Vizitka – Pavel Janoušek (2019)

Přidal: Premek |

Březen 14, 2019

Pavel Janoušek, literární historik. Rozhovor o literatuře v období Protektorátu moderuje Blanka Stárková. Rozhovory s těmi, kterým umění proměňuje život.

Natočeno 2019. Premiéra 15. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 10:00 h). Repríza 15. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 19.00 hodin).

Lit.: Stárková, Blanka: Pavel Janoušek: Umělecké literární dílo s velkými ambicemi, které by se jednoznačně přiklánělo k Říši, u nás za protektorátu nevzniklo. In web ČRo 3 Vltava, 15. březen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Někteří spisovatelé a dramatici sice útočili na demokracii jako na princip, ale tlak na vymezení se vůči německému živlu byl v českém prostředí natolik silný, že se autor, který by chtěl u zdejší veřejnosti uspět, nemohl přímočaře přihlásit k nacistickému režimu.

Autoři sympatizující s novými poměry se vyjadřovali spíše v podobenstvích a jinotajích. Ke stejným prostředkům se na druhé straně museli uchýlit i spisovatelé a dramatici, kteří stáli na straně ohroženého národa. O situaci české literatury a divadla za protektorátu hovoří ve Vizitce literární historik prof. Pavel Janoušek.

Obecným rysem bylo velké zvýznamnění literatury, které si dnešní člověk už neumí představit. V okamžiku, kdy byl tabuizován politický život, bylo umění a literatura jedinou formou, v níž se národ jako takový mohl realizovat. Kategorie národní se v té chvíli silně zvýznamnila. Literatura byla chápána jako znak národa, jako to jediné, v čem se vymezujeme. Uvnitř tohoto rámce se pak vedl spor o to, jaký národ, proč národ, kam směřuje, jak se postavit k nastalé situaci, nakolik ji akceptovat. Přitom se tato debata musela vést v době, kdy veškerá komunikace byla regulovaná. Takže pro literaturu, která vycházela, jsou významné jinotaje, náznaky, alegorie i zostřená schopnost adresátů číst jiné významy i tam, kde bychom je dneska nečetli. Uvnitř toho všeho pak probíhal svár mezi jednotlivými tendencemi a směry.

Onen zásadní svár o směřování české kultury a společnosti se vedl už v době 1. republiky mezi konzervativně orientovanými literáty a avantgardou a na obou stranách byl spojen s rozdílnými představami o společenském uspořádání. „Utkávají se dvě představy řádu společnosti a světa,“ konstatuje Pavel Janoušek. „Je to dlouhodobá záležitost, která přichází s nástupem moderního umění, s odklonem od vlastenecko-obrozenecké definice národní kultury i s problematizací křesťanství v československé společnosti. Jeden tábor cítí ohrožení starých jistot, vlastenectví vycházejícího ze selství, z představy, že všichni pocházíme z těch chaloupek a z křesťanské orientace, a požaduje návrat k řádu. Oproti tomu moderní umění, které je výrazem proměňujícího se světa a všeho toho, co přináší 20. století, klade proti národním tradicím důraz na umění světově pojímané, na svět proti domovu. A uvažuje o řádu novém, jiném. Tento spor se vyostřuje už před Mnichovem a ještě více s okupací.“ Zatímco většina avantgardistů a příslušníků třetí, čapkovské linie vidí okupaci jako agresi zvenčí vůči českému národu, mnozí konzervativně zaměření spisovatelé ji pojímají jako trest za to, že jsme opustili Boha a tradice, vinu přičítají masarykovské liberální orientaci 1. republiky a útočí na avantgardu jakožto chybnou cestu.

„Ta doba je právě zajímavá tím, že jestli se něco silně ventiluje, tak je to střet mezi západní a jinou orientací české kultury, českého národa. Střet mezi tím, jestli se máme držet ve svých hranicích a nestarat se o to, co se děje mimo nás, anebo naopak. Jsou to věci, které jsou velmi aktuální a vztahují se k tomu, co dnes žijeme,“ říká literární historik Pavel Janoušek, vědecký pracovník Ústavu pro českou literaturu a vedoucí týmu, který problematiku literatury v období okupace právě komplexně zpracovává.

V rozhovoru připomínáme i díla, která možná k překvapení některých dnešních čtenářů či diváků vznikla právě za okupace – jako Saturnin, Bylo nás pět či Limonádový Joe.

Radiodokument