Velká vteřina (1992)
Daniela Fischerová. Rozhlasová mikrohra. Dramaturgie Jarmila Konrádová. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: paní (Věra Kubánková), Leo (Marian Labuda), dcera (Eliška Balzerová), hlas (Zdena Tichá).
Premiéra 28. 12. 1992 (Praha).
Text hry in: Svět a divadlo 8/1992.
Lit.: Dingová, Bianka: Studenti píší recenze – Velká vteřina. In web Panáček v říši mluveného slova, 24. 6. 2010 (recenze).
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
.
Příběh dvou lidí, kterým se jedním jediným okamžikem naráz změnil (a ještě jednou změní) celý život, je strhující nejen v síle samotného příběhu, ale i v dramatické zhuštěnosti; Fischerová příběh, který by jiným vydal na trilogii, zhušťuje do desíti minut a dává tak posluchači možnost si – řečeno s nadhledem – trilogii domyslet sám, ve své hlavě.
Poslechnout si Velkou vteřinu stojí za to i díky hereckým výkonům Věry Kubánkové a Mariana Labudy. Dramaturgyně Jitka Škápíková vzpomínala, s jakou (v dobrém smyslu) sveřepostí se do studia své role pustil Marian Labuda; představoval člověka, který se s láskou učí česky, byť vyrůstal celý život v zahraničí (důvod neprozradím). Před natáčením jej režisérka seznámila s Američankou, která se také naučila perfektně česky, aby Labuda zjistil, v čem i nejlepší hovoří jinak než rodilý mluvčí. Paní dokázala říct vše správně, jen slovo „dítě“ jí nešlo – vždy řekla jen „djýte“. Marian Labuda to zaregistroval – a proti všem očekáváním to zpracoval právě opačně; jeho Leo vyslovuje „dííítě“ s jakousi mazlivostí, pečlivostí, láskou, s důsledností, s níž se tu měkkou, slovanskou výslovnost musel v Americe dlouhé týdny a měsíce učit… – I takové drobnosti, detaily rozhodují o vyznění scény.