Host Radiožurnálu – Sting (2017)

Přidal: Premek |

Duben 30, 2017

Exkluzivním Hostem Radiožurnálu bude ve čtvrtek dopoledne slavný britský zpěvák Sting. Jaký program chystá na letošní Prague Metronome Festival? Proč nemá rád žánrové škatulkování? Za jak významný hudební prvek považuje ticho? Proč své poslední album uvedl v tragicky poznamenaném pařížském klubu Bataclan? Co si myslí o brexitu? Kdy a proč píše nové písně? Jaké má životní motto? A jak ho vlastně oslovují jeho přátelé? I na to se Stinga zeptá moderátor Vladimír Kroc ve čtvrtek mezi 9. a 10. hodinou.

Natočeno 2017. Premiéra 27. 4. 2017 (ČRo 1 Radiožurnál, 9:00 – 10:00 h.).

Lit.: Kroc, Vladimír: Zpěvák Sting: Nové písně píšu, jen když musím. Je to jako chodit k lékaři. In web ČRo 1 Radiožurnál, 27. 4. 2017 (článek). – Cit.: Nové písně píše, jen když musí. Na jeho práci je to prý nejtěžší, a proto se tomu vyhýbá. Je to jako chodit k lékaři, popsal britský zpěvák Sting v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál. Prozradil také, proč si připadá jako světoobčan, proč fandí uprchlíkům nebo co si myslí o americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi. Sting se koncem června chystá do Prahy, své písně přiveze na festival Metronome.

V Praze vystoupíte na festivalu Metronom. Těšil jsem se na váš koncert s Paulem Simonem, ale bohužel byl zrušen. Plánujete stejný program a stejné písničky, jaké hrajete teď na tomto turné?
Ne, toto turné je o novém albu, a když jsem s Paulem Simonem hrál, tak jsem ho ještě neměl. Turné s Paulem Simonem bylo spíš o hitovkách, ne o novém materiálu. Každé turné je jiné.

Jaké bylo to s Peterem Gabrielem? Plánujete stejné turné pro Evropu?
Ještě nevím. Oba teď máme napilno, možná příští rok. Nevím…

K vašemu novému albu. Vrátil jste se k rockové hudbě, je to tak?
Ne, je to prostě deska od Stinga. Nemám rád nálepky a škatulkování do žánrů, ničemu to neprospívá. Je jen hudba a tohle je jen Stingova deska, nedávám jí žádnou nálepku, to není moje práce – má práce je nálepkám se vyhýbat, jsou na nic.

Turné je jistě náročné, hrajete téměř každý den, jak to zatím probíhá? Jste unavený?
Ne, jsem dost odolný. Je to práce, kterou dělám většinu života, skoro 50 let, a baví mě to – je to dřina, ale zábava.

Britskému zpěvákovi, baskytaristovi a skladateli Stingovi je 65 let. Narodil se ve městě Wallsend pod jménem Gordon Matthew Sumner. Na konci sedmdesátých let sklízel úspěchy coby frontman skupiny The Police s hity jako Every Breath You Take nebo Every Little Thing She Does Is Magic. Neméně úspěšné byly poté i jeho sólové projekty. Loni v listopadu mu vyšlo nové album 57th a 9th.

Zanedlouho se chystáte na turné po Jižní Americe a Asii. Liší se publikum světadíl od světadílu?
Existují kulturní rozdíly, které jsou očividné, ale většina diváků se nakonec dostane do stejného stavu. Hrajete jihoamerickému publiku, které na začátku reaguje nějak, ale ke konci se chová stejně jako třeba německé nebo to české. Rock´n´roll stírá mezi lidmi rozdíly: všichni jsou vzrušení a šťastní.

Jaké to je vracet se do rodné země kvůli koncertům? Je to stejné, jako když hrajete jinde?
Když se vracím domů do Anglie? Ano, je to stejné. Já vlastně nepatřím nikam a žiju všude. Jsem každý den v jiném městě, v jiné zemi. Nejvíc si připadám jako světoobčan.

