Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXVII. – Stereo pro banditu

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2014)

Některé příběhy jsou tak neuvěřitelné, že se musely skutečně stát. Tohle je jeden z nich.

Začíná se v brněnském divadle Husa na provázku, později překřtěném na Divadlo na provázku, protože název – odvozený dramaturgem Bořivojem Srbou z titulu knihy Jiřího Mahena – doplňovali brněnští čárkou nad „a“ a písmenem „ká“, čímž vyjadřovali svou představu o osudu a pravém místě Gustáva Husáka. V půlce sedmdesátých let začne jindy tak nepořádný režisér Zdeněk Pospíšil nosit na zkoušky úhledné hromádky papírů a na nich – Baladu pro banditu. Poetická hra plná lidových a kvazilidových písní a příběhu z Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka se začala okamžitě zkoušet a po premiéře se ukázalo, že Provázek zrodil divácký hit. V roli Nikoly Šuhaje vystoupil Miroslav Donutil a stal se z něj idol dívčích srdcí, krčmáře Mageryho vybavil úlisnou zdvořilostí Boleslav Polívka, urputného velitele četníků hrál Jiří Pecha. Vemlouvavou, ale nepodbízivou hudbu složil Miloš Štědroň.

Nikdo kromě Zdeňka Pospíšila nevěděl, že text Balady nenapsal on, ale Milan Uhde. Ten na spolupráci s Pospíšilem vzpomíná ve svých Rozpomínkách takto: „Zdeněk Pospíšil byl přesvědčen, že máme v rukou westernovou látku. Nazýval ji sice easternem, ale trval na tom, že bude spočívat na písničkách. (…) Slovo bandita se Zdeňkovi zalíbilo tím, že nebylo folklorní, a trval na něm, i když mně se nezdálo výstižné. Zato přijal můj výklad, proč má být Balada adresována banditovi: je určena banditovi v nás, má zpochybnit iluzorní představy, že člověk může rozhodovat o svém životě bez ohledu na cokoli a kohokoli, nýbrž že je vždy součástí společnosti, byť se z ní a z jejích neúprosných vazeb pokouší vyčlenit (…).“

Úspěšná inscenace brzy zaujala i média. První se ozval rozhlas, konkrétně Jaromír Nečas – v roce 1975 v brněnském rozhlasovém studiu Dukla natočil Baladu v původním divadelním obsazení. Rozhlasový záznam byl sice ochuzen o vizuální kouzlo divadelní inscenace, zato zaujal skvělým tempem a montáží. Scény se tu střídají nesentimentálně a v rychlém sledu, lyrická vyznání i mrazivé scény jsou zakončovány písní, které Milan Uhde buď vybral z lidových zdrojů a upravil, nebo rovnou sám napsal (to se týká především úvodní písně Zabili, zabili chlapa z Koločavy).

Tady však podivuhodný osud inscenace teprve začíná. Jak píše Martin Janoušek ve své diplomové práci „Divadlo v rozhlase – Transkripce divadelní inscenace do rozhlasové podoby“ (Masarykova univerzita v Brně, 2007), monofonní nahrávku Balady pro banditu slyšel i „soudruh Alois Indra, který si vyžádal, aby byla nahrávka poslána do Prahy. Obavy z tohoto zájmu se ukázaly jako liché, jelikož tento přední představitel tehdejší vládnoucí garnitury našel v tomto díle zalíbení a dal pokyn, ať se inscenace Balady pro banditu v brněnském studiu natočí jako stereo nahrávka. Tak se stalo, že Balada pro banditu byla oficiálně první rozhlasovou hrou natočenou stereofonně v brněnském studiu. Oficiálně pak byla zahrnuta jako jeden z úkolů komplexní racionalizační brigády ustavené na počest XV. sjezdu KSČ (Rovnost, Brno, 3. 6. 1976)“. Kdyby jen Alois Indra tušil, kdo se skrývá za libretem…

První stereofonní hru z Brna nastudoval režisér původní divadelní inscenace Pospíšil, zvukařsky se na ní podíleli Jaromír Pěnčík a Bohuslav Fiala. Změněno bylo i obsazení: vypravěče zde hrál Josef Karlík, Boleslav Polívka byl nahrazen Františkem Derflerem. Narozdíl od původní monofonní nahrávky zde však samotný Šuhajův příběh tak trochu ustupuje do pozadí a pozornost přebírá spíše technická stránka věci: stereofonie se příliš dere do popředí.

Historie rozhlasových her