Roman Sikora. Dramaturg divadelního provedení Petr Oslzlý. Režie divadelního čtení Ján Zavarský. Redaktor Tomáš Sedláček. Zvuk Zdeněk Janoušek. Režie rozhlasového záznamu Jaromír Ostrý.
Osoby a obsazení: Pierot (Michal Bumbálek), Kreon (Petr Oslzlý), Antigona (Dita Kaplanová), Isména (Gabriela Ježková), Euridiké (Alena Ambrová), Haimon (Radim Fiala), ředitel hřbitova, Lokaj 2 a scénické poznámky (Vladimír Hauser), vypravěč (Pavel Zatloukal). Úvodní slovo Petr Oslzlý a Tomáš Sedláček.
Rozhlasová rekonstrukce scénického čtení z Divadla Husa na Provázku (v rámci festivalu Divadlo v pohybu ´98).
Natočeno 22. 9. 1998 během jedné nahrávací frekvence (cca 4-6 hodin). Premiéra 1. 10. 1998 (Praha, Večerní klub, 23:10 – 24:00 h.; 50 min.).
Pozn. od Martina Janouška: Jenom drobná oprava a upřesnění. Ono úvodní slovo nebo spíše jakýsi rozhovor vysvětlující pozadí a formát scénického čtení s Petrem Oslzlým nevede režisér Jaromír Ostrý, ale rozhlasový autor pořadu a jeho redaktor Tomáš Sedláček. Smetení Antigony byl poslední příspěvek brněnského studia do rozhlasového cyklu Večerní klub, v němž se uváděly pořady, které se jinak velmi těžce zařazovaly do programového schématu. Mnohé pořady v tomto cyklu byly více méně dokumentární záležitosti. Brněnské studio do tohoto cyklu mimo jiné přispělo i rekonstrukcí inscenace Něžná z Divadla v 7 a půl, Lišák je lišák – Petr Váša a jeho fyzické básnictví, nebo Komediograf v éteru – střihový pořad představení Luboše Baláka, aj.
Lit.: Syrovátka, Tomáš: Rozhovor – Roman Sikora. In web Dilia, 18. 11. 2005 (rozhovor). – Cit.: V čem je Smetení Antigony jiné než ostatní hry o Antigonách? Kdo je pro tebe autoritou coby dramatik? Bránil by ses např. přirovnání k německému expresionismu?
Nejspíš je jiné především tím, že se Antigona k žádnému rozhodnému činu neodhodlá – má v tom ovšem blízko k Antigoně Milana Uhdeho. Sama se za to nenávidí a nenávidí za to i své okolí. Opovrhuje. Žije v době bez činů. V době rozmlženosti a nepatrného a tudíž neviditelného posouvání tím či oním směrem. Ve světě utloukání monotónností, v němž si nárok na jediný z mála možných zjevných a jasných činů dělá jen vražda nebo teroristický útok. Ona pestrost, v níž Antigona žije a v níž žijeme i my, je vlastně jen zdánlivá. Člověk v ní může bezduše setrvávat zahrnován tím nebo oním novým zbožím, nebo starým zbožím v novém obalu, ale je pravděpodobné, že se to jednou jednoduše vyčerpá a nezbude nic, co by za něco stálo. Antigona není schopna vykročit ze svého já, není schopna ničím poměřovat své jednání, protože vlastně není čím. Znejasněnost kontur, rozostřenost hranic mezi zlem a dobrem, mezi jednáním správným a špatným ji přivádí dovnitř sebe samé, k útěku k sobě. A přitom se ani sama v sobě nemá vlastně oč opřít. Vedena touhou uniknout samotě a přimknout se k blízké bytosti ve světě bez blízkosti, bez upřímného doteku, se rozhodne vykopat svého mrtvého bratra. Nikoli aby připomněla minulost a rozvířila zapomenuté politické události, ačkoli ani tomu se nebrání, ale aby v té mrtvole Polyneika našla jedinou blízkou bytost. Dopouští se tak jakéhosi zvrhlého zoufalého činu. Ale je to v jistém smyslu vlastně to nejpohodlnější. A zároveň taktéž iluzorní.
Německý expresionismus mám rád. Taky Brechta a Heinera Mullera. Je to myslím znát. Našly by se i jiné autority, ale tyto dvě považuji skutečně za hodny obdivu.
