Osudové ženy – Jana Krejcarová (2017)

Přidal: Premek |

Březen 18, 2017

3. díl z cyklu Osudové ženy. Známé i téměř zapomenuté osobnosti a jejich příběhy, které poznamenaly dějiny uplynulých dvou staletí. Portrét surrealistické básnířky Jany Krejcarové připravila a slovem provází Magda Wdowyczynová. Dokudrama napsal Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Účinkují Andrea Elsnerová, Jan Teplý, Simona Poslerová, Justýna Hrazdirová, Josef Pejchal a Eva Vrbková. Hovoří literární kritik Radim Kopáč.

Natočeno 2017. Premiéra 24. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.). Repríza 14. 7. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.); 12. 8. 2023 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.).

Lit.: Denčevová, Ivana: Chraňte mně moru, tyfu a zdravého rozumu! Osudové ženy: Jana Krejcarová. In web ČRo 2 Praha, 24. 3. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Egon Bondy a Jana (Honza) Krejcarová patřili k sobě celý život. Přesto, že Honza byla 5x vdaná s jinými muži.

České „prokleté“ básnířce a prozaičce nikdo neřekl jinak než Honza. Za svůj život (1928─1981) snad měla mít stovky milenců a milenek. A proč tak přitahovala i básníka a filozofa Egona Bondyho?

Krejcarová byla dcerou známé novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Dětství po boku svérázné matky, které pomáhala i v protiokupačním odboji, ji v lecčems poznamenalo.

„Jana na sebe velmi záhy nabalovala matčiny negativní modely chování. Drobné dědictví rozfofrovala v bujarých pitkách. Intenzivně se družila i s tehdejší avantgardou směřující do undergroundu,“ poznamenává literární kritik Radim Kopáč. Takto pronikla do okruhu surrealistických tvůrců, jako byl například Karel Teige nebo její „osudový muž“ Egon Bondy.

Osudový muž Bondy

Se Zbyňkem Fišerem, později Egonem Bondym, se blíže seznámila při jeho vánoční návštěvě u ní doma (1948). Tehdy započal jejich dlouholetý, bouřlivý vztah. Přestože Krejcarová byla nakonec vdaná pětkrát, a taky měla pět dětí, Bondyho k sobě stále znovu vábila. Stejně se choval i Bondy.

Oba se taky několikrát dostali i do psychiatrických léčeben. Bondyho první hospitalizaci podle jeho otce zavinila Jana, která mladého básníka doslova uhranula. Krejcarová byla nevyrovnaná a netajila se odporem ke zdravému rozumu a „realitě“, která pro ni byla synonymem maloměšťáctví a nedostatku poezie.

Patologické chování

„Měla silné tendence k bájné lhavosti, k fantazírování, k mystifikacím a k různým hrám s lidmi, kteří s ní přicházeli do kontaktu. Velmi ráda střídala různé masky, různé polohy, jak bylo patrné i v jejím vztahu s Egonem Bondym.“ charakterizuje její místy zřejmě patologické chování kritik Kopáč.

Vztah Jany ke skutečnosti nejlépe vystihuje úryvek z její prózy Clarissa: „Styk s realitou, ono pověstné zaklínadlo lidí, jejichž pohlavní činnost se vybíjí souložemi s prezervativy a jejichž intelekt stačí na obsáhnutí značně silných naučných slovníků a římského práva. Prostě lidí, kteří vyjedou-li z Prahy na výlet do Hradce Králové, skutečně tam dojedou, a to i tehdy, vydají-li se na cestu s milenkou nebo svazkem veršů.“

Byla prostě jiná…

Jana Krejcarová žila nespoutaně, pro své okolí byla naprosto nevyzpytatelná. „Byla totálně sociálně nepřizpůsobivá, neměla vůbec žádnou odpovědnost k sobě samé, k druhým. Nebyla schopná hospodařit s penězi, se vztahy, s emocemi, všechno z ní prýštilo nekoordinovaně,“ líčí Kopáč. S tím souvisí i fakt, že se nebyla schopná postarat o svých pět dětí, které jí byly opakovaně odebírány. Nikdy také neměla žádné trvalé zaměstnání.

V roce 1966 byla dokonce odsouzena pro zanedbání povinné péče o děti a nastoupila do věznice v Pardubicích. Svůj pobyt ve vězení líčí v nesmírně silné próze Otisky duší. V souvislosti s jejím literárním odkazem jistě stojí za zmínku slavný dopis Egonu Bondymu, na který reagoval neméně známým a intenzivním Appendixem pro Honzu Krejcarovou. K jejich vzájemnému vztahu Kopáč podotýká: „Egon Bondy v tom, vztahu hrál spíše roli trpnou, pasivní. Ona měla roli aktivní, té Gradivy, která vždy kráčí o krok před ním“.

Proč Osudová žena?

A co z ní kromě její tvorby dělá osudovou ženu? „Rozhodně to nebyla krásná žena, ale měla vysokou inteligenci a ohromné charisma. A měla v sobě něco spalujícího, něco pohlcujícího, měla v sobě iracionalitu jako hnací motor,“ říká literární kritik.

Sama Krejcarová svůj životní postoj výstižně shrnuje v dopise Egonu Bondymu: „Jestli jsem někdy provedla v životě něco, za co se stydím, tedy to byly vždycky věci, které jsem provedla ze zdravého rozumu. Chraňte mně moru, tyfu a zdravého rozumu.“

Lit.: Wdowyczynová, Magda: Pitky, milenci, milenky, odboj, blázinec, umění… Osudové ženy: Jana Krejcarová. In web ČRo 2 Praha, 14. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Žila nespoutaně, pro své okolí byla naprosto nevyzpytatelná. Česká „prokletá“ básnířka a prozaička, o které vám zakázali se učit.

„Honza“ byla dcerou známé novinářky Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara. Dětství po boku svérázné matky, které pomáhala i v protiokupačním odboji, ji v lecčems poznamenalo. „Jana na sebe velmi záhy nabalovala matčiny negativní modely chování,“ upozorňuje literární kritik Radim Kopáč.

„Dědictví rozfofrovala v bujarých pitkách. Intenzivně se družila i s tehdejší avantgardou směřující do undergroundu.“ Tak pronikla i do okruhu surrealistických tvůrců Karla Teigeho. Bouřlivý vztah s kontroverzním básníkem a filozofem Egonem Bondym (Zbyněk Fišer) začal na vánoční party 1948.

Osudový muž Bondy

I když Krejcarová byla nakonec vdaná pětkrát (a měla pět dětí), Bondyho k sobě stále znovu vábila. A stejně se choval i Bondy. Oba několikrát skončili na psychiatrii. Bondyho první hospitalizaci podle jeho otce zavinila Jana, která mladého básníka doslova uhranula.

Krejcarová byla nevyrovnaná a netajila se odporem ke zdravému rozumu a „realitě“, která pro ni byla synonymem maloměšťáctví a nedostatku poezie. „Chraňte mne moru, tyfu a zdravého rozumu,“ napsala jednou.

„Styk s realitou, ono pověstné zaklínadlo lidí, jejichž pohlavní činnost se vybíjí souložemi s prezervativy a jejichž intelekt stačí na obsáhnutí značně silných naučných slovníků a římského práva. Prostě lidí, kteří vyjedou-li z Prahy na výlet do Hradce Králové, skutečně tam dojedou, a to i tehdy, vydají-li se na cestu s milenkou nebo svazkem veršů. “
úryvek z prózy Clarissa

Patologické chování

„Měla silné tendence k bájné lhavosti, k fantazírování, k mystifikacím a k různým hrám s lidmi, kteří s ní přicházeli do kontaktu. Velmi ráda střídala různé masky, různé polohy, jak bylo patrné i v jejím vztahu s Egonem Bondym,“ charakterizuje její místy zřejmě patologické chování kritik Kopáč.

„Byla totálně sociálně nepřizpůsobivá. Neměla vůbec žádnou odpovědnost k sobě samé, k druhým. Nebyla schopná hospodařit s penězi, se vztahy, s emocemi, všechno z ní prýštilo nekoordinovaně.“ Nikdy neměla žádné trvalé zaměstnání. Taky ale nebyla schopná postarat se o svých pět dětí, které jí opakovaně odebírali.

Zanedbání péče o vlastní děti

V roce 1966 byla dokonce odsouzena pro zanedbání povinné péče o děti. Pobyt ve vězení v Pardubicích líčí v nesmírně silné próze Otisky duší. V souvislosti s jejím literárním odkazem jistě stojí za zmínku slavný dopis Egonu Bondymu. On na něj reagoval neméně známým a intenzivním Appendixem pro Honzu Krejcarovou.

„Egon Bondy v tom vztahu hrál spíše roli trpnou, pasivní. Ona měla roli aktivní, té Gradivy, která vždy kráčí o krok před ním,“ myslí si Kopáč. Vztah Krejcarová–Bondy zaznamenal i snímek 3 sezóny v pekle (2009), ovšem spíše z Bondyho perspektivy.

Proč Osudová žena?

Radiodokument