Odpolední Plus Speciál – Horší než obě světové války a politické procesy v padesátých letech (2018)

Přidal: Premek |

Srpen 21, 2018

Horší než obě světové války a politické procesy v padesátých letech. Tak podle průzkumu CVVM vnímá invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa česká veřejnost. Přesně – bere ji jako nejhorší událost 20.století. Myslí si to 76 procent Čechů a 61 procent Slováků. Ovšem – politické uvolnění, které okupaci předcházelo a pro něž se vžil pojem Pražské jaro, vnímá pozitivně ani ne polovina respondentů. Proč? A jak rok 1968 ovlivňuje českou společnost dnes? Budeme se ptát dále ve speciálu Odpoledního Plusu. K poslechu zve Jan Burda.

Hosté Speciálu: Lída Rakušanová, novinářka a komentátorka, Michael Romancov, politický geograf a publicista Katedry politologie Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd UK, Martin Mejstřík, politolog Katedry evropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a Libor Dvořák, komentátor Českého rozhlasu.

Natočeno 2018. Premiéra 21. 8. 2018 (ČRo Plus, 14:10 – 15:00 h).

Lit.: Luptáková, Věra – Burda, Jan: Inspiraci a národní hrdost hledejme v době před 21. srpnem 1968. Já to zažila, říká Rakušanová. In web ČRo Plus, 21. srpen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Podle průzkumů CVVM vnímají Češi srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy jako horší událost než obě světové války nebo politické procesy v 50. letech. Myslí si to 76 % Čechů a 61 % Slováků.

Stali jsme se jen hříčkou v rukou cizích mocností, jak o tom mluví novinářka Lída Rakušanová ve svém komentáři Národní vyprávěnka o pražském jaru? „To, že se dnes rozpoutalo 50leté, jubilejní skoro až šílenství, vlastně jen kontrastuje s osmiměsíční dobou před 21. srpnem, o které se ale vlastně vůbec nemluví,“ tvrdí Rakušanová.

Přitom je to prý mnohem důležitější než samotná invaze vojsk Varšavské smlouvy. „Z té doby bychom dodnes mohli čerpat inspiraci, a taky bychom na tu dobu měli být hrdi. Na první pohled to vypadalo, že se pár komunistických reformátorů snažilo systém vylepšit. Já to ale tehdy zažila. Tato společnost tehdy začala stavět na úplně nových, morálně čistých základech. My byli konečně schopni mluvit o zločinech z 50. let a otvírat procesy i někoho jiného než pouze komunistických odsouzených.“

My nechtěli opravený systém, ale úplně nový

Proto tehdy vznikl klub K231, do kterého patřili političtí vězni a ti, kteří byli v 50. letech taky pronásledováni. „Otevřením této kapitoly, o které se v době pražského jara hodně mluvilo, by se vyčistil prostor pro nový začátek. Stavět by se tak začínalo na opravdu autentických základech,“ myslí si komentátorka Rakušanová.

To se ale už nestalo, protože přišel 21. srpen 1968. „Masám a nám studentům ale rozhodně nešlo o nějakou opravu komunistického systému. My jsme chtěli žít ve svobodě a nepodléhat nějakému poručníkování partaje, která si osobovala právo na rozum, přitom lidi utlačovala,“ vzpomíná komentátorka.

Bolševická praxe je plná násilí

Podle politického geografa a publicisty Michaela Romancova z Fakulty sociálních věd UK byla invaze signál i pro další země Varšavské smlouvy. „A to jak politickému vedení zemí, tak jejich obyvatelstvu, protože bylo jasné, že se Moskva pevně chopila kormidla. Z Brežněvovy doktríny, kterou přednesl na sjezdu polských komunistů na podzim 1968, se to dalo vyčíst mezi řádky. To byl signál směřovaný všem zemím socialistického bloku,“ vysvětluje Romancov.

Sovětští komunisté prý sami sebe vnímali jako „jediné správné vykladače doktríny marxismu-leninismu, kterou považovali za svou. S jediným cílem, což byla světovláda… To, že to nakonec udělali silou, je možno vnímat silou. Ale bolševická praxe byla vlastně vždy násilná. Dá se tak v jistém slova smyslu mluvit o návratu k jejich revolučním tradicím,“ přidává svůj názor publicista Romancov.

1968 vs. 1989

Dá se rok 1968 nějak srovnat s další revoluční dobou našich novodobých dějin, tedy s děním po roce 1989? „Určitě se máme k čemu obracet, ale co se po roce 89 totálně zanedbalo, bylo vypořádání se s dobou normalizace. Nepostavili jsme se k ní čelem, přestože tady bylo za komunistů utlačováno mnoho normálních lidí,“ tvrdí komentátorka Rakušanová.

Naráží tak na dobu, kdy se každý musel ponížit a popřít to, co předtím osm měsíců dělal, co si myslel. „Řada lidí přešla do vnitřní emigrace. Společnost byla celoplošně ponížena lámáním páteře. Nebáli jsme přitom o život, ale o živobytí, a to i svých dětí. Museli se občansky ponížit a zlomit, a to si pak dál předávali ve vlastních rodinách. Dokud se toho nezbavíme a neotevřeme tuto kapitolu našich dějin, tak se nedostaneme nikam dál,“ dodává Lída Rakušanová.

Radiodokument