Páteční večer s Jaroslavou Adamovou nejen o divadelní posedlosti (2005)

Přidal: Přemek |

Duben 23, 2010

Jaroslava Adamová ve vzpomínkách a rozhlasových a divadelních rolích. Použity ukázky z rozhlasových her Sen noci svatojánské (1951), Richard III. (1964), Dokolečka dokola (1978), Vějíř lady Windermerové (2003) a v závěru večera celá inscenace hry Lidský hlas (1973).

Vzpomínají kolegové a žáci: režiséři Josef Henke, Ladislav Vymětal a Petr Weigel, herci a herečky Simona Stašová, Jan Hrušínský, Pavel Kříž a další.

Natočeno 2005 (120 min.).

Lit.: Kamberský, Jakub: Posedlosti Jaroslavy Adamové. In Týdeník Rozhlas 19/2010 (článek). – Cit.: Vzpomínky herců či vzpomínky na herce patří mezi čtenáři,diváky a posluchači k vděčnému tématu. Svědčí o tom nekonečné množství knih,v jejichž nadprodukci mnohdy zaměníme kvalitní monografii se slátaninou neúnavného grafomana. O televizi ani nemluvě: rozkolísanost Příběhů slavných,Neobyčejných osudů, popřípadě cyklů s bulvárním charakterem jako 13.komnata či Po stopách hvězd hovoří za vše.
V rozhlase je naštěstí situace mnohem příznivější. Vzpomínkových pořadů je přeci jen o něco méně,zvláště pak v rámci cyklu Páteční večer jich nacházíme pomálu,což je jistě ku prospěchu věci. Vltavští pracovníci si potrpí na kvalitu. Nejinak tomu bylo v pátek 16.dubna,kdy byl v rámci zmíněného cyklu odvysílán Páteční večer s Jaroslavou Adamovou s podtitulem Nejen o divadelní posedlosti. Na pořadu,který byl věnován životnímu jubileu herečky,se autorsky podílel dramaturg Martin Velíšek a režijně Markéta Jahodová.
Příjemným průvodcem byl František Němec,někdejší hereččin kolega v Městských divadlech pražských. Provedl nás její divadelní kariérou,byly zmíněny filmové, ale i rozhlasové role. Ke slovu se dostala samotná jubilantka, dále pak divadelní režisér Ladislav Vymětal,filmoví režiséři Petr Weigel a Ondřej Trojan,herci (žáci)Pavel Kříž, Jan Hrušínský,Veronika Gajerová a Simona Stašová a na závěr ještě Josef Henke,který zavzpomínal na natáčení monodramatu Jeana Cocteaua Lidský hlas (1973),jehož gramofonová verze zakončila celý Páteční večer. Vzpomínání to bylo důstojné,osobní vyznání nevyzněla pateticky,ale pouze příjemně nostalgicky. Drobné výtky lze snad adresovat jedině nesprávné dataci rozhlasové inscenace Shakespearova Richarda III.(správně je rok 1964) a občasnému opomenutí dramaturgických či střihačských nůžek.
Jak bylo řečeno,celkově lze stanici Vltava pochválit za mimořádný pořad a doufat,že by si knižní a televizní tvůrci mohli z rozhlasáků vzít pro další tvorbu memoárů příklad.

Radiodokument