Taxi Driver (2015)

The Philip Glass Ensemble formed in 1968 and performed in lofts, museums, art galleries and, eventually, concert halls. Two of Glass’s early pieces – the long form Music In Twelve Parts and the opera Einstein on the Beach – secured his reputation as a leading voice in new music.

But America’s soon-to-be most successful contemporary composer continued to earn a living by driving a taxi until he was 42.

„I would show up around 3pm to get a car and hopefully be out driving by 4. I wanted to get back to the garage by 1 or 2am before the bars closed, as that wasn’t a good time to be driving. I’d come home and write music until 6 in the morning.“

Glass’s new musical language – consisting of driving rhythms, gradually evolving repetitive patterns and amplified voice, organs and saxophones – reflected the urgency of the city surrounding him. New York, on the brink of financial collapse, was crime-ridden and perilous. Driving a cab offered more than a window on this gritty, late night world. Almost every other month, according to Glass, a driver colleague was murdered. Glass escaped altercations with gangs and robbers in his cab.

One of the most successful films at the time was Martin Scorsese’s Taxi Driver starring Robert DeNiro. Glass couldn’t bring himself to watch it until years later. He says, „I was a taxi driver. On my night off, I was not going to go watch a movie called Taxi Driver.“

Produced by Paul Smith.
A Just Radio production for BBC Radio 4.

Lit.: Nachmilnerová, Eva: Philip Glass. Taxikář. In web ČRo 3 Vltava, 1. 2. 2017 (článek + nahrávka k poslechu + video s titulky + scénář v PDF v češtině ke stažení). – Cit.: K narozeninám Philipa Glasse uvádíme v pořadu Radiodokument premiéru britského dokumentu Paula Smithe s názvem Philip Glass. Taxi Driver.

Pozor: Ve vysílání Českého rozhlasu uvádíme v původním anglickém znění, otitulkovaný dokument a český scénář k vytisknutí naleznete ZDE.

Philip Glass se v něm ve vzpomínkách vrací do New Yorku sedmdesátých let minulého století a do svých paralelních životů, kdy coby taxikář projížděl nočními ulicemi nebezpečného velkoměsta a zároveň jako začínající skladatel dobýval alternativní uměleckou scénu Manhattanu.

Glass v roce 1968 založil uskupení The Philip Glass Ensemble, se kterým vystupoval v půdních prostorách, muzeích, uměleckých galeriích, až se probojoval i na koncertní pódia. Svou reputaci předního představitele moderní klasické hudby si vydobyl díky dvěma skladbám ze svého raného období – čtyřhodinové Hudbě o dvanácti částech a opeře Einstein na pláži.

Málokdo však ví, že tento nejúspěšnější velikán současné americké hudby se až do svých 42 let živil jako taxikář.

Glassův nový hudební jazyk – využívající překotných rytmů, postupně se rozvíjejících repetitivních vzorců a zesílených vokálů, varhan a saxofonů – odrážel naléhavost velkoměsta, které ho obklopovalo a které tvořilo kulisu jeho taxikářským jízdám. V té době byl New York městem prorostlým zločinností a plným nebezpečí, které stálo na samém pokraji ekonomického kolapsu. Philipu Glassovi však jeho služby za volantem taxíku přinášely mnohem víc než jen pohled na drsnou noční scenérii velkoměsta odvíjející se za okýnkem.

Pořad, který zvítězil v loňském roce v kategorii nejlepší pořad o hudbě na soutěži Prix Europa, vysílám v premiéře v původním znění.

Český scénář dokumentu si můžete stáhnout a vytisknout:
(Překlad: Viktor Heumann) SCÉNÁŘ V PDF

New York, 1976.
 Step inside Philip Glass’s taxi.
Hear the thrumming music of the urban landscape through the composer’s ears. And his story of hard won musical breakthrough during the city’s broken years. How long will the journey take? 27 minutes, 45 seconds.
The route? That’s up to the driver. These were the opening words to my pitch to BBC Radio 4, one year ahead of transmission, in the summer of 2014.

Inspired by Will Hermes’s excellent history of New York’s downtown music scene in the 70s, Love Goes To Buildings On Fire, and Glass’s own (then forthcoming) memoir Words Without Music, I wanted to offer an original and surprising perspective on the early work and social contexts of America’s most successful living composer.

Glass’s music is world famous and instantly recognisable, especially to radio producers who frequently use his Etudes as background music in their features. I wanted to bring his early music (namely Music In Twelve Parts) to the foreground, but I was aware that for some listeners, particularly those listening to daytime Radio 4, it’s deemed repetitive, droning, and impenetrable.