Společnost On Air – Ženy za pultem (2016)

Přidal: Premek |

Květen 4, 2016

„Podle našeho názoru není možné, aby člověk, který dělá 8 hodin 5 dní v týdnu, žil v takové nejistotě,“ říkají Ľuba Kobová a Tomáš Bek, sociologové, kteří se podíleli na výzkumu nazvaném Ženy za pultem. Připravila Táňa Zabloudilová.

Natočeno 2016. Premiéra 2. 5. 2016 (ČRo Radio Wave, 15:20 h.).

Lit.: Zabloudilová, Táňa: Být prodavačkou je dnes stigma. Pokladní v hypermarketech žijí na hranici chudoby. In web ČRo Radio Wave, 2. 5. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „S postindustriální společností byla spojená očekávání, že to bude společnost vědění, založená na znalostech, ale tady vidíme její odvrácenou stranu.“

Pokladní v českých supermarketech jsou ze svých mezd schopny jen tak tak uživit samy sebe. Pokud je podporuje partner, mohou žít klidněji. V případě, že musí živit děti, se s celými rodinami propadají do chudoby. Velké řetězce dlouhodobě snižují náklady na mzdy a zaměstnance v podstatě drží v šachu. V některých oblastech lidé jiné možnosti než sednout si na židli za pokladnu zkrátka nemají.

„Podle našeho názoru není možné, aby člověk, který dělá 8 hodin 5 dní v týdnu, žil v takové nejistotě,“ říkají Ľuba Kobová a Tomáš Bek, sociologové, kteří se podíleli na výzkumu Multikulturního centra Praha a Fakulty humanitních studií UK nazvaném Ženy za pultem. Trend poslední doby nutí prodavačky brát méně směn, než vystačí na plný úvazek. „Jsou ohroženy tím, co nazýváme podzaměstnanost. Rády by pracovaly víc, ale zaměstnavatel jim to neumožní. Jsou pak ochotnější brát přesčasy, nebo si častěji hledají druhé práce,“ vysvětluje Bek. „Z práce se vrací až v noci, o půlnoci vaří jídlo na druhý den, brzy ráno zase musí na další směnu,“ doplňuje Kobová. „Ženy, které mají děti, často vůbec nemají čas s nimi mít nějaký vztah.“ Při tom všem mají každý měsíc strach, že na ně nezbude dost směn. Výdělek nikdy nemají jistý.

Tomáš Bek připomíná zánik mnoha českých průmyslových podniků po transformaci v 90. letech, kdy zmizelo mnoho pracovních míst. Právě ve službách, i v hypermarketech a supermarketech, se začaly vytvářet nové pracovní pozice. „S postindustriální společností byla spojená očekávání, že to bude společnost vědění, založená na znalostech, ale tady vidíme její odvrácenou stranu. Lidem, kteří byli vyškoleni proto, aby pracovali v průmyslových podnicích, a kteří znalosti nemají, nezbývá než pracovat právě za pokladnami.“

Ľuba Kobová upozorňuje na to, že si dnešní česká společnost většinou neuvědomuje, že tito lidé nemají lepší možnosti. „Například nedávno v pořadu Máte slovo to zaznělo několikrát: ‚Přece vás tam nikdo nedrží, proč nejdete pracovat jinam?‘ Myslím, že to dobře poukazuje na nepochopení toho, že v některých regionech, lidé s některými typy vzdělání a s některými typy problémů, například zadlužeností, nic jiného dělat nemohou. Práce na pokladně je jednou z nejsnáze dostupných.“

„‚Chtěli jsme víc než supermarkety‘ je i název memoárů Václava Klause,“ doplňuje na závěr Tomáš Bek. Celý rozhovor, včetně doporučení institucí, na které se mohou prodavačky v nesnázích obracet, i popisu potenciálních systémových změn si pusťte ve zvukovém záznamu.

Radiodokument