Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Mlčení není práce pro chlapa

Přidal: Premek |

Březen 20, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2015)

Kořeny zla. Tak se má ta hra jmenovat. Autor několika úspěšných divadelních her (v podání Otakara Brouska) však po bujarém večírku s přítelem dramaturgem (Vlastimil Brodský) zcela zapomněl, o čem měla být – a hra je třeba. Hru je nutno hrát. Kde ji však vzít, když v hlavě zůstal jen její název? Zvolí cestu hledání a zkouší asociativně „vytěžit“ své studenty scénáristiky, přátele, příbuzné i dávné známé: co se vám vybaví, když se řekne „kořeny zla“? Nedokáže však najít ztracené téma ani u bývalého spolužáka (Ferdinand Krůta), který se ze vtipného kumpána změnil v pohodlného vychytralce, ani u vlastní manželky (Jiřina Jirásková), kterou přehlíží a využívá jen jako kuchařku (byť je to inteligentní žena lékařka), neporozumí mu stárnoucí herečka – „vyžilá sexbomba“ Alice (Slávka Budínová). Pochopení najde u své matky (nezvykle zdařilý výkon Světly Amortové), která na nezdárného syna hledí s láskyplnou něhou. Při hledání námětu nenáročné divadelní hry se mu však otevírají skutečné „kořeny zla“ – dosud zcela nepřiznaná osobní odpovědnost za to, že se v padesátých letech zachoval konformně a nenašel odvahu zvednout hlas proti stíhání starého básníka Holcmana, který nepasoval do škatulek socialistického realismu, neboť jeho veršům „nerozuměly báby na trhu“.

Hra Jiřího Vilímka Kořeny zla (1965) je jedním z prvních rozhlasových děl, které se vážně zabývaly zločiny (tehdy se říkalo a psalo „omyly“ a „přehmaty“) padesátých let. Téma v rozhlase otevřel již v roce 1962 Jaromír Ptáček svou hrou Případ, v níž se vyšetřovatel zabývá případem politicky stíhaného nevinného člověka (premiéra až 1964). Vilímkova hra také neobyčejně otevřeně zobrazuje duševní obzor průměrného člověka, jímž Autor bezpochyby je. Nesoudí jej – koneckonců, v jeho prospěch hovoří to, že neutíká před odpovědností a nepříjemnými otázkami a snaží se nad nimi poctivě zamýšlet. Zároveň však můžeme vypozorovat jeho závist nad talentem svého studenta Vrány, jenž navíc na zadané téma „kořeny zla“ napsal vtipnou satirku, v níž zpodobnil krutě upřímně svého vlastního profesora jako Korouhvičku, který si neplivl na svrženého vládce ne pro svou morální sílu, ale protože jej někdo zamknul na toaletě. „Mlčení není práce pro chlapa tam, kde se děje bezpráví,“ čte si Autor ve Vránově textu a pohoršuje se nad jeho otevřeností.

Mnoho odpovědí a mnoho otázek se Autorovi dostane při návštěvě samotného Holcmana (Zdeněk Štěpánek), starého válečného bojovníka, který na svá vězeňská léta nevzpomíná s hořkostí a celou „tu věc“ řeší mávnutím ruky. (Zde poprvé Vilímkův text současnému posluchači trochu zhořkne, když Holcman s ironií vypráví o novinářích, kteří na Západě jeho případ zveřejnili a – jak je Vilímkem řečeno – přiživili se na něm. „Kdybys věděl, kolik já živím krků,“ říká Holcman posměšně.) Na otázku po kořenech zla odpovídá: „Je jenom jeden kořen zla – a to je smrt.“

Náš Autor nakonec svůj námět najde, když jej hvízdnutím píšťalky zastaví strážník. Hvizd mu asociuje celou dějovou linku té původní hry, kterou tak dlouho hledal – a je náhle, po všem tom hledání a poznání tak zoufale nezajímavá. Vždyť je tu tolik nových otázek… Inscenaci režijně připravil Josef Henke se svým „dvorním“ skladatelem Markem Kopelentem, který nahrávku vybavil zneklidňující disonantní hudbou, jejíž motivy jsme mohli slyšet i v Henkeově inscenaci Kafkovy Proměny z roku 1967.

Z dnešního pohledu je ovšem Vilímkova hra již trochu vyčpělá, především proto, že je z ní příliš cítit umělost konstrukce. V dobovém kontextu však byla jistě závažná, o čemž svědčí i nedávno objevené dokumenty z archívu režiséra Alfréda Radoka. Ten zamýšlel přepracovat Kořeny zla pro Národní divadlo v roce 1966 (společně s dramaturgem Zdeňkem Hedbávným). Svědectví o tom podává Honza Petružela, který zpracovává Radokovy nedokončené projekty. V Lidových novinách o tom řekl: „Zachovala se desítka stran rukopisného náčrtu ideje té inscenace: co by měla ve společnosti otevírat, jak se chtěl vysmívat tehdejším režimním kotrmelcům s cenzurou, jak jako poloviční Žid reagoval na šestidenní válku… Vyšla mi z toho jakási imaginární rekonstrukce inscenace, která skýtá řadu zjištění o jeho divadelním myšlení a o intenzivním vztahování se k době skrze divadlo. „

Historie rozhlasových her