající na manžela odcházejícího do této oblasti, ale také na politické okolnosti jeho odchodu ukazující na postoj tehdejší totalitní československé společnosti k zapojení do korejské války. Melodický obraz dějin otevřel i naléhavou otázku vyrovnání se se starými angažmá vojáků v době komunistického režimu (za zmíněnou účast v Koreji mnozí nebyli ani oceněni jakožto veteráni). Autor připravil dokument, který vycházel z multimediální živé performance, avšak i v této zkrácené podobě podává objevnou výpověď takovými prostředky, které neútočí pouze na emoce posluchače, ale pracuje s vyjadřovacími prostředky tak, aby posílil vrstevnatost auditivního zážitku.

Odvaha autorů zakomponovat i nekonvenční postupy je pro rozvoj žánru zásadní. Na jedné straně je zde, jelikož rozhlasový dokument jako systematicky pěstovaný žánr má v Českém rozhlase tradici krátkou, snaha vůbec dostát standardům kvalitní rozhlasové dokumentaristiky, naplnit technické a formální požadavky a také dramaturgické, tematické a vypravěčské postupy žánru. Navzdory mladosti autonomního žánru však již někteří autoři prokazují ve své tvorbě odvahu zkoušet hybridní či invenční postupy: například dokument Velký plán (2. cena) je částečně inscenované situační dílo zabývající se sexuálním životem a osamělostí seniorů, které autorka Brit Jensen uchopila s nesmírným nadhledem a citlivým humorem. (…)

Lit.: Poliaková, Martina: Silné autorky a silné příběhy. In web Alarm (A2arm), 31. 3. 2017 (recenze festivalu). – Cit.: Rozhlasová tvorba nabízí, co současným českým filmům, jimž je věnováno daleko více pozornosti, mnohdy chybí: kvalitní scénáře se silnými příběhy a dobrou produkci.

Rádio je intimní médium, které s sebou můžeme vzít prakticky kamkoli. Zároveň poskytuje prostor pro naši představivost. Rozhlasová tvorba je v současnosti daleko přístupnější běžnému posluchači, v každém mobilu nebo tabletu. Lidé už nejsou při jejím poslechu vázáni na konkrétní čas a místo, a to s sebou nese i tlak na proměnu rozhlasové tvorby. Rozhlasový dokument nebo drama už dávno nejsou pouze artové formáty pro náročné posluchače, což však nutně neznamená, že by ztrácely hloubku či kvalitu.

Chodíme na filmy a dokumenty do kina, jezdíme za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, ale u rozhlasové tvorby tomu tak stále není.

Tento trend jsme mohli pozorovat na 33. ročníku festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio v Olomouci. Festival, pohybující se na okraji zájmu veřejnosti i médií, popularizuje veřejnoprávní tvorbu zemí střední Evropy, zejména visegrádské čtyřky. Zároveň má představit veřejnoprávní média jako instituce, které vytvářejí a šíří kulturní hodnoty. Mezinárodní ambice byla letos oficiálně podpořena zařazením zahraničních příspěvků do kategorie reportáž. Ve zbylých dvou kategoriích – dokument a drama – soutěžila (už ze zadání) pouze díla české produkce.

Chodit do kina na rozhlasový dokument

V divadelním sále, v nejvyšším patře Uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci, sedí na židlích v improvizovaném hledišti asi padesát lidí. Další se tísní na schodech a mlčí, pozorně poslouchají. Na pódiu stojí reproduktor a z něj se ozývá dokonalý zvuk, díky kterému lidé v sále slyší perfektně každý nádech, každé vrznutí nebo pohyb, jenž zanechal ve zvukovém záznamu charakteristickou stopu. Na prázdném jevišti najednou ožívají postavy, ulice, domy, pracovní stoly, na kterých se píše dopis, nebo šatní skříně, do nichž kdosi vkládá čerstvě vyprané oblečení. Diváci sedí a poslouchají, ale každý zároveň tvoří svou vlastní verzi příběhu, který se odehrává na pomyslném jevišti, kdesi v reproduktoru.

Zatímco jsme zvyklí chodit na filmy a dokumenty do kina, jezdit za nimi na festivaly, vyhledáváme veřejná promítání, protože nám přináší potěšení společně zhlédnout film a pak o něm hodiny diskutovat, u rozhlasové tvorby tomu tak stále není. Přitom v současné české veřejnoprávní produkci vznikají kvalitní rozhlasové dokumenty a dramata, které se těm filmovým vyrovnají. Ukazují to minimálně dva nejúspěšnější dokumenty přehlídky i jejich autorky. Vítězka z kategorie dokument a absolventka rozhlasové tvorby JAMU Tereza Reková i v Česku působící dánská rozhlasová dokumentaristka Brit Jensen patří mezi významné a výrazné tvůrkyně, které si zaslouží naši pozornost.

Touha staré ženy po lásce a svět autisty

Brit Jensen skončila ve festivalové soutěži druhá s dokumentem Velký plán. Na počátku stojí vůle dokumentaristky vyřešit osamělou situaci hlavní hrdinky, sedmaosmdesátileté Claire, která hledá lásku. Problém osamělosti a touhu po lásce řeší mnoho žen staršího věku, ale málo se o tom mluví. Proč by ale měly být ženy osamělé jen proto, že žijí déle? Příběh se odvíjí překvapivým směrem: režisérka navrhne Claire, zda by nechtěla zkusit chodit se ženou, ta ale takové řešení odmítne. Najednou jsme svědky generačního střetu. Co může být pro Brit řešení, je absolutně nepředstavitelné pro Claire. Nejde o předsudky, ale o diametrálně rozdílný přístup dvou žen, které dělí několik generací. Rozcházejí se ve vnímání lásky, osamělosti, sexuální přitažlivosti i genderových rolí. (…)

Uši jsou oči, které nejde zavřít

Oba oceněné dokumenty pochází od silných autorských osobností. Ty zaujímají vůči tématu konstruktivistický postoj, nebojí se angažovat. Chvílemi máme pocit, že posloucháme rozhlasovou inscenaci, chvílemi zase reportáž. Ale stále jde o dokumenty, kterými nás provádějí sebevědomé vypravěčky. Nejsou to nezúčastněné pozorovatelky, které předstírají, že nemají na vývoj příběhu vliv. Naopak, jsou to spoluhrdinky příběhu, a tím dosahují autentičnosti, která hraničí s pravdivostí.

Oba dokumenty nám také otevřeně a bez ostychu ukazují společenské situace, před kterými máme tendenci zavírat oči. Pohled na ně je nám nepříjemný, a proto se jimi nechceme zabývat. Jensen i Reková svým asertivním přístupem k tématu i problému ohledávají hranice naší normality a posouvají je dál. Je to žena v pokročilém věku s romantickými a sexuálními tužbami, je to mladý muž s poruchou autistického spektra, proti kterým stojí naše obavy z osamění a strach z neporozumění, a selhávají.

V neposlední řadě je třeba zmínit sofistikované zacházení se zvukovým detailem a propracovanou dramaturgii, díky nimž je posluchačova pozornost doslova připoutána ke zvukové stopě. Takové dokumenty podle mého názoru uspějí i v současné rychlé době.

Rozhlasová tvorba musí přilákat více pozornosti

Už na uvedených příkladech je vidět, že festival má potenciál zaujmout širší veřejnost. A tady narážíme na největší paradox. Zatímco o Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě nebo Filmové škole v Uherském Hradišti ví každý, Prix Bohemia Radio v Olomouci stále bojuje o přízeň návštěvníků. K plnému rozvinutí potenciálu a k ocenění práce autorů by stálo za to zamyslet se nad tím, jak udělat z Prix Bohemia Radio jednu z událostí, kterou musíte navštívit, pokud se považujete za skutečného diváka – tedy vlastně posluchače.

Lit.: Jensen, Brit – Slavičínský, Jiří: DokuVlna. Autorské dokumenty poprvé na Radiu Wave. In web ČRo Radio Wave, 18. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: DokuVlna je nový pořad, který každý měsíc představí několik autorských radiodokumentů. Tématem první epizody jsou nové začátky. Ty bývají vzrušující, ale i náročné. Tři dokumenty je ukáží třikrát jinak.

Blindfold yourself se odehrává ve tmě. Co se může stát, když se cizí lidé poprvé potkávají, aniž by se viděli? První dojmy si o sobě navzájem netvoří díky tomu, co vidí, ale prostřednictvím zvuků a doteků. Uslyšíte v impresionistickém dokumentu Jiřího Slavičínského.

Velký plán vypráví příběh 87leté Claire, která žije na malém ostrově v Kanadě a chtěla by se znovu zamilovat. Má ale problém, který sama popisuje takto: muži jejího věku jsou buď nemocní, mrtví, anebo chtějí mladší partnerku. Dokumentaristka Brit Jensen dostane nápad, jak Claire pomoci najít vztah, a zavolá do Kanady. Bude její velký plán fungovat?

Hlavními hrdinkami dokumentu Limity naděje Magdaleny Trusinové jsou Eva a Kačka. Jsou už roky bez domova a chtěly by začít znova. Pro člověka bez domova je to ale začarovaný kruh: bez stálého bydliště nedostanete práci, bez práce se nedostanete z ulice. Nezisková organizace Kuchařky bez domova chce problém vyřešit otevřením bistra, ve kterém najdou zaměstnání Eva, Kačka i další kuchařky. Ale nic není tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Premiérovou DokuVlnu s podtitulem Nové začátky si můžete poslechnout v sobotu 18. února od 20 hodin nebo kdykoliv jako podcast na wave.cz/podcasty.

Blindfold yourself (Autor a zvuk: Jiří Slavičínský, dramaturgie: Brit Jensen)
Velký plán (Autorka: Brit Jensen, zvuk: Jiří Slavičínský, dramaturgie: Eva Nachmilnerová)
Limity naděje (Autorka: Magdalena Trusinová, zvuk: Jiří Slavičínský, dramaturgie: Brit Jensen)

„Dobrý dokument zve posluchače dovnitř sebe. Nechce jen něco sdělovat, dává možnost prožít příběh a udělat si vlastní názor a posluchač se vlastně stává jeho spoluautorem,“ říká autor radiodokumentů a jeden z dvojice moderátorů DokuVlny Jiří Slavičinský. Druhá z dvojice, Brit Jensen Jiřího slova potvrzuje: „Dokument se dívá na lidi velmi zblízka nebo úplně zevnitř. Dostane se k člověku tak blízko, že vidíme svět jeho očima. Vlastně musí být plný obrazů, je to takový film, kde plátnem je naše vlastní imaginace. A vždy zkoumá otázku, která nemá jednoduchou odpověď.“

Lit.: Jensen, Brit – Slavičínský, Jiří: O pořadu DokuVlna. In web ČRo Radio Wave, únor 2017 (článek). – Cit.: DokuVlna je nový cyklus krátkých autorských dokumentů, v nichž se čeští tvůrci věnují tématům, situacím a fenoménům blízkým mladému publiku.

Moderátoři a dramaturgové Brit Jensen a Jiří Slavičínský představí v každém dílu jedno téma z tradičních i netradičních úhlů pohledu. Uslyšíte jaké to je zažívat permanentní strach nebo jak se vypořádat s nevěrou, zaznívat budou i příběhy ze života v šedé zóně mezi dvěma válečnými frontami na Ukrajině nebo libozvučná expedice do indonéské džungle.

Cyklus autorských dokumentů vysíláme živě každou třetí sobotu v měsíci od 20 do 21 hodin. V každé DokuVlně uslyšíte dva až tři dokumenty. Jako podcast si ji také můžete kdykoliv pustit ve svém mobilu, tabletu nebo laptopu na www.wave.cz/podcasty

DokuVlnu doporučujeme poslouchat se zavřenýma očima.

Radiodokument