Odposlechy – Poláci slaví experimentálně (2018)

Razance, ambicióznost a chuť oslovit mezinárodní společenství svou hudbou je letos u jubilujících Poláků dost inspirativní. Koncem roku 2017 se připomínalo kulaté výročí založení PRES. PRES je Polské rozhlasové experimentální studio, které bylo založené v roce 1957 ve Varšavě a stalo se výjimečným, dobře fungujícím azylem pro progresivně uvažující umělce, dokonce nejen z Polska, ale i pro přizvané skladatele ze zahraničí. Jeho dlouhou a zajímavou historii nyní vypráví výstava umístěná v Centru pro umění a média v německém Karlsruhe, což je místo specializované právě na umění v kontextu technologií a médií 20. a 21. století, dá se říct, že takticky i fakticky se Polákům podařilo proniknout do evropské mekky technologické kultury.

Rané elektroakustické skladby, jež vznikly ve varšavském studiu, si pouštíme i proto, že organizátoři polského výročí měli vůli a prostředky nabídnout hudbu vzniklou v PRES jako přílohu britského, globálně distribuovaného časopisu Wire pro současnou hudbu. Využívají při tom příběh, kterému dnes přejí trendy, ale zároveň má svůj kus opodstatněnosti: příběh, který říká, že Západ si může užít nové zážitky, když si doplní historii Východu, tedy i ex-komunistické Evropy, kde se děly věci, jež dnes dost poutavě obohatí moderní historii, někdy skutečně jako “missing links”, dosud chybějící články řetězu.

Zdá se, že polské studio PRES zřízené při rozhlase ve Varšavě, bylo místem umělecké svobody a samostatnosti, v něčem podobně jako Varšavský podzim, mezinárodní festival zaměřený na současnou hudbu. Studio PRES přijalo od začátku politiku umělecké výměny, takže k práci s novými přístroji přijíždějí pozvaní autoři ze západní Evropy, USA nebo Skandinávie. Fungovaly tu stroje upravené pro kreativitu, průzkum a snad i magii náhody a nevypočitatelnosti, bez kterých by bylo umění suché. Taky tu byli dva kvalifikovaní, oddaní a vysoce zasvěcení strojníci: Eugeniusz Rudnik se stal jedním z nejzásadnějších autorů elektroakustické hudby v Polsku.

Ale studio se nevěnovalo jenom autorské hudbě: mělo za úkol vytvářet zvukové ilustrace, design a efekty pro rozhlas, televizi a filmy. I při nich se ale děly elektroakustické experimenty, které zpětně ovlivňovaly změny a autorské postupy přinejmenším v Polsku, někdy i v dalších nakontaktovaných zemích. Varšavské studio se tak ocitlo někde mezi dalšími průkopnickými studii: WDR v Kolíně nad Rýnem a pařížský institut GRM měly přinášet nová umělecká díla a BBC Radiophonic Workshop v Londýně byl zase tím druhým typem, pracovištěm pro doprovodnou hudbu a efekty. Varšava zkoušela obojí a byla čtvrtým evropských městem, které se otevřelo elektroakustickému experimentu.

Studio PRES můžeme vnímat jako produkt takzvaného tání, období po konci stalinského kultu osobnosti. Koncem 50. let se měnila celá Polská lidová republika, včetně rozhlasu. O pár let dřív by se dveře studia nemohly otvírat umělcům z různých zemí světa. Teď přicházeli. Byli jim k dispozici technikové, kteří znali speciální přístroje a uměli s nimi zacházet, uměli “na ně hrát”, dokonce měli kredit hráčů, instrumentalistů. Tím pádem skladatelé nemuseli trávit dlouhé hodiny poznáváním, jak co ovládat a co co umí. Jejich kompozice vznikaly defakto v diskusi s insidery, kteří znali jejich možnosti a limity.

Díky tomu do studia PRES přicházeli autoři, u kterých konkrétní hudba představovala jenom jednu kapitolu nebo epizodu v díle, ne poslání. Tenhle pracovní postup vyústil v dlouhou řadu nezvyklých hudebních děl, jakoby mimo jasně dané scény a směry. Jedinou povinností skladatele bylo předložit partituru, ta ale byla tak trochu formalitou pro úřední účely. Když uvážíme, že hudba vznikala na magnetofonovém pásu, pak požadavek zapsané partitury je trochu absurdní. na druhou stranu dal vzniknout občas nezvyklým, vpravdě avantgardním grafickým záznamům akustických vlastností.

V současnosti polští kurátoři oslovili dnešní autory, aby po svém interpretovali a variovali něco z tohohle dědictví. Proto na závěr pořadu zní soubor Male instrumenty, které se vrátily k slavné zakladatelské skladbičce Etuda pro jeden úder do činelu, Etiuda na jedno uderzenie w talerz, kterou vytvořil jedním úderem a pak už jen zvukovou manipulací toho zvuku Wlodimierz Kotoński. Male instrumenty tuhle přelomovou skladbu dnes předvádějí akusticky: netradičními nástroji napodobují elektronický zvuk.