Přes čáru – Eva Kantůrková (2017)

Připravila Hana Kuncová.

Hovoří Eva Kantůrková.

Natočeno 2017. Premiéra 21. 8. 2017 (ČRo Radio Wave, 17:20 h.; 21 min.). K poslechu zde.

Lit.: Kuncová, Hana: S Evou Kantůrkovou o srpnu 68: Být dnes mladá, neřídím se hesly o ostrých loktech. In web ČRo Radio Wave, 21. 8. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Rok 68 už dnes vnímáme pouze skrze historické události, i tehdy se ale chodilo do práce a z práce a uvolňování atmosféry mnoho Čechů a Slováků vnímalo jen tu a tam. Spisovatelka, scenáristka a politická vězeňkyně Eva Kantůrková natáčela v roce 1968 film Smuteční slavnost, který skončil na 20 let v trezoru. Jak tehdy na proměny doby reagovali lidé podle vzpomínek scenáristky, toho času „na place?“ Co přesně bylo cítit ve vzduchu a co by se stalo, kdyby tanky nepřijely? A v čem podle dámy, která v pořadu Přes čáru odkazuje na hesla Velké francouzské revoluce, selhává současnost?

„Hned poté, co jsme v březnu 69 se Zdeňkem Syrovým Smuteční slavnost dotočili, začala normalizace, takže film hned dali do trezoru,“ vypráví Kantůrková. „Pro mě byl rok 68 výrazná tvůrčí doba, kdy jsme byli pod tlakem událostí, ale zároveň jsme měli možnost tehdejší atmosféru přenést i do filmu. Proto se podle mě skutečně podařil.“ 

Filmové natáčení jako protirežimní manifestace

„Různí lidé měli tehdy různé naděje,“ vzpomíná Kantůrková na to, jak veřejnost tehdejší události vnímala. Přidává vzpomínku na zkušenost z Jižních Čech, kde se Smuteční slavnost natáčela. „Točili jsme příběh sedláka, kterého vystěhovali, protože nešel do družstva. On potom umřel a jeho žena si usmyslela, že ho pochová do rodinného hrobu, přesto, že předtím musel odejít. Celý film je o tom, jak ona bojuje,“ vypráví Kantůrková.

„Když se rozkřiklo, že se tam bude točit velký smuteční pochod až do Pelhřimova, tak se sjelo asi sto lidí z celého Budějovicka. Lidé se té vzpoury chtěli zúčastnit, tohle už bylo po Palachovi a lidi toužili se účastnit něčeho vzdorovitého. Pochopila jsem tehdy, co to znamenalo i pro obyčejné lidi, které nikdy na žádné schůzi nebyli.“

1968 a 1989

„V 89 existovaly dvě představy, kudy by se společnosti mohla ubírat,“ srovnává Kantůrková odlišnost osudových let 68 a 89. „Vyhrála ta první – představa tržní, představa zisku, individuálního uplatnění, neoliberalismu, který nám dnes tak tvrdě vládne.“ Druhá cesta podle ní mohla spočívat ve větší podpoře občanských sdružení. „Ta postupně zahynula na úbytě, například nadace musela vlastnit půl milionu, aby stát uznal její fungování.“ Neoliberalismus je podle Kantůrkové nebezpečný a protilidský. „Neříkám to, protože bych prožila období lepších sociálních poměrů, ale je třeba říct, že oživuje neonacionalismus i rasismus, navzdory globalizaci se posledních deset let prosazují totalitní vlády.“ Podle Kantůrkové neoliberalismus tato rizika spoluvytváří.

Každý jen sám za sebe?

„Já být mladým člověkem, tak se neřídím hesly o tom, že jsem sám za sebe, že mám mít ostré lokty a nemám brát ohled na to, jestli kamarád má na oběd nebo ne. Je to proticivilizační. Přitom naše civilizace je křesťanská, je založená na vzájemných ohledech. Vždycky, když se to začalo potlačovat, skončilo to světovými válkami.“

Podle Evy Kantůrkové spočívá základ problému v tom, že neoliberalismu chybí duchovní rozměr. „Nemusíte chodit do kostela a patřit k nějaké církvi. Člověk má ale mít určité etické zásady, a ctít vazby mezi lidmi. Duchovním rozměrem můžeme čelit neoliberalismu a můžeme skrze něj vnášet do společnosti to, čemu za francouzské revoluce říkali bratrství a solidarita,“ uzavírá Kantůrková.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)