Host do domu – Arnošt Goldflam (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 3, 2017

Živoucí poklad, i takové označení si vysloužil nedávno jedenasedmdesátiletý herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel profesor Arnošt Goldflam. V poslední době si zahrál mimo jiné ve filmu našeho rozhlasového kolegy, režiséra Josefa Tuky, Absence blízkosti. V úterním Hostu do domu si bude s Arnoštem Goldflamem povídat Vladimír Kroc.

Natočeno 2017. Premiéra 3. 10. 2017 (ČRo 2 Praha, 11:04 h.). K poslechu zde.

Lit.: Kroc, Vladimír – Taud, Rostislav: „Já nejsu ten diktátorskej typ.“ Jak Arnošt Goldflam nahlíží do dámských šaten? In web ČRo 2 Praha, 3. 10. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Tata mně doma říkal Ríšo. A já byl dokonce přesvědčen, že se tak jmenuju. I zbytek kamarádů, co mám ještě, mi tak říká. I žena někdy,“ říká v rozhovoru Arnošt Goldflam.

„Já se v ženách nevyznám, právě proto o nich píšu,“ prohlašuje Arnošt Goldflam. Teď ale právě píše „Přiblblé povídky“. Žena přesto stojí zatím, že se z Brňáka stal Pražák. Proč si ale pořád myslí, že „Praha je pěkná, ale Brno to není“?

„Já jsem byl vždycky trošku vopožděnej ve vývoji, víte?“ přiznává Arnošt Goldflam. „A vždycky jsem se jako chtěl přátelit nebo mít vztahy s těma krásnýma ženama. A vono se mně to dlouho nedařilo. A abych poznal ty ženy a pronikl do ženské duše, tak jsem pro ně začal psát ty hry.“

Tak vznikla Biletářka, Červená knihovna, Dámská šatna a další. „Asi ve mně musí bejt něco ženskýho. Že jsem taková měkčí povaha, že podlehnu často nějakýmu tlaku, nerozhodnej jsem… Neříkám, že ženy jsou takový. Ale přičítám to ženským vlastnostem.“

Hystericky jsem zařval jen jednou

Právě Dámskou šatnu teď v Divadle U Valšů i režíruje. „Chodím tam do velmi příjemného kolektivu,“ pochvaluje si spolupráci s Danielou Kolářovou, Danou Batulkovou, Petrou Tenorovou a Evellyn Pacolákovou. „Jsem obklopen velmi příjemnými ženami a zároveň teda výbornýma herečkama.“

„V důsledku rodinných tradic jsem měl být doktor nebo inženýr. Doktor, to by mě bavilo. Ale ztroskotal jsem v prvním ročníku,“ přiznal Arnošt Goldflam Vladimíru Krocovi.

Jaký je pak na ně jako režisér? „Já nejsu ten diktátorskej typ, co by herce opravdu proháněl a nadával. Párkrát se mi stalo, že jsem se rozčílil. Dokonce jsem jednou i hystericky zařval, až jsem přišel o hlas. Ale stane se mi to tak jednou za rok. Já říkám, že když už křičim, tak je to ze zoufalství.“

Praha je pěkná, ale Brno to není

Práce je jedna z věcí, která ho odvedla z Brna do Prahy. Jak se z Brňáka stává Pražák? „Nezlomilo se to naráz. Našel jsem si ženu Pražačku. Z Vokovic. A postupně se to přelilo. Vono to trvalo pár let, než jsem se stal úplně tím Pražákem,“ popisuje.

„Já se ani nesnažím přešaltovat na toho Pražáka. Já říkám stále su a šalinou, že jezdim. Čili v srdci zůstal jsem Brňákem,“ myslí si. „Řeknu vám to tak: Praha je pěkná, ale Brno to není. Brno to je taková megapole. Tam jsou krásný lesy v okolí, dosažitelný městskou dopravou. A to jsem miloval.“

Přiblblé anekdoty

V současnosti Arnošt Goldflam píše Přiblblé anekdoty. „To je zatím pracovní název,“ vysvětluje. „Jsou to žertovný, relativně krátký příběhy. No, upřímně řečeno, jsou to blbosti. Je tam vždycky nějaká pointa. A z mého pohledu jsou trošičku i vtipný, kuriózní.“

Radiodokument