A kdo je tady flákač?

Přidal: Premek |

Duben 14, 2019

Martin Čípek

(napsáno pro web Panáček v říši mluveného slova)

New York, 1930. Sněží, je zima. Ulicemi Manhattanu se toulají dva muži. Jeden je starší, kolem šedesátky, možná víc, ten druhý je mladší. Nemají kde spát, jsou zmrzlí až na kost a přemýšlejí, kde by se mohli alespoň na chvíli ohřát. Po chvilce zaváhání se rozhodnou pro Pensylvánské nádraží. Co mají ti dva společného? Zdá se, že kromě momentální situace nic. Mladík je zpočátku otrávený, připadá mu, že s tím dědou budou jen samé starosti… je pomalý, zadýchává se, kašle. Stařec je naopak rád, že může někomu vyprávět o Dannym. Kdo je Danny? Přece hodnej chlapec. Nebo ne? Co když je to všechno jinak?

Pennsylvania Station, jedna z povídek Williama Faulknera, publikovaná v rámci Collected Stories (1934), je příběhem lidí žijících na okraji společnosti. Tuláci bez peněz a střechy nad hlavou ovšem nejsou jedinými aktéry Faulknerovy povídky; v retrospektivních flashbacích poznáváme Margaret, sestru staršího z mužů,a jejího syna Dannyho. A také pana Pinckskiho, majitele pohřebního ústavu.

Režisér Josef Červinka, který patřil mezi významné překladatele angloamerické literatury, měl k Faulknerovi blízko – řadu jeho povídek přeložil již v padesátých letech a nebylo tedy divu, že si pozdějivybral právě jednu z nich pro své vlastní rozhlasové zpracování. Červinkova hra Danny je hodnej chlapec (1970) je ve své podstatě monologická. Stařec (Vladimír Šmeral) využívá přítomnosti druhé postavy, zachmuřeného mladíka (Petr Haničinec), k tomu, aby mohl před posluchače předestřít osud svůj a svých blízkých. V popředí Červinkovy hry stojí tedy monolog jednoho ze dvou hlavních protagonistů a vše ostatní vstupuje do inscenace jen zpovzdálí. Typická je v tomto ohledu např. scéna na ulici, kdy dochází ke střetu mezi ženou a automobilem. Všechny zvuky (ruch ulice, brždění, výkřiky) včetně hlasu řidiče i postižené ženy znějí zdálky, jaksi mimochodem, a prolínají se s asociativně řetězeným proudem myšlenek starce. Schází tu také bližší konkretizace prostoru. Posluchač jen tuší, že hra se odehrává na jedné z rušných manhattanských ulic; ostatně Červinka využívá naprosté minimum akustických vjemů, aby tento dojem potvrdil. Stejně tak je tomu ve flashbacích, které mají charakter až snového vyprávění, jak dokazují pomalé, unavené hlasy zúčastněných osob. Toto prolínání dvou a více časových rovin je pro Červinkův režijní styl více než typické – vzpomeňme například jeho pozdější použití v rozhlasové hře Uta z Naumburgu (1975), v níž je příběh středověké šlechtičny zasazen do jiného dobového rámce. Ve Faulknerově povídce jsou ovšem tyto retrospektivní průniky téměř lineárně přerušovány návratem do současnosti, tedy zpět k oběma bezprizorním protagonistům. Jak se hrdinové hry přibližují svému cíli, tedy Pensylvánskému nádraží, tím blíže se posluchač seznamuje s osudem Dannyho a jeho matky, staré udřené ženské, která si u místního majitele pohřebního ústavu předplácí svou vlastní rakev. Pozoruhodný na Červinkově hře je mimo jiné i fakt, jakým způsobem vytváří portrét klíčové postavy – Dannyho. Všechny informace, které o něm posluchač během hry získá, zná pouze z vyprávění jeho strýce. Ten jej líčí jako trochu nezodpovědného floutka, který se poflakuje bůhvíkde a bůhvíproč, ale zároveň jej svým smířlivým hlasem stále nazývá hodným chlapcem. Tento pohled, přestože v trochu jiné, méně konkrétní formě, se objevuje i ve vztahu k popisovaným událostem mezi jeho sestrou a panem Pinckskim. Červinka tím pouze zesílil původní Faulknerův záměr upozornit na tento rozpor ve vnímání dobra a zla prostřednictvím stručných, útržkovitých dějů. Katarze, jakési prozření, kterého se v závěru hry dopustí dosud spíše pasivní postava mladého tuláka, způsobí prudkou změnu nálady; je to trpké odhalení pravdy, s jejíž bezohledností a krutostí stařec marně zápasil. Není bez zajímavosti, že tento okamžik přichází ve chvíli, kdy se ukáže, že čekárna na Pensylvánském nádraží byl falešný přelud. Oba tuláci jsou odtud vyhnáni kontrolorem a čeká je cesta zpátky.

V rámci Červinkovy rozhlasové hry samozřejmě nelze přehlédnout (či lépe řečeno přeslechnout) herecké výkony Vladimíra Šmerala a Petra Haničince. Šmeralův stařec, to je bezesporu jedna z hercových nejzdařilejších kreací před rozhlasovým mikrofonem. Jemnými valéry svého nezaměnitelného hlasu tu Šmeral před posluchačem vytváří lehce groteskní, přitom ale prudce realistickou studii člověka, který, přestože v životě ztratil už všechno a všechny, nepropadá zoufalství a beznaději, ale naopak hledá příležitost, jak nebýt sám. V okamžiku, kdy na jedné z manhattanských ulic potkává mladíka, stiženého podobným osudem, doslova pookřeje. Šmeral charakterizuje svého „dědu“, jak jej familiárně nazývá jeho kumpán, jednoduchými, přirozenými tahy – zadýchává se, kašle, mluví pomalu a občas se opakuje. Během svého vyprávění přechází od radosti k smutku, od bezelstnosti k stesku, v případě, že dojde na Dannyho, objevuje se v jeho hlase jakýsi smířlivý podtón, s nímž omlouvá Dannyho chování. Červinkova rozhlasová hra zastihla Vladimíra Šmerala v jeho vrcholné formě, v okamžiku, kdy mohl nabídnout své bohaté herecké zkušenosti prostřednictvím velké solitérní postavy, která vyžaduje precizní práci s hlasem a intonací. Rozhlas tohoto Šmeralova mistrovství dokázal podobně využít například v pětidílné četbě z románu Karla Čapka Obyčejný život.

Zajímavou kontrastní figurou ke Šmeralovu starci byl mladík v podání Petra Haničince. Jeho hlas je pevný, robustní, zpočátku mírně navztekaný a bručivý. Neochotně se smiřuje s tím, že následující čas stráví ve společnosti upovídaného dědy, který jej svým způsobem zdržuje. Haničinec kreslí svého primitivního mladíka jasným, konkrétním způsobem – jednoduché věty modeluje v přímočarých kadencích, bez pauz a nádechů, tak, jak přijdou na jazyk. Od počáteční lhostejnosti, charakterizované nenuceným, ledabylým postojem, přes pobavený, ironizující posměch se Haničincův hlas mění v rozčilený, naléhavý, neoblomný. Haničinec tu naprosto přesně vystihl moment, kdy se z tak trochu nedobrovolného posluchače stává zúčastněným aktérem vyprávění. Nutno zmínit ještě výkony herců ve vedlejších rolích: Ivo Gübela v roli pana Pinckskiho, tohoto naoko solidního majitele pohřebního ústavu, který má ve svých účtech vzorný pořádek, a Jaroslavu Drmlovou coby Dannyho matku.

Historie rozhlasových her