Dramatická jelita tvoří (2020)

Jana Vaverková působila v souboru Dramatická jelita od sekundy a teď je v prvním ročníku na vysoké škole. „Naštěstí můžu v souboru zůstat, v tom vidím velkou výhodu,“ směje se. „Ta přátelství, co jsme si tam vytvořili, jsou strašně silná. Udělali jsme spolu hrozně moc věcí a posunuli se díky tomu. Jsme rádi, že spolu můžeme tvořit dál, to je skvělé.“

Přijít si na to, co chci dělat

„Zakládám si na tom, aby každý měl příležitost se realizovat,“ dodává vedoucí souboru. „Spousta z nich taky dělá hudbu nebo se zaměřuje na grafiku, mohou se tedy na všem podílet jiným způsobem. Někdo pomáhá s letním soustředěním, s organizací tábora, mohou si zkusit jeho vedení, režii, cokoliv.“ Zdeňka Kučerová studenty nevede cíleně k tomu, aby pokračovali ve studiu na umělecké škole. „Snažím se jim dát příležitost, aby přišli na to, co vlastně chtějí dělat. Ale je pravda, že dost z nich jde uměleckým směrem, i když třeba nejdou na uměleckou vysokou školu, ale dál se tím nějak zabývají.“ Jana Vaverková dodává: „Zdeňka nás naučila nad věcmi přemýšlet, snažit se formulovat vlastní názor a zprostředkovat lidem vlastní tvorbu. To byla ta největší příprava, ne to, že jsme pak pracovali na konkrétním textu.“

Autorská tvorba je základ

Dramatická jelita fungují jako experimentální divadelní soubor. Před lety studenti například hráli formou site specific v (dnes již zbořeném) rodném domě básníka Josefa Chaloupky v Brně-Králově Poli. „Snažím se vždy najít divadelní formu, která je vhodná pro danou skupinu ten konkrétní rok,“ vysvětluje Kučerová. „Chci vycházet z toho, co je středoškolákům blízké, jak v tématu, tak ve formě, kterou zvolíme. Nebo hledám to, co je pro ně výzva, co si ještě nevyzkoušeli, nebo to, co bych potřebovala, aby se naučili.“ Věnovali se tak například představení založenému na pohybu a práci s charakterovou maskou, interaktivnímu divadlu, které hráli mezi lidmi ve venkovských hospodách, připravují komponované večery, kde uvádějí své autorské texty v doprovodu kapely. „Základem je autorská tvorba,“ shrnuje Kučerová.

Rozhlasová hra

Letos si Dramatická jelita vyzkoušela tvorbu i realizaci rozhlasové hry. Jejich odbornými poradci se stali bývalí spolužáci Zdeňky Kučerové z JAMU – Eva Schulzová a Petr Kačírek. Na letním soustředění v Orlických horách se sešlo dvacet studentů, a tak nebylo snadné najít vhodnou formu tvorby – aby se práce mohlo zúčastnit co nejvíce z nich. „Oslovila jsem členku souboru Janu Vaverkovou, jestli by si nechtěla vyzkoušet napsat scénář k rozhlasové hře,“ vypráví Kučerová.

„Pro mě to byla skvělá příležitost poprvé napsat delší celistvý text,“ vysvětluje Vaverková. „Směřovala jsem to na soustředění probíhající v prostředí s bohatou přírodou, tam jsme to chtěli zasadit. To byl inspirativní prvek celého konceptu. A taky to, že jsem hru měla psát pro své vrstevníky i trochu mladší děcka – tyhle všechny věci hrály roli v tom, jak bude námět a příběh vypadat.“ Vaverková měla dosud zkušenost s prací se zvukem pouze v rámci studentské kapely. „Pořídila jsem si svůj první audio rekordér a začala jsem se učit, co znamená vytvářet rozhlasovou hru. Musela jsem se přeorientovat na jiný druh práce, který jsem nikdy nedělala. Byla to pro mě velká zkušenost a velký skok. Naučila jsem se vnímat zvuk a všímám si toho teď, i když se dívám na nějaké představení nebo poslouchám něco v rozhlase.“

Audio rekordér pro všechny

Všichni členové Dramatických jelit podstoupili množství cvičení s audio rekordérem. Eva Schulzová v úvodu soustředění vysvětlila studentům, co je rozhlasová hra, a prostřednictvím zvukových ukázek jim představila různé způsoby práce s audiem. „Vytvořit minutovou hru, to byla pro všechny velká výzva,“ rozpomíná se Vaverková. Petr Kačírek poté na letním soustředění asistoval při natáčení.

„Chtěli jsme, aby si to vyzkoušeli všichni,“ doplňuje Kučerová. „Studenti byli celou dobu rozděleni do malých týmů, měli nahrávací zařízení a sluchátka.“ Vaverková s úsměvem vypráví, jak idealistickou představu měli o zvukové atmosféře přírody. „Celá rozhlasová hra se odehrává v lese, což je inspirativní prostředí. Byli jsme naladění na to, jak budeme pracovat v terénu. A pak jsme zjistili, že ty ruchy jsou mnohem komplikovanější, než jsme si představovali, a že i silnice, i když je dva kilometry daleko, je pořád slyšet. Spoustu monologů hlavní postavy nebylo možné nahrát v terénu. Museli jsme improvizovaně vytvořit bunkr z matrací a nahrávat všechny monology uměle. To bylo překvapení.“

Volnost a scénář

„Je to příběh mladé holky, která se vydává do lesa hledat nějakou odpověď,“ přibližuje námět hry Jana Vaverková. „Tím, že je sama, vznikl prostor být sama se sebou. V jejím vnitřním světě, v mysli, se tvoří roztodivné myšlenky, které jsme chtěli promítnout do rozhlasu. To byla příležitost pro jednotlivé skupiny, aby pracovaly na různých situacích, které se dějí hlavní postavě v hlavě, a rozvíjely myšlenku, která ji napadla.“

„Děláme autorskou tvorbu, a tak jsme to nechtěli koncipovat tak, že připravím pevný scénář, kterým se všichni budou řídit,“ objasňuje Vaverková. „Před soustředěním jsem napsala celistvý scénář, ale pro situace, s nimiž pracovaly skupiny studentů, jsem chtěla nechat větší volnost. Nechtěla jsem jim cpát svoji myšlenku, jak by měl vnitřní svět toho člověka fungovat. Naopak jsme chtěli dát všem prostor, aby se k tomu vyjádřili a našli téma společné pro danou skupinu.“

Tak se do příběhu jediné postavy, která jde lesem, dostala ještě další témata. „Hezky to zapadlo do období, kdy byla karanténa a samota byla aktuální téma,“ doplňuje Kučerová. „Není to jen prvoplánový příběh toho, že mladá dívka otěhotní a jde se do lesa rozhodnout, jestli si dítě nechá,“ shrnuje Vaverková. „Ostatní v tom našli i to téma, že mají příležitost být chvíli sami, jít do přírody a hledat odpovědi na své otázky, které se netýkají jenom jejich stěžejního problému, ale vůbec prožití sebe samých.“

V magazínu Zelný rynk uslyšíte kromě rozhovoru se Zdeňkou Kučerovou a Janou Vaverkovou také tři ukázky z rozhlasové hry Slyšíme se. Celou nahrávku si můžete poslechnout tady.