Hořký konec povstání aneb Od komunistických lží a zločinů až po mystifikace landsmanšaftu (2015)

Přidal: Premek |

Červen 30, 2015

Na pražských barikádách se v květnu 1945 nikdo neptal kdo je kdo – rozhodující bylo spojit se v boji proti společnému nepříteli – nacistům. Ale už brzy po ukončení války začalo rozdělování povstalců: zatímco někteří stoupali v kariéře strmě vzhůru, druzí se ocitli před soudem. Poslední díl cyklu „Hrdinové z barikád“ sleduje další osudy hlavních postav Pražského povstání, a to jak nacistů, tak českých bojovníků. Název pořadu „Hořký konec povstání“ napovídá, že porážka a vítězství mohlo ve výsledku znamenat totéž. Pražské povstání neporazili nacisti. Ale v průběhu let hned několikrát samotní Češi. Dokumentární cyklus připravili Martin Čáp a Jindřich Marek. Dramaturgie a režie Bronislava Janečková.

Natočeno 2015. Premiéra 24. 6. 2015 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.; 29 min) v cyklu Hrdinové z barikád – 12. díl. K poslechu zde.

Lit.: Marek, Jindřich – Čáp, Martin: Poražené povstání. Od komunistických lží a zločinů až po mystifikace landsmanšaftu. In web ČRo 2 Praha, červen 2015 (článek). – Cit.: Proč se stále neumíme vypořádat s odkazem Pražského povstání? Pražské povstání neporazili nacisti. Ale v průběhu let hned několikrát samotní Češi. Je tak jedinečným důkazem Orwellova: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost…

Pražské povstání ukázalo světu, že jsme stále schopni boje za svobodu. Že dokážeme navázat na husitskou nebo legionářskou tradici. Bylo završením šestiletého domácího odboje proti nacistické mašinérii, která se nesnažila český národ jen porobit, ale plánovala i jeho fyzický zánik.

Jednoznačné úspěchy povstání

Pražské povstání přimělo admirála Dönitze k jednání o bezpodmínečné kapitulaci. Zkrátilo tak válku o několik dní a tím i zachránilo mnoho lidských životů. Přitom uchránilo (navzdory ničivému německému plánu ARLZ) výrobní potenciál země a i jeho kulturní památky. Díky perfektní organizaci Prahu nestihl osud Varšavy.

Prezident Beneš pokládal povstání za nejzákladnější položku doby. Byl přesvědčený, že ovoce povstání bude dlouho u nás čerstvé, že květnová revoluce ponese dobrý úrok…

„Tato válka je jiná než války v minulosti. Ten, kdo obsadí území, mu dá také svůj vlastní společenský řád. Každý zavede svůj systém tak daleko, jak pronikne jeho armáda. Nemůže tomu být jinak.“
J. V. Stalin

Promarněný potenciál

Bohužel úspěch pražských povstalců byl vzhledem k vstupu Rudé armády do Prahy „vítězstvím na lichvářský úrok“. Protože povstání proběhlo v okamžiku nového mocenského dělení Evropy.

Proto se ani nemohlo využít obrovského morálního potenciálu z takové historické události. Místo toho byla podrobena dlouholetému zkreslování a její nejvýznamnější osobnosti byly opomíjeny nebo dokonce ostouzeny.

Čtěte také: Ukradené povstání. Dokument o technikách, kterými komunisté vygumovali skutečné hrdiny z barikád

„Jednou jsme tu zem dobyli a nemůžeme se jí vzdát. A je nám lhostejné, kdo tam bude žít. Jestli Češi, nebo nějaký jiný národ.“
Leonid I. Brežněv

Otrocký vděk

Místo přiznání skutečných hrdinů v podobě sokolů, skautů a legionářských důstojníků živili komunisti v českém povědomí legendu o tom, jak sovětští vojáci na poslední chvíli zachránili Prahu a tisíce českých životů.

Málokdo si i dnes uvědomuje fakt, že naopak čeští povstalci pomohli uspíšit rozklad německého týlu a významně tak přispěli nejen ke konečné porážce nacistických vojsk. Tuto skutečnost v současné době připouštějí i mnozí ruští vojenští historikové. A proto povstání řadí mezi významné akce závěru války v Evropě.

„Zřízení Protektorátu 15. března 1939, který dopřál Čechům osvobození od vojenské služby, obrovský vzestup porodnosti a pro absolutní většinu jistá pracovní místa a blahobyt, nelze přičítat sudetským Němcům, tak jako jim nelze přičítat plánované chladnokrevné zavraždění zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zosnované Benešovou exilovou vládou a tím záměrně vyprovokované odvetné opatření Říše směřující po mnohačetných důkazech do Lidic.“
Neonacistická organizace Witikobund, 21. února 2002

Nová etapa falšování historie

Historie pražského povstání prošla několika etapami falšování. Dlouho v nich hráli prim komunisti. Poprvé na to upozornil Josef Smrkovský ve své přednášce už 16. října 1945.

Po letech se ale z vlny německé snahy o revizi dějin i u nás vynořovali dokonce bývalí nacisté a jejich přátelé převážně s vazbami na sudeťácký landsmanšaft (jako například bratr válečného zločince K. H. Franka či bývalý vedoucí Hitlerjugend v protektorátu Zögelmann).

Oko za oko

Ti se snažili zamést pod podlahu spolupodíl sudetských Němců na celém válečném dění u nás. Tento cynismus samozřejmě přehlížel základní protektorátní realitu se všemi zločiny nacistů.

Čtěte také: Bestialitě rozzuřených nacistů vůči povstalcům se pořád nechce věřit. Kdo sel bouři, sklízel pak jenom vítr

Pražské povstání přitom redukují na poválečný transfer Němců z Prahy a náležitě zveličují projevy násilí „české lůzy“ (bez jediné zmínky o předchozích zvěrstvech nacistů). Je to věčný kolotoč licitací s minulostí, který bohužel pokračuje dodnes.

„Pražské povstání nebylo povstáním hrdinů, tak jak tomu bylo ve Varšavě, vraždilo již poražené Němce.“
Rudolf Hilf, Denní Telegraf, 26. srpen 1994

Dozvuky v současnosti

Několikeré falšování dějin tak nakonec ústí do „hlášek“ novinářů typu Ivana Lampera. Ten například v týdeníku Respekt napsal, že „proběhlo výročí pražského povstání proti poraženým Němcům“.

Není asi nutné zdůrazňovat, že podobné věty uvíznou ve vědomí čtenářů mnohem víc než obsáhlá několik let připravovaná odborná historická studie, kterou navíc většina Lamperových čtenářů asi nikdy ani neotevře.

Radiodokument