Portréty – Dušan Havlíček (2016)

Přidal: Premek |

Srpen 18, 2016

V červnu 1968 se Dušan Havlíček dostal do samotného mocenského centra země – nastoupil totiž na tiskové oddělení ÚV KSČ. Co z toho vzešlo? Jedno z unikátních dobových svědectví zevnitř… Připravil Jan Sedmidubský.

Hovoří historik Zdeněk Doskočil.

Natočeno 2016. Premiéra 18. 8. 2016 (ČRo Plus, 20:05 h). K poslechu zde.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Dušan Havlíček: Všechna moc patří aparátu! In web ČRo Plus, 18. 8. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Pohledů na rok 1968 v Československu už je dnes opravdu dostatek, a kdo chce, dozví se prakticky o jakémkoli aspektu tehdejšího obrodného procesu či chcete-li pokusu o symbiózu autoritativního systému s demokracií. Přesto jedno svědectví o těch bouřlivých měsících osmašedesátého roku zůstává dodnes trochu ve stínu, snad i proto, že jeho protagonista se po roce 1989 nijak zvlášť nedral dopředu.

Dušan Havlíček, muž svým vzděláním spjatý s hudbou, se nakonec stal novinářem a v červnu 1968 přijal nabídku Čestmíra Císaře stát se vedoucím oddělení tisku, rozhlasu a televize na Ústředním výboru Komunistické strany Československa. Ocitl se v centru moci a nestačil se divit.

Student dirigování v odboji

Ne že by Dušan Havlíček vůbec nevěděl, co jsou soudruzi z aparátu zač. Sám patřil k privilegované vrstvě studentů, kteří po ukončení studií v roce 1948 mohli na rozdíl od mnoha svých vrstevníků více méně nerušeně pokračovat v práci a realizovat se v oboru, který vystudovali.

Mladý komunista Havlíček měl ovšem za sebou už odbojovou činnost – v květnu 1944 byl jako vedoucí ilegální komunistické studentské buňky na pražské konzervatoři zatčen a vězněn v Terezíně a v Norimberku, kde byl v listopadu 1944 odsouzen k šesti letům káznice. V dubnu 1945 byl pak ve Straubingu osvobozen americkou armádou. Po návratu do Prahy se opět pustil do studia a s nemenším zápalem také do stranické práce na konzervatoři a v hudebním prostředí vůbec.

Z estrády do novin

Dušan Havlíček měl po únoru 1948 nakročeno ke vcelku typické kariéře v rámci kulturní politiky vládnoucí strany, přičemž mu připadla na starost spíš lehčí múza. Od konce 40. let se pohyboval v oblasti, které by se dnes řeklo zábavní průmysl – zprostředkovával koncerty kavárenských kapel a jazzových orchestrů, pořádal estrády, zároveň měl na starosti nejrůznější folklórní akce, jako třeba Strážnické slavnosti. O stylu tehdejší práce v oboru i o šíři záběru dostatečně vypovídá název tehdejšího Havlíčkova zaměstnavatele – Hudební a artistická ústředna.

Ke konci 50. let se z Dušana Havlíčka stává novinář. Nejprve externě přispíval do kulturní rubriky Rudého práva a od roku 1963 se stal redaktorem Kulturní tvorby, což byl nově založený časopis vzniklý sloučením dvou dosavadních titulů, jemuž na svět pomohl tehdejší tajemník ÚV a po dva roky ministr školství Čestmír Císař. Podle vlastních slov se teprve v Kulturní tvorbě, dnes neprávem opomíjené konkurenci tehdejších Literárních novin, Havlíček naučil dobře psát.

Do Baráku

Když byl v květnu 1968 Havlíček osloven Čestmírem Císařem, tehdy (už zase) tajemníkem ÚV KSČ, nad nabídkou vést úsek tisku chvíli váhal, navíc jeho jmenování také neprobíhalo zcela hladce. Ale nakonec rozhodnutí padlo a Havlíček, který bydlel na Letné, pak v počínajícím létě chodil občas do práce pěšky z Letenských sadů – sídlo Ústředního výboru Komunistické strany měl pod sebou jako na dlani.

Mohutná budova na nábřeží (které dodnes velmi příznačně nese jméno prezidenta Ludvíka Svobody, možná té vůbec nejproblematičtější ikony roku 1968) v sobě skrývala mohutný aparát plný vyměnitelných figur, které se už od roku 1968 zuby nehty držely svých pozic a v rozporu s proklamacemi reformního křídla strany neměly zájem měnit vůbec nic, natož celý kurs státu a vládnutí. Jakákoli změna v mocenské pyramidě totiž všechny tyto lidi fatálně ohrožovala. Po pár dnech ve funkci šéfa oddělení se Dušan Havlíček nezřídka vracel domů v hluboké depresi a nejspíš s pocitem, že tohle nemůže dopadnout dobře.

