Dvakrát o Toyen

Přidal: Premek |

Říjen 11, 2022

Přemysl Hnilička

„Až budete starší, Blanko, pochopíte, že se náš život ubírá od výročí k výročí a mezi tím – nic,“ říká postava Editora ve vynikajícím rozhlasovém seriálu Jana Vedrala Xaver. Text zabývající se primárně rozhlasovou historií druhé poloviny dvacátého století tu glosuje zažitou praxi Českého rozhlasu, a to připravovat nové nahrávky ke kulatým výročím. Tentokrát tento osud potkal malířku Marii Čermínovou, známou jako Toyen.

Rozhlasovou hru Moje sestra Toyen připravila spisovatelka Klára Vlasáková a dramaturgyně Zuzana Vojtíšková. Hra formálně připomíná starší rozhlasový text Ludvíka Kundery Hra o Janáčkovi, kde z rozhovorů a hádek autora a dramaturga postupně vyroste drama. U Vlasákové se přou feministicky smýšlející autorka, konformní dramaturgyně a šovinistický režisér. Bohužel jsou tyto scény podobné spíše komunálně satirickým televizním scénkám a samotný příběh Toyen, který zůstane, je dějově řídký a dramaturgicky zcela nudný (příběh Mániny sestry a jejího rozpadajícího se manželství). Otázky, které na webu kladla dramaturgie (Je možné přirovnat tvůrčí trýzeň k soužení po nenaplněném manželství? Odkud vlastně proudí skutečná umělecká tvorba?), zůstaly zcela nezodpovězeny. Realizace (režie Josef Kačmarčík) je podobně bezradná jako text, zaujmou jen některé zvukové koláže Radima Dleska.

Přiznaně tradičnější, ale zajímavější je dokumentární pásmo z cyklu Večer na téma Vidím, že má bílá stránka zezelenala. V brněnském studiu vznikl bezmála dvouhodinový portrét fluidní osobnosti české avantgardy, v němž sice autorka Nikol Patíková občas zapomene, že nejde o přednášku, ale o rozhlasový pořad, nicméně zůstává ve srovnání s uvedenou hrou přístupnější a zajímavější. Brněnští herci tu nejen dobře interpretují sepsané informace, ale vtipně si hrají s vloženými surrealistickými texty. Režii měl Radim Nejedlý.

Názory a komentáře