Prodal jste obrovské množství desek, co vám úspěch přinesl? Rovnováhu, sebevědomí, svobodu?
To je jako ptát se ryby, jak se jí žije ve vodě. Žiju s tím většinu svého života, nic jiného neznám. Jsem rád, že jsem úspěšný, i když ani vlastně nevím, jak úspěch definovat. Asi je to o tom být šťastný.

Vaše album jste uvedl ve francouzském klubu Bataclan, proč jste si toto místo vybral?
Požádali mě, abych Bataclan znovuotevřel. Po masakru, který se tam stal, byl klub rok zavřený. Já jsem v něm hrál už v roce 1979 a i proto se mi zdálo, že bych na nabídku měl kývnout. V první řadě je pro mne důležité uctít mrtvé, přeživší a pozůstalé, ale je to také oslava hudby a života, krásného historického divadla. Snažil jsem se proto vyváženě propojit vzpomínku na oběti a svátek hudby. Protože přesně to se terorismus snaží zničit, chtějí zabít hudbu, chtějí zabít radost. To nesmíme připustit.

Některé vaše písně jsou věnované uprchlíkům. Proč si myslíte, že je Evropa stále více proti nim?
Všichni jsme uprchlíci. Za druhé světové války byly miliony lidí rozmístěny po celé Evropě. Dnes je to stejné na Blízkém východě – lidé prchají před bombami a zbraněmi, které se vyrábějí i v Evropě. Kdybych tam žil s rodinou, také bych chtěl utéct. Politické řešení nenabízím, ale jestli nějaké existuje, musí vycházet ze soucitu a laskavosti. To musíme udělat, nemáme na vybranou. Stavění zdí nic nevyřeší.

Dnes je první den brexitu, co si o něm myslíte?
Já jsem hlasoval pro setrvání v Evropské unii. Hlasoval jsem tak hlavně proto, že největší úspěch Evropské unie je, že už 70 let se navzájem nevraždíme. Nikdy jsem nemusel mířit na Němce zbraní, jako museli můj táta a můj děda. Já ne. A to především proto, že spolu obchodujeme. Samozřejmě to není dokonalá instituce, ale je mi líto, že odcházíme. Jenže já nejsem politik, jsem zpěvák.

Je nyní vaším domovem New York?
Můj domov je tady na pódiu. To je můj obývák.

Jaký máte názor na to, že v USA zvolili prezidentem Donalda Trumpa?
Můj názor na Donalda Trumpa? To není prezident Spojených států. Je prezidentem Trump s. r. o. Prohrál o tři miliony hlasů. Můj prezident to není.

Když už se bavíme o New Yorku, čím je pro vás křižovatka sedmapadesáté a deváté ulice tak důležitá?
Chodím tudy každý den do práce. Mé studio je v jedné části New Yorku a můj dům na Upper West Side. Každý den, když jsem přecházel přes ulici, jsem se zamýšlel nad svým životem a prací, nad tím, jaké mám štěstí. Chtěl jsem tím New Yorku poděkovat.

Jak se cítíte, když znovu a znovu zpíváte tak smutné příběhy, například Jamese Foleyho, kterého zavraždil Islámský stát?
Je mým povoláním tyto příběhy převyprávět. Vášnivě, pravdivě a odhodlaně. Je to moje práce, neumím ji dělat jinak.

Jak tyto písně hodnotí publikum?
Velmi kladně. Rozumí tomu, proč to dělám a co se snažím vytvořit. Myslím, že jsou velmi empatičtí.

Jak moc je v hudbě důležité ticho?
Ticho je dokonalá hudba. Hudebníci okolo ticha pouze tvoří rám, to si uvědomuji. Existuje hudba, ruch a ticho – a musí se vyvažovat.

Žijete teď až nomádským životem, dokážete skládat písně za pochodu?
Nové písně píšu, jen když musím, když je to nezbytné. To je na mé práci nejtěžší, takže se tomu vyhýbám. Je to jako chodit k lékaři: jednou za čas musíte jít na kontrolu.