Média se ptají, strana mlčí

Je nutné to znovu zdůraznit – v průběhu jara 1968 sice nešlo komunistické straně upřít snahu o demokratizaci poměrů v zemi (nikoli však o demokracii a volnou soutěž politických stran, tak daleko situace nikdy neuzrála), ale stranický aparát, čili byrokratické tělo strany, v tomto směru představovalo ohromnou brzdu. Havlíček navíc vedl oddělení, které se víc než jakékoli jiné ocitlo ve dvojím ohni – na jedné straně snaha aparátu o status quo, na druhé tlak tehdejších už velmi liberálních médií a snaha novinářů najít nový způsob koexistence a komunikace s vládnoucí KSČ. Navzdory všemu optimismu a dobré vůli to byl pokus o pověstnou kvadraturu kruhu.

Nejvíc se to projevilo v několika klíčových momentech, například na přelomu července a srpna 1968 při zdlouhavých jednáních stranického předsednictva se Sověty v Čierné nad Tisou. V budově ÚV KSČ vládlo mrtvolné napětí – všichni zoufale čekali na jakékoli konkrétní zprávy z Čierné, a ty stále nepřicházely. Celá země, a hlavně média, zatím začala být netrpělivá, co to tam proboha na východě dohadujete a proč o tom nic nevíme?!?

Havlíček tuto epizodu později barvitě popsal v knize Jaro na krku – zatímco on v Praze netrpělivě čekal na zprávy z Čierné, jeho manželka Duňa Havlíčková se v té době pokoušela proniknout s televizním štábem na nádraží v Čierné, kde sovětská a československá stranická delegace jednaly. V té době patřila k nejschopnějším a nejodvážnějším televizním novinářům v Československu. Velký ohlas (a velké pozdvižení v Moskvě i mezi pražskými konzervativci) vzbudilo její interview se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem, který se na přelomu května a června 1968 „léčil“ v Karlových Varech, ale ve skutečnosti tu byl evidentně na obhlídce.

Gogolovský obraz

Dušan Havlíček byl přizván i k jednání předsednictva ÚV KSČ večer 20. srpna a zažil tedy onen okamžik, kdy se špičky strany dověděly, že Sověti napadli zemi. Jako očitý svědek také bezprostředně po okupaci své svědectví namluvil na pásek (záznam je dnes zřejmě nedostupný), který byl vysílán ihned poté v rozhlase.

Od té doby měl Dušan Havlíček cejch – veřejně promluvil o něčem, co mělo zůstat utajeno, byť jenom potvrdil to, co se stejně tušilo – že za okupací museli stát i lidé jako Vasil Bilak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka a další. Ostatně popis té osudné noci v budově na nábřeží najde čtenář i ve zmíněné knize s poněkud ironickým titulem Jaro na krku, tedy v Havlíčkových vzpomínkách na rok 1968, které u nás vyšly v roce 1998 péčí Ústavu pro soudobé dějiny.

Dnes na chování stranických funkcionářů možná nejvíc šokuje míra neschopnosti vládnout, když nastane krize. Místo aby včas zmizeli do úkrytu a pokusili se nepustit události z rukou, hádají se, kdo za to může, a zároveň čekají jako ochromené ovce na příchod Revizora, to jest na to, až do zasedačky konečně vstoupí sovětští výsadkáři a zatknou je. Zbytek jejich moskevské anabáze až k podpisu onoho ostudného protokolu je snad dostatečně znám – kromě Františka Kriegla nakonec neobstál nikdo.

Z Baráku – a do Ženevy

Dušan Havlíček vydržel ve své funkci šéfa oddělení pro tisk, rozhlas a televizi do jara 1969 – v březnu odchází, doslova na poslední chvíli před sesazením Alexandra Dubčeka, jako zpravodaj ČTK do Ženevy. V dané situaci to byla velmi laskavá úniková cesta a Havlíček ji i s rodinou využil. Před koncem roku 1969 odmítl uposlechnout výzvy k návratu do Prahy a v lednu 1970 požádal ve Švýcarsku o azyl.

To, že ho dostal, rozběsnilo Prahu natolik, že byl vzápětí odsouzen v nepřítomnosti na dvanáct let. Obžaloba hovořila o rozkrádání majetku, nedovoleném opuštění republiky a poškozování jejích zájmů v zahraničí, čímž byly míněny asi dva články v západním tisku, kde Havlíček vylíčil situaci těch, kterým se Husákův režim začal mstít za jejich postoje v osmašedesátém roce.

Spolu s Mlynářovou knihou Mráz přichází z Kremlu je i Havlíčkovo Jaro na krku dodnes cenným svědectvím zevnitř komunistické strany v proměnlivé situaci roku 1968 – kdo chce pochopit, v čem spočívaly limity toho báječného léta, které skončilo tragédií, nemůže ji pominout.

Radiodokument