Rozhlasové hry roku 2009 – 2. Hrabě Drákula
V rubrice Rozhlasové hry roku 2009 chceme kriticky komentovat některé z her, které byly natočeny či premiérovány v minulém roce.
HRABĚ DRÁKULA
Mgr. Přemysl Hnilička
(Tato recenze vyšla ve zkrácené podobě v Týdeníku Rozhlas 5/2010)
V posledních prosincových týdnech roku 2009 měla premiéru dvoudílná rozhlasová inscenace podle románu Brama Stokera Hrabě Drákula (2009, režie Petr Mančal).
Bram Stoker nabízí rozhlasovému dramatizátorovi literárně nijak převratný, ale formálně působivý a funkční materiál. Příběh, který je rekonstruován z dopisů a deníků několika osob, umožňuje vytvářet mnohovrstevnatou rozhlasovou koláž, která díky své proměnlivosti udrží posluchačovu pozornost. Oživující, byť ne zcela původní, je i nápad s deníkem v podobě fonografických záznamů (o tom níže). Dramatizátorka Jitka Škápíková tuto matérii využila beze zbytku a zařadila Hraběte Drákulu mezi svá vynikající díla (Kouzelná dvířka, 1995; Vyžeňte lvy, 1998).
Prvním problémem u zpracování všeobecně známých až ikonografických děl je samozřejmě obsazení. V případě Drákuly si poučený divák vybaví Maxe Schrecka, tajemného expresivního herce z němého horroru Upír Nosferatu (1922), s rozkošným maďarským přízvukem hovořícího Bélu Lugósiho z prvního zvukového Draculy (1931) nebo Gary Oldman ve zpracování Francise Forda Coppoly. Český televizní archiv ukrývá i film Hrabě Drakula (1970), pozoruhodné zpracování s Iljou Rackem – jedním z mála vousatých Drákulů.
Rozhlasoví tvůrci tento román u nás ještě nezpracovali a můžeme jen litovat, že popud k realisaci nebyl dán ještě za života Borise Rösnera – jak v rozhlasovém rozhovoru před premiérou řekla sama dramatizátorka Jitka Škápíková, byl by ideálním představitelem. Volba tedy nebyla jednoduchá – a nakonec padla na Vladimíra Dlouhého. Jeho Drákula je lehce omšelý, unavený a cynický (což není výtka, pouze charakteristika; takovýto dramaturgický a herecký výklad Drákuly je možný a funkční). Dlouhému se daří většinou ve vypjatějších scénách – například když nabízí Harkerovi odchod otevřenou branou, za níž ho však čekají – vlci.
Při prvním poslechu jsem velký problém spatřoval v obsazení Kamila Halbicha do role Jonathana Harkera. Postava zástupce advokátní kanceláře je v prvním díle hlavním vypravěčem, jakýmsi „tahounem“ děje, proto mi Halbichův hlas přišel na tak výraznou úlohu – ať mi promine – příliš jalový. Při dalších posleších se můj názor již trochu „obrousil“, Kamil Halbich zde má i pěkné, výrazné momenty, přesto bych možná volil hlasově podobného, ale tvárnějšího Igora Bareše.
Podobný problém nabízí i všechny ženské role. Je prokletím českých rozhlasových her poslední doby, že až na výjimky jsou mladé herečky v rozhlasovém médiu naprosto zaměnitelné. Platí to jak o Janě Strykové, tak i o Zuzaně Kajnarové (ostatně možná proto se v inscenaci obě postavy stále oslovují jménem – aby posluchač udržel povědomí o tom, která je která…). Ljuba Skořepová ve výtečné miniatuře venkovské ženy, to je ovšem něco jiného – přes mizivý rozsah role je to výstup, který si zapamatujete.
Mezi jednoznačné klady patří Ladislav Frej v roli doktora Van Helsinga, Ivan Trojan jako šílený Renfield a Jiří Dvořák jako ředitel blázince Seward. Hlas Ladislava Freje má již sám v sobě skryté určité napětí a stálou otázku, takže jeho Van Helsing je přesvědčivý a uhrančivý, Frej výborným způsobem pracuje s pauzou, významotvorným tichem v rozhlase. Trojan přesvědčivě střídá polohy zuřivého šílenství Renfieldova s momenty dočasného prozření, Jiří Dvořák přesně splňuje nároky na postupnou proměnu komisního a racionálního Lucyina snoubence v člověka zcela věřícího v existenci nemrtvých.
K výbornému vyznění tohoto „rozhlasového velkofilmu“ (opět Jitka Škápíková) ovšem nepříspívají pouze herci. Hudební skladatel Petr Kofroň sice nemá v Hraběti Drákulovi mnoho prostoru, přesto však jeho drobné, působivé hudební motivy podbarvují výtečně celou inscenaci.
Zvukový mistr Roman Špála využívá všechny možnosti bohatého rozhlasového archivu zvukových efektů – od psího štěkotu a dětského pláče přes vlčí vytí, výkřiky a burácení hromu až k vrzání vrat a kvílení větru. Tyto klasické až triviální atributy druhořadých krváků však mixuje s přesvědčivostí, kterou dnes umožňuje již jen zvukové médium – vlastní posluchačova představivost vytváří na základě strašidelných zvuků výjevy mnohem hrůznější, než by vytvořil filmový výtvarník či tvůrce vizuálních efektů. Některé momenty tak zvukově dosahují podobné působivosti, jako psí vytí v již klasickém rozhlasovém Psu baskervillském (1962).
Režisér Petr Mančal skutečně umělecky roste s každou příležitostí. Stejně jako ve Vedralově Xaverovi, i zde dokáže velmi dobře pracovat se zvukovou koláží, kulisou i střihem. Jsou to střihy až filmové, střídající místa a zvukové obrazy s rychlostí a přesností nevídanou (či spíše neslýchanou). Nejde jen o střídání prostředí – i využití jiné zvukové kvality „fonografických“ záznamů vedoucího blázince Sewarda je v rámci inscenace vtipné a působivé (byť nepůvodní – podobné zvukové využití fonografických záznamů nabídla již Horčičkova inscenace Verneovy Honby za meteorem, 1990).
Chce-li ČRo 2 Praha nastudovávat pro své posluchače kvalitní literární a dramatický mainstream, domnívám se, že Hrabě Drákula je krok dobrým směrem a můžeme očekávat, že posluchači projeví zájem o reprízy či vydání na zvukovém nosiči.
Poznámka pod čarou: Radioservis skutečně připravuje vydat 2CD se hrou Hrabě Drákula!
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Doopravdy považujete Coppolova směšného Draculu za lepšího než Badhamova s Frankem Langellou a Laurencem Olivierem? To je fakt dost smutné!
Jak jste došel k názoru, že jej považuji za lepšího? Recenze se věnuje rozhlasové inscenaci, filmová a televizní zpracování jsou zde uvedena pouze ilustrativně.
Čekal jsem standardní rozlas. inscenaci pro mládež. Dostalo se mi vrchovatě napětí, skvělého rozhlas. řemesla, dobrých ba výtečných výkonů. Je dobře, že Čro Praha se opět dala do výroby rozhlas. her. Mačal jede!
S recenzí souhlasím, především s problémem mladých hereček. V televizi to je ještě drsnější, ty holky jsou často stejné i na pohled :-)