Skvosty archívu 2. – Bylo to na váš účet

Přidal: Přemek |

Únor 2, 2010

Nepravidelným cyklem Skvosty archívu chceme navázat na starší články, jakými byly např. ty o hrách Ludvíka Kundery (např. o Večeru všech dnů), inscenacích případů komisaře Maigreta či o hře Karla Copa Hodiny (autorem úvahy byl Jakub Kamberský).V cyklu již vyšel článek o hře Všichni, kdož padají. Máte-li sami nějaký článek či úvahu, pošlete nám ji a my ji zveřejníme.

Mgr. Přemysl Hnilička

Aškenazyho a Horčičkova hra Bylo to na váš účet je jedním z nejdůležitějších tvůrčích počinů rozhlasové tvorby šedesátých let. Na ploše jedné celovečerní inscenace jsou doslova nakupeny veškeré inscenační a herecké postupy „zlatých šedesátých“ v tom nejkladnějším slova smyslu. Hra i inscenace se skutečně proslavila; jako první česká rozhlasová hra získala 1. cenu italského rozhlasu a televize na Prix Italia 1965. Byla inscenována i v zahraničí v letech 1965 a 1967.

Velkou cestu urazil již sám dramatik Ludvík Aškenazy. Ten za dramaturgické spolupráce Jaroslavy Strejčkové přetvořil svou dvoustránkovou povídkovou miniaturu Vajíčko v kongeniálně sestavený rozhlasový scénář pro sedmdesátiminutovou rozhlasovou hru. Tak jako dokázal Jan Drda rozvinout povídku Vyšší princip do filmového scénáře, i Aškenazymu se podařilo k dojemné anekdotické příhodě o studentovi, volajícím pravidelně neznámého pana Kohoutka za účelem recesistické zábavy, připojit mnoho dramaticky nosných dějových linií.

Hra bývá označována jako „koncert hlasů“. Na rozdíl od předchozích Horčičkových inscenací zde zcela ustupuje do pozadí hudebně-zvuková koláž (pracuje se zde jen s několika zvuky, jako tón telefonu) a režijní pozornost se zcela přesunuje na herce. Jsou vnímáni nejen jako nositelé textu a kontextu, ale jejich hlas je používán jako hudební nástroj. Jejich herecký projev je zároveň jak civilní, tak hudebně stylizovaný, často zní jako z partitury.

V popředí hereckého ansámblu inscenace stál Karel Höger. Režisér Horčička s ním pracoval velmi často, už od počátku padesátých let. Höger „dovedl s jakýmsi pedagogickým zřetelem přehledně a účinně vystavět i sebesložitější obraz člověka. Zvláštní důraz kladl na řeč. Byl mistrem civilního, konverzačního, duchaplného dialogu v humorném, tragikomickém i vážném tónu, bezpečně vyjadřujícím významové vrstvy postavy.“ (Černý, František: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci)

Sám režisér Horčička o Högerově herecké práci řekl: „Za každou větou, kterou Karel Höger řekl, cítil ještě něco jiného, než je pouhé verbální sdělení nějaké skutečnosti – a v tom jsme si rozuměli – , protože rovněž já nechci nějakou scénou, kterou dělám, zprostředkovat pouhé prosté sdělení, ale chci zároveň sdělit víc, významové pozadí apod.“ (Jiří Horčička v rozhovoru s Janem Czechem; mgf. záznam, publ. in O rozhlasové hře, s. 35)

Horčička dokázal využít i drobné, humorné detaily. Vladimír Brabec, v té době angažovaný v Národním divadle, rád své kolegy bavil hlasovými parodiemi Karla Högera i jiných herců. Horčička o této jeho zálibě věděl, a tak toho v inscenaci využil – ne ovšem k nějaké parodické nápodobě, ale ke ztvárnění Pokšteflova – Högerova mladšího já. Na tuto hru přistoupil i Höger, který zcela v souladu se záměry inscenátora v jedné scéně napodobuje „na druhou“, tj. napodobuje Brabcovu nápodobu. Zcela logicky je tento princip uplatněn ve scéně prvního Pokšteflova poválečného telefonátu panu Kohoutkovi; ten Pokštefl, který telefonuje, UŽ není Jarýnek, ale JEŠTĚ to není ten stárnoucí, rezignovaný, cynický čtyřicátník. (Jako jeden příklad za všechny uveďme Jarýnkův monolog o hlasech („Člověk má všechny svý hlasy najednou. (…) Člověk má jarní hlas a letní hlas (…), podzimní hlas a dva zimní hlasy – teplý a studený..“); Brabcova práce s hlasem vytváří tak dokonalou iluzi mladistvého Högera, že si můžeme při troše dobré vůle představit, jak asi zněl Höger v Bezdíčkově inscenaci Šrámkova Stříbrného větru (Brno 1939) jako Ratkin.)

Takových režijně hereckých fines ale najdeme ve hře mnohem více. Už úvodní Pokšteflův monolog, v němž ospale a s lehkou kocovinou rekapituluje svůj život, je plný nejrůznějších zvukových a asociačních odboček, vtípků – a přitom zcela přesně charakterizuje vnitřní prázdnotu či spíše životní rezignaci postavy. Podobně zaujme monolog esesáka Willyho, plný zámlk, vzdechů, pauz… Jak si povšiml již rozhlasový historik a teoretik Jan Czech, inscenace představuje nový, specificky rozhlasový způsob herectví; i v nejvypjatějších a citově zjitřených scénách dokáží herci zprostředkovat emoce civilním, jakoby nenápadným herectvím, skrývajícím „obrovské vnitřní napětí“. (Czech, Jan: O rozhlasové hře, 1988, s. 41 – kpt. Období zrání). Tuto tezi můžeme ilustrovat například telefonickým monologem Willyho před sebevraždou (vypjatá scéna je realizována pomocí přidušených, zajíkavě přerušovaných vět), ale i výstupy tety Anny. Jaroslava Adamová v rozhovoru s Jarýnkovou matkou ilustruje bezcharakternost své postavy rychlým střídáním citových poloh z hystericky přeexponovaného rozhořčení k přízemně praktickému tématu:

„Marto, to je ale sprostý. Sestro, to je tak sprostý, že pode mnou klesají kolena. Tak strašně sprostý – Marto, neprodala bys to modrý sklíčko po mamince? Je stejně tak trochu moje…“ (in Rozhlasové hry. Praha: Orbis 1965, s. 21).

Oproti původní autorské poznámce („mlčí, pak po chvíli„) nechává Horčička říci Adamovou obě pasáže prakticky na jedno nadechnutí).

Jak Aškenazy, tak Horčička, pracují v textu i režii s refrény. V textu je spatřujeme v neustále se opakující a mezi postavami kolující a obměňované větě o kočičce a plačícím dítěti, v režijním Horčičkově uchopení tyto refrény slyšíme v nejrůzněji kombinovaných tónech telefonního přístroje.

Horčičkovu práci s tempem, zvuky, zámlkami oceníme především v okamžiku srovnání s prací jiných režisérů. Aškenazyho hra Bylo to na váš účet byla samozřejmě realizována i jinými tvůrci, mimo jiné i slovenským režisérem Ivanem Terenem. Slovenská inscenace z roku 1966 nemá vůbec té promyšlenosti, propracovanosti, souvztažnosti. Na rozdíl od českého nastudování tu necítíme žádné vztahy mezi postavami, sebemenší vývoj hlavního hrdiny (jindy precizní Jozef Króner).