On Air – Woody Allen a #metoo (2018)

Už asi deset let se s výjimkou Jasmíniných slz opakuje pokaždé po uvedení Allenova nového filmu do kin to stejné. Publikum se v debatách rozdělí na ty, kteří už na dalšího Woodyho nepůjdou, protože mají jeho starší, lepší filmy příliš rádi. Zbytek argumentuje tím, že dvaaosmdesátiletá legenda režíruje pořád líp než většina kolegů a i horší film od Allena je lepší než většina jiných věcí. Přes vážné obvinění, které proti němu jeho dcera znovu vznesla před třemi lety, se zatím zdálo, že ho z natáčecího setu, místa jeho každoroční rutiny, nic nevyžene. Teď se ale začíná spekulovat o tom, že jeho příští film bude možná poslední.

„Můžete hádat dvakrát, o čem bude další film Woodyho Allena, ale asi to uhodnete rovnou,“ stojí v titulku nedávného textu na webu AV Club. Timothée Chalamet, mladý herec z chystaného snímku A Rainy Day in New York, ve kterém má pětačtyřicetiletý Jude Law vztah s osmnáctiletou Elle Fanning, minulý týden věnoval svůj honorář na charitu. Matka jiné star, Seleny Gomez, teď mluví s médii o tom, jak se své dceři snažila roli ve filmu vymluvit. Aktuální výběr celebrit, které dávají od Allena ruce pryč, najdete třeba tady. Z dřívějšího oblíbence se stává čím dál viditelnější „slon v místnosti“.

Smazat Manhattan?

Nemá cenu příliš přemýšlet nad tím, jestli se na Allenovy filmy ještě můžeme v kontextu obvinění jeho dcery a čím dál horší pověsti dívat. Těžko předstírat, že snímky jako Annie Hall, Láska a smrt, Hana a její sestry, Zločiny a poklesky a další neexistují. Vzhledem k tomu, jak moc se jeho hrdinové podobají jemu samotnému (za mlada sám sebe také hrál), se ale nedá ani tvářit, že autorova osobnost a tvorba jsou dvě věci, které spolu nemají nic společného. Jeho filmy jsou dnes, po všech událostech a proměnách společenského vnímání, zkrátka jiné.

Sama zvládám některé z nich s nadšením, jiné o něco hůř. Dívat se na Manhattan, kde čtyřiačtyřicetiletý neurotik, který si ve skutečnosti vzal o tři dekády mladší adoptivní dceru své expartnerky, randí s osmnáctiletou Tracy, se mi teď opravdu nechce. To, že Allenovy snímky začaly být kvůli povědomí o jeho životě a opakování stále stejných motivů nepříjemné, ale neznamená, že je musíme smazat z počítače. Mohli bychom o nich však přemýšlet s ohledem na to, co všechno o jednom z nejoblíbenějších režisérů a womanizerů všech dob víme.

Obvinění dcery Allen samozřejmě rezolutně popřel, důkazy o jeho vztahu k mladším ženám jsme ale měli vždycky. To jej sice automaticky nedělá vinným, přesto je třeba je brát na vědomí a přemýšlet o jeho filmech v kontextu témat předkládaných zábavním průmyslem. Proč je publikum pořád ochotné přijímat další a další Allenovy historky o starých intelektuálech zamilovaných do mladých dívek a proč jsou pořád tak oblíbené?

Zamilovat se ve výtahu

„Ze všech slavných mužů bych byl nejradši Sokrates. A to nejen proto, že to byl skvělý myslitel, sám jsem totiž známý schopností nahlížet podobně pronikavě, ačkoliv moje vlastní vhledy se většinou týkají osmnáctiletých servírek na koktejlových párty a pout z provazů,“ cituje Allena Richard Morgan, redaktor deníku Washington Post, který si dal tu práci a prostudoval všech šestapadesát krabic Allenem kurátorovaného osobního archivu na Princetonské univerzitě. Začátkem měsíce publikoval text dramaticky nazvaný Přečetl jsem zápisky z několika dekád života Woodyho Alena a má obsesi teenagerkami. Vypočítává v něm mimo jiné postavy z režisérových povídek a nerealizovaných scénářů, nejčastěji páry, které tvoří jeho alter ega a mladé dívky, často méně vzdělané než on, někdy původem z minority.

„Allen byl nominovaný na dvacet čtyři Oscarů a nikdy nepotřeboval jiný nápad než touhu nadrženého staršího muže – na tomto konceptu vystavěl filmy o Paříži, Římu, Barceloně, Manhattanu, žurnalistice, cestování v čase, komunistické revoluci, vraždění, psaní románů, večeři na Den díkuvzdání, Hollywoodu a dalších věcech. Prostě proto, že tenhle jeden nápad přinesl jeho kariéře tolik ovoce,“ píše Morgan. Z jednoho z neznámých scénářů, ve kterém Woodyho alter ego, filmař natáčející v psychiatrické léčebně, potkává schizofreničku Jennifer, uvádí tuto citaci:

Jennifer: Něco mezi námi je. Mám pocit, jako bys byl velmi silná, hluboká osoba, hodně trpíš.
Woody: Já… víš.
Jennifer: Jednou z tebe bude velký umělec, vidím ti to v očích.
Woody: Máš nejlepší obličej, který jsem kdy viděl. To je fakt.
(Opouští svoji přítelkyni u oltáře.)

