Pařník (2014)

Přidal: Premek |

Prosinec 22, 2014

Harold Pinter. Rozhlasová adaptace divadelní hry. Jedinečná groteska o absurdním, poněkud katastrofickém chodu jedné zbytečné instituce. Překlad Milan Lukeš. Rozhlasová úprava a dramaturgie Klára Novotná. Režie Natália Deáková.

Osoby a obsazení: ředitel Roote (Viktor Preiss), Gibbs (Martin Finger), Lamb (Marek Holý), slečna Cuttsová (Andrea Elsnerová), Lush (Martin Stránský), Tubb (Miroslav Hruška) a Lobb (Ladislav Frej).

Natočeno 2014. Premiéra 3. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:00 h.; 52 min.). Repríza 10. 1. 2016 (ČRo 2 Praha, 20:00 h); 11. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 25. 4. 2023 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Česká premiéra Pinterovy absurdní grotesky.

Lit.: Venclová, Renata – Novotná, Klára: Nalaďte si o svátcích – V hlavní roli třikrát Viktor Preiss. In Týdeník Rozhlas 52-1/2014-2015, s. 11 (článek).

Lit.: Novotná, Klára: Harold Pinter: Pařník. In web ČRo 3 Vltava, leden 2015 (článek). – Cit.: „Pařník jsem napsal v zimě roku 1958. Odložil jsem ho s tím, že se k němu vrátím, a ani jsem se nepokusil zadat ho k inscenaci. Pak jsem dopsal Správce. Roku 1979 jsem si hru přečetl znovu a řekl jsem si, že stojí za uvedení. Během zkoušek jsem provedl pár změn, zvláště škrtů.“ Tak píše v poznámce ke hře Pařník její autor, Harold Pinter, anglický dramatik, spisovatel, básník, herec a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2005.

Velkou část Pinterova díla lze řadit do oblasti absurdního dramatu, tedy žánru, který zobrazuje lidskou skutečnost jako nesmyslnou či alespoň pokřivenou, nejčastěji právě skrze nástroje a mechanismy moderní civilizace – slovo tu neslouží k dorozumění, pohyb k jednání, vnitřní svět nahrazují fráze.

Pařník patří k Pinterovým raným hrám, označovaným také jako „komedie hororu“. Příběh v nich vychází ze zdánlivě nevinné situace, která se v důsledku hrozivého a pro diváka zdánlivě absurdního chování určitých postav, zvrhne v katastrofu. V případě Pařníku se jedná o komickou, ale ve své podstatě nemilosrdnou obžalobu byrokracie a nesmyslných mocenských struktur, o obraz absurdity vytvořené zbytečnou, směšnou institucionalizací všedních a přízemních potřeb.

Ocitáme se v instituci, o jejíž podstatě se, přesně v souladu s naznačeným tématem, můžeme jen dohadovat – snad je to jakýsi „dům odpočinku“, zotavovna nebo sanatorium, kde jsou pacienti označováni anonymně čísly, nikoli jmény. Ničím nerušený běh tohoto poněkud obskurního podniku naruší ale nečekané události. Na stůl povinnostmi i životem znaveného ředitele Roota se dostává zpráva o smrti jednoho z pacientů a o těhotenství a porodu jedné z pacientek. Ambiciózní asistent Gibbs dostane za úkol vypátrat pachatele. Že by měl v případu prsty podlézavý Lush, ubohý naivní Lamb nebo svůdná slečna Cuttsová? Nebo… že by to byl sám šéf?

Hra je zasazená do období Vánoc, ale vřelost a důstojnost sváteční chvíle tu nahrazuje černý humor, grotesknost pramenící z neschopnosti postav vzájemně si naslouchat a porozumět i krutá ironie, s níž autor nahlíží a komentuje jejich sebestřednou důležitost, nedůstojnou užvaněnost, všechna myšlenková, slovní i situační klišé.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Hattrick Viktora Preisse. In Týdeník Rozhlas 5/2015,s . 21 (recenze). – Cit.: Když Renata Venclová s Klárou Novotnou připravovaly propagační článek pro předvánoční Týdeník Rozhlas, nemohly vybrat příhodnější název: V hlavní roli třikrát Viktor Preiss. Skutečně, během vánočních svátků se v programové nabídce sešly hned tři premiérově uvedené inscenace, v nichž tento herec účinkoval.(…)

Konečně první lednovou sobotu uvedla Vltava rozhlasovou verzi absurdní grotesky Harolda Pintera Pařník (dramaturgie Klára Novotná, režie Natália Deáková), pranýřující byrokratičnost a zrůdnost jedné podivné instituce, která bez nějakého vnitřního smyslu a zcela mechanicky shromažďuje, zadržuje a mučí lidi. Zároveň se tu – jak jinak v byrokracii – hraje o moc, ba dokonce o život.

I v tomto případě jde především o inscenaci hereckou. Viktor Preiss zde vede svého ředitele v nebývale expresivním duchu; jeho Roote je unavený šéf zcela zbytečné instituce, který při každém náznaku problému okamžitě vybuchuje vztekem či zuřivostí, řve na své podřízené jako buldok, jako by ani neartikuloval. Rooteova přímého podřízeného Gibbse ztvárnil Martin Finger ve dvou polohách: strohý a strojený je ve scénách s ředitelem, uvolněný až žoviální (především pak ke kolegyním) v těch ostatních. Vyšší ligu zákeřnosti a vypočítavosti hraje další z podřízených – Lush; v podání Martina Stránského má onu přesně odměřenou dávku podlézavosti a jakéhosi zvráceného šarmu.

Všechny tři inscenace nabídly posluchači to, co asi o vánočních prázdninách očekával: kvalitní a nepodbízivou zábavu. Odhlédneme-li však od premiérového zařazení, musíme se začít ptát po dramaturgické aktuálnosti všech tří her. Co přimělo dramaturgyně k zařazení do tvůrčího plánu? U Pinterova dramatu se nabízí nejen téma boje s byrokraty, ohrožujícími podstatu lidskosti, ale také jistá návaznost na dřívější rozhlasové realizace Pinterových dramat (Rodinné hlasy, 2011; Nádraží Victoria, 2011). U dalších dvou je však dramaturgický přínos spornější. Nutno se tedy spokojit s kladem, který je společný pro všecky tři inscenace: nabídly vynikajícímu herci v krátkém časovém období hned tři rozdílné postavy.

Rozhlasové hry