Válka mit den Molchen aneb Der Krieg s Mloky: Znovuobjevená hamburská inscenace Jiřího Horčičky!

Přidal: Premek |

Srpen 29, 2023

Přemysl Hnilička

Po velkém úspěchu československé inscenace Válka s Mloky Karla Čapka z roku 1958 si kvalitního scénáře Jaroslavy Strejčkové a přesné režie Jiřího Horčičky všimli v zahraničí a pozvali jej k hostování (ne jedinému). Horčičkovi se navíc povedlo do některých rolí obsadit němčiny mocné české herce, například Rudolfa Pellara (ten převzal za Karla Högera roli vypravěče) nebo Otomara Korbeláře (kapitán Van Toch, v původní inscenaci hrál tuto postavu Jan Pivec).

Horčička obsadil německou verzi československými herci, kteří vládli použitelnou němčinou. Usnadnil si tak evidentně práci stran komunikace při natáčení. V seznamu herců nacházíme jména známá z pozdějších let, například herce a režiséra Otto Ševčíka nebo specialisty na nacistické úředníky a německé turisty Jindřicha Narentu.

Hamburská inscenace Války s Mloky je ve srovnání s původní českou poněkud akademičtější a má volnější tempo. Je to dáno hned několika faktory: němčina je z principu rozvláčnější a věty jsou delší (poznat je to při pečlivém poslechu hudebního podkresu, u kterého musel Horčička přidávat další a další sekundy oproti originálu), herecké obsazení je tu navíc poněkud slabší. Vedle Rudolfa Pellara, Otomara Korbeláře, Josefa Červinky nebo Oldřicha Musila, kteří odvedli promyšlené a přesné výkony (Musil si dokonce zopakoval svou roli míšence z českého nastudování), v ostatních rolích už to ale tak neklape. Ivo Gübel a Zdeněk Kutil prostě nejsou tak dobří staří námořníci Jensen a Dingl jako František Kreuzmann a František Filipovský; už jejich úvodní smích při setkání není tak rytmicky propracovaný jako ve starší hře, ani v dalších dialozích nedokážou být tak sugestivní. Ani Jitka Franková nemůže herecky dosáhnout kvalit Jaroslavy Adamové. Její drahoušek Li je jenom pitomá husička, zatímco Adamová ji obdařila ještě jistou vypočítavou inteligencí. Vyslovenou uměleckou prohrou je pak obsazení Viktora Saxla do role vrátného Povondry; v závěrečné scéně trhá kulisy v expresivní křeči, zatímco Rudolf Deyl ml. tutéž scénu dokáže vystavět prostě a přitom působivě ve vší té až existenciální úzkosti.

Jiří Horčička se tu jako režisér projevuje velmi opatrně, jakoby při zdi. Jeho vedení není tak přesné a nekompromisní jako v roce 1958, v některých scénách nechává spadnout tempo, v jiných přidává hudební podkres (například v přijímacím salonu u pana Bondyho zní oproti originálu jakási biedermayerovská muzika, po scéně s drahouškem Li je hudební podkres reklamního humbuku mnohem barvitější). Vrcholná ejzenštejnovská montáž počínajícího válečného konfliktu však zůstává sugestivní i v němčině.

Rozhodně stálo za to si inscenaci vyslechnout, už proto, aby si posluchač mohl porovnat dvě verze stejného scénáře i režijního postupu. Je to jedinečná příležitost poslechnout si, jak český rozhlasový režisér pracuje v jinojazyčném prostředí. Díky Norddeutscher Rundfunk za znovuuvedení na svých vlnách.