Za Rudolfem Matysem

Tomáš Bojda

V sobotu 2. září 2023 ve 20 hodin zemřel básník, esejista, prozaik, dramatik, dlouholetý literární redaktor Českého rozhlasu Rudolf Matys. Zemřel po dlouhé nemoci v nemocnici na Karlově náměstí ve věku 85 let. Měl jsem štěstí se s Rudolfem Matysem v posledních letech jeho života blízce stýkat, tento nekrolog proto píšu v osobním tónu, jako poctu člověku, který mi mnohokrát velice pomohl, dodal mému životu novou dimenzi, jehož jsem ctil, a za jehož přátelství zůstanu trvale vděčný.

Rudolf Matys se narodil 28. května 1938 do rodiny hudebního pedagoga a skladatele Rudolfa Matyse st. Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor historie a geografie. Po absolutoriu krátce působil jako učitel, poté jako lektor/průvodce Pražské informační služby, následně jako biblioterapeut v psychiatrické léčebně v Bohnicích. To vše se odehrávalo v šedesátých letech, v nichž se Matys cítil nejvíce zakořeněn, která ho formovala, navázal v té době své rozhodující lidské i profesní kontakty. Do posledních let se po tomto období ohlížel nostalgicky, scházela mu ona intelektuální vzájemnost a kritický dialog, typický pro tehdejší dobu. Matysův život byl plný vzácných lidských setkání, kterých si nesmírně považoval a vracel se k nim v myšlenkách. Většina důležitých setkání se pro něj přitom odehrála právě v šedesátých letech. Ti, kteří ho znali, vědí, jak důležitý byl pro něj kontakt s básníkem Vladimírem Holanem, k němuž na Kampu docházel od konce padesátých let. Holanův otisk se v Matysovi uchoval, projevil se také v Matysově poezii; oba básníky spojovalo také tragické onemocnění jejich dcer, o které později přišli.

Od roku 1967 nastoupil jako redaktor Literární redakce Československého rozhlasu, kde setrval až do roku 2002, poté s rozhlasem nadále spolupracoval jako externista. V šedesátých letech se Matys v rozhlase setkává s kolegy, kteří pro něj mnoho znamenali: navazuje přátelství s Violou Fischerovou, Pavlem Šrutem, Václavem Daňkem, Antonínem Brouskem, Jindřichem Pokorným, režiséry Josefem Melčem a Josefem Henkem. Matys jako literární redaktor připravil do vysílání stovky vynikajících literárních pořadů, jeho orientace přitom nebyla úzkoprofilová, naopak obsáhla vlastně celou oblast poezie, a to jak tematicky, tak z hlediska tvarového – od jednoduchých recitací po náročná komponovaná pásma. Vrcholem Matysovy básnické esejistiky budiž jeho oceňovaný cyklus  Semper viva, v němž představil a nenapodobitelným, erudovaným komentářem opatřil díla nejvýznamnějších českých básníků v průsečíku staletí. Sám psal i rozhlasové hry (jeho Klíč byl nedávno opět reprízován), na vlastní tvorbu si ale nepotrpěl, zásluhy na kvalitě vždy přičítal práci kolegů. Tato pokora a plachost ostatně tvořila ústřední povahový rys Rudolfa Matyse, takto jsem jej poznal a takto si jej ponesu v paměti.

Seznámil jsem se s Rudolfem Matysem na konci června roku 2019, kontakt na něj mi v Malostranské besedě předal jiný (dnes už bývalý) rozhlasový redaktor Vilém Faltýnek. Potřeboval jsem se s panem Matysem sejít kvůli své disertační práci, která vznikala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, věnovala se normalizačnímu rozhlasu a tématu režijní a herecké tvorby v rozhlase, zvláště tvorbě režisérů Jiřího Horčičky a Josefa Melče. A jelikož k Horčičkovi jsem zdrojů měl dost, potřeboval jsem získat alespoň některé informace o Melčovi, o němž, jak každý rozhlasový badatel ví, není v osobní rovině známo téměř nic, nedochovaly se téměř žádné nahrávky jeho hlasu, nic. Věděl jsem, že Rudolf Matys s Melčem desítky let spolupracoval, připravili spolu například vynikající inscenace Zeyerova Zeleného vítěze, Máchova Máje či Erbenovy Kytice.

Sešli jsme se na terase kavárny v Paláci Adria na Národní třídě. Přestože jsem se na setkání s ním důkladně připravil, cítil jsem ostych a úctu hned ve chvíli, kdy jsem ho viděl přicházet. Chodil už tehdy ztěžka, špatně se mu dýchalo. Strávili jsme spolu takto napoprvé téměř pět hodin. Rudolf Matys nepociťoval hlad, ani únavu, byl šťastný, že může mluvit o lidech a dílech, které měl rád. Jeho výklad zdaleka nebyl pouze faktografický, okamžitě jsem pochopil, že mám před sebou encyklopedii, ovšem nikoli encyklopedii faktů, ale porozumivého prožití, opravdové znalosti a naprostého oddání se profesi. Matys mne udivoval svou šíří znalostí, která by se hravě ujala na univerzitní půdě. Zeptal jsem se ho, proč nikdy neusiloval o akademickou kariéru, se svou erudicí mohl být dávno profesorem. On jen skromně mávl rukou, to nebylo nic pro něj. Jakkoli měl nádherný hluboký hlas a uměl mluvit spatra tak, jak jsem to snad nikdy nezažil (a to o věcech, na něž by se kdokoli jiný musel dlouhé večery připravovat), necítil se dobře, když byl středem pozornosti, když se měl prezentovat navenek. Jemu bylo dobře schovanému za svou prací, dílem, ve stínu svých přátel či umělců, jejichž tvorbu zvláště uznával. Smluvili jsme si ihned další schůzku, která se odehrála za čtrnáct dní. Mezitím jsme si vlastně denně telefonovali, psali dlouhé emaily. Cítil jsem z něj přátelskou otevřenost, s jakou jsem se nikdy nesetkal. A tak jsme se díky mé disertaci takto spojili a už kontakt nepřerušili. Záhy přerostl v přátelství, které Rudolf Matys vyznával jako rytíř zašlých dob, dnes už se taková pouta mezi lidmi nepěstují, bohužel.

Nechával jsem se jím inspirovat prakticky nepřetržitě. Až díky němu jsem se (snad) naučil chápat a pořádně číst poezii, jeho víra v ni byla neochvějná, upřímná, ale rozumná. Nebyl povahy prudké a nezkrotné jako jeho letitý přítel Ivan Diviš, neměl v sobě nesmlouvavost Holanovu. Jeho křehkost však někdy mátla, ve skutečnosti byl v pohledu na svět, lidi i tvorbu (o té by mluvil nejraději) pevný jako málokdo. V dialogu s takovým člověkem se každý vyhnul banalitám, bylo jaksi nepatřičné mluvit s ním o čemkoli pokleslém, spotřebním. Ale to nebylo pro jakoukoli přísnost či snad nesnášenlivost, vůbec ne! Naopak, Matysovo lidství bylo opravdové, upřímně žité, od lidí, které měl rád, by přijal cokoli a chtěl to poznat, ačkoli by posléze mohl být kritický.

Když jsem svou disertaci dopsal, obhájil a chystala se její knižní verze, Rudolf Matys se stal jejím vědeckým redaktorem. Ačkoli v té době bojoval s rakovinou, napsal dvacetistránkový redakční posudek, jeho rozsáhlou předmluvou kniha začíná. Považuji to za své velké štěstí a radost. Stejně tak měl redigovat nyní chystanou antologii z české rozhlasové teorie, kterou chystám, v sazbě už bylo uvedeno Matysovo jméno. Při každém telefonátu se omlouval, nic nepomáhalo ujišťování, že opravdu není zač. Jeho skromnost a dobrota mu přímo zakazovaly pořádněji dbát o své vlastní práce. Kdyby byl jiné povahy, mohl vydat násobně více knih, mohl být „slavnější“. O to však nikdy nedbal, nebyla v tom žádná koketerie, opravdu netoužil po vlastním prosazení. Jednou mi se smíchem řekl, že je ješitný na to, že není ješitný. Smysl pro humor ostatně neztrácel ani v dobách nejtěžších. Sám sebe označoval za stoika, dle svých milovaných filosofů.

Když nakladatelský redaktor Torstu Jan Šulc po letech přemlouvání Matyse přesvědčil, aby kývl na rozsáhlý soubor jeho esejistiky i různě příležitostných textů, splatil tak velký nakladatelský dluh české literatury vůči opravdovému služebníkovi básnického slova. Jan Šulc a redaktorka knihy Milena Vojtková připravili nádhernou publikaci, která snad nejlépe dokládá Matysovu osobnost. Knihu Společný jmenovatel jsme s Rudolfem Matysem a jeho ženou Vlastou Skalickou přebírali v prodejně Torstu v Ostrovní ulici 5. srpna 2020, následně ji slavili v jedné z žižkovských restaurací. Nezapomenu na telefonát, kdy jsem mu oznamoval, že kniha už „visí na webu“, tedy je venku, on to ovšem nevěděl, já jsem se na ni těšil víc než on sám, který stále opakoval „to neměli dělat, já jsem to tomu Šulcovi pořád vymlouval…“. Volal mi ihned zpátky s nešťastným hlasem, že neví, jak autorské výtisky tlustospisu odnese. Když jsem mu nabídl, že vezmu velikou krosnu, do níž svazky naskládám a odnesu mu je do žižkovského bytu, jeho radost neznala mezí. Hlavně ale dbal o to, aby mu nikdo příliš neblahopřál: vešel do prodejny v Ostrovní ulici a plaše oslovil knihkupce slovy „Dobrý den, já jsem Matys a mám tady snad někde knížku“.

Od prvního setkání se mi Rudolf Matys stal nedílnou součástí každodenního života. Stále jsme si telefonovali, vídali se bohužel čím dál méně, neboť to jeho zdravotní stav neumožňoval. Stal se prvním čtenářem všech mých studií a odborných textů, probírali jsme spolu mnoho přednášek, konferenčních příspěvků. Jeho znalostní pole bylo nevyčerpatelné, jako málokdo jiný by si zasloužil dnes už nepoužívané označení „polyhistor“. Na své znalosti přitom nebyl pyšný, naprosto neznal jakoukoli marnivost nebo vypočítavost; když jej člověk o něco poprosil, nemusel se obávat, co za to bude chtít zpátky. Definitivně mu podle mne uškodil covid, který sice neprodělal, zůstal však téměř dva roky zavřený doma, ztratil poslední zbytky návyku na pohyb venku, jeho nemocné tělo ochabovalo, ztrácel síly. Mnohokrát mi sliboval, že snad další den se uvidíme, jeho nepřestávající obtíže s mnoha chorobami však naděje ničily.

Přestože byl ve své křehkosti silný, překonal několik rakovinových nálezů a se svými diagnózami, dle nichž už neměl žít řadu let, bojoval ze všech sil, nemohl kvůli ochablosti příliš vycházet ven. Jeho intelektuální úroveň se tím ovšem nezmenšovala, bylo až udivující, jak brilantně dokázal formulovat své názory i na neobyčejně obtížná témata a díla, s jakou analytickou akribií posuzoval jednou barokní obraz, jindy symfonii, potřetí básnickou sbírku. Jeho všestranné vzdělání pramenilo zejména ve studiu historie. Matys se mohl plnohodnotně uživit jako historik, stejně tak si znalostně nezadal s teatrologem, literárním vědcem, muzikologem, kunsthistorikem, estetikem, filosofem či teologem. Svou víru nestavěl na odiv, promítala se do jeho každodenního života i tvorby; v devadesátých letech připravoval s přáteli a kolegy Janem Halasem a režisérem Melčem rozsáhlé čtení z Jeruzalémské Bible, které rozhlas vysílal.

Jeho byt obklopovala gigantická knihovna čítající jistě přes deset tisíc svazků. Knihy nadevše miloval a rád o nich mluvil. Měl autory, ke kterým se vracel zvláště rád, nacházel v nich duchovní spřízněnost: z básníků zejména Holan, Halas, Zahradníček, Hrubín, Obrtel, Reynek, Diviš, jeho přátelé Václav Daněk, Pavel Šrut, Antonín Brousek, Viola Fischerová, Miloslav Topinka, Zdeněk Hron, z prozaiků například Bruno Schulz a jeho Skořicové krámy, Albert Camus a vůbec existencialisté, nebo Exupéry. Hluboce ctil F. X. Šaldu, stále se k němu vracel, podobně Václava Černého či Bedřicha Fučíka, které dobře znal i osobně. Matys měl štěstí na lidi, jak už to u podobně bohatých duchů narozených a vyrostlých v dřívějších dobách někdy bývalo. Poznal se osobně a přátelil se s básníky Vladimírem Holanem, Jaroslavem Seifertem, Františkem Hrubínem či Ivanem Divišem; vyprávěl mi dokonce, jak se v roce 1957 coby elév redakce Lidových novin sešel s Vitězslavem Nezvalem, aby s ním připravil rozhovor, přičemž jej Nezval při pohledu na jeho vysokou a hubenou postavu přesvědčoval, že básník musí jíst, neboť hubení básnici (Hora, Hrubín) píší jen neživotnou poezii, zatímco „básníci dobře udělaní píší plnohodnotně“ (Halas, Seifert, sám Nezval).

Podobně úsměvných historek měl Matys vždy spoustu, dokázal je neodolatelně vyprávět, vždy s laskavostí vůči původci. Při Matysových vyprávěních o básnících 19. století jsem získával pocit, jako by s nimi Matys vyrůstal, tak životně z jeho podání vycházeli Vrchlický, Zeyer, Sládek a další. Jeho specializací bylo baroko, jemuž rozuměl jako málokdo, řadu náročných komponovaných pořadů z barokní literatury připravil také pro svou domovskou Vltavu.

Jako autor Matys vydal několik básnických sbírek (Tři ze dvou, Dech, Láhev do moře), knihu pro děti (Říkanky a vyprávěnky), novelu Žakér, soubor vyprávění Kutnohorské pověsti, uspořádal antologie z poezie (Abeceda květů), desítky knih připravil redakčně a doprovodil jazykově i obsahově virtuózními doslovy. Napsal také rozsáhlou monografii V umění volnost, v níž pojednal historii Umělecké besedy, tedy tvůrčího společenství, na němž mu zvláště záleželo a dlouhá léta se na jeho činnosti podílel (vedl také revui Život, který UB vydává). Matys byl členem řady odborných porot a respektovaným znalcem poezie i jejího přednesu. Právě v poezii leží pravé jádro Matysovy osobnosti lidské i tvůrčí. Zůstal vždy básníkem, ovšem básníkem nehonosivým, neopájejícím se vlastními verši, naopak tvůrcem usebraným, meditativním, reflexivním, s hlubokým ponorem do vlastního nitra, ale i s porozuměním pro nitra ostatních. Dokázal jako málokdo jiný teoretizovat uměleckou tvorbu, jeho cit pro jazyk a schopnost vyhmátnout podstatný rys problému připomínal Šaldu, jakkoli by sám proti tomu srovnání protestoval. Matysovy rozhlasové pořady dodnes udivují odbornou připraveností, u většiny jeho nahrávek lze bez nadsázky říci, že kdyby se texty přepsaly a vydaly knižně, mohly bychom je okamžitě zařadit k základní odborné literatuře. V rozhlase na pořadech poezie spolupracoval zejména s Josefem Melčem, Petrem Adlerem, Hanou Kofránkovou či Vladimírem Tomešem.

Rudolf Matys skonal při plném duševním zdraví, zradilo jej „pouze“ tělo. To bylo štěstí jeho i jeho přátel, protože takto mohl alespoň intelektuálně vzdorovat dlouhým měsícům bolestí a neustálých hospitalizací. Byl aristokratické duchovní ražby, nesmírně trpěl nemocničním žvaněním, bulvárním televizním programem, nezájmem a arogancí personálu nemocnic. Chtěl domů, potřeboval vedle sebe své knihy. S přibývajícím věkem stále více trpěl odchody mnoha svých přátel (Pavel Šrut, Jan Halas, Jan Vodňanský ad.), ztrácel své duchovní souputníky. Jakkoli dokázal vstřebávat vývoj umělecké i společenské sféry, právem se jej dotýkal bolestný úpadek veřejného života. Matysovu osobnost vyznačují přívlastky jako ušlechtilý, laskavý, velkorysý, obětavý, ale také mimořádně sečtělý a vzdělaný. Jeho odchod se bohužel dal očekávat, nicméně sám svou statečností dával stále naději, že i nyní útrapy překoná. Bohužel se tak nestalo. Pane Matysi, děkuji Vám za vše, nikdy na Vás nezapomenu.

Praha, 4. 9. 2023

/foto archiv Tomáše Bojdy/

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Ztratil jsem člověka se široce rozprostřenými znalostmi, které se ale neroztékaly do plytkého nekonečna. Nýbrž jako by byly sevřeny a vedeny hlubokou touhou porozumět člověku. Sobě samému, všem, každému, koho na své pouti potkal. Pramen vertikály jeho úsudků byl průzračný, jedinečný, smysluplný, pomáhal orientovat se v chaosu, ve tmě.
Rudolf byl laskavý, miloval víno a rozdával radost ze života. I závažné výhrady dokázal vyjádřit se šibalským úsměvem a nadšenýma očima objevitele lidských slabostí a zla. Jednoznačně, přímo a bez pokrytectví, schován jen za kouř oblíbené cigarety.
Chybíš mi, Rudlo. Tvůj úsměv nad naší lidskou komedií nezapomenu.
Čest Tvé památce.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)