Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXIV. – Zhasnout světlo na pavlači

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 42/2014)

Jitka Škápíková je především dokumentaristka, dramaturgyně a dramatizátorka. Dlouhá léta pracovala v Českém rozhlase, její první úspěch se však dostavil již během jejích studií na brněnské JAMU u profesora Antonína Přidala: dokument Zrození Karolíny (1993) o vlastním těhotenství a porodu získal Prix Bohemia Radio. Následovala série dalších úspěšných dokumentů, mj. Na vartě po oběšeném (1998), Čtyřicet dnů Jiřího Horčičky (1999) a cyklus Ismy po česku (2005). Spolupracovala také s redakcí her pro děti a mládež, pro kterou napsala vynikající dramatizaci pohádky Aloise Mikulky Kouzelná dvířka (1995) a O Dorotce a čaroději Ozovi (1997, podle Franka Bauma), pro dospělé pak seriál podle Prusova Faraona (2005) a Stokerova Drákuly (2009). V současné době spolupracuje s Českým rozhlasem již jen externě a věnuje se režii audioknih a spolupracuje na hereckých memoárech.

Její původní dramatickou prvotinou se stala rozhlasová hra Světlo na pavlači (1995). Věnuje se v ní – jako většina začínajících autorů – osudu své vrstevnice; zároveň však v příběhu o lidské nenávisti až za hrob přesvědčivě zachycuje životní běh a názory staré ženy.

Hlavní postavou je babička Boža. Její život poznáváme pomocí retrospektivních záběrů z hospicu milosrdných bratří i z jejích mladších let. Zatímco zpočátku její křik a naříkání působí jako stařecká senilita, později však zjišťujeme, že záštiplná zloba a vztek jsou jejím hlavním komunikačním znakem. Dokáže si bez přestání stěžovat, zuřit, pomlouvat, litovat se a nadávat veškerému svému okolí. Hraje si na velkou dámu, která „vyštudovala Vesnu“, ve své podstatě je ale primitivní. Hovoří výrazným moravským dialektem, což Jiráskové pomáhá ve stylizaci hrubé a vulgární ženské, která byla možná schopna i otrávit svého manžela. Boža ubližuje své sestře Františce, svému muži, kterého „Francce“ přebrala, dceři Květušce – a nakonec i vnučce, která jí zbude jako poslední v závěru života. Nejlépe její vztah k lidem ukazuje tento úryvek: „To byl jediné člověk, které na mně byl hodné. Ale tech sedum tisíc, co mně ukradl, pěkně vysolí, dám ho k sódu a voni už to z něho dostanó. Mám na to svoje lidi, to všeci vijó, jaké to byl hajzl. Každé to dosvědčí. Pude do kriminálu!“

Ve scénáři může tolik koncentrované zloby působit tezovitě až směšně, její rozhlasová představitelka Jiřína Jirásková ji však vybavila neuvěřitelnou přesvědčivostí: její Boža si udržuje respekt svého okolí již svým hlasem, zároveň však dokáže předvádět pravé kaskády nálad a hlasových proměn: vzlyká, sebelítostivě naříká, komicky huhlá, až starozákonně hřímá – aby pak v závěru tichým, nezřetelným a ustrašeným hlasem umírající stařeny šeptala: „Neco ti musím říct: voni teď za mnó voba chodijó – a dycky nechajó vodevřený vokna.. a mě je pak taková strašná zima…“

Hlavní protihráčkou je vnučka v podání Evy Elsnerové. Její projev je kontrapunkticky tišší a nevýbojný, aby pak v závěrečné scéně zazněl rezolutně a nekompromisně. Když se jí po své smrti babička zjevuje (či připomíná vnitřním hlasem) a brání jakékoliv změně ve svém starém domku (tato zloba se v reálu projevuje stálým rozsvěcením pavlačového světla), dívka se vzepře. Navzdory všem babiččiným předsudečným řečem revoltuje – vypnutím světla „jednou provždy“.

Režisérka Markéta Jahodová udržela debutantský text Škápíkové stylově čistý, k čemuž jí pomohl lidový hudební motiv, zpívaný ženským hlasem a hraný na trubku (Vladimír Rejlek).

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)