Pokud vím, viděl jsi dvě provedení. V Maďarsku a v Martě. Co ti na nich chybělo a případně co bys očekával od dalších inscenací?
S oběma inscenacemi jsem byl vlastně spokojen. V obou případech se k textu přistoupilo velmi citlivě. O maďarské inscenaci vlastně nemohu říci nic přesnějšího, protože maďarština je opravdu dost odlišný jazyk a orientovat se bylo dost těžké. Zaujala mě především taková zvláštní intimnost inscenace, tichost projevu herců, takový zvláštní klid, pod nímž vřou všechny ty intriky, podlosti a zášti. Jejich Antigona byla spíš potměšilá, ale stejně nebezpečná. Byl to pro mě zcela nový způsob herecké a režijní práce. V Martě to zas pojali mnohem křiklavěji. Antigona byla razantnější a energičtější, skoro by se dalo říct, že v sobě měla něco z punkové dravosti. Celé se to pak posunulo víc do groteskna.
Těžko říct, co bych očekával od dalších inscenací. Mé představy byly vlastně naplněny. V mnohém překovány. Spíš se nechám s chutí překvapit, co nového z toho textu v rámci další inscenace vyvstane. To je vždy nejpozoruhodnější. Když režisér, dramaturg nebo herec objeví cosi, co jsem vlastně ani takhle nemyslel, nebo na co už jsem dávno zapomněl a najednou se všechno rozzáří zcela nově.
Vidíš nějaké překážky, které by odrazovaly divadla od uvádění tvých her? Myslím třeba i na divadelní tradici.
Samozřejmě. Česká divadla jsou neuvěřitelně zbabělá a podbízivá. Někdy mám dojem, že nejsou nic jiného, než nevěstince maskující se za takzvanou ušlechtilou činnost, které říkají umění. Strašlivě se všichni snaží, aby divákovi všechno naservírovali tak, jak je zvyklý. Skoro žádné experimenty, jen sázky na jistotu. A když už, aby se neřeklo, se sáhne po současném textu (to jako že má být pak experiment), zavře se to na malou scénu a pak se další tři roky připomíná: „Podívejte, vždy? my přece hrajeme současné věci, ale nikdo na to nechodí.“ Ta podbízivost diváctvu jim pak vychovává takového diváka jakého si zaslouží. Zpohodlnělého, líného, který když se v prvních pěti minutách nemá čemu uchechtnout, začne zívat nudou. Pro něhož není divadlo ničím jiným, než prodloužením idiotské televizoidní šmíry. Popisné a bez fantazie. S idiotskými dialogy a idiotskými situacemi bez poezie. Neschopné objevit a vyjevit podstatné ani na základě kvalitních textů. Jsou samozřejmě výjimky, ale je jich zoufale málo. Například v divadlech v Brně není vlastně nic, co by našlo odvahu k razantním a celistvým výpovědím. Jen povrchnost, laciné efekty a sázky na kastrovanou jistotu.
Ve svých hrách se snažím poukazovat vždy k vyhroceným postojům. Snažím se rozkrývat určité problémy, které jsou běžně kolem nás, ale už je ani nevnímáme. Jsme jednoduše jejich zajatci. Někdy se mi to daří, někdy méně. Někdy třeba vůbec. Ale vždycky je pro mě důležitý vztah té které hry ke světu, v němž žiju. A to mnohdy zcela konkrétně a aktuálně. Právě to se ovšem v českém divadle plném předsudků a ideologických předpojatostí nenosí. A pak ještě ta zoufalá a směšná obava z političnosti… Snad že by kdosi „nahoře“ odkrojil v příštím roce menší skývu, než obvykle. Raději si tedy nikoho neznepřátelit a už vůbec ne ty „nahoře“. Ti „nahoře“ totiž mají nejradši umění bezstarostné, umění rekreační. I Goebelsovi se takové umění velmi zamlouvalo – šantány, lehkonohé komedie a muzikály. Hlavně žádné zuby a žádné rozpory. Třeba si přijde s chutí odpočinout i předseda vlády. Ještě pořád žijeme v idiotském „normalizačním“ komatu. Sociolog Jan Keller napsal, že normalizace nikdy neskončila. Naprosto s ním souhlasím. V této zemi je i nadále nejjistější cesta za „úspěchem“, který je už sám o sobě cílem dosti pochybným, skrze přitakávání a ohýbání hřbetu před tzv. vlivnými lidmi. Dávat si pozor na hubu a držet krok. To platí pořád.
