Dobrá vůle – Šon Chung z Hradce (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 2, 2016

Čtyřiadvacetiletý Šon se narodil ve Vietnamu, ale od dětství žije v Čechách. Studuje biologii na vysoké škole, mluví dokonale česky, a má dokonce i typicky jihočeskou zálibu – rád rybaří. Touží se integrovat do české společnosti, ale zároveň si chce zachovat vlastní identitu. Proto také pořádá v Jindřichově Hradci akce, které představují místním vietnamskou kulturu, tradice nebo gastronomii. V dokumentu se střídají reportážní pasáže z Šonových akcí s jeho osobní výpovědí, jež je otevřeným svědectvím o životě, pocitech a postavení Vietnamců v malém českém městě. Připravila Hana Soukupová. Technická a hudební spolupráce Libor Soukup. Dramaturgie pořadu Lenka Svobodová.

Natočeno 2016. Premiéra 5. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 12. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h). Repríza 12. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 10. 8. 2019 (ČRo Plus, 21:30 h.) v cyklu Dobrá vůle Plus.

Lit.: Svobodová, Lenka: „Cizím Čechům netykám.“ Dokumentární portrét jako osobní výpověď i svědectví o životě, pocitech a postavení Vietnamců v malém českém městě. In web ČRo 2 Praha, 12. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Mrzí mě, že mi lidé u stánku tykají. Dřív jsem se utěšoval tím, že vypadám hodně mladě. Ale děje se to i teď. Já sám nikomu cizímu netykám, považoval bych to za nezdvořilost,“ říká Šon.

Šon Chung sice studuje biologii na vysoké škole, ale když se postaví za pult rodinného obchůdku, zákazníci mu často tykají úplně bez okolků. „Trošku mě to mrzí,“ přiznává s úsměvem. „Dřív jsem se utěšoval tím, že vypadám hodně mladě. Ale děje se to i teď. Já sám nikomu cizímu netykám, považoval bych to za nezdvořilost.“

Odkaz „adoptivních“ českých prarodičů

Šon Chung pochází z Vietnamu. Jeho čeština je ale dokonalá a bez přízvuku. Jen výjimečně se maličko zadrhne při obtížnějším skloňování nebo ve chvíli, kdy hledá přesný výraz. „Přišel jsem do Čech za rodiči, když mi bylo deset let,“ vzpomíná. „Vůbec jsem si tehdy neuvědomil, jak to bude těžké. Naivně jsem si představoval, že se všude na světě s vietnamštinou nějak domluvím.“

Před 15 lety ještě nebylo v českých školách tolik vietnamských žáků jako dnes a Šon Chung si kvůli potížím s jazykem, drobné postavě i neznalosti prostředí užil svoje. Hodně mu tehdy pomohla rodina a „adoptivní“ čeští prarodiče. „Dědeček“ ho bral s sebou na ryby a probudil v něm koníčka, který se stal později jeho odbornou specializací. Díky péči „babičky“ si zase vylepšil češtinu.

Uzavřená komunita?

Vietnamská menšina má pověst uzavřené komunity. Ale Šonův přístup k majoritní společnosti je srdečný a otevřený. S radostí seznamuje své přátele, zákazníky i sousedy se vším zajímavým a dobrým, co jeho původní vlast nabízí. Od kulinářských specialit až po informace o vietnamských tradicích.

V Jindřichově Hradci, kde žije, se třeba podílel na organizaci výstavy vietnamského textilu v Domě gobelínů a pravidelně připravuje zdarma pro veřejnost ochutnávky různých asijských dobrot. Sám Šon zdůrazňuje, že ho česká zkušenost hodně obohatila. Když ale posloucháme, jak láskyplně a s úctou mluví o svých rodičích, je docela jasné, že i my bychom mohli od svých vietnamských sousedů získat víc než jen recept na jarní závitky.

Radiodokument