Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Admirála zabili! A v přímém přenosu!

Přidal: Premek |

Srpen 13, 2018

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 2018)

Začínající rozhlasový reportér Fuller je pověřen prvním významnějším úkolem: odvysílat a okomentoval přímý přenos přivítání slavného admirála ve středně velkém městě. Nikdo z vedení stanice si od toho nic neslibuje a všichni očekávají rutinní přenos. Nestane se tak: hned při příjezdu je admirál zasažen neznámým střelcem do hlavy a na Nobelově náměstí vypukne panika. Reportér Fuller si – na rozdíl od ostatních novinářů – povšimne drobného záblesku a vydá se po jeho stopě.

Hra Claude Olliera Atentát přímým přenosem (1970) velmi výrazně pracuje rozhlasovými prostředky. Kostrou příběhu je rozhlasový přenos, my však jako posluchači máme možnost poslouchat také rozhovory „v zákulisí“: reportér Fuller telefonuje z barů a hospod přímo na rozhlasové ředitelství, jeho nadřízení se neustále snaží zaujmout „správné“ stanovisko k jeho akci – a rozhlasová stanice zatím přebírá zprávy oficiálních míst. V závěru hry zákonitě dojde mezi oficiálními zprávami a Fullerovými zjištěními k rozporu – a také k další smrti.

Ollierova francouzská rozhlasová hra se dostala do československého éteru necelý rok od světové premiéry (a ocenění RAI). Důvodem bylo asi vyznění hry: kapitalistická média jsou ve vleku zisku a jen zisku podřizují to, co odvysílají. Posluchačům však tvůrci zároveň poskytli napínavý příběh ze senzačního prostředí.

Oproti francouzskému originálu je reportér začínající mladíček (v originální inscenaci z roku 1969 jej herec Jean Yanne představuje spíše jako rutinovaného, ale vždy připraveného a reagujícího); není divu, že byl v roce 1970 do této role obsazen Jaroslav Kepka, herec nesmělého, jakoby stále pubertálního hlasu. Ekipu jeho nadřízených tvoří Vladimír Šmeral (Jobber), Josef Gruss (plk. Kasuki), Milan Mach (dr. Hobby), Svatopluk Skládal (Flaherty), Bohumil Bezouška (Grimm), Bohumil Švarc (Ford) a Jiří Holý (prof. Itch). V malé roli rozhlasového technika bylo možno slyšet také Jaroslava Satoranského.

Do rozhlasového vysílání zasahují také reklamní vsuvky: v české inscenaci režiséra Jana Fuchse jsou více zvukově i stylově odděleny od samotného přenosu a v silně groteskní nadsázce ukazuje propast mezi přenášenou tragédií a stereofonním reklamním světem, který vám nabízí organizér volného času nebo „hypnomatické“ sny… Koneckonců i celé Fullerovo snažení skončí jako sestříhaný monolog v rozhlasové reklamě na osvěžující nápoj.

Inspiraci atentátem na JFK nacházíme i v českém prostředí. Celý cyklus her na toto téma připravoval mladý, tragicky zesnulý dramatik Miloš Rejnuš. Jejich hlavním pojítkem byly právě atentáty na mocných a následky těchto činů na všech menších. Sem patří variace na hru Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího pod názvem Děsně moc práce (1965) a shakespearovský Urhamlet (realizováno 1969). Třetí hra zůstala jen v úrovni nápadu – mělo jít o antické téma a – jak píše Eugenie Dufková ve svém článku Na okraj – „příběh muže, jehož posláním a zároveň jediným úkolem bylo chránit prezidenta v případě atentátu. K atentátu dojde a ve zlomku vteřiny před smrtí měla se celá hra odehrát jako předsmrtná úvaha o tom, je-li možno tuto oběť žádat.“

Historie rozhlasových her