Divadlo, jehož podstatou je konflikt, je svou bezkonfliktností navenek vlastně směšné. A neuvěřitelně nudné.
Kdo je Antigona dnes? Proč titul „smetená“?
Těžko říct, kdo je Antigona dnes. Ale nejspíš je takových bytostí všude kolem plno. Cynických, pohrdajících… Jen ta důsledná nenávist a sebenenávist a pohrdání se u nich najde zřídka. V téhle narcistní době se mají všichni sami až podezřele rádi. Antigona se ptá. Klade si otázky a s obzvláštní rozkoší ty nepříjemné. Bičuje se jimi a snaží se na ně opovědět. Ale nedaří se jí to. Tato společnost Antigonám nepřeje. Nemá ráda trýznivé otázky. Nemá ráda temné a živelné problémy noci v iluzorním „racionálním“ uspořádáním svého dne. Ty raději velkým obloukem obejde. Má Antigona je snad Ulrike Meihofová, kdyby nepotkala Baadera, je to Jan Palach, kdyby se neupálil, je Muhamad Atta, kdyby nepropadl nenávisti a agresivní podobě islámu. Je teroristou bez činu a bez vize. Rozpolcena svou živelností odmítá nalézat jednoznačné odpovědi. To jí však znemožňuje účelně jednat. Je otázkou, jestli o to vůbec stojí.
Ve světě Antigony zemřely ideologie, ale také ideje. A s nimi i důvěra k těm, co spravují a vládnou. A oni si ji vlastně ani nezaslouží. Jsou prolhaní a chamtiví. A snaží se udržet si své předimenzované platy i přesto, že začínají tušit, že by se bez nich svět už docela dobře obešel. To je smutná podstata celého toho našeho a nejen našeho dnešního politického kabaretu.
A „smetená“ proto, že jsem se jednak snažil s Antigonou po svém vypořádat, a pak ona je vlastně smetená, odstraněná, zlikvidovaná. Samozřejmě elegantně. Za zvuků valčíku. Nebo snad spíš radostně rozjásané šantánové odrhovačky.
V čem je Antigona jiná než tvé ostatní hry? Co se v ní nesmí přehlédnout, aby byla inscenace smysluplná?
Přehlédnout by se asi nemělo především to propojení intimní sféry s politickou. Že jednání Antigony, ať už sebezoufalejší, je vždy vyvoláno širšími souvislosti a zpětně do nich zase vstupuje. Je to organické. Je to nedělitelný celek.
V čem je jiná, to je těžké říci. Ve všem a v ničem. Opravdu nevím. Objevují se tady témata, kterými jsem posedlý a která se v dalších hrách vracejí. Co ji ale opravdu odlišuje je nejspíš to propojení monologických pasáží s groteskními dialogickými výstupy. A ty travestie a zkomoleniny antických mýtů. Ta nedořečenost témat, otevřenost. To nejspíš.
Lit.: Šmerdová, Štěpánka: Parafráze Sofoklovy Antigony v české dramatice 90. let 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2020 (bakalářská práce). – Cit.: (…) Bakalářská práce Parafráze Sofoklovy Antigony v české dramatice 90. let 20. století se zabývá dvěma parafrázemi klasického antického mýtu o Antigoně, které vznikly v českém prostředí. První z nich je hra Romana Sikory Smetení Antigony, druhou rozhlasová hra Přemysla Ruta Polygoné. První část práce je část teoretická, která pojednává především o Antigoně, dramatu od antického dramatika Sofokla, pojetí mýtu této hrdiny a jejími dalšími zpracování v české dramatice. Druhou částí je část analytická, zabývající se již dvěma zmíněnými dramatizacemi. Poslední část slouží jako shrnutí celé práce a objasnění rozdílu mezi původní předlohou a jejími dvěma parafrázemi.
Lit.: Drozd, David. Sikorovo Smetení Antigony – Pokus o postmoderní tragédi. Kontext(y) : litteraria, theatralia, cinematographica : sborník katedry teorie a dějin dramatických umění. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006, roč. 5, č. 1, s. 125-130, 5 s. ISSN 1212-1207.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
.
Komentáře
Napište komentář k článku