Osudové ženy – Anna Sedláčková (2017)

Přidal: Premek |

Duben 5, 2017

5. díl cyklu nazvaného „Osudové ženy“. Každý týden vám nabízíme portréty femmes fatales, žen, které ovlivňovaly politický i kulturní život. Tento díl připravila a slovem provází Ivana Denčevová. Autorem dokudramat je Hynek Pekárek. Režie Michal Bureš.

Účinkují Klára Sedláčková-Oltová, Libor Vacek, Igor Bareš, Petra Špalková, Dalimil Klapka, Simona Postlerová a Marek Holý. Hovoří teatrolog Vladimír Just.

Natočeno 2017. Premiéra 7. 4. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.) v cyklu Osudové ženy. Repríza 4. 8. 2017 (ČRo 2 Praha, 18:30 h); 17. 8. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

Lit.: Denčevová, Ivana: Prvorepublikový erotický symbol. Postavila se i nacistům. Osudové ženy: Anna Sedláčková. In web ČRo 2 Praha, 7. 4. 2017 (článek + nahrávka k poslechu + videoukázka z filmu Lucerna, 1925). – Cit.: Osud jedné z nejpopulárnějších hereček první poloviny 20. století. Mezi jejími ctiteli byl Haas, Štěpánek i prvorepublikoví politici. Pro komunisty byla kolaborantka.

Pokud se nevěnujete historii divadla, nejspíš ji vůbec neznáte. Ve své době přitom byla tato herečka považována za erotický symbol. Mezi její obdivovatele patřil Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, prvorepublikový politik F. X. Hodáč a spekulovalo se i o Janu Masarykovi.

Od kalhotek po vlastní scénu

Divadelní prkna brala odmalička jako samozřejmost. Její otec byl herec a její první role byly tzv. kalhotkové (hrála malé chlapce). K jejím skutečným prvním divadelním scénám patřilo Vinohradské divadlo a hned taky Národní divadlo. Největší slávu zažila ve vlastním divadle, které neslo i její jméno.

Její prvním manželem byl Max Urban. Spolu založili a provozovali filmovou společnost ASUM. To bylo ještě v éře němého filmu. Během druhého manželství s o 17 let starším Josefem Kašparem se jí narodila dcera Marcella. Dodnes se spekuluje, kdo byl doopravdy jejím otcem. A i tehdy to bylo téma „celospolečenské“.

Jako první se nechala ostříhat nakrátko

Možná i proto, že byla hvězdou se vším všudy. „Nosila to, co se nosilo v Paříži. A v Praze byla vždy tou první. V časopisech se vyjadřovala o vhodné délce sukní nebo si jako první nechala ostříhat nakrátko po francouzském vzoru,“ píše v knize Ženy na rozcestí historička Blanka Jedličková.

Divadlo Anny Sedláčkové založila v pražské Jungmannově ulici v dost nešťastné době 15. září 1939. Hrála v něm i její dcera, Raul Schránil nebo František Hanus. Jenže byla to špatná doba. Kritické články v pronacistickém tisku požadovaly stažení takových her jako Loupežník Karla Čapka.

Odmítla účast na nacistické propagandě

Odvahu prokázala po atentátu na Heydricha. Odmítla se zúčastnit setkání umělců v Národním divadle 24. června 1942 kvůli veřejnému slibu Říši. Většina „pozvaných“ se dostavila, někteří pak říkali, že „to ani jinak nešlo“. Ale Andula Sedláčková nepřišla.

Mimořádná odvaha v době zesíleného teroru. Navíc ještě v období, kdy byl její manžel vážně nemocný. Popravdě je třeba taky říct, že ale žádnou jinou odbojovou nebo revoluční činnost nevykonávala. Její další život byl pak ale plný tragických nebo nešťastných událostí.

Po únoru 1948 to s ní šlo z kopce

„O divadlo ji připravili komunisté hned v roce 1945. V tisku ji označovali jako kolaborantku, přestože to byla jedna z nejstatečnějších žen doby. Párkrát se ještě někde na jevišti objevila, ale na takových podřadných scénách,“ říká teatrolog Vladimír Just.

Po únoru 1948 byla zatčena, a to spolu s dcerou. Bohužel se jí pak nezastal nikdo z jejích hereckých kolegů.“ Její smrt pak byla pouze přirozeným vyústěním absurdností a tragédií jejího života. Byla osudovou ženou celé své generace. Kdykoliv se na ni osud jen trochu pousmál, vždy jí to vrátil z jiné strany. Připomeňte si jí alespoň v několika záběrech z němého filmu.

Radiodokument