Legenda o Janovi (1975, 1978)

Přidal: Přemek |

Únor 26, 2008

Jiří Procházka. Rozhlasová hra. Hudba Milan Baginský, Studiový orchestr řídí autor. Zvuková improvizace a efekty Mečislav Pietrowski, Miroslav Kokeš a Petr Messany. Zvuk Blanka Bézrová, záznam a střih Míla Jarolímková. Asistentka režie Věra Havlátová. Režie Josef Hajdučík. Realizace desek Jiří Šrámek. Technická úprava Jiří Bartoš a Ivan Mikota.

Osoby a obsazení: Jan Šverma (Karel Urbánek), Muž, Gottwaldův posel (Vladimír Šmeral), Karol Šmidke, předseda KSS (Karel Koloušek), plukovník Asmolov (Antonín Hardt), Vasja, sovětský partyzán (Karel Hlušička), Šimon Těhlár, valcíř (Karel Beníško), Marka Těhlárová, jeho žena (Světla Amortová), Cyro Těhlár, jejich syn (Milan Klásek), Ďuro Těhlár, jejich syn (Jan Řeřicha), Katka Porubeňová (Libuše Matějová), Jožo Mudroň, lesní dělník (Josef Mixa), Julka Mudroňová, jeho žena (Eva Jiroušková), Milo Tišťan, vesnický truhlář (Miloš Nedbal), Bača (Otta Žebrák), vesnický farář (Bohumil Křížek), generál (Jiří Dohnal), kapitán Babčan (Zdeněk Kutil), dr. Solnár, poslanec (Jan Teplý), Gusto Mihalčík, poslanec (Jan Vávra), četař Vlado Kapusta (Oldřich Janovský), radista (Jan Kuželka), voják (Karel Meister), partyzán (Raoul Schránil), 1. ženička (Věra Havlátová), 2. ženička (Dana Brochová), německý voják (Václav Vondráček) a Činoherní sbor Čs. rozhlasu.

Natočeno 1975. Premiéra 6. 4. 1975 (Praha, 19:20-20:55 h.). Vydal Supraphon v roce 1978 (2 LP, Su 0 18 2501-02 F).

Pozn.: Cena Prix Bohemia (1976) pro Světlu Amortovou.

Lit.: Macháček, Miroslav: Legenda o Janovi. In Rozhlas 14-1975 (25. 3. 1975), s. 4 (rozhovor).

Lit.: Procházka, Jiří: Večer v horách. In booklet LP desky. Cit.: Milo Tišťan je z rodu komunistů-bojovníků. Sedí tu proti mně u ohníčku, který rudě žhne do červnového soumraku, je ticho, jenom chvílemi nad našimi hlavami prolétne neslyšně netopýr, zakřičí pták ze sna nebo proběhne Žíznivá srna k potoku, který tu na kamenech svého úzkého řečiště zpívá svoji věčně stejnou, Šumivou písničku. Vysoko nad nimi se černají vrcholky Nízkých Tater, plné tajemství, večerního ticha a blýskavých hvězd, které už v tisících plovou nad nimi.
Už chvíli se dívám na Milovy ruce. Nemohu od nich odtrhnout oči. Jsou těžké, jakoby nabobtnalé dlouholetou dřinou v lese, s Širokými, robustními prsty, plnými oděrků a šrámů. Milo Tišťan je lesní dělník. A jeho ruce jakoby mluvily za něj o jeho životě, o něm samém. Příběh, který vypráví, je krásný a smutný jako horský večer, který je kolem nás. Je v jeho řeči staletá moudrost horehronského lidu, zní jako teskná zbojnická píseň, jako hrdinská báje, jako lidová legenda o horních chlapcích, kteří tu kdysi zapalovali své ohně v horách. A přece Milo Tišťan nevypráví o jednom ze svých. Mluví o Čechovi, o komunistovi Janu Švermovi.
Málo ho znali Horehronci před povstáním. Snad jednou, dvakrát zaslechli jeho jméno z úst těch, kteří k nim za noci mluvili z Moskvy. Snad jednou dvakrát četli jeho jméno v ilegálních letácích a novinách, které mezi nimi rozšiřovali takoví, jako je Milo Tišťan. A přece je dnes Jan Šverma jejich, patří jejich kraji, je hrdinou jejich zkazek a příběhů. Celé vesnice ho znají, babičky vyprávějí o něm vnoučatům a děti, když je zastavíš, ti bezeslova ukáží cestu do Lomnisté doliny, kde zahynul.
O tom vypráví Milo Tišťan. Bylo to v době povstání. V těžké době, kdy se již nepřítel tlačil všemi údolími do tohoto horského kraje s převahou svých těžkých zbraní, rozbíjel jednu obrannou pozici statečně se bránících povstalců za druhou. Tehdy přišli k Milo Tišťanovi jeho soudruzi se stejně Širokýma a upracovanýma rukama, jaké mi on. Jdi, Milo, řekli mu, do Podbrezové a vyslechni tam za nás za všechny, co bude říkat Jan Šverma.
A Milo šel. 15. října 1944 zasedl v sile hotelu v Podbrezové spolu s ostatními delegáty závodních rad z celého Slovenska, aby si poslechl projev českého komunisty Jana Švermy, kterého z Moskvy poslal na bojující Slovensko soudruh Gottwald. Šverma mluvil. Byl bledý, unavený, kašlal. Ale jeho oči hořely vnitřním žárem, který se propaloval do srdcí všech. Jeho hlas burcoval, bouřil, volal do boje. Nic nezastíral, upřímně mluvil o těžké situaci povstání, ale zároveň jistě a bezpečně mluvil o konečném vítězství, přesvědčoval, kreslil budoucnost. Poprvé z jeho úst slyšel Milo Tišťan o nové republice, v níž bude vládnout svobodný lid, o znárodnění fabrik, o tom, že je třeba rozdat půdu chudákům. Dávné jeho sny proměňoval Jan Šverma ve skutečnost, dával Jim tvář, pevný tvar.

A Milo Tišťan si zamiloval Jana Švermu. Když se pak vrátil do své vesnice, se stejným zápalem tlumočil to, co slyšel. Z velikého ohně, kterým hořelo srdce Jana Švermy, rozdával ohníčky do srdcí ostatních. Pak se zhroutily fronty. Do vesnic a měst, na cesty i bez cest do horských údolí vpadly hordy vraždících a nenávistných fašistů. Všecko chtěli udusit, každou jiskérku naděje, každou jiskérku touhy po svobodě.
Ale ohně, které zapálil Milo Švermovými slovy, uhasit nemohli. Když bylo nejhůř, když jim fašisté poslední dobytek brali, když je mučili a zabíjeli, od úst k ústům šlo: Šverma nás neopustil, Šverma je s našimi a sovětskými v horách. Přijde až bude čas a pomstí naše utrpení. A když pak přišla strašná zpráva o jeho smrti, nevěřili. Jak by mohl zahynout, říkali. Všude se bojuje, vlaky létají do vzduchu, celé Slovensko hoří — jak by tedy mohl nežít.
Konečně přišlo jaro. Fronta se převalila jako jarní povodeň krajem, spláchla Černou fašistickou noc, nesvobodu, utrpení. Najednou bylo ticho, dozněly výstřely, rozkvetly stromy. Jenom hluboko v horách byl ještě snfh. A zpráva o Švermově smrti se ukázala být pravdivá.
Tehdy přišel do Jasenia, do vesničky pod Chabencem, v níž Milo Tišťan bydlí, neznámý voják až odněkud z Bardějova, Bardějovčan, jak tu říkají. Sezval si Jasenčany na náves a mluvil k nim. Vyprávěl jim o Janu Švermovi, o tom, jak odmítl ve chvíli nejtěžší odletět ze Slovenska a opustit slovenský lid. O tom, jak statečný byl ještě ve chvíli smrti, jak se staral víc o životy druhých, než o Život svůj. A nakonec vyzval Jasenčany, aby s ním Šli do hor hledat jeho mrtvé tělo. Milo Tišťan zvedl ruku první a za ním Gusto Makovník, druhý, třetí, celý les rukou se zdvihl. Bardějovčan vybral ty nejsilnější — a šli.
Nebyla to lehká cesta. V horách byl ještě vysoký sníh — a pod nimi miny a partyzánské granáty, které ještě nezazpívaly svoji třaskavou a smrtonosnou písničku.
Dlouho hledali strom s bílým a hlubokým zářezem, pod kterým partyzáni pochovali Jana Švermu. Dlouho hrabali omrzlýma rukama ve sněhu, než našli toho, jehož miloval celý tento kraj, celá země. A když pak spatřili jeho bledou bílou tvář, zaplakali. A jakoby země zaplakala nad tímto ztraceným a krásným Životem.
Něžně ho zdvihli a pozorně snesli k potoku, který se již s mladou dravostí zbavoval sněhu a ledové tříště. Jako matka, opatrně a citlivě, omyl Milo Tišťan Švermovu mrtvou tvář. A pak ho snesli na nosítkách z mladých pružných stromků údolím Lomnistého potoka do vsi.
Všichni Jasenčané už na ně Čekali a mlčky, tiše vítali Švermu — bojovníka. Jako hory mlčeli — a přece byla v tom jejich mlčení přísaha. Šverma — člověk zemřel, ale Šverma komunista, Šverma bojovník. Jeho statečné srdce žilo v těchto lidech.

Gusto Makovník udělal ještě toho dne pro něho rakev. Sroubil ji z voňavého smrkového dřeva, ze dřeva, které vonělo pryskyřicí, horami, ze dřeva houževnatého a dobrého. A pak uložili Švermovo tělo do nejvýstavnější budovy ve vsi, do malého bílého kostelíka, aby ženičky a chlapi z celého kraje se mu mohli přijít poklonit.
Ještě jednou se pak Jasenčané loučili s Janem Švermou.
To tehdy, když dělníci z Podbrezové, z fabriky, v níž naposledy mluvil a která dala nejlepší bojovníky Slovenskému národnímu povstání, si pro něj přišli. Před kostelem položili rakev na nízký valník, postavili k ní dělnickou stráž a všichni Jasenčané zazpívali Janu Švermovi ty nejkrásnější horehronské písně. I Milo Tišťan zpíval. A nemohlo být větší pocty, kterou by lid prokázal svému velikému a slavnému synovi.
Takový je příběh, který mi vypráví Milo Tišťan. Příběh krásný a smutný jako teskná zbojnická písnička. A přece je v něm síla. Stejně jako tenkrát, po pádu povstaleckých front, nemohu věřit, Že Šverma zemřel. Cítím jak bije, burcuje do bojů za nová vítězství jeho statečné srdce. Jak žije v dělnících z Podbrezové, kteří vypouštějí ze svých pecí ocel svítivou a jasnou, jak žije a hoří v očích Milo Tišťana, jak žije v nás všech, ve veliké straně bojovníků a tvůrců, kterou pomáhal ukovat.

Procházka, Jiří: Legenda věčně živá. In booklet LP desky. Cit.: Legendu o Janu Švermovi jsem poprvé slyšel před dlouhou řadou let, vlastně už před Čtvrt stoletím, na podzim roku padesátého druhého. Vyprávěl ml ji u dřevařského ohníčku v horách za Jaseniem vesnický truhlář Milo Tišťan a bylo v ní tolik Člověčí, komunistické víry v život a tolik hluboké lidové poezie, že se pak stala mým životním tématem, ke kterému se musím znovu a znovu vracet. Pochopil jsem tehdy uprostřed tichého zářijového večera v Nízkých Tatrách, které se kolem nás měkce vlnily jako beránčí kožišina, nedaleko Lomnisté doliny, v níž Šverma 10. listopadu 1944 zahynul a kde byl poprvé pochován, že jsem v Janu Švermovi objevil velkou dramatickou postavu, silnou nejen svým politickým významem, vlastenectvím, občanskou statečností, vynikajícím intelektem a oddaností myšlenkám komunismu, ale i osobnost s lidsky krásnou, romantickou, poetickou duší, tak blízkou právě myšlení slovenského lidu, s nímž nás svou statečnou smrtí na-vždycky spojil a do jehož lidových legend jako hrdina vstoupil. Patří do galerie oněch legendárních postav světového komunistického hnutí, jako byli a jsou: Jiří Dimitrov, Julius Fučík, Dollores Ibaruri, nebo dnes Luis Corvollán, revolucionářů, kteří s velikou plamennou odvahou a s čistým horoucím srdcem dokázali stát za myšlenkami komunismu a se svým lidem i ve chvílích nejtěžších osobních zkoušek. Přiřazuje ho k nim jeho slavný výrok z počátku listopadu devatenáct set čtyřicet Čtyři, kdy uprostřed kritické situace po zhroucení povstaleckých front na Slovensku, odmítá nastoupit do letadla, které ho má odvézt nazpátek do Moskvy, se slovy:
„Nepřišel jsem na Slovensko jenom psát a řečnit, ale i bojovat. Musel bych se celý život stydět před slovenským lidem, kdybych ho opustil v této těžké chvíli.“
Václav Kopecký o něm kdysi napsal: „Měl stále mladý, takřka jinošský vzhled. Byl vysoké, štíhlé postavy. Z očí mu vyzařovalo planoucí, vášnivé zanícení. Jeho krok byl tak rychlý, jakoby ho niterný zápal pudil stále k letu, k letu vpřed a do výše.“
Ano, tak vypadal. Objevil jsem ho takového i na fotografii, na níž byl naposled zachycen jako živý, v soukromém archívu generál majora Skripka, vojenského a leteckého atašé Sovětského svazu v Praze, který pod krycím jménem major Studenský se jako pověřenec maršála Koněva zúčastnil Slovenského národního povstání. Ta fotografie zachycovala Jana Švermu uprostřed zasněžených slovenských hor při slavnostním defilé partyzánských jednotek k oslavě svátku Velké říjnové socialistické revoluce 7. listopadu 1944. Tři dny nato Šverma zahynul. Bylo mu 43 let.

Co všecko za tento svůj krátký život, strmý a zářivý jako dráha létavice, dokázal! Vystudoval právnickou fakultu s vyznamenáním, v roce 1921 vstoupil do Komunistické strany Československa, stal se Členem krajského výboru strany v Praze, byl delegátem VII. kongresu Kominterny, na V. sjezdu strany po boku Klementa Gottwalda bojuje za bolševizaci strany, je zvolen členem politbyra a tajemníkem ÚV KSČ, v roce 1936 se stává šéfredaktorem Rudého práva, v roce 1939 organizuje z pověření strany odboj v Paříži, pak prožije dobrodružnou ilegální cestu válečnou Evropou přes Jugoslávii a Bulharsko do Sovětského svazu, a v Moskvě, jako člen Gottwaldova vedení, pracuje v moskevském rozhlasovém vysílání pro Československo. V roce 1944 z pověření Klementa Gottwalda odlétá na povstalecké Slovensko, pracuje spolu s Gustavem Husákem a Karolem Šmidkem na jeho politické koncepci, v Pod-březové poprvé koncipuje veřejně myšlenku o budoucím uspořádání republiky, o národních výborech a Revolučním odborovém hnutí — v listopadu roku Čtyřicátého čtvrtého hrdinsky umírav řadách slovenských partyzánů v horách.

Není to opravdu život hodný legendy? Romantický, statečný, tolik připomínající osudy velkých literárních postav Londonových, Šolochovových, Babelových či Višněvského. A přitom je to Život reálný, nesmyšlený, živoucí, plný horoucího srdce, šturmující dodnes nebe činorodého, revolučního, osvobozeného zítřka.
Dvakrát jsem se pokusil o toto velké téma — jednou jako mladý autor na divadle — a nyní po dvanácti létech znovu v rozhlase. Pokaždé jsem měl štěstí na realizátora, umělce-režiséra, který toto téma cítil stejně jako já a byl jím stejně vzrušován. Na divadle to byl nezapomenutelný národní umělec Jan Škoda — a v rozhlase nyni Josef Hajdučík s herci Světlou Amortovou, Vladimírem Šmeralem, Karlem Urbánkem aj. Znovu a znovu mne bude rozechvívat, jak tito umělci strhujícím způsobem interpretují slavný Švermův dopis z Paříže:
„Jednou jsem se vydal do Versailles. Zašel jsem tam do malé zaprášené kavárničky v krásném versaillském parku proti Míčovně. Bylo tam prázdno; pod bílým starobylým stropem neseděl ani človíček, ale na všech stolcích byla bílá kartička se slůvkem RESERVÉ… A když jsem se podíval blíž, viděl jsem, že je tam ještě napsáno: Reservé pour monsieur député Danton, pour monsieur Robespierre, Marat, Fouché… Sem zřejmě chodíval celý jakobínský klub, který tu v Míčovně zasedal a o přestávkách pil svoji kávu… Stál jsem tam nad těmi vizitkami dojat a v rozpacích, když se přišoural stařičký, ušmudlaný číšník. — Smím se posadit? — zeptal jsem se ho. — A proč ne? — řekl on. — Ten stůl je přece reservován! — A tu se ten číšník smutně usmál: — Ano, ale pan poslanec Danton dnes zřejmě nepřijde. Bohužel! —
Za tu Dantonovu židli jsem pak zaplatil pořádně drahou kávu… Ale až umřu, chtěl bych, aby někde v Praze, třeba ve Slavii nebo v Mánesu, sto let po mé smrti, byla kartička se slůvkem: RESERVÉ! Aby tam někdo čekal, že třeba přijdu, dám si svoji kávu a budu se oknem dívat, jak rackové tancují nad Vltavou. A byl bych šťasten, kdyby pak někdo, ještě po stu letech řekl: Poslanec Šverma dneska nepřijde! Bohužel! -
Tento krásný dopis ukazuje Švermu celého — jako politika — i jako básníka. A já té jeho krásné romantické duši přeju onu bílou kartičku se slůvkem RESERVÉ, aby Žil i v mé hře, k níž se určitě i potřetí vrátím, ještě po létech pro všecky budoucí jako živá, revoluční myšlenka.