On Air – Saša Uhlová (2017)

Saša Uhlová měla na sobě v každé práci miniaturní skrytou kameru, kterou snímala pracoviště během praní nemocničních prostěradel, skládání kuřecích stehen do vaničky, sezení za pokladnou v supermarketu i třídění odpadu. „Skoro v každém z těch zaměstnání jsem někomu řekla, proč tam jsem. Vždycky tam byl někdo, s kým jsem se bavila, a on se postupně otázkami dostal až k tomu. Měla jsem takovou zásadu, že nelžu,“ říká. Vědomí, že je v práci dočasně, kupodivu nápor na psychiku nezmírňovalo. Pokaždé se jí podmínky na pracovišti a setkávání s lidmi, pro které je levná práce ve strašných podmínkách jedinou možnou volbou, silně dotýkalo.

Se Sašou Uhlovou jsme mluvili během živého vysílání z Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, kde film Hranice práce z cyklu Český žurnál soutěží v sekci Česká radost.

„Práce samotné jsem se nebála, až na výjimky byla taková, že když mi ji vysvětlili, tak jsem ji dokázala dělat a většinou mě dokonce bavila. Bála jsem se toho, že na mě někdo bude protivnej nebo mi tu práci nevysvětlí, což je občas způsob, jak šikanovat nově příchozí. Někde zkouší, co člověk vydrží, někde se takhle k lidem chovají normálně. A já nejsem ten typ, co by si řekl: je to jenom jako. Já jsem v tu chvíli prostě chtěla tu práci dělat dobře.“ Stejně jako kolegové – Uhlová zdůrazňuje, že většina z nich má svoji práci ráda, často říkají, „že každá práce má něco“, a chtějí ji dělat dobře. Nestěžují si.

Atmosféra byla podle novinářky někde lepší, někde horší, každopádně byla vždy rozhodujícím faktorem, který určoval, zda se dá práce vydržet. „To, že jestli se křičí, nebo je tam přátelské prostředí, je zásadní, když někam přijdete a jsou na vás milí a vy víte, že se můžete na všechno zeptat, tak je to úplně jiná zkušenost, než když vám něco nevysvětlí, řeknou, ať něco uděláte, neřeknou jak, pak vás seřvou za to, že to je blbě. Někam vás pošlou, vy nevíte, kam jdete, a oni na vás řvou, že už to máte vědět, ale nikdo vám to nepoví. To je peklo.“

V podmínkách, jaké Saša Uhlová popisuje, se přátelské a solidární prostředí vytváří těžko. „Ze zákona má mít člověk každých 6 hodin pauzu. Když dělá nepřetržitou práci, třeba u pásu, tak to má být každé dvě hodiny, i to se porušuje. Já jako největší problém vidím to, že si člověk nemůže odskočit na záchod, bez ohledu na to, jestli tu pauzu má, nebo nemá. Je třeba sám u pásu, který nemůže zastavit, a v okolí není nikdo, kdo by ho vystřídal, nemyslí se na to, že člověk občas potřebuje na chviličku vysadit, to je hodně stresující.“

Dalšími souvisejícími faktory, které čas na pracovišti ovlivňují, jsou nedostatek zaměstnanců a jejich fluktuace, tedy časté odchody a příchody jiných. „To, že není dost lidí, tu práci dělá nesnesitelnou, pracujete za dva nebo tři lidi, padá to na vás, něco je vždycky špatně. Když je tam velká fluktuace, tak si lidi nevytvářejí vazby, protože nemá smysl do nich investovat, a tak jsou na sebe zlí, ví, že ten člověk brzy odejde.“ Například v první pracovní pozici, kterou Uhlová vyzkoušela, byla část kolektivu motolské prádelny už několik let, zaměstnanci se mezi sebou znali, podporovali a i novou kolegyni přijali přátelsky. „V Motole byly malé peníze, ale atmosféra byla příjemná.“

Jedna z častých reakcí na reportáže Saši Uhlové, uveřejněné na A2larmu pod názvem Hrdinové kapitalistické práce, byla otázka, zda jsou pro zaměstnance větším problémem malé peníze, nebo špatné pracovní podmínky. „Došla jsem k tomu, že jak pro koho. Je rozdíl mezi minimální mzdou 11 tisíc hrubýho a bytem někde v Praze a tím, když máte 14 tisíc čistýho, bydlíte za Prahou v rodinném baráku, kde je to druhý příjem. I když pracujete těžce a jste hodně v práci, nejste na tom tak špatně jako člověk, který žije v Praze, má 9 tisíc a nemá kde bydlet, bydlí třeba na ubytovně. Bydlení je zásadní.“

Naprostá většina reakcí na výsledek její práce byla pro Sašu Uhlovou překvapivě pozitivní, prý nečekala, že se reportážím podaří dostat se z úzkého kruhu obvyklých čtenářů do obecného povědomí. „Myslím, že veřejná debata na tohle téma se trochu mění, možná jsem k tomu trochu přispěla i já, ale je to synergií více faktorů, například kampaně odborů Konec levné práce. Novináři si taky dnes častěji kladou otázku, proč ti, co jsou na tom hůř, volí tak, jak volí. I když to třeba není vždycky tak, že ti hůře postavení volí špatně, ale prostě volí jinak, a je tady nedůvěra v systém. Takže důvodů, proč novináři začínají takhle uvažovat, je víc.“

Poslechněte si celý rozhovor s novinářkou Sašou Uhlovou, autorkou série reportáží s názvem Hrdinové kapitalistické práce a hlavní postavou filmu Český žurnál: Hranice práce.