Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXXVIII. – Ještě živé je vezli na káře

Přidal: Premek |

Prosinec 1, 2014

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 50/2014)

Rozhlasová hra Gerta Hoffmanna Zpráva o moru v Londýně s dokumentaristickou přesností (a přitom s jakousi až zvrácenou poetičností) zachycuje postupně se rozšiřující mor v městě Londýně roku 1665, během jehož epidemie zahynulo až 100 000 lidí, tj. jedna pětina londýnských obyvatel. Podle historických pramenů se mor zavlekl do hlavního města Anglie z jakési holandské lodi, neboť první případy se objevily v docích. Zákeřná choroba však skutečně propukla až v neobvykle horkém létě…

Ve volném verši plynoucí text ukazuje postupný úprk krále Karla II. Stuarta (Jiří Adamíra) a vrchnosti z hlavního města a ponechání „lůzy“ svému osudu… Ve vojáky uzavřeném městě tak zůstávají statisíce lidí ponechaných napospas téměř jisté smrti. Pánové s lehkým srdcem opouštějí své sloužící, zanechavše je „pečovat o dům“ v době jejich nepřítomnosti…Tváří v tvář moru mizí rodinné vztahy, láska, důvěra; živí se neznají ke svým mrtvým, byť by to byla vlastní manželka, jen aby je rovnou – ještě živé – nepřihodili na káru k mrtvým. Zdraví i umírající se kají ze svých hříchů a přijímají svůj osud jako boží trest…

Hoffmannova hra byla v Československém rozhlase uvedena v roce 1969 v rámci přehlídky zahraničních her v režii Jiřího Horčičky. Její téma mohlo působit odtažitě, mezi posluchači však pravděpodobně silně rezonovalo. Rok 1969 byl totiž rokem prvního lámání charakterů, rokem, v němž v zájmu „přežití“ zapírali lidé své příbuzné i své vlastní minulé skutky…

Horčička se tentokrát snad nejvíce přiblížil inscenačně jednomu ze svých prvních učitelů – Emilu Františku Burianovi. Je to pozoruhodné, neboť jeho vliv slýcháme spíše v rozhlasových kreacích Josefa Henkeho. Zvukovou stránku vytvořil zvukový mistr Radislav Nikodém, Horčičkův dvorní zvukař. Při tvorbě zvukové koláže použil množství zvukových a hudebních zlomků z rozhlasového archívu zcela v intencích tzv. konkrétní hudby.

Poslech hry je skutečně citově vyčerpávající, nejsilnější je asi scéna, v níž postupně umírá asi třicet obyvatel domu, který hlídají vojáci a nedovolují nikomu vyjít – ani odnést mrtvé. Horčička vede herce k voicebandové souhře, k recitaci Hoffmannova textu, čímž ještě více umocňuje strašlivý obsah vyřčených slov. Podobného efektu dosáhl německý režisér Peter Schulze-Rohr v inscenaci Weissova Přelíčení v roce 1965, když nechal české herce odříkávat svědectví přeživších obětí koncentračních táborů až odosobněnými hlasy bez sebemenšího záchvěvu citu.

Že šlo o výjimečnou inscenaci, o tom svědčil i velký rozhovor v Divadelních novinách, který s režisérem vedla Olga Srbová. Podle ní byla inscenace „racionální v koncepci, múzicky cítěná v každém detailu vyrostla v mohutnou skladbu ryze moderního, dnešního patosu, kde místo křiku slyšíš monotónní vracející se motiv, kde se rytmy střídají v ostrém konstrastu a přece polyfonní skladba spíš posluchači zjasňuje myšlenku a provádí ho spletí prostředí i časů, než aby ho stále upozorňovala na režijní bravuru. Je to v provedení dílo stejně lidské jako v autorském záměru, který dotvořilo a umocnilo.“ Podle svědectví režiséra doznal původní text výrazných změn, které provedl dramaturg Karel Gissübel. Horčička sám pak „vázal (…) postavy i motivy do nových rytmických, nikoli významových celků.“

Text po druhém čtení rozdělil do 15 uzavřených kapitol, opustil předepsané užití hudby a zvuků a hudebnost vtělil do samotného hereckého projevu. Měl se také na koho spolehnout: krále Karla II. hrál Jiří Adamíra, v dalších rolích pak František Smolík, Vlasta Jelínková, Libuše Havelková, Rudolf Pellar, Soběslav Sejk, Vladimír Švec, Bedřich Prokoš, Jana Drbohlavová, Karel Beníško, Josef Větrovec, Otomar Korbelář, Julie Charvátová, Miroslav Doležal, Čestmír Řanda, Zdeněk Ornest, Vladimír Leraus, Jaroslava Adamová, Josef Patočka, Josef Vinklář, Jaroslav Kepka a další.

Historie rozhlasových her