Příběhy 20. století – Dagmar Lieblová (2017)

Přidal: Premek |

Prosinec 3, 2017

Připravil Adam Drda.

Natočeno 2017. Premiéra 3. 12. 2017 (ČRo Plus, 20:05 h).

Lit.: -adr- (= Drda, Adam): Chtěla jsem přežít. A žít tak, aby se za mě rodiče nemuseli stydět. Příběh Dagmar Lieblové. In web ČRo Plus, 3. 12. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dagmar Lieblová (1929) je předsedkyní Terezínské iniciativy. Pochází z Kutné Hory, kam se její otec Julius Fantl přistěhoval po první světové válce. Koupil dům a otevřel si v něm lékařskou praxi.

Fantlovi byli Židé, nikoli však silně věřící – s dědečkem chodila Dagmar do synagogy jen dvakrát za rok, na Jom Kipur a Roš ha-šana. Julius Fantl smýšlel jako československý vlastenec a v tom směru vychovával i své dvě dcery.

Dagmar vzpomíná, že když v březnu 1939 Němci vpadli do Čech a na Moravu, budil ji se slzami v očích a říkal: „’Už nemáme republiku!‘ Byla to pro něj velká rána.“

Před okupací Fantlovi nezvažovali útěk ze země: „Určitě se vědělo, co se děje v Německu, ale myslím, že si tenkrát nikdo nedovedl představit, kam až to může zajít. Protože jen málo lidí podniklo radikální kroky. My jsme neměli příbuzné v zahraničí, ani žádné peníze, uložené za hranicemi. Asi by bývalo bylo těžké, aby se otec rozhodl, že odejde do neznáma, kde by se musel postarat o manželku a o dvě děti. A kromě toho se lidé dlouho domnívali, že jako československým občanům se jim nemůže nic stát.“

Za protektorátu směl Julius Fantl krátce provozovat lékařskou praxi jako „lékař jen pro Židy“, záhy už nesměl pracovat vůbec. Dagmar vypráví, že ze všech protižidovských opatření se jí nejvíc dotklo, když ji zakázali chodit do školy.

Pro mě to bylo smutné od začátku

S domovem se museli Fantlovi (Julius, Irena, Dagmar a její mladší sestra Rita) rozloučit na začátku června roku 1942. Kutnohorští Židé odjížděli především v transportu, označeném Aab, další pak v transportu Aad – vlaky vezly přes dva tisíce lidí, asi 110 deportovaných pocházelo z Kutné Hory, nacismus jich přežilo pouze patnáct.

Většina lidí musela hned po příjezdu do ghetta pokračovat do vyhlazovacích lágrů na Východě: „Pro mě osobně to bylo velmi smutné, protože těmihle transporty odešli všichni mí přátelé a kamarádi. Hanička, se kterou jsem chodila od první třídy a všichni kluci. Pro mě to bylo smutné hned od začátku.“

V ghettu pracoval Dagmařin otec jako lékař, maminka jako uklizečka. Fantlovi zůstali do prosince 1943, kdy byli zařazeni do transportu na Východ a deportování do rodinného tábora terezínských Židů v Osvětimi-Birkenau, více zde.

V létě 1944 vyhlásili nacisté v rodinném táboře tzv. selekci (důstojníci SS rozhodovali, kdo z vězňů se hodí na práci), k selekci směly jen ženy mezi 16 a 50 lety.

Dagmar tehdy prošla náhodou, díky administrativní chybě: „Když přišla bloková, četla moje číslo. Já jsem za ní šla a říkala jsem, že to není možné, protože mi ještě nebylo šestnáct. Ona se koukla na ten papír a říkala: ‚Tady je, že je jsi ročník dvacetpět, takže je ti devatenáct. Musíš jít.‘ Takže se někdo spletl, někdo se přepsal. Musela jsem k té selekci jít a samozřejmě, že rodiče z toho byli nešťastní, protože se nevědělo, jestli je to dobré, být práceschopný.

Otec dokonce šel za tím ‚schreiberem‘ (to byla taková funkce, písař) a chtěl mu něco vysvětlovat, ale ten ho vyhnal s tím, že ho pořád lidi chodí přemlouvat. Vůbec se s ním nebavil. Takže já jsem musela jít k selekci a dostala jsem se z Osvětimi pryč. Ale nebýt té chyby, kterou někdo udělal, tak tady nesedím.“

Hamburg a Bergen Belsen

Lidé z prosincového transportu a vůbec obyvatelé rodinného tábora, kteří neodjeli na práce, byli v červenci 1944 povražděni, mezi nimi i Julius, Irena a Rita Fantlovi.

Dagmar odvezli spolu s její kamarádkou Dášou na těžké odklízecí práce do rozbombardovaného Hamburku: „Seznámily jsme se brzy, hned ze začátku, v Terezíně – a skutečně jsme se od sebe nehnuly. Takže i když nás posílali z jednoho tábora do druhého, tak jsme vždycky byly spolu. Také jsme se o všechno dělily. Byla tam dost těžká práce, já jsem předtím nikdy nedržela krumpáč v ruce. Přijely jsme v sobotu a já jsem si říkala, jak já to vydržím, když to takhle půjde celý týden. Ale vydržely jsme to.“

V zimě a na jaře 1945 už skrz celé Německo pochodovaly tisíce vězňů z koncentračních táborů směrem do oblastí, které ještě nedobyli spojenci: „Nakonec jsme dojeli a došli do Bergen-Belsenu. Což je takový lágr u Hannoveru – v tom kraji. Tam to bylo hrozné – když jsme přišli, tak tam nebylo nic. V barácích nebyly slamníky ani sláma, nic, jen holá podlaha. Nemohly jsme ležet, jen sedět, jedna vedle druhé. Nebyla voda a nedostávaly jsme jídlo. A venku mezi bloky hromady mrtvol, které nikdo neodklízel.“ Tábor osvobodili Britové 15. dubna 1945.

Dagmar Lieblová se dostala do Československa až v červenci, těžce nemocná. V Kutné Hoře se jí ujal rodinný známý, dr. František Malý a někdejší rodinná služebná Františka Holická, která Fantlovy podporovala v mezích možností po celou dobu. Díky pomoci poručníka si ve svých dvaceti letech mohla Dagmar Lieblová dodělat maturitu a přihlásit se na vysokou školu.

Vystudovala němčinu a češtinu na Filosofické fakultě v Praze, roku 1955 se vdala, má tři děti. Po pádu komunismu se podílela na zakládání Terezínské iniciativy, která „dbá o to, aby byla důstojným způsobem uchována památka těch, kteří zahynuli během Šoa“ a „snaží se aktivně spolupůsobit při výchově nové generace Evropanů k toleranci, proti rasismu, antisemitismu a xenofobii.“

Radiodokument