Písně vašeho posledního alba jste všechny složil ve studiu?
Je víc způsobů, jak udělat desku. Obvykle jsem lépe připravený – znám už písničky a vím, jak všechno bude. Ale někdy přijdu a improvizuji, vymýšlím si na místě. Neexistuje jedna správná cesta, jak nahrát desku, je důležité útočit na ni z více úhlů. Je to velmi záhadný proces, sám mu pořádně nerozumím.

Jak vnímaní hudby ovlivňují moderní technologie?
Technologie většinou hudbu zasadí do nějaké doby. Když si poslechnete syntetizátory z osmdesátek, mají opravdu zvuk osmdesátých let. Hudba nahraná přírodními nástroji, třeba kytarou, je nadčasová. Technologie vám mohou pomáhat, ale uvězní písničku v nějaké éře. Raději se pokouším o nadčasové nahrávky, které zní stejně dobře dnes jako před třiceti dvaceti lety. Alespoň se o to snažím.

Připravujete nějaké projekty, jako například The Last Ship?
Na The Last Ship stále pracuju, příští rok ji budu znovu hrát v Anglii. Pro mě divadelní muzikál nikdy nekončí … Vlastně žádné umělecké dílo. Vždy se dá přidat, ubrat, změnit, přizpůsobit. To je podstata umění – nikdy není dokončené.

Co vaše role ve filmech?
Ve filmech jsem párkrát hrál, ale není to má vášeň.

Je trochu zvláštní říkat někomu „pane Stingu,“ jak vám říkají přátelé a rodina?
Říkají mi Stingu.

Ne Gordone?
Ne, tak mi nikdo nikdy neříká.

Je to 40 let, co jste založil kapelu The Police. Myslíte někdy na cestu časem zpět do tohoto punkového období?
Ne, já žiju přítomností, teď. Přítomnost mě naplňuje, minulost tolik ne. Jsem na ni hrdý, jsem za ni vděčný, ale nepotřebuju ji prožívat znovu. Nostalgický moc nejsem.

Co je přitažlivého na současnosti?
Třeba dnes večer tady ve Stuttgartu odehraju koncert pro osm tisíc lidí. Musím se stejnou energií a vášní zahrát písničky, které jsem složil před čtyřiceti lety. To je má práce a to udělám. Když pak nikdo nepřijde žádat o vrácení vstupného, všichni budou spokojeni – lidé půjdou domů a já půjdu domů. Nebo alespoň do hotelu a dám si drink, svou práci jsem odvedl.

Jaký si dáváte drink?
Jak kdy. Někdy si dám gin, někdy sklenku červeného. Naposledy jsem měl vodku.

Máte životní motto?
Ano, říkávám, že poctivá práce nikdy není zbytečná. Nemusí mít okamžitý dopad, lidé si ji nemusí hned vážit, ale není marná. To je mé motto: dobře odvedená práce nepřijde nazmar.

Jste velmi fit, co pro to děláte?
Že jsem fit? Děkuji. Zamlada jsem býval sportovec a stále si udržuju kondici. Jsem velmi pyšný, velmi ješitný. Každý den plavu, dělám jógu, jezdím na kole nebo chodím pěšky.

Máte na to čas?
Ano, jsem dost ukázněný a mám rád fyzickou zátěž. Je příjemné někdy vypnout a přestat myslet.

Co jste si připravil za písničky na Metronom festival v Praze?
Nejspíš tytéž písničky, co uslyšíte dnes večer. Vždy se něco lehce změní, ale bude to asi stejný program jako dnes. Všechny písničky se s každou show nepatrně změní, takže za pár měsíců si toho možná všimnete, ale možná ne.

Mohl byste pozdravit posluchače Českého rozhlasu?
Česky? No můžu to zkusit.

Myslím, že anglický pozdrav bude stačit.
Jasně, není problém. Ahoj, tady je Sting v Českém rozhlase, těším se do Prahy na červnový festival a doufám, že se tam potkáme!

Radiodokument