Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Mysleme si, že je to jen malba na dřevě

Přidal: Premek |

Listopad 14, 2020

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 47/2020)

Rytíř, který se po letech vrací z křižácké výpravy do rodného kraje zasaženého morem, hledá Smrt, aby mohl nalézt Boha. Čarodějnice, která byla právě upálena, se s děsivým zalíbením ohlíží za vlastní smrtí. Sluha, filozofující o lásce, se smrti naopak děsí. Kovář, hledající svou ženu, aby ji mohl zabít (a jejího svůdce – herce také) a který si ji nakonec odvádí co vražednici. A samozřejmě – Nejpřísnější pán. To všechno jsou postavy hry Ingmara Bergmana Malba na dřevě, z níž později vznikl scénář k jeho filmu Sedmá pečeť.

Text Malby na dřevě vznikl v polovině padesátých let v rámci jeho pedagogické práce. Se svými studenty hru připravil nejen textově, ale také jako inscenaci. Bergman svou hru režijně nastudoval v roce 1954 pod názvem Trämålning. S titulem Ein gestrenger Herr (Nejpřísnější pán) Bergmanův text nastudoval v roce 1962 pro Südwestfunk režisér Friedhelm Ortmann.

V roce 1966 ji v Československém rozhlase nastudoval režisér Josef Henke. Scénář pro něj připravil Bohumil Sobotka a Henke jej hodnotil velmi vysoko: „Rozhlasová adaptace B. Sobotky se jako svébytný tvar také liší od divadelní předlohy. Je básnická, ale k předloze velmi citlivá. A po jazykové stránce bohatá zrovna labužnicky.“Za zvukovou stránkou inscenace stáli Libuše Strnadová a Zdeněk Škopán. Že šlo o práci skutečně profesionální a inspirativní, o tom svědčí dvoustránkový rozhovor s Henkem a Škopánem pro časopis Hudba a zvuk, v němž líčí oba svou práci na zvukovém scénáři. Hudební partituru připravil Henkeho dvorní skladatel Marek Kopelent.

Také po herecké stránce muselo jít o skutečný klenot: vypravěče ztvárnil Josef Patočka, děvče Marta Vančurová, rytířova sluhu Jonse Bohumil Bezouška, rytíře Antonia Blocka Otakar Brousek), čarodějku Tyan Magdaléna Burýšková, kováře Petr Haničinec, Marii Karolina Slunéčková, Lízu Iva Janžurová, Karin Irena Kačírková a Nepřísnějšího Pána Radovan Lukavský.

Henkeho inscenaci bohužel potkal osud mnoha zajímavých nahrávek rozhlasového archívu; v roce 1980 byla smazána, pravděpodobně proto, že nebyla naděje na reprízu – nebo byl potřeba pásek na nové použití… Zbývá nám jen recenzentský postřeh Karla Nešvery z Večerní Prahy: podle něj hru Henke “oprostil od bergmanovského mysticismu a vytvořil s velkou pečlivostí nahrávku silnou zvláště v odlehčujících komediálních scénách. Otazníkem je koncepce filosoficky laděných pasáží, zatížených místy jakýmsi nadneseným lyrismem, oslabujícím filosofické vyznění díla.“

O nové nastudování se v roce 2005 pokusil režisér Vlado Rusko. Hudbu tentokrát složil Petr Mandel, jehož kompozice občas odkazuje ke Kopelentově tvorbě 60. let. Nejde ale o rekonstrukci, o čemž svědčí i zřejmá rozdílnost v hereckém pojetí postav: těžko lze předpokládat, že rytířův sluha Jens v podání Bohumila Bezoušky by byl tak groteskní jako Jons Jiřího Lábuse. Pokud můžeme předpokládat, Nejpřísnější Pán v podání Radovana Lukavského byl asi mnohem sošnější, než v interpretaci Josefa Somra, který v této roli zní jako unavený, ale zlobný bublavý močál. Zrovna tak vypravěč Josefa Patočky nemohl být tak civilní jako pozdější vypravěč Munzarův. Sugestivní výkon podala v Ruskově nastudování Barbora Hrzánová v roli čarodějnice Tyan. Její monology – jak píše ve svém článku pro webový portál RadioDock Tomáš Bojda – “dovedně konvenují se zvukovou popisností, udržují neklidné tempo a zároveň obohacují žánr středověké freskovité legendy o mysteriózní expresi”. Zvláštním a smutným paradoxem zůstává, že Josef Henke zemřel jen několik dní po premiéře nového nastudování.

Když v roce premiéry první inscenace poskytl Henke rozhovor časopisu Československý rozhlas, citoval v závěru text Ingmara Bergmana z pařížského časopisu Art, v němž autor vyjadřoval důvod, proč vznikla filmová Sedmá pečeť: “Mám záměrem bylo líčit stejně jako středověký malíř, s týmž objektivním zaujetím, s touž vnímavostí a potěšením. Moje postavy se smějí, pláčí, křičí, mají strach, mluví, odpovídají, hrají, trpí, sužují se. Jejich strachem je Mor, Poslední soud, Hvězda zvaná Pelyněk. Naše hrůza je jiného druhu, ale slova jsou táž. Naše tázání pokračuje.”