Jiří Vasmut (vl. jm. Waszmuth, 1903 – 1958)

Přidal: Přemek |

Leden 8, 2009

21. 4. 1903 Plzeň – 6. 5. 1958 Praha

Režisér, herec.

Po maturitě na reálném gymnáziu absolvoval v letech 1922-1926 dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Krátce byl členem elévského souboru Národního divadla. Po vojenské službě nastoupil do hereckého angažmá ve Švandově divadle na Smíchově. V r. 1929 hrál v Moderním studiu v Umělecké besedě Praha, v letech 1929-1931 působil v Intimním divadle Praha jako herec a režisér. Od počátku 30. let působil pak rovněž jako herec i režisér v Českém divadle v Olomouci, které vedl O. Stibor. V letech 1935-1937 byl v hereckém angažmá v Národním divadle v Praze.

S Radiojournalem začal spolupracovat hned v jeho počátcích, když jako posluchač konzervatoře patřil mezi první interprety. Jeho účinkování v té době se omezovalo na recitaci a uvádění kolegů. I po letech vzpomínal, jak studenty vozili autem do Kbel, odkud se vysílalo. V r. 1934 ztvárnil první rozhlasovou hereckou roli v Almansorovi (H. Heine), režírovaném J. Honzlem. Od poloviny 30. let se jeho herecké účinkování v rozhlase stalo pravidelnějším, během let 1937-1939 vytvořil několik rolí v hrách režírovaných především M. Jarešem: např. Dumasovi Tři mušketýři (1938, Bonacieux), Hiltonův Ztracený obzor (1937), Čapkova Bílá nemoc (1938, Otec), Grabbeho Napoleon (1938). V r. 1936 společně s K. Beníškem účinkoval v seriálu Škola v kostce. Od roku 1937 se Vasmutova činnost v Radiojournalu rozšířila o externí režii zábavných pořadů. A protože se velmi dobře osvědčil, k 1. 11. 1939 byl přijat nejprve na zkušební dobu, aby konal „režie zábavných pořadů, ve kterých by sám jako herec účinkoval a pomáhal při sestavě pořadů s mluveným slovem“, a k 1. 4. 1940 do řádného zaměstnaneckého poměru. Šéfrežisér J. Hurt si vymínil, aby nebyl zaměstnán jako úzký specialista jen pro zábavný program, ale aby v případě potřeby režíroval i dramatické žánry. Již v době zaměstnání v Radiojournalu jej ke spolupráci na pohádkách pro děti několikrát angažovala společnost Ultraphon, pro niž režíroval např. Ferdu Mravence (1940, pro rozhlas 1942) či pohádky Děvčátko se sirkami, Žabí škola, Co si stroje povídají (1941).

Často a rád přibíral k rozhlasové práci posluchače konzervatoře; ostatně sám takto v rozhlase začínal a věděl, s jakou vděčností studenti přijímali možnost přivýdělku. Vždy trval na tom, aby zůstávali sami sebou a mluvili přirozeně. Karel Pech vzpomíná: „Účinkovat u režiséra Jiřího Vasmuta znamenalo pro nás začínající rozhlasové herce procházet skvělou školou hereckého řemesla. Přiklánění k mikrofonu při šepotech, odklánění při výkřicích, přízvuky na předložky, bez nichž je čeština tak mnohými przněna, u Vasmuta jsme se učili tomu, co mne a režiséra Jiřího Hraše asi v roce 1996 přimělo založit hnutí RNT (rozhlas není tisk). (…) Desítky dnešních mluvičů lezou k mikrofonu a jejich konce vět jsou v celém projevu jeden jak druhý a – ticho po pěšině, není kdo by jim to řekl, nejsou Vasmuti, Pražští, Budilové ani šéfrežiséři Bezdíčkové, kteří by s absolutní nesmlouvavostí proti takovému prznění vysílání vystoupili. (…) Jiří Vasmute, dík za větu: Neřvi! Jsi dvacet centimetrů od mikrofonu a ten, komu to povídáš, taky dvacet. Jeden, jediný, sám. Co bys na něj řval? Že těch jedněch jediných je půl miliónu, je fuk. Povídej to tomu jednomu jedinému.“

Ačkoli je Vasmut často charakterizován jako režisér „bodrého realistického typu, zaměřený především na zábavný žánr a operety“, ztvárnil i řadu her, pohádek a povídek. Úctyhodný a patrně nepřekonatelný je Vasmutův režijní výkon na MEVRO (Mezinárodní výstavě rozhlasu v r. 1948), kdy během dvou měsíců natočil ve studiu přímo před zraky veřejnosti 35 her a hříček. Jedinečným dokladem jeho vnímavosti a citu pro zpracovávanou látku je Poláčkových Bylo nás pět v geniální interpretaci F. Filipovského. I když tato 12dílná četba spatřila světlo světa již roku 1953, i po desetiletích dodnes patří ke skutečným skvostům a vrcholům rozhlasové literárně-dramatické tvorby. Byla to vlastně první rozhlasová četba na pokračování a hned nasadila laťku velmi vysoko. I v současnosti je reprízována a stále posluchačsky velice oceňována. V letech 1953-1954 natočil Jiří Vasmut několik Haškových povídek s řadou vynikajících interpretů (K. Höger, B. Bezouška, L. Lipský). V r. 1954 přidal několik Čapkových pohádek s V. Voskou, O. Korbelářem či F. Filipovským. K jeho významným režisérským počinům patří např. Gogolova Ženitba (1950), Raisovi Zapadlí vlastenci (1955) a Hollého Geľo Sebechlebský (1958). Tak trochu výjimečné postavení mezi Vasmutovými režiemi zaujímá Klicperův Hadrián z Římsů (1952), ve kterém se v roli Srpoše posluchačům představil Vlasta Burian. Zřejmě poslední Vasmutovou režií byl Offenbachův Ostrov Tulipatan, který byl vysílán až po jeho smrti.

I během režisérské kariéry si J. Vasmut občas odskočil ke své původní profesi herce – např. v Jiráskově Lucerně (1951, režie P. Pražský), Kolébce (1952, režie M. Jareš) či Shakespearově Romeovi a Julii (1953, režie P. Pražský). Epizodní role ztvárnil i ve dvou filmech – Velbloud uchem jehly (1936) a Lidé na kře (1937). J. Vasmut byl velice senzitivní a laskavý člověk, i když působil přísným a strohým dojmem. Projevil i notnou dávku osobní statečnosti, když v r. 1940, v době, kdy mnozí svá jména poněmčovali, požádal ředitelství Českého rozhlasu, aby v rozhlase používali počeštěnou formu jeho jména. Stejně tak prokázal odvahu, když v průběhu bojů o rozhlas zachraňoval z barikády jednoho ze zraněných kolegů. A do třetice – když v 50. letech poskytl přivýdělek v rozhlase J. Bohdalové, jejíž otec byl v té době zavřený z politických důvodů.

V rozhlasové režii byl perfekcionista, což dosvědčuje K. Pech: „Hlupáci o Vasmutovi říkali, že natočí hodinovku za půl hodiny s jakýmsi posměchem. Měli by se spíše poklonit Vasmutově připravenosti, znalosti co pořad vyžaduje, schopnosti dobře účinkujícími obsadit, kumštu vést je k požadovanému cíli. Proto vše bylo možno točit na tak zvanou jedinou dobrou a dodělat vše v samotě střižny. Postup zralých profesionálů.“

Svůj život ukončil J. Vasmut v den, kdy byl okolnostmi v rozhlase přinucen podepsat výpověď.

Autoři, režiséři, interpreti