Osudové ženy – Milada Součková (2017)

Přidal: Premek |

Březen 28, 2017

Čtvrtý díl cyklu nazvaného „Osudové ženy“. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Eva Dvořáková. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Dramaturgie Ivana Denčevová. Režii má Michal Bureš.

Účinkují Andrea Elsnerová, Jan Teplý, Josef Pejchal, Igor Bareš a Eva Vrbková.

Hostem Kristián Suda, editor díla Milady Součkové.

Natočeno 2017. Premiéra 31. 3. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h) v cyklu Osudové ženy. Repríza 6. 1. 2024 (ČRo 2 Praha, 16:04 h.). K poslechu zde.

Lit.: Dvořáková, Eva: Spisovatelka, která svůj soukromý život úzkostlivě oddělovala od psaní, nakonec prožila motiv vlastní knihy. Osudové ženy: Milada Součková. In web ČRo 2 Praha, březen 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Spisovatelka Milada Součková si své soukromí tak úzkostlivě chránila, že jsou těžce dohledatelné i její fotografie. V rozhlasovém dokumentu jí propůjčila svůj hlas herečka Eva Vrbková.

Jaká doopravdy byla spisovatelka, která si teprve na konci života uvědomila, jak vůbec psát?

„Kdybych měla čas, chtěla bych napsat přepsání své vlastní prózy. Opravdu, teď teprve vidím, jak by člověk měl napsat lidský příběh,” svěřila se Milada Součková (1899–1983) necelý půlrok před smrtí v dopise básníku Karlu Milotovi. Autorka, která chtěla, aby za ni hovořilo pouze její dílo.

Své soukromí si proto pečlivě střežila a kromě několika cestovních pasů, fragmentů korespondence a mlhavých vzpomínek přátel po sobě nezanechala nic osobního. Detaily jejího života tak můžeme pouze tušit nebo hledat v jejích literárních textech.

Soukromí si úzkostlivě hlídala

„V nich se ale vždycky mísí všechno, co si člověk uchovává v paměti. Mísí se to s fikcí nebo s vlastní představou, jak to bylo nebo jak to mohlo být,” vysvětluje Kristián Suda, editor díla Milady Součkové, které čítá šest románů, několik básnických sbírek, mnoho literárněvědných esejů.

Součková se narodila 24. ledna 1899 v Praze v rodině stavebního podnikatele. Psala už za studií, prvotinu První písmena ale vydala až v 35 letech. K soustavné literární práci ji přivedl až její manžel Zdenek Rykr, kontroverzní malíř, umělecký kritik a šéf reklamní divize čokoládovny Orion.

Vztah se Zdenkem Rykrem

Seznámili se pravděpodobně v polovině 20. let přes divadelní teoretičku a kritičku Olgu Srbovou a okruh jejích známých. Vzali se po několikaleté známosti, v roce 1930. Děti nikdy neměli. V jejich vztahu ale hrálo důležitou roli něco jiného – umění.

„Oba považovali umění za velmi vážnou věc, která něco hledá. Kromě jistého kritického postoje k české avantgardě, která často jenom přejímala modely a schémata z Paříže, je spojovaly i další odkazy: vztah k tradici středomoří, vztah k orientu a antice. Oba byli velmi vzdělaní,“ říká Suda.

Vzájemně se inspirovali a ovlivňovali. Svědčí o tom shodné motivy i témata v jejich dílech. Rykr navíc výtvarně doprovázel a graficky upravoval řadu textů Součkové. Jejich umělecká spolupráce vrcholila v letech 1938–39. Pak ale do jejich životů zasáhla válka a Rykrova sebevražda 15. ledna 1940.

Rykrova sebevražda

Co ho dohnalo pod rozjetý vlak? „Mohlo za tím být pronásledování gestapem, protože oba dva působili v odboji. Podle jiné verze převzal židovskou reklamní firmu svých přátel a gestapo na fiktivní převod přišlo a on se cítil být pronásledovaný. Jeho rodina po něm den před tím vyhlásila pátrání. Roli hrály i jeho deprese a melancholie,“ popisuje Suda.

Toto osobně nejtragičtější období je pro Součkovou paradoxně nejtvořivější. Vydala tři romány (román Neznámý člověk nesměl po válce v Československu nikdo vydat), sbírku básní, napsala divadelní hry a získala i cenu nakladatelství Melantrich.

Odchod do exilu

Od roku 1946 Součková pracovala v New Yorku jako kulturní přidělenec československého velvyslanectví. Po komunistickém puči v roce 1948 ale z diplomatických služeb vystoupila a rozhodla se zůstat v USA. O svém odchodu do exilu vydala prohlášení v New York Times. Pro režim byla nejednou nepohodlná.

Zatímco na amerických univerzitách přednášela českou literaturu, doma se o ní mlčelo. Ani její univerzitní kolegové neměli tušení, že mají vedle sebe autorku osobitých próz a básní. Zemřela 1. února 1983 v cambridgské univerzitní nemocnici v Nové Anglii jako takřka neznámá spisovatelka.

Proč osudová žena?

Jako by motiv její prózy Neznámý člověk naplnil i její životní osud. „Pro mě je osudovou ženou v kontextu české literatury, kdy hodnotíme autory spíše podle vnějších postojů než podle samotného textu. Ona se ale představuje pouze svým literárním dílem, přísně odděluje literární tvorbu a vlastní život, což se dnes často směšuje,“ uzavírá Suda.

Radiodokument