Jiří Hraše: Zažít kousek Máchova Máje…

Přidal: Přemek |

Únor 22, 2007

Exklusivní rozhovor pro Pozitivní noviny připravil a zaznamenal Jaroslav Volf

Pane režisére, děkuji Vám, že jste – po určitém váhání a až po letmém seznámení se s několika charakteristickými příspěvky – posléze přijal nabídku rozhovoru pro Pozitivní noviny. Jejich čtenáři mají tak jedinečnou možnost seznámit se s Vašimi myšlenkami a názory z oboru, ve kterém podnes aktivně působíte.

■ V dětství a mládí každého člověka postupně dochází k proměnám představ o životním povolání.
Vlastní skutečnost je velmi často prozaická nebo naopak fantastická – co nejsilněji zapůsobilo na Vaše nasměrování k múze “divadelní” a režii.

No, začalo to tím, že jsem v dětských letech chtěl být kuchařem. Mně se strašně líbila ta představa, jak míchat vajíčka s moukou a s mlékem, vytvářet směsi, pak je péct nebo vařit a dělat tu proměnu. To mě moc zaujalo. A pak jsem plán ještě zkombinoval. Protože jsem četl jakousi publikaci Hokrova nakladatelství o transoceánském parníku, tak jsem se rozhodl, že budu kuchařem na lodi „Normandie“. To mně vydrželo až do prvních let protektorátu, ale pak mně Němci potopili „Normandii“, takže sen zkrachoval a já jsem ho pohřbil i s tím kuchařem.

Divadlo mě zaujalo už v dětských letech. Začal jsem loutkovým, samozřejmě, tady u nás se hrálo v obecné škole. Od šesti let jsem chodil do pražského „Divadla pro mládež“ Míly Melanové, někdy – asi v deseti jsem chodil do „Malého D“ Burianova divadla. Od osmi jsem jezdil do Národního divadla na sobotní odpolední představení. Byla to fantastická investice dvou korun, protože za padesátník jsem dojel tramvají tam, za korunu jsem měl lístek na galerii k stání a za padesátník jsem jel zase zpátky.

Tenhle zájem, to sledování… já nevím přesně, jestli zájem mě vedl do divadla nebo jestli divadlo ve mně probudilo zájem, ale nějak to prostě šlo… takže jsem se posléze na to divadlo dal.

■ Co z Vašich představ studium na DAMU splňovalo a co ne?

Já jsem o studiu na DAMU neměl příliš mnoho představ, já jsem cosi vlastně věděl jenom z jedné návštěvy otevřených dveří na fakultě. A když jsem se tam dostal – ke svému podivu do jisté míry – tak jsem studium bral, jak to přišlo.

Měl jsem v té nabídce kantorů štěstí na několik takových, kteří stáli za pozornost, za respekt, za náklonnost. Ale také tam byly jisté mezery, například předmět estetiku jsme si museli výslovně vyžádat, protože v osnovách pro nás nebyla. A to jsme studovali režii! Kdyby to, řekněme, chybělo výkonným tanečníkům nebo i těm výkonným hercům, tak by to bylo asi ještě možné, ale tohle se nám zdálo příliš, tak jsme si vynutili předmět navíc.

Taky jsme, přiznám se, vyměnili jednoho pedagoga tím, že jsme mu dali najevo, že si ho nepřejeme. Ale jinak to celkem fungovalo docela přijatelně.

■ Pocítil jste někdy při studiu nebo i později touhu směřovat svoje působení naprosto odlišným směrem? Pokud ano, co nastolovalo takové úvahy a naopak – co jim zabránilo se uskutečnit?

Touhu směřovat někam jinam jsem nikdy nepociťoval, ale jiný směr se realizoval nezávisle na mé vůli. Po vyhazovu z rozhlasu jsem byl například, mezi jiným, expedientem bibliofilií v Lyře Pragensis.
Vzpomínám si, jak jeden kantor na fakultě při představení v DISKu, kde jsem hrál nějakou maličkou roli, říkal: „Proč ten člověk nešel na herectví?“ To jsem potom naplnil – tedy, když jsem musel působit mimo pevné zaměstnání. Řádku let jsem pak dramaturgoval a režíroval a taky hrál v představeních pro školní diváky, s kolegou Janem Kotvou.

■ Které osobnosti Vás na DAMU a v rozhlase výrazně ovlivnily?

Na fakultě jsem z naukových předmětů oceňoval asi nejspíš břitkost vyjadřování Jaroslava Pokorného, demokratickou sdělnost Jana Kopeckého, ale nemohl na mě nemít vliv především profesor Antonín Dvořák, který ze čtyř let mě učil tři a půl roku hlavní předmět. Pravda je, že nás možná ani nenaučil tolik režii, jako nám vtiskl pocit, že myslet je povinné. Což považuju za docela dobrý vklad do života.

V rozhlase, kam jsem přišel po nějaké době, už jsem nezastihl pana profesora Bezdíčka – to už byl nemocen – ale kdo mně tam učaroval, byl Miloslav Jareš, který byl režisérem zejména klasiky a byl tím „majstrem“, který v rozhlase pracoval od 30. let.

Jednou jsem dokonce měl možnost, díky jemu, spatřit kousek toho, jak se ten rozhlas dělal těch – kolik? – pětadvacet let nazpátek, když dostal Jareš režírovat jakousi hodinovku o vodě. Takže rybáři, trempové, voraři – tohle všechno bylo na jedné hromadě smontováno do souvislého pásma. A pan režisér Jareš, který měl smysl pro humor, se rozhodl to natočit, jako kdyby se vysílalo živě. To znamená, že bylo asi osm mikrofonů ve studiu, u jednoho skupina zpěváků, nějací takoví „Lišáci“, ti pěli trampské písně. U druhého nějací dva smyčcoví muzikanti, u třetího jiná trampská skupina, uprostřed byla vana nebo necky, kde se dělaly vodní efekty, u dalších dvou mikrofonů byli jednak herci vyprávěči, jednak herci scének. A to všechno najednou ve studiu, takže to ani k přehlédnutí nebylo, a já jsem to viděl takhle sestavené v momentě, kdy se blížil pan režisér Jareš a všichni byli na místě připraveni ve studiu. A kousíček jsem ještě zaslechl, jak se to rozjíždělo. Pak jsem si to ověřoval a dozvěděl jsem se, že to skutečně točili (s jedním nastavením) hodinu v jednom tahu. Což byl režijní postup, který už samozřejmě tou dobou nebyl nikde vidět.

■ To byl asi úplně jiný nárok na interprety, na všechny ty zúčastněné, na soustředění – bez pocitu možnosti se vrátit?

Jistě! Víte, to je trošku zlozvyk, že se dneska může kdykoliv říct „Ještě jednou, já to vrátím!“ a jet znova. Funguje to, já vím, že to jde, ale – ono i to napětí vypadá úplně jinak. Mistři to zvládají bez problémů, ale nejsou všichni Mistři.

■ Práce nad kterými díly nebo inscenacemi byla pro Vás nadmíru potěšující?

Já jsem převážně inscenoval poetické inscenace a ty jsem dělal samozřejmě s radostí a zaujetím, protože to jsem považoval za svoji parketu. Asi nejvíc si vzpomínám na práci s Vlastíkem Fišarem, protože jsem s ním mohl dělat víc titulů. Dělal jsem s ním Jeseninovu Annu Sněginu, Tolstého Vznešenost a Kreutzerovu sonátu, „Mezi dobrým lidem“ lékaře Ivana Hálka o životě na Kysuci na Slovensku, dělal jsem s ním Pikovou dámu a tak dál…

Z vlastní práce, kde jsem sám vystupoval na podiu, musím říct, že mě těšila nejvíc vystoupení v prostorách dvoutřídních školiček na českém Severu, kam jsme jezdili. Tam byla kupodivu nejsoustředěnější a nejvděčnější divácká odezva, nejlepší publikum, jaké jsme kdy zažili.

Smutné na tom bylo, že když jsme potom přijeli znova po dvou létech, už ty školičky neexistovaly a všechny děti ráno mazaly autobusem do jedné velké moderní školy. Tam když paní ředitelka, která se s náma bavila o přestávce, na zazvonění utíkala do třídy a zapomněla si nějakou učebnici v té ředitelně, trvala asi 15 minut cesta do třídy a zpátky. To byl velkokomplex – takový architektonický pavouk to byl.

■ Pořady pražské Violy byly ve své době objevným přínosem v oblasti kultury mluveného slova, nejen z pohledu interpretů, ale též pozoruhodné dramaturgie i prostředí. Vy sám jste jako scénárista i režisér spolupracoval na jejích úspěšných pořadech. Jakou šanci mají dnes podobné scény být protiváhou masové kultuře, která ke kultivaci mluveného projevu – ať formy či obsahu – přispívá jen sporadicky, pokud vůbec?

Já si myslím, že podobné scény, ale i scény nepodobné, vlastně jakékoli divadlo, jakákoli scéna třeba ochotnická, má šanci být svou kulturností protiváhou tak zvané masové kultuře, možná by bylo lépe říkat rovnou pseudokultuře.

Protože představení kultivované, barevné řeči, vytváří jistý model, který se stává automaticky, bezděčně vzorem. Představení výrazného a plastického pohybu působí samozřejmě stejně. Představení, které se jenom netváří, ale skutečně za něčím míří, logicky láká na svou cestu i diváka – ať mladého nebo dospělého.

■ Doporučil byste dětem a mládeži nějaký klíč k tomu, aby nepovažovala výuku českého jazyka a literatury za povinnou přítěž a cosi vzdáleného hovorové řeči?

Já neumím nabídnout klíč, když ho neumí nabídnout jiné, k tomu účelu jsoucí instituce v čele se školou. Já jenom nevím, jestli se tomu tyto instituce a škola skutečně trochu věnují.

Myslím si, že děti a mládež si sami mohou najít cestu, pokud budou prohrabávat knihovnu rodičovskou nebo školní nebo městskou. Ale – nevidím tak dramatický rozdíl mezi samozřejmostí hovorové řeči a (kýženou na jedné a odpornou na druhé straně) spisovnou řečí. Já nevím, co je vzdáleného hovorové řeči na spisovné češtině třeba Jirky Suchého, když napíše nebo zazpívá:

A proto píseň o rose

začal jsem tady zpívat,

na první pohled zdálo se,

že chytí.

Nebo co, abych tak řekl, koženě nebo akademicky nebo odporně spisovného je na Saudkově překladu ze Shakespearova Macbetha, když tam vrátný tvrdí, že:
„Víno člověku lže a lže, až ho ulže a uloží na lože“.

To je přece překrásná hříčka, která s akademickou šroubovaností nemá nic společného. Takže já myslím, že je trošku uměle vytvářená představa rozporu mezi oběma způsoby projevu. Ostatně hovorová řeč je součástí spisovného jazyka.

■ Můžete se pokusit charakterizovat úctu k rodné řeči – nebo to, co z ní zbylo – v období těsně poválečném, 70. až 80. letech a nyní?

No, tuším, co máte na mysli. Tři období, které jste vymezil, se – myslím – charakterizují především zvyšováním podílu schematického a frázovitého vyjadřování. Úcta k té rodné řeči, podle mého soudu, se vyznačuje přesností vyjadřování. Proto je tak vynalézavá a barevná ve slovníku i ve skladbě. A s tím, jak existuje úcta k rodné řeči, s tím taky souvisí i úcta k člověku.

Že vám vypadla v těch třech obdobích šedesátá léta, se mi zdá charakteristické, protože to byla skutečně přechodná doba hledání přesných formulací a zároveň ve shodě s tím to byla doba hledání a navazování kontaktů, například vědců a umělců s širokým obecenstvem.

■ Co by – podle Vašeho názoru – měli adepti hlasového projevu znát nejvíce a co by měli respektovat, aby byli přínosem kultuře v oboru, pro který se rozhodli? Jaká jsou úskalí kultivace hlasového projevu výkonných umělců v kontrastu s měnící se kvalitou hovorového jazyka? Dá se nacházet určitý kompromis, aniž by to bylo podbízení obecnému vkusu?

No, hovorový jazyk se mění jako se vždycky měnil. A jako vždycky se měnit bude, to není žádná chyba. Chyba je v užívání pokleslého vyjadřování.

A pokud jde o to, najít nějaký kompromis? Český jazyk má svoji oficiální, slavnostní polohu, řekněme, polohu střední, neutrální a svoji hovorovou polohu. Já myslím, že stačí respektovat, ve které poloze se právě pohybujeme. Nemíchat do slavnostního projevu nejhovorovější až slangové prvky, a naopak!
Já nevím, jaký kompromis bychom v té věci mohli dělat? Když napíše Seifert:

Ty lásko pozdravena buď,

buď věčná, skutečností jsi-li.

A jsi-li snem, jen neprobuď

mé oči, i když den je bílý.

Co se na tom dá udělat za kompromis? Než to říct co nejlíp, že jo! Jaký kompromis bychom dělali v Manon Lescaut?

Jiná věc je samozřejmě ta seriálová výroba. A tam je problém, jestli vůbec stojí vůbec za péči o jazyk?
V momentě, kdy je samo sdělení na pokraji únosnosti, co zachráníme, co vytrhneme tím, když budeme dbát na kulturu jazyka?

Já vím, že to má jednu nevýhodu, že se potom ten návyk může přenášet do serioznějších, vážnějších témat a podstatnějších textů. Ale popravdě řečeno: Když už to někdo je ochoten hrát, tak už bych mu v tomto případě nějaký úlet od pravidel výslovnosti nevyčítal.

■ Kdybyste byl ministrem kultury a školství (hypotetická funkce) s vysokými pravomocemi a bez starostí o financování, jaké kroky byste podnikl ke zlepšení úrovně písemného i hlasového projevu v jazyce českém, a to nejenom ve školách?

Kardinální otázka! Poprvé ta myšlenka přišla tady – v životě mě to nenapadlo.
Já bych, pravda, orientoval školství přednostně na mluvenou, nežli na psanou podobu jazyka. Orientoval bych učitele na získání žáků pro látku, myslím tím pro básníka, pro literární dílo, místo výkladu o díle, výkladu o básníku.

Myslím si, že mladí, potenciální čtenáři, by měli zažít kousek Máchova Máje. A nemusí se tak nezbytně dovědět, že to je lyricko-epická báseň. Oni se dovídají, bohužel, že to je lyricko-epická báseň, a na tom jejich poznání zůstává. To, myslím si, není v pořádku!

■ Práce lektora i odborného porotce – kromě vysoké míry trpělivosti a stráveného času – je odměněna setkáním i se zajímavými lidmi, kteří teprve hledají to, co pro Vás je již samozřejmostí. Jak na vás působila a působí taková zpětná vazba?

No, ono zajímavé je každé setkání s novým, do té doby neznámým člověkem, a to bez rozdílu věku. Myslím si, že na mě nepůsobí nic víc, nežli skutečný zájem. O to, co vykládám nebo o to, co si ten člověk vybral, aby předváděl. Protože to je nesmírné povzbuzení a je to, myslím, vůbec nejlepší odměna za tu pracovní investici, kterou člověk do své práce vkládá.

■ Můžete čtenářům Pozitivních novin stručně charakterizovat svoji pedagogickou a publikační činnost?

Já jsem pedagogicky a tomu naroveň podobně působil jednak v Lidové konservatoři pražské, jednak na nejrůznějších seminářích, které pro amatéry pořádala Krajská kulturní střediska nebo Ústav pro kulturně-výchovnou činnost. A posléze, když už jsem zase směl se v některých místech pohybovat po listopadu, jsem několik let učil novináře na Fakultě sociálních věd a jeden semestr jsem přednášel na divadelní vědě. To jsou mé pedagogické praxe.

A má praxe publikační je – asi nejlépe formulováno – dvojího okruhu, nepočítám-li tedy scénáře pro literární pořady. Jednak jsem publikoval studie o umění přednesu, tam byla taková témata jako interpretace textové předlohy, stavba výkonu, výběr interpretačních prostředků a podobně – a potom jsem publikoval věci z oboru rozhlasového, když jsem ho už taky okusil a měl jsem s ním nějakou zkušenost.

Tam jsem napsal třeba kapitolku „Režie rozhlasové publicistiky“ nebo sérii takových studií jako „Rozhlas Karla Čapka“ nebo hezké téma „Skandál Radiojournalu s censurou“ (ten skandál spočíval v tom, že vymazali kus textu F.X.Šaldovi), „Požár v rozhlase“ (což je uvedení fantastické zvukové hry skutečně o požáru) a takováhle historická témata. „Rozhlasová hra beze slov“ je také mezi těmi tituly (to je hra toho typu, jako byl zmíněný požár – hra, která je stvořená ze zvuků a beze slov nebo třeba s jedním nebo dvěma slovy). Takovéhle práce jsem publikoval.

■ Co byste čtenářům Pozitivních novin – a nejen jim – doporučil z chystaných kulturních akcí v roce 2006?

Já můžu dost těžko doporučovat. Abych mohl něco doporučit, to bych musel odhadnout slibnost nabídky. Abych odhadl slibnost nabídky, k tomu dneska nestačí titul, protože ze sebelepšího titulu se dá vytvořit paskvil. To znamená odhadnout režiséra a herce. Jenomže režiséři, ale zejména herci, se publikují předem ještě před premiérou spíše v muzikálu. Poměrně na poslední chvíli se to děje třeba v činoherních divadlech.
A za situace, kdy titul dopředu nic neslibuje, je to tak riskantní záležitost, že předpovídat něco, je – myslím – naprosto nereálné. Několikrát jsem se v posledních měsících o tom přesvědčil i u takových titulů, u nichž jsem se domníval, že se na nich nedá nic zkazit.

■ Je to méně exaktní než předpověď počasí?

No v každém případě !!!

■ Kteří slovesní autoři patří mezi Vaše oblíbené?

Mácha. Puškin. Arbes. Kisch. Čapek. Seifert.
To je skladba!

■ Kteří hudební skladatelé patří do obdobné skupiny?

No, to budou spíš skladby! Mussorgského Kartinki. Ravelovo Bolero. Ježkovy instrumentálky a Ježkovy písničky.

■ Na co rád vzpomínáte z profesního života?

Na inscenaci Mollièrova Jíry Dandy, kterou jsem asi tři dny před premiérou na jedné zkoušce ve vesnici blízko Povážské Bystrice, se pokusil souboru – který to pečlivě odříkával a stál a stál a stál – tedy pokusil jsem se jim to naaranžovat. A je to tak začalo bavit, že to skutečně potom odehráli docela pěkně – a ještě po čtvrt roce jsem se vzkazem dozvěděl, že pořád jsou na prvním místě v krajové soutěžní tabulce. To mě potěšilo!

■ To je kouzelné! A čistě pro kontrast – na byste naopak nejraději zapomněl?

Já bych něco takového asi našel, i když na to radši zapomínám, ale nejsem si jist, že bych to chtěl publikovat.

■ Nějaký silný zážitek z dětství?

No, spíš z mládí než z dětství. To byla prohlídka gestapa v bytech našeho domovního bloku, která naštěstí dobře dopadla. Protože vysílačka už byla odstěhovaná někam jinam.

■ Plány pro nejbližší období – pokud to není tajemství?

Dneska jsem dokončil kompletaci medailónků k výboru sborníčku o přednesu z dvacítky autorů od Jana Nerudy až po Alexandra Sticha. V nejbližší době mě čeká dokončení písemné práce, která je termínována Šrámkovou Sobotkou počátkem července, kde z těch zpracovaných textů mám vytvořit programový večer.
A potom, jen to zvládnu, se budu pouštět do dalších restů, které mě neustále pronásledují…

■ Pane režisére, děkuji Vám za tento rozhovor.

Rozhovory