Otazníky nad Hrdiny s otazníkem II.
Přemysl Hnilička
(reakce na probíhající debatu o cyklu Hrdinové s otazníkem)
Nutno předsadit; celoroční cyklus Hrdina.cz má u mne jednoznačné plus. Ať už jde o seriál Hrdinové z barikád, drobné cykly i Páteční večery Pavla Hlavatého nebo dramatické opusy (jen škoda té rozmíšky rozhlasu a Pavla Kohouta, Ecce Constantia mohla být pěkná rozhlasová věc).
HRDINOVÉ S OTAZNÍKEM
Prvotní idea (zobrazit diskutabilní osobnosti, hrdiny se škraloupem nebo zbabělce z dobrých důvodů) je samozřejmě respektabilní a nemám proti ní ničeho; pravým peklem je však zpracování. První chybou je délka rozhlasových her (odmítám používat výraz „hraný dokument“); ano, v deseti minutách opravdu nejde pojmout celou šíři (a PŘEDEVŠÍM hloubku) osudů a nutně musejí vznikat hybridy s uřezanými končetinami. (Osobně bych Hrdiny s otazníkem viděl raději jako jednotlivé Páteční večery s pořádným časovým zázemím.)
Protože rozhlas nemůže za dobu, nebudu mu vytýkat hlasování o tom, kdo je či není hrdina (byť trocha citlivosti by neškodila, otázka „Stálo hrdinství Krále Šumavy za utrpení jeho rodiny?“ je hloupá až bučí, neboť připouští bolševické vidění problému: za osud rodiny je vinen převaděč, nikoli režim, který uzavřel hranice a střílí po vlastních lidech). Co mu však vytýkat budu a musím, je klíč k vybírání hostů do diskusí o „hrdinech s otazníkem“ a jejich „vytěžování“. Pokud pozvu do diskuse o Emilu Háchovi historika Pasáka, který má nastudováno a bolševika Skálu, který omílá slavnou lež o tom, že ČSR mohl v roce 1938 zachránit SSSR, pak nejde o názorový pluralismus ve smyslu veřejnoprávnosti, ale chaos ve smyslu „deset minut židi, deset minut Hitler“. Ještě hůř to v debatě o Svobodovi; pominu-li, že samotná desetiminutová hra je víceméně pohádkou (domnívám se společně s historikem Kaplanem, že generál Svoboda byl nastrčenou pátou kolonou již před Únorem 48), nechávají historik Oldřich Tůma i redaktor naprosto bez korekce hovořit místopředsedu Společnosti Ludvíka Svobody Jiřího Stanislava, který toho beze zbytku využívá a lakuje Svobodu na růžovo; k tomu ještě připočtěme, že diskuse skončila těsně předtím, než stačilo zaznít cokoli o ostudné Svobodově úloze po roce 1968, kdy se nechal tento hrdina od Buzuluku vystavovat jako preclík ve výloze socialismu.
KAUZA KOPECKÝ
A po tomto širokém úvodu k tomu Kopeckému. Před závorku ještě zopakuji výtku k desetiminutové stopáži – a teď k věci: úkolem recenzenta není pouze popsat herecké, režijní či zvukové zpracování, ale především zasazení dramaturgické (ideové, chcete-li). Proto musím dramatizaci Kopeckého dopisu vytýkat, že se ani slovem nezmíní o vystoupení v roce 1987, pak totiž zcela ztrácí smysl a logiku v rámci cyklu, který se jmenuje Hrdinové s otazníkem. Najednou nám tu před očima vyvstává geniální umělec se slabým charakterem – a ne člověk s rovnovážnými výstupy na obou stranách vážek (a tudíž skutečně „hrdina s otazníkem“). Já vás tedy ani nerežíruji ani se nesnažím sám něco psát – tohle je základní dramaturgická chyba a tu je nutno vytknout. Neberu ani případný argument, že hra je součástí širšího celku; vysílána byla na Vltavě za kuropění jako samostatný pořad.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Zdravím, Přemysle, jen malý vysvětlující komentář ke Křeslu pro Svobodu: jakkoli mou ambicí opravdu nebylo „dokudrama“, tak samozřejmě mám dost autorské poctivosti na to, abych si před psaním sehnal dostatek pramenů. Byly mezi nimi i obě hlavní knížky Karla Kaplana, kde se ke Svobodově roli vyjadřuje. Zatímco v Mocných a bezmocných zdůrazňuje verzi, že Svoboda byl už dlouho před Únorem tajným členem KSČ (a proto přišel Svoboda 23. 2. večer se schválně zinscenovaným zpožděním), v podrobnějších Pěti kapitolách o Únoru zdůrazňuje druhou verzi, tedy že mohl rozhodnout rozhovor, k němuž se sešel s Gottwaldem 23. února odpoledne. Obě verze jsou myslím obhajitelné, ve hře není samozřejmě možnost „rozebrat“ obě, a jelikož nejsem historik, necítím se povolán rozhodnout, která je pravdivější, vybral jsem tedy tu, která má lepší dramatickou zápletku. Za situace, kdy obě verze vycházejí zrovna z Karla Kaplana a jeho zdrojů, přijde mi malinko příkré, označovat tu verzi, kterou jsem vybral, za „víceméně pohádku“. Ale to jen tak na dovysvětlenou.