„Do Jennifer se filmař zamiluje způsobem, který umí popsat jenom Allen: na první pohled, instinktivně, obsesivně, přesně tak, jak by se zakoukal třiapadesátník, který po setkání ve výtahu posílá sedmnáctileté sousedce přání k Valentýnu,“ komentuje Morgan. A dodává: „Právě teď pracuje Woody Allen na novém filmu. Ne, dělám si legraci, on přece nedělá nové filmy. Jeho příští věc by se stejně jako kterákoliv jiná mohla jmenovat Jak muž udělal ze ženy objekt. To je totiž podle Allena vrchol umění. Tušit to můžeme všichni, kdo jsme kdy viděli víc než jeden jeho film.“

Louis C.K. ve smokingu

Ve stejné době, kdy Allen pořád ještě natáčí jeden film ročně se samozřejmostí někoho, kdo chodí čtyřicet let do stejné kanceláře, vznikají snímky mladších tvůrců více či méně přiznaně ovlivněné jeho odkazem. I Love You Daddy od Louise C.K. produkční společnost před uvedením stáhla kvůli komikově vlastnímu skandálu, promítal se pouze na festivalu v Torontu a následně koloval po internetu. Fakt, že poctu Allenovi natočil právě „masturbátor“ C.K., není velké překvapení. Téměř šokující však je, jak špatný film udělal. Ani jeden z nejlepších současných komiků, autor nihilistických scénářů o lidské předurčenosti zorat všechny osobní vztahy, nezvládl dokázat, že za příběhem televizního scenáristy platonicky zamilovaného do vlastní dcery je ještě něco jiného než okouzlená nadrženost postavy vysoko na společenském žebříčku.

Na Allenův odkaz navázal skutečně oddaně – hlavní hrdina filmu, kterého C.K. sám hraje, se musí vyrovnat se vztahem své dcery se sedmdesátiletým režisérem. Postavami jsou proto hollywoodské celebrity, obvyklí loserští hrdinové Louise C.K. by na fantazie o osmnáctileté dceři mohli rovnou zapomenout – právě na téhle kruté pravdě komik kdysi postavil například čtvrtou epizodu svého seriálu Louie. Na rozdíl od I Love You Daddy je skutečně vtipná. Momentálně bohužel až příliš připomíná svého filmového hrdinu, který byl podle své asistentky kdysi skvělým umělcem, teď by se už ale měl smířit s průměrností.

Navazovat na Woodyho Allena je těžký úkol, obzvlášť když máte na triku ostudu s masturbováním před kolegyněmi. Jak Allen, tak C.K. si ze svých hrdinů sice dělají legraci a nepřipravují pro ně dobré konce, ze samozřejmosti, se kterou zobrazují mocné bílé muže získávající mladé krásky, však mrazí. Jestli se Louis C.K. po čase vrátí, snad to bude zase v kraťasech pokydaných od kečupu.

Woody Allen pro mileniály

Signifikantní je i kritika, kterou si před šesti lety, na začátku vysílání seriálu Girls, zažila Lena Dunham, často označovaná za novou, hipsterskou verzi Allena. Autorka tehdy opakovaně odpovídala na námitky, že v jejím seriálu nevystupuje žádná postava jiné než bílé barvy pleti, ani nikdo, kdo by si nemohl dovolit nájem v brooklynském Greenpointu. A to i přesto, že téma gentrifikace seriál neobchází a newyorskou pestrost nevymázavá tolik, jako bylo v televizi dřív zvykem. Dunham tehdy reagovala na otázky, které Allenovi život nikdy neztrpčovaly. Vyčítat mu, že jsou jeho postavy samí neurotičtí židovští intelektuálové, se zdá části publika stejně směšné jako rozčilovat se, že jsou v Simpsonových (skoro) všichni žlutí. Dunham se nicméně kritice nevyhnula.

Ve sporu ji bránil mimo jiné Ta Nehisi-Coates, publicista a spisovatel píšící o zkušenosti dnešních černých Američanů. Podle Coatese nedává smysl chtít po autorech zpracovávajících vždy jen svoji specifickou životní zkušenost, aby zohledňovali veškerou pestrost světa. Naše kritika má směřovat k systému, který umožňuje, aby se vypravěči stávali stále stejní lidé – nejčastěji bílí muži z vyšších vrstev. Poptávka po příbězích vyprávěných z jiné perspektivy, než je pohled bílého muže, (kterou má Mirka Spáčilová za nezdravou a uměle vytvořenou politicky korektní propagandou) je totiž záležitostí teprve posledních let. Až donedávna nebyla pestrost mezi filmovými a televizními vypravěči tématem.

Dilema týkající se Allena nám připomíná to samé – problém je v tom, že nejsme zvyklí privilegovanou část společnosti zpochybňovat. Allenovi se doteď ochotně odpouštělo nejen za (pochopitelnou) uzavřenost ve vlastním světě, tak za evidentní neschopnost nasměrovat pozornost jinam než k příběhům touhy po mladých ženách. A nezměnilo to dokonce ani obvinění jeho dcery.

Až dnes, po sérii mediálních příběhů spuštěných díky MeToo, je starý režisér v pozici legendy, k níž se dosud aplaudující svět otáčí zády. Takto kruté klišé možná mistr trapnosti sám nečekal. Konec jeho kariéry by nás ale měl zajímat hlavně s ohledem na to, co bude znamenat pro zábavní průmysl. Nejen pro tvůrce, které jeho práce ovlivnila, představuje Woody Allen a všechno, co od něj známe, sumu témat, která si žádá novou reflexi. Zneklidňovat by nás mělo i to, že nám toto zjištění trvalo tak dlouho. Za ty divné jsme tentokrát i my.