Příběhy 20. století – Doris Grozdanovičová (2016?)

Přidal: Premek |

Duben 12, 2016

Výjimečné je vyprávění těch, kteří přežili holokaust přímo na místech bývalých táborů a ghett. Mikuláš Kroupa natáčel na setkání v Terezíně.

Natočeno 2016 (?). Premiéra 10. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.).

Pozn.: Gymnázium na tř. kpt. Jaroše v Brně udělilo paní Grozdanovičové 27. února 2018 čestné maturitní vysvědčení jako gesto lítosti nad zmíněnou nespravedlností a výraz úcty k jejímu utrpení.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Nacista jí vyhrožoval, že ji oběsí a pak pošle do Polska. Židovka se rozesmála, bylo jí šestnáct. In web ČRo Plus, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Drobná stařenka. Krátké vlasy dozrzava. Starší, takový typicky babičkovský pršiplášť. Elegantně, ale nijak luxusně oblečená. Ráčkující, přitom precizní a přesná ve vyjadřování. Taková je skoro devadesátiletá Doris Grozdanovičová. Tak jsem ji viděl naposledy, na podzim minulého roku za výjimečných okolností – v Terezíně, kde ji před sedmdesáti lety trýznili hladem, zavraždili maminku, bratra a tatínka transportovali do Osvětimi.

Doris Grozdanovičovou obstoupili lidé z Klubu přátel Paměti národa a naslouchali jejímu tichému vyprávění. Paní Doris, která se narodila v dubnu 1926, vyrůstala v Brně: „Maminka milovaná, tatínek milovaný a bratr obdivovaný. Všechno, co ze mě je dnes, je bratrova zásluha. Vždycky mě motivoval, abych se vzdělávala. Kdybych ho neměla, tak bych asi dost lajdačila,“ usmívá se Doris.

Židovská rodina Schimmerlingů do synagogy nechodila, víru nijak nepraktikovali. Podle nacistických norimberských zákonů jim bylo po roce 1940 zakázáno chodit do kina, na hřiště, a mnoho dalšího, včetně chovat domácí zvířata: „Měla jsem kočku, Šnutzka se jmenovala. Dodnes mě to bolí. Když na ní vzpomenu, chce se mi plakat. Byly jsme k sobě čímsi svázány. Když jsem jí svěřila sousedům, odmítala jíst a brzo zemřela. Jakoby tušila, co na nás čeká,“ vypráví Doris Grozdanovičová na ulici před Muzeem terezínského ghetta.

Doris na začátku války zažila sešup jako většina židovských obyvatel protektorátu: vyhodili jí ze školy, rodinu vystěhovali z velkého bytu, museli se nastěhovat na okraj města: „Bydleli jsme tři rodiny v jednom malém ošklivém bytě. Každá rodina měla jeden pokoj. Mysleli jsme, že nic horšího nemůže být!“ Šestnáctiletá Doris se tajně radovala, když se dozvěděla, že celá rodina musí odjet do jiného města, daleko od Brna, a které bude jen pro Židy, do Terezína. „V Brně byla spousta Němců, kteří se v podstatě přes noc stali hitlerovci. Před tím to byli docela normální lidi,“ popisuje Doris Grozdanovičová věc, kterou dodnes jen těžko chápe, kde se vezme najednou tolik nenávisti.

„Celý den a celou noc jsme jeli do Terezína. Vždycky nás někde odstavili a čekali jsme.“ Vlak zastavil v Bohušovicích, ještě nebyla položena vlečka do nedalekého Terezína. Doris vystoupila a prožila první šok: „To bylo strašné, hrozná zima. A já tam spatřila první mrtvolu ve svém životě. Ležela na márách, měla ceduli s číslem na palci u nohy.“ Dívka s rodiči a bratrem bez větších problémů zvládla tříkilometrový pochod do obehnaného ghetta. Tady rodinu četníci rozdělili. Doris s maminkou poslali do Hamburských, tatínek s bratrem šli do Sudetských kasáren.

Dívka s ovečkou

Doris v ghettu dostala výjimečně dobrou práci. Měla každý den vyhnat stádo ovcí za terezínské šance a starat se o ně. Celé dny posedávala na louce: „Vždycky jsem četla, zatímco se ovečky klidně pásly.“ Žádnou idylu si představovat nejde: Doris trpěla hlady, starostmi o rodiče a bratra, denně viděla umírat staré a nemocné, zmučené a zoufalé lidi, živořila v jedné cimře, kde se na zemi tísnilo devatenáct lidí.Doris Grozdanovičová je slavná. Její fotku otisky desítky časopisů, publikovali snad ve všech knihách o terezínském ghettu. Vysvětlení je jednoduché: jedná se o zcela výjimečnou, nestylizovanou a autentickou fotografii z Terezína, z doby před 70 lety, kousek od krematoria. Právě tam tenkrát dělníci hloubili studnu. Jejich mistr Josef Toman tajně vyfotil Doris – terezínskou vězeňkyni, jak pase ovce. Kdyby ho při tom chytli četníci, kteří ghetto hlídali, pravděpodobně by skončil v řetězech v nedaleké Malé pevnosti. Fotografii „Dívka s ovečkou“ Toman po válce Doris předal. Potkali se v Kostelci nad Ohří, kde oba po válce žili.

Řval, že mě oběsí a pošle do Polska

Pro Doris si přišel četník druhý den. Výslech vedl jistý Hašek, který byl po válce souzen za brutalitu a vraždy vězňů: „Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska! Pro mě jako pro šestnáctiletou dívku byla představa, jak jedu oběšená do Polska tak komická, že jsem se začala smát a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo,“ vypráví Doris Grozdanovičová. Je pravděpodobné, že jí Hašek propustil, protože se za Doris přimluvili jiní četníci. Byla mladičká a veselá a oni jí znali. Každý den se s nimi zdravila, když vyháněla ovce na pastvu. Je také pravděpodobné, že jí pustil, protože Eva ve vedlejší místnosti udala Benyho Grünbergera. To byl židovský zahradník, který se staral o pozemek jednoho důstojníka SS. Ostatním vězňům se svěřil, že mu esesman povolil pěstovat zeleninu. Eva Mendlová se domnívala, že se mu nic nestane,když řekne, že zeleninu měla od něj. Esesman však všechno popřel a Benyho transportovali do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře.

„Řval na mě, že když mu nepovím, kde k tomu Eva přišla, tak mě oběsí a pošle do Polska! Pro mě jako pro šestnáctiletou dívku byla představa, jak jedu oběšená do Polska tak komická, že jsem se začala smát a on mě vyhodil. Tím to pro mě skončilo“

Nechceš se stát mojí dcerou?

Největší obavy vězni v Terezíně prožívali z transportů na východ. Netušili, že směřují do Osvětimi, ani jaká hrůza na ně čeká. Podvědomě každý věděl, že to bude horší, říká Doris. Na seznamu transportovaných jednoho dne objevila tatínka, později i bratra. V té době už nežila její maminka, bylo jí padesát let. Doris v Terezíně zůstala sama. Na úplném konci války, kdy Terezín už spravoval Červený kříž, a nacisté utekli, blížila se Rudá armáda, zeptal se jí jeden z četníků, jaké má plány po válce? Doris mu popravdě odpověděla, že se nemá kam a ke komu vrátit: „On se mě ptal, jestli bych nechtěla jít k nim, že měl dceru, která by dnes byla stará jako já a zemřela před třemi lety na zápal mozkových blan. A já jsem řekla ano,“ vypráví Doris, jak našla novou rodinu, která se o ní prý velmi dobře starala několik měsíců. Pak se u nich objevil její bratr, který přežil Osvětim. S ním pak odjela do Brna, kde našli byt po odsunutých Němcích. Doris se vrátila na školu.

S KSČ jsem oslavila stříbrnou svatbu, ale rozešli jsme se

Už v červnu 1945 navštívila Doris v Kostelci kancelář KSČ, stala se členkou. Studovala filozofii, dlouhá léta pracovala v tiskárně jako korektorka, pak jako redaktorka v Čs. svazu spisovatelů, od patnácti let je velikou čtenářkou, milovnicí kvalitní literatury a cestování. Z KSČ vystoupila krátce po srpnové invazi varšavských vojsk v roce 1968: „Do strany jsem vstoupila, protože mě osvobodila Rudá armáda. O zvěrstvech Stalina jsme nevěděli. Když Sověti přijeli podruhé, ale tentokrát jako okupanti, jako ti zlí, samozřejmě jsem ze strany odešla,“ vysvětluje Doris Grozdanovičová.

Radiodokument