Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Dům na pomezí balady a hororu

Přidal: Premek |

Prosinec 28, 2015

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2015)

Výchozí situace rozhlasové hry Edy Kriseové Dům (1992) je jednoduchá: rodina z velkého města si pořídila polorozpadlou barabiznu na kopci u vesnice, aby děti měly kam jezdit na prázdniny. Nechtějí velkou rekonstrukci, nechtějí chalupu zbourat a postavit novou; chtějí jen podepřít stěny a střechu, vyspravit díry a povyhazovat mnohaleté, plísní prolezlé věci bývalého majitele. Situace však není tak jednoduchá: hlava rodiny je stále v Praze a celá přestavba leží na bedrech jeho manželky, hlavní postavy hry. Navíc se objevují problémy, které noví majitelé domu netušili – například to, že bývalý majitel možná ještě žije a že ani neví, že mu dům už nepatří. Náhle se v nepřítomnosti nových majitelů objevují neznámá zavazadla i tajemné výhrůžné vzkazy. Ostatně i samotný dům se začíná chovat nepřátelsky…

Proti hlavní hrdince stojí také Vesnice; ve scénáři a realizaci je samozřejmě rozdělena do jednotlivých postav (dědek, babka, mladší žena, prodavačka, hospodský), v představě posluchače se však postupně slévá do homogenní postavy s jednotným názorem na okolní svět, v jakousi indiferentní obludu, která Ženu obklopuje a neustále jí opakuje zaručené pravdy o bývalém majiteli domu. Ten se stává jakýmsi fantomem – a zároveň nešťastným, téměř nikým nemilovaným „žabáčkem“, kterého život a jeho okolí semlelo a vyvrhlo jako nepotřebné harampádí…

Rozhlasová hra Dům je jedním z mnoha děl, kterými se do veřejného prostoru vrátili autoři dvacet let zakázaní. Tak jako se vesnický dům vzpírá opravám, tak i tato hra se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení: zručně balancuje mezi baladicky laděnou rodinnou historií, psychologickou sondou i hororem.

Kriseová obratně využívá toho, že v některých situacích hry jsou na tom hlavní hrdinka i posluchač úplně stejně: kolem je tma a jen podle zvuků lze odhadovat, co se děje. Zděšený výkřik, dutá rána či zapraskání veřejí pak působí mnohem výrazněji.
Jestli hra něčím poučeného posluchače překvapí, je to – vedle přesvědčivé režie Jiřího Horčičky a kvalitních hereckých výkonů – výborná autorčina práce s jazykem. Každá postava má svůj typický a sociologicky odpovídající jazyk, slovní zásobu; hlavní postava disponuje slovníkem vysokoškolsky vzdělané, lehce hysterické ženy, zedník zase slovníkem „tlustě“ obhroublým, ale jen na první poslech primitivním. Lidé z vesnice, tento novodobý chór antických tragédií, mají jednotný jazykový styl lidového vyprávění s náznaky baladičnosti.

Zmínili jsme už herecké výkony – stojí však za to zmínit se aspoň o některých podrobněji. Hlavní ženskou hrdinku představuje s velkým intelektuálním nadhledem Daniela Kolářová, která svým naturelem splňuje kombinaci inteligentní i hluboce citové moderní ženy. Proti ní stojí (vedle již zmíněného venkovského chóru) zedník v naturalistickém podání Josefa Kemra; jeho Horák se až zalyká smíchem i lačnou tělesnou chtivostí, posluchač téměř vidí stařecká ústa plná vilných slin. Venkovské drbny pak ztvárňují Valerie Kaplanová či Libuše Havelková.

Povídku Edy Kriseové o tajemném muži, který vzbuzuje strach i lítost, zdramatizovala pro rozhlas Eva Jelínková, stereoscénář připravili Miloš Kot, Jana Fišerová a režisér Jiří Horčička. Hravě nostalgickou hudbu složil Miroslav Kořínek. Hra měla premiéru v květnu 1993 na stanici Praha.

Historie rozhlasových her