Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XIII. – Jak odsoudit popraveného

Přidal: Přemek |

Prosinec 30, 2011

Přemysl Hnilička

Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 1/2012

V roce 1968 docházelo k velké kulturní a politické obrodě. Nevyhnula se ani rozhlasovému médiu, právě naopak – rozhlas byl jedním z hlavních nositelů nových, ožehavých témat. Zpravodajství i publicistika se nyní věnovaly problematice politických vězňů, inscenovaných procesů (více se ale hovořilo o Slánském než o Horákové), tajemných úmrtí (causa Jan Masaryk) atd.

Aktuální byly samozřejmě i některé hry. Český i slovenský rozhlas nastudoval hru Petera Karvaše Malá anketa, která se syrovou formou věnovala problému výchovy postižených dětí (matka v této hře své dítě zabije a je vyšetřována), tentýž autor už o rok dříve napsal hru o lidské lhostejnosti Sedm svědků. Úspěšná byla i rozhlasová podoba satirické povídky Karla Michala Jak to bylo s bílou paní v dramatizaci Jaromíra Ptáčka, která – podobně jako Podskalského filmová verze – velmi přesně ukazovala neschopnost komunistických vládců (ovšemže jen na komunální úrovni), jejich „poddaní“ mohou doufat již jen v zázraky a strašidla. Na všemocnost samozvaných a bezmocnost ostatních upozorňovalo i monodrama Milana Uhdeho Výběrčí v prvotřídním provedení Rudolfa Hrušínského.

My však budeme psát o rozhlasové prvotině Ivana Klímy Porota. Objevila se ve vysílání 11. června 1968 večer a recenzentka Pavla Lapková shrnula její děj v Kulturní tvorbě takto: „Šestičlenná porota (sestávající z inženýra, archiváře, holiče, medika, mlékařky a kapitána) má posoudit vinu či nevinu muže obžalovaného z vraždy. K hlavnímu přelíčení soudu, které má definitivně vynést rozsudek, se však obžalovaný nedostaví, protože byl z blíže neurčených důvodů popraven. Aby však bylo spravedlnosti učiněno zadost, musí porota i potom vyřknout své mínění.“ Jak recenzentce, tak posluchačům musela tato hra nutně připomenout průběh politických procesů počátku let padesátých; vždyť oč jiného šlo v případě Milady Horákové nebo Rudolfa Slánského, ne-li o předem rozhodnutý „zápas“ moci s bezmocí (s tím rozdílem, že v druhém případě moc spolkla bývalého mocného)? Ivan Klíma sám však v anonci své hry uvádí ještě jiný inspirační zdroj: „Tím podnětem bylo pro mně zasedání stranické skupiny ÚV svazu spisovatelů, ketré jednalo – ostatně ne z vlastního popudu – o zastavení či nezastavení časopisu Tvář. Ještě než zasedání začalo, přečetl tehdejší šéf ideologického oddělení p. Pavel Auersperg usnesení předsednictva strany, které žádalo de fakto zrušení časopisu a upozornil, že toto usnesení je pro členy strany závazné a potom zahájil rozpravu. Nejprve jsme si uvědomili absurditu tohoto postupu, ale pak v jakési umíněnosti či vzdoru začali někteří diskutovat. Během několika hodin jako bychom zapomněli, že vše je přece rozhodnuto. (…) Naše argumenty nebyly vyvráceny, zatímco vina časopisu nebyla prokázána. Diskuse ustala a tu teprve hledíce do usměvavé tváře šéfideologa jsem si uvědomili, že rozhodnutí vlastně bylo dávno učiněno. Obžalovaný, jehož jsme právě obhájili, byl již bez hlavy.“

Ať už byla prvotní inspirace v politických procesech či v jedné vášnivé debatě o již padlém kulturním časopise, vznikla z ní všeplatná hra o souboji s mocí, jakýchsi Dvanáct rozhněvaných mužů po socialisticku; souzeného lze zachránit jen morálně, o život již přišel. O odvážný dramaturgický počin se tu postaral starý praktik Dalibor Chalupa, režijně hru vedl Josef Červinka. Herecky byla hra také silně obsazena: předsedu soudu hrál Čestmír Řanda, členy poroty Josef Chvalina, Jiří Bruder, Zdeněk Řehoř, Josef Velda, Jaroslav Kepka a Jaroslava Drmlová.

Již zmíněná recenzentka Lapková ve své recenzi shrnula podstatu takto: „Situaci, ve které zamčení porotci uvažují, jak rozhodnout, hrozilo nebezpečí, že bude jen kabinetní diskusí plnou velkých slov o vině nebo nevině. Autor však dodržel zásady líčení kriminálního případu a posluchač je do poslední chvíle zvědav na pravdu (okolnosti vraždy jsou velmi nejasné). Hra naznačila, že nejvýstižnější formou vyjádření pocitu z oněch minulých nespravedlností (ať už to byly procesy, u kterých se stínaly hlavy lidí či hlavičky časopisů), je právě absurdní hra. Neboť seberealističtější a sebedetailnější vykreslení každého z inscenovaných soudních jednání nemůže dnes vystihnout iracionální atmosféru, ve které se odbývaly.“ Ano – v některých časech pouze absurdní hra je dostatečně realistická.

Porota měla úspěch i v zahraničí, dokonce ještě o rok dříve než v Československu Už v roce 1967 ji inscenovali v koprodukci Norddeutscher – a Süddeutscher Rundfunk, v překladu Ehrenfrieda Pospisila a za režijního vedení Hanse Rosenhauera.

Pokud vás tato hra zaujala a chtěli byste si ji snad poslechnout, poslední odstavec naše článku pro vás bude bohužel zklamáním: Klímovu Porotu smazali snaživí normalizátoři mezi prvními. Proto – podobně jako v článku o Sidonově Cyrilovi – vyzýváme: máte-li tuto hru doma v soukromé nahrávce, prosíme, informujte nás. Některé inscenace by neměly zmizet provždy.