Zemřel Ilja Racek
Přemysl Hnilička
(zkrácená verze vyšla pod názvem Rozhlasový herec Ilja Racek v Týdeníku Rozhlas 34/2018)
Zemřel Ilja Racek. V médiích vypočítávají jeho filmové, televizní a dabingové role. Rozhlasové (a divadelní) jako by nebyly. Tož připomeňme jich několik.
V roce 1963 natočil u Josefa Henkeho dramatizaci Čapkova nedokončeného románu Život a dílo skladatele Foltýna. V době natáčení byl publiku znám především jako komunistický odbojář Julius Fučík ve filmovém zpracování Reportáže psané na oprátce, takže Foltýn byl pro něj pravděpodobně vítaným protiúkolem. Jeho zneuznaný skladatel hovoří zajíkavě, je chtěně svůdný i ostudně trapný ve svém zaslepení a zuřivém egoismu, řve i šeptá často v horečném vytržení…
Henke si hlasově a herecky disponovaného herce vybral i o dva roky později do hry Miroslava Krleži V táboře (1965), která ukazovala zrůdnost válečné mašinerie první světové války. V jeho nadporučíku Agramerovi není stopy po lidskosti – krom sebestředné zbabělosti, s níž v závěru hry hystericky udává svého kolegu.
Jiný typ role získává v inscenaci hry Edvarda Valenty Z nového světa (1963). V životopisném portrétu Antonína Dvořáka získal postavu Dvořákova žáka Pearsona. Talentovaný mladík z velmi chudých poměrů tu hrdě odmítá finanční pomoc svého učitele a raději pracuje na nekvalifikovaných místech, kde si však ničí ruce, tak důležité pro hru na hudební nástroj..
Nejzásadnější jeho rolí v šedesátých letech byl ovšem Fra Tomaso Caccini, dominikánský kazatel a nevzdělanec ve filozofické hře Antuna Šoljana Galileovo nanebevstoupení (1967). Rozmlouvá uprostřed noci v Galileově vznešeném vězení. Je přesvědčen o církevních dogmatech, sám ostatně Galilea udal a proti jeho výzkumům štval na kazatelně. Přichází jako kajícník, tak to alespoň Galileovi tvrdí. Ve skutečnosti je vyslán církevními otci, aby zjistil, zda Galileo Galilei stále setrvává ve svých „bludech“. Galilei toto vše samozřejmě tuší od začátku, jeho přístup k náhle odhalenému návštěvníku je zprvu vztekle zuřivý, posléze však s Caccinim naváže rozsáhlý dialog, v němž Antun Šoljan otvírá obecná témata slepé poslušnosti a otevřeného přístupu a jejich věčného sporu.
Rozhlasová hra založená na dialogu dvou herců (Lída Roubíková coby hospodyně vystupuje pouze v prvních minutách) samozřejmě vyžaduje výrazné herecké osobnosti. Otomar Krejča jako Galilei a Ilja Racek jako Caccini byli skvělou volbou; Krejča dokáže rychle střídat herecký výraz přesně podle „skluzavky“ textu; je rozzuřený, cynický, vážný, unavený, především ale vědoucí; Ilja Racek výtečně ztvárňuje Cacciniho vývoj od fanatismu zástupce inkvizice po poblouznění fanatika opačného tábora. Je v tom symbol plytkosti názorů fanatiků – stačí jeden rozhovor a fanatik bezbřeze věří tomu, kterého dříve proklínal a nenáviděl… Až se posluchač začne zamýšlet nad tím, zda Galileovo odvolání svého učení (to ovšem Šoljanova hra již neřeší) nebylo výsledkem prosté úvahy: Stojí mi za ztrátu života držet se své pravdy, mají-li z ní mít užitek pouze hlupáci, kteří ji stejně odmítají? Sám v textu ostatně říká: „Vědu nikdo nepotřebuje. Lidé potřebují jenom výsledky. Když jsem stavěl opevnění, byl jsem dobrý matematik; když jsem zvětšil nebe, jsem zločinec. Nepůjdu na hranici, zbytečné nepohodlí. Mě nezajímá hrdinství, zajímala mě věda, dokud jsem myslel, že ji někdo potřebuje. Jestli bude něco upáleno, bude to věda. Zradila nás sotva se zrodila. Na hranici s ní, na hranici z knih.“
Jen tento stručný přehled rolí z let šedesátých ukazuje, o jakou osobnost jsme v Ilju Rackovi přišli.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Díky za vzpomínku.