Vyprávět nevyprávěné 1/2 (2016)

Přidal: Premek |

Listopad 8, 2016

Brit Jensen, Dan Moravec, Eva Nachmilnerová. Hudba Filip Jakš. Máte příběh, který jste ještě neměli odvahu někomu říci? Možná nebyla příležitost jej vyprávět, anebo nebyl, kdo by ho poslouchal? Na počátku tohoto roku jsme zveřejnili neobvyklou výzvu: chtěli jsme od vás, posluchačů, nevyprávěné příběhy z období před rokem 1989. V rámci dokumentu Dvojky Českého rozhlasu teď uslyšíte první část vašich příběhů, výsledek projektu Vyprávět nevyprávěné, příběhy, které zazní od roku 1989 vůbec poprvé.

Natočeno 2016. Premiéra 1. dílu 13. 11. 2016 , 2. dílu 20. 11. 2016 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.). K poslechu zde a zde.

Po 1. dílu následovalo Noční Mikrofórum (13. 11. 2016, ČRo 2 Praha, 22:40 – 23:30 h.). Host: Mikuláš Kroupa, zakladatel a ředitel Post Bellum, o.p.s.

Po 2. dílu následovalo Noční Mikrofórum. Moderuje Magdalena Šorelová. Host: Mgr. Zdeněk Hazdra, Ph.D., historik, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pozn.: Projekt Vyprávět Nevyprávěné připravovala Brit Jensen ve spolupráci s Danem Moravcem a Evou Nachmilnerovou. Projekt vznikl v mezinárodní spolupráci Ironcurtainproject – tedy Za Železnou oponou, s kolektivem nizozemských novinářů.

Stránky projektu

Lit.: Hanáčková, Andrea: Reflexe normalizace na vlnách Českého rozhlasu (cykly Told Untold a Děti Charty). In Svět rozhlasu 37/2017, s. 25 a násl. (článek).

Lit.: Jensen, Brit: Vyprávět nevyprávěné: 50 zamlčovaných příběhů z období před rokem 1989. Dvoudílná série dokumentů z unikátního posluchačského projektu. In web ČRo 2 Praha, listopad 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začátkem roku 2016 jsme v ČR začali s nezvyklým hledáním na téma: nevyprávěné příběhy z období před rokem 1989. Hledat něco, o čem nikdo právě nemluví, je samozřejmě trochu paradox. Přesto jsme pustili do éteru výzvu. A dostali jsme více než 50 příběhů.

Osm nizozemských novinářů před lety spustilo Iron Curtain Project, ve kterém různými způsoby zkoumají, jak nás dnes ovlivňuje železná opona. I my jsme vyzvali posluchače, aby s námi sdíleli své příběhy. Dokumentaristka Brit Jensen s hudebníkem Filipem Jakšem z nich pak vytvořili pět krátkých dokumentů, které odvysíláme jako Vyprávět nevyprávěné I a II.

„Sbíráme osobní zkušenosti, zážitky a vzpomínky z doby před rokem 1989. Zajímají nás možná osobní pochybení, kompromisy, kterých se mnoho lidí bylo nuceno z různých důvodů dopouštět, i to, za co se Vy osobně cítíte vinni nebo spoluzodpovědní. I tyto příběhy jsou součástí naší historie a chceme je sdílet – bez odsuzování, se snahou pochopit období naší nedávné historie i motivace lidí, kteří v ní žili.“
Původní výzva projektu Vyprávět nevyprávěné

Jsou to příběhy o dilematech. O tom, jaké to je, když je člověk k něčemu tlačen/nucen/veden. Nebo když si třeba jenom neuvědomí, čeho se kvůli svému činu stane součástí. A vystupují v nich obyčejní lidé.

Muž, který byl v 80. letech jako student ambiciozní svazák. Vesničan, který se stal tajemníkem a pak psal i komunistické proslovy, aniž by tomu nějak věřil, jak sám dnes tvrdí. Kluk, který se v 17 ocitl u výslechu a řekl pravdu, čehož pak velmi litoval. Jak o tom všem přemýšlejí dnes?

Projekt uskutečnila za Český rozhlas dokumentaristka Brit Jensen ve spolupráci s Danem Moravcem a Evou Nachmilnerovou. Další krátké animované filmy a divadelní představení můžete vidět na stránkách projektu.

Pořad Vyprávět nevyprávěné měl celovečerní předpremiéru v březnu 2016 na festivalu Jeden svět. Kromě krátkých rozhlasových dokumentů se tam tehdy prezentovaly i filmové animace a divadelní monolog, který jsme dělali v koprodukci s nizozemskými novináři právě na základě zaslaných příběhů.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Brit hledá komunistu. In web DokRevue, 22. 12. 2016 (recenze). – Cit.: Rozhlasová teoretička Andrea Hanáčková přichází v předvánočním blogu s reflexí vyprávění neodvyprávěných příběhů – soustředí se na citlivé dílo Brit Jensen a její snahu osvěžit Čechům paměť.

Začátkem loňského roku se Český rozhlas zapojil do rozsáhlého celoevropského cyklu vyprávění dosud nevyprávěných příběhů Told Untold. Osmi mladým Holanďanům, kteří jsou podepsáni pod konkrétní stránkou Iron Curtain Project, bylo zhruba deset let, když v listopadu 1989 padla berlínská zeď. Nyní se obrací na předchozí generace a zajímají je příběhy, které zůstaly ještě čtvrt století po konci komunismu neodvyprávěné. V Českém rozhlase se projektu ujal Dokument Dvojky dramaturga Daniela Moravce, autorsky jej zaštítila především Brit Jensen. Dánka žijící deset let v České republice se celý rok snažila Čechům osvěžit paměť. Nemohla tušit, jak těžké to bude.

Kainovo znamení

V roce 1989 měla Komunistická strana Československa jeden a půl milionu členů. Podle historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů není snadné určit, kolik z těchto lidí dosud žije, ale vzhledem k tomu, že do strany vstupovali i dvacetiletí svazáci na sklonku osmdesátých let, nutně musí jít i dnes o statisíce lidí, kteří v sobě nesou nejen svědectví minulosti, ale – jak ukazuje aktuální dokumentární série, především trauma svého bývalého členství.

Rozhlas se pokusil tyto lidi oslovit a vysvětlit, o co jde: „Sbíráme osobní zkušenosti, zážitky a vzpomínky z doby před rokem 1989. Tyto příběhy jsou součástí naší historie a chceme je sdílet – bez odsuzování, se snahou pochopit období naší nedávné historie i motivace lidí, kteří v ní žili.“ Tak byla formulována základní teze projektu s vírou, že záruka anonymity otevře v lidech touhu vyprávět, k čemu dosud neměli odvahu a vůli.

Spoty vyzývající posluchače, aby se podělili o své příběhy, vysílalo několik stanic Českého rozhlasu. Další výzvy se objevily v tisku, Brit Jensen rozvěsila letáky v domovech důchodců. Odpověď však byla velmi chabá. Prvních dvacet minut dokumentu, v němž své pátrání tematizuje, vypráví o velkém mlčení, jež v Čechách kolem tématu vládne. Dokumentaristka se ptá jednoduše: „Znáte někoho, kdo byl před rokem 1989 v komunistické straně.“ „Těch bylo!“, mávne každý respondent rukou. „Každej druhej!“, replikuje další. Při prosbě o konkretizaci však nastává ticho, neurčité hezitační zvuky a rezignace – osobně známe málokoho. Později tedy volí autorka jinou taktiku – kontaktuje lidi mladší generace, kteří sami stranou neprošli, „zaplaťpánbu, nebyl jsem ani pokoušenej“, říká jeden z nich a snaží se je přesvědčit, aby oslovili své rodiče, blízké příbuzné a nabídli jim možnost o své zkušenosti vyprávět. Tam zase naráží na strach. Na neochotu jít do konfliktu, otvírat vytěsněnou hanbu, odhalovat Kainovo znamení. Děti, vnučky a vnuci, synovci a neteře se nechtějí ptát, cítí se nejistí, bojí se. Dokument zachrání několik jedinců, kteří na výzvu nakonec reagují a o svém stranickém angažmá promluví. Jsou čtyři.

Svazácká košile

V rámci české účasti na mezinárodním projektu tedy vzniklo několik desetiminutových vyprávění, jeden „velký“ padesátiminutový dokument pro Český rozhlas Vltava (dramaturgie Eva Nachmilnerová), přičemž na webu projektu jsou zveřejněny další příběhy, které se objevily formou dopisu, scénického čtení nebo byly zpracovány jako krátký animovaný film. Potíže s respondenty způsobily naprostou nahodilost témat, která přináší spíše marginální útržky z normalizační reality, než komplexnější sebereflexi. Vyprávění mistra ze slévárenské haly, agilního vysokoškolského svazáka, naivního muže, který dodnes vzpomíná na nabídku udavačské spolupráce tak, že „to asi byla ta StB“. Příběh muže, který v šestnácti letech při vysilujícím výslechu zřejmě nešťastným výrokem ublížil kamarádovi, ani po letech si není jist, co přesně se stalo. Paní, která se dosud vnitřně ani formálně nevypořádala s ženou, jež na ni donášela. Při pohledu na jednotlivá zdánlivě titěrná osobní témata působí enormní úsilí tvůrců jaksi nevyváženě. Jenže v tom tkví podstata celého uchopení této nedávné historické éry, v níž marginalizace jakéhokoli činu tvořila bázi normalizačního úsilí vládnoucí strany, vlády a represivních složek moci.

„Zajímají nás možná osobní pochybení, kompromisy, kterých se mnoho lidí bylo nuceno z různých důvodů dopouštět, i to, za co se Vy osobně cítíte vinni nebo spoluzodpovědní,“ píše se v původní projektové výzvě. Brit konstatuje v jednom z dílů, že trvá poměrně dlouho, než se respondent dostane k vyprávění o sobě. Kroužení probíhá na ose: byla to těžká doba, fronty před obchody, obtíže s dětmi a jejich vzděláváním, všudypřítomnost kontroly. Najít v pohledu za horizont uplynulých pětadvaceti let v šedi vzpomínek stěžejní okamžik, který stojí za vyprávění, muselo stát Brit Jensen mnoho trpělivosti a vytrvalého lpění na základní myšlence projektu. Samotné vyprávění totiž vlastně tak zajímavé není. Bývalý svazák popisuje, jak se stal svazákem, co ve svazu dělal, jak to bylo všechno formální a jak by se možná stal i komunistou, kdyby nepřišel listopad 1989. Jindy mistr slévárenské haly vypráví, jak se staral o lidi v několika provozech, jakou za ně cítil odpovědnost, jak vlastně tu práci dělat nechtěl a že nejhorší ze všeho bylo psát na ty lidi kádrové posudky. To, co z příběhů činí pozoruhodné miniatury, jsou především Britiny otázky, střih a postprodukční hudební zpracování. V tomto případě hudba s převahou dunivých spodních basových tónů navozuje atmosféru rozlehlých hal, v nichž v tmavém koutku za plentou nešťastný mistr sepisuje na bílý papír s nadpisem Posudek na spolupracovníka ubohá udání. Brit se na to jemně, ale vytrvale vyptává. Jak vypadalo ono pracovní místo, jak vypadal ten papír, který se zakládal do stroje, co přesně posudek obsahoval, kdo to po mistrovi slévárenské výroby vlastně chtěl, jak věděl mistr o jednom každém svém pracovníkovi, zda chodí, nebo nechodí do kostela. Tento respondent hovoří pomalu, chraplavým hlasem hledá slova, tvoří je s úsilím, zároveň však s fascinujícím uměním zkratky a detailu, jímž ozřejmuje, jak stresující, fyzicky a psychicky náročné prostředí ve vzpomínkách prochází. Tíživost mluveného projevu se pojí s temnou hudbou s ozvuky zvonů, houslí, basovým rejstříkem jakoby varhanní klaviatury a jemnými bicími, jež evokují odbíjení času ve chvíli, kdy respondent mluví o permanentním vnitřním napětí. (…)

Radiodokument