Skvosty archívu 1. – Všichni, kdož padají

Přidal: Přemek |

Únor 13, 2009

Nepravidelným cyklem Skvosty archívu chceme navázat na starší články, jakými byly např. ty o hrách Ludvíka Kundery (např. o Večeru všech dnů), inscenacích případů komisaře Maigreta či o hře Karla Copa Hodiny (autorem úvahy byl Jakub Kamberský). Máte-li sami nějaký článek či úvahu, pošlete nám ji a my ji zveřejníme.

EDIT: V roce 2011 tento článek vyšel ve zkrácené podobě v Týdeníku Rozhlas 33/2011 pod názvem Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou III. – Jak dlouhá může být cesta k vlaku.

Přemysl Hnilička

Horčičkova inscenace Beckettova textu Všichni, kdož padají, je pozoruhodná hned v několika aspektech.

Již z autorova jména je nám jasné, že se nesetkáme se zcela realistickým dialogem, spíše s monology a rozhovory, které sebe sama zastupují, nehovoří o tom, o čem se tváří hovořit. V mnohém jedna ze stěžejních absurdních her je však režisérem Horčičkou i herci uchopena jinak, jakoby „oklikou“.

Horčička například absurdnost, vykořeněnost celé hry dává najevo nikoli „snovými“ zvukovými efekty, ale právě naopak – všechny zvuky, ve hře se vyskytující (hýkání, kvokání a štěkání zvířat), jsou až hyperrealistické, s přehnaným důrazem na to, že to jsou právě zvukové efekty; zvukové „přehnání“ reality tak vytváří kýžený ne-realistický, absurdní dojem.

Další výhrou realizátorů je obsazení předních herců tehdejší „staré gardy“ – Olgy Scheinpflugové, Zdeňka Štěpánka a Františka Smolíka. Už samo obsazení je vlastně absurdní – asi jako účinkování Radovana Lukavského v coolness dramatice. Přesto to byla volba přesná a textu odpovídající; herci jsou schopni text naplnit realistickými city, ale zároveň dovedou naplňovat režisérovu představu o rytmu, tempu mluvy. Podobně se to daří i mladší generaci (Josef Kemr, Vladimír Hlavatý).

Olga Scheinpflugová zde podává skutečně životní výkon; rozhodně považuji její pozdní herectví za vydařenější než pokusy ve třicátých letech. Její stará Rooneyová má všechny struny, které Beckett předepsal: je lítostivá, zasněná, zuřivá, hysterická, zlomená i živočišná, dokáže se jako dítě (a jako starý Krapp v dalším Beckettově dramatu o stáří a samotě) zastavit na jediném slově, jen pro jeho zvuk… Rád bych upozornil ještě na miniaturní herecký skvost: jak jen Scheinpflugová dokáže při letmé zmínce o bezdětnosti zahrát okamžitý, nezhojený a nezhojitelný stesk po svém mrtvém dítěti… Rooneyová Olgy Scheinpflugové dokáže být krutá, sobecká, nevšímavá k okolí a přesto od něj vyžadující absolutní pozornost a zájem. Její vztah k manželovi ilustrují i občasné „freudovské“ zapomenutí se; ohrazuje-li se proti dotěrnosti pana Tylera, osloví ho dvakrát jménem svého muže.

Toho představuje Zdeněk Štěpánek několika povedenými a drženými detaily. Jeho starý, slepý Rooney je – abych tak řekl – rozpadající se, skřípající kotel plný páry, která každou chvíli uniká na povrch s mohutným zasyčením (to když manželka neudělá přesně to, co on požaduje); je to zlostný, starý muž, nesmířený se svým stavem a stářím, nesmířený se svou manželkou i se světem.

Rád bych také zmínil další zajímavý detail – více či méně otevřený sadismus jednajících postav; ať už je to primitivní násilí venkovského kočího Christyho či skrytá touha přiškrtit svého bližního ve větách pana Slocuma (ten ovšem svá slova „potřebuje trochu přiškrtit“ směřuje ke svému vozu). Vše je samozřejmě jen předehra k závěrečnému odhalení násilí v pravdě skutečného.

Rozhlasová inscenace z roku 1964 je skutečným pokladem Zlatého fondu. Dodnes fascinuje svou moderností.

(Další článek cyklu Skvosty archívu se týká hry Bylo to na váš účet.)