Otazníky nad Hrdiny s otazníkem II.

Přemysl Hnilička

(reakce na probíhající debatu o cyklu Hrdinové s otazníkem)

Nutno předsadit; celoroční cyklus Hrdina.cz má u mne jednoznačné plus. Ať už jde o seriál Hrdinové z barikád, drobné cykly i Páteční večery Pavla Hlavatého nebo dramatické opusy (jen škoda té rozmíšky rozhlasu a Pavla Kohouta, Ecce Constantia mohla být pěkná rozhlasová věc).

HRDINOVÉ S OTAZNÍKEM

Prvotní idea (zobrazit diskutabilní osobnosti, hrdiny se škraloupem nebo zbabělce z dobrých důvodů) je samozřejmě respektabilní a nemám proti ní ničeho; pravým peklem je však zpracování. První chybou je délka rozhlasových her (odmítám používat výraz „hraný dokument“); ano, v deseti minutách opravdu nejde pojmout celou šíři (a PŘEDEVŠÍM hloubku) osudů a nutně musejí vznikat hybridy s uřezanými končetinami. (Osobně bych Hrdiny s otazníkem viděl raději jako jednotlivé Páteční večery s pořádným časovým zázemím.)

Protože rozhlas nemůže za dobu, nebudu mu vytýkat hlasování o tom, kdo je či není hrdina (byť trocha citlivosti by neškodila, otázka „Stálo hrdinství Krále Šumavy za utrpení jeho rodiny?“ je hloupá až bučí, neboť připouští bolševické vidění problému: za osud rodiny je vinen převaděč, nikoli režim, který uzavřel hranice a střílí po vlastních lidech). Co mu však vytýkat budu a musím, je klíč k vybírání hostů do diskusí o „hrdinech s otazníkem“ a jejich „vytěžování“. Pokud pozvu do diskuse o Emilu Háchovi historika Pasáka, který má nastudováno a bolševika Skálu, který omílá slavnou lež o tom, že ČSR mohl v roce 1938 zachránit SSSR, pak nejde o názorový pluralismus ve smyslu veřejnoprávnosti, ale chaos ve smyslu „deset minut židi, deset minut Hitler“. Ještě hůř to v debatě o Svobodovi; pominu-li, že samotná desetiminutová hra je víceméně pohádkou (domnívám se společně s historikem Kaplanem, že generál Svoboda byl nastrčenou pátou kolonou již před Únorem 48), nechávají historik Oldřich Tůma i redaktor naprosto bez korekce hovořit místopředsedu Společnosti Ludvíka Svobody Jiřího Stanislava, který toho beze zbytku využívá a lakuje Svobodu na růžovo; k tomu ještě připočtěme, že diskuse skončila těsně předtím, než stačilo zaznít cokoli o ostudné Svobodově úloze po roce 1968, kdy se nechal tento hrdina od Buzuluku vystavovat jako preclík ve výloze socialismu.

KAUZA KOPECKÝ

A po tomto širokém úvodu k tomu Kopeckému. Před závorku ještě zopakuji výtku k desetiminutové stopáži – a teď k věci: úkolem recenzenta není pouze popsat herecké, režijní či zvukové zpracování, ale především zasazení dramaturgické (ideové, chcete-li). Proto musím dramatizaci Kopeckého dopisu vytýkat, že se ani slovem nezmíní o vystoupení v roce 1987, pak totiž zcela ztrácí smysl a logiku v rámci cyklu, který se jmenuje Hrdinové s otazníkem. Najednou nám tu před očima vyvstává geniální umělec se slabým charakterem – a ne člověk s rovnovážnými výstupy na obou stranách vážek (a tudíž skutečně „hrdina s otazníkem“). Já vás tedy ani nerežíruji ani se nesnažím sám něco psát – tohle je základní dramaturgická chyba a tu je nutno vytknout. Neberu ani případný argument, že hra je součástí širšího celku; vysílána byla na Vltavě za kuropění jako samostatný pořad.

 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zdravím, Přemysle, jen malý vysvětlující komentář ke Křeslu pro Svobodu: jakkoli mou ambicí opravdu nebylo „dokudrama“, tak samozřejmě mám dost autorské poctivosti na to, abych si před psaním sehnal dostatek pramenů. Byly mezi nimi i obě hlavní knížky Karla Kaplana, kde se ke Svobodově roli vyjadřuje. Zatímco v Mocných a bezmocných zdůrazňuje verzi, že Svoboda byl už dlouho před Únorem tajným členem KSČ (a proto přišel Svoboda 23. 2. večer se schválně zinscenovaným zpožděním), v podrobnějších Pěti kapitolách o Únoru zdůrazňuje druhou verzi, tedy že mohl rozhodnout rozhovor, k němuž se sešel s Gottwaldem 23. února odpoledne. Obě verze jsou myslím obhajitelné, ve hře není samozřejmě možnost „rozebrat“ obě, a jelikož nejsem historik, necítím se povolán rozhodnout, která je pravdivější, vybral jsem tedy tu, která má lepší dramatickou zápletku. Za situace, kdy obě verze vycházejí zrovna z Karla Kaplana a jeho zdrojů, přijde mi malinko příkré, označovat tu verzi, kterou jsem vybral, za „víceméně pohádku“. Ale to jen tak na dovysvětlenou.

OK, tuhle argumentaci beru. (Sám se asi nadále přidržím původní, příkřejší Kaplanovy verze